Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Františkovi Šmahelovi je osmdesát let

V současné době je jedním z nejvýznamnějších odborníků na českou i obecnou historii pozdního středověku s velkým důrazem na problematiku humanismu, renesance a reformace ve střední Evropě a je považován za nestora evropských univerzitních dějin. Narodil se 17. srpna 1934 v Trhové Kamenici.

K návštěvám přednáškového cyklu medievistické sekce Jednoty klasických filologů nás během studií vybízel profesor (tehdy docent s pozastavenou kariérou) Ivan Hlaváček a my jako studenti jsme tam původně chodili, abychom se mu zavděčili. Jenomže záhy jsme tam začali chodit ze své vůle a rádi, atmosféra těchto setkání nás vtáhla, i když se středověk třeba nestal naší specializací. Psala se sedmdesátá léta, normalizace byla v plném proudu a na filosofické fakultě UK vládla ve vztahu mezi vyučujícími a studenty mrazivá nálada. Nadhodil-li student při přednášce či na semináři jakoukoli jinou než faktografickou otázku, narazil většinou ze strany vyučujícího na rozpaky a vytáčky, protože lidé se báli téměř i mluvit. Jak vypadá svobodná odborná diskuse, to jsme se dovídali právě až na „meďouších“ a později též i na přednáškách Historického klubu, než jej Státní bezpečnost na začátku osmdesátých let definitivně rozehnala. Na těchto akcích se student zároveň setkával i s řadou přednášejících a diskutujících, s nimiž mu nebylo dáno se někde jinde vidět a poznat. Patřil mezi ně do archeologického a později lingvistického exilu zahnaný někdejší ředitel Historického ústavu ČSAV Josef Macek, penzionovaný marxistický interpretátor husitství a Komenského Robert Kalivoda a také náš starší kolega Petr Čornej, který si naše sympatie tehdy získal tím, že jej dva jihočeští komunističtí ideologové veřejně napadli jakožto prznitele světlého odkazu Zdeňka Nejedlého…

Na některé z těchto akcí jsem poprvé také zažil vystupovat Františka Šmahela a jako mnohokrát později jsem musel ocenit jeho způsob veřejného přednesu. Vždy dokonale rozmyšlená osnova jeho vystoupení se snoubí s jasným cílem, k němuž chce posluchače dovést. Nepatří mezi ty, kteří by zahlcovali pro výklad nepodstatnými fakty, ani mezi „úvahové“ přednášející, kteří by si sami téma teprve během výkladu ujasňovali. Položí prostě karty na stůl a po oponentech chce slyšet, zda nejsou falešné, zda není třeba vzít do hry i některé další a zda jeho interpretaci nelze nějakým způsobem zpochybnit, doplnit či nahradit. Stejnou pečlivost jako obsahu věnoval František Šmahel vždy i formě svého vystoupení. Rozhodný hlas s mírně chrčivým „rrr“ využívá ve svých pečlivě nacvičených i improvizovaných vystoupeních k mistrným etudám, jež někdy nemají daleko k divadlu jednoho herce. Tomu se podřizuje dynamika výkladu, jeho didaktika a volba oddychových míst, jakož i vtipné vypointování. Má v sobě všechny ctnosti barokního kazatele, který chce a umí zaujmout a ohromit…

Zvali jsme tehdy na naše neformální (post)studentské semináře různé historiky z oficiální i neoficiální sféry, protože se nám zdálo, že náš obor je ve výrazné krizi a měla by se najít cesta, jak jej zase oživit. Někdy tuším v roce 1979 tak mezi nás přišel do univerzitního archivu na pozvání Rostislava Nového unavený a vystresovaný muž tehdá středního věku v tramvajácké uniformě, který sotva mluvil a vypadal velmi ustaraně. Stačilo však, aby trochu nasál atmosféru a během deseti minut se najednou proměnil v bystrého komentátora se sarkastickými pointami a v gejzír nápadů, co a jak by se dalo dělat; ten jeden večer s ním nám tehdy dal možná víc, než tři semestry na fakultě. Ponechávám stranou svou tehdejší naivitu, s níž jsem si myslel, že naše fórum je skutečně nevinné a nezávislé a nechci ani uvažovat o tom, kdo všechno po návratu domů sedl za psací stroj a napsal o akci hlášení, protože nejméně tři z přítomných byli agenti StB. František si asi na rozdíl ode mne uměl vypočítat, do jaké společnosti jde, a tím více si zpětně cením jeho návštěvy. Byla to myslím vzpomínka na toto první vážné setkání s osobností Františka Šmahela, která mě vždy vedla k úctě k jeho osobě, i když jsme se později často setkávali v různých úředních i neúředních pozicích, které nás někdy dováděly i k různým pohledům na problémy kolem a na jejich řešení.

Reklama

 

František Šmahel patří k několika málo čelným českým historikům, jejichž odborný přínos a autorita jsou uznávány bezvýhradně nejen doma, ale i v zahraničí, a to zcela po právu. V současné době je jedním z nejvýznamnějších odborníků na českou i na obecnou historii pozdního středověku s velkým důrazem na problematiku humanismu, renesance a reformace ve střední Evropě a je považován za nestora evropských univerzitních dějin. Právo na to, aby mohl studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (dále FF UK), si musel F. Šmahel po maturitě jakožto osoba „nevhodného třídního původu“ vydobýt dvouletým působením jako horník na dole Jana Švermy v Ostravě. Po skončení studií na FF UK na něm viselo podezření z tzv. revizionismu, a tak byl vymístěn mimo Prahu do Litvínova, kde působil jako ředitel Městského muzea. V roce 1963 získal titul PhDr. a o dva roky později vědeckou hodnost kandidáta historických věd (CSc.). Ve stejné době se přesunul do Historického ústavu ČSAV, kde se věnoval vývoji českého humanismu, postavě Jiřího z Poděbrad a husitské tematice. Nejen odbornou obec, ale i širší veřejnost zaujal již tehdy svými knižními monografiemi, a to zejména o Jeronýmovi Pražském (1966), o pražském univerzitním studenstvu (1967) a o ideji národa v husitských Čechách (1972).

Vědecká práce je nepochybně pro Františka Šmahela úhelným kamenem jeho snažení; pokud mohl, tak se však nevyhýbal ani veřejnému dění. Jako ředitel muzea v Litvínově mistrně rozehrál veřejnou diskusi o možnostech záchrany starého německého kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, jež pak nakonec vedla k technologicky náročnému přestěhování této kulturní památky. V období Pražského jara patřil k četným diskutérům o historických souvislostech doby i o současné realitě; jeho televizní pořad Rozum a víra z roku 1969 přinesl kromě odborné debaty s Amadeem Molnárem rovněž i satirický filmový týdeník, v němž se mediálními prostředky moderní doby podávaly události spjaté s pronikáním Viklefova učení do Čech a vyhlášením Dekretu kutnohorského včetně studentských bouří a rvaček; alegorickému vyznění pořadu napomáhaly i nápisy na zdi typu „HA, HA, CIZINCI VEN!“

Připomeňme si Šmahelův vzkaz, který formuloval v jedné rozhlasové diskusi rovněž ještě v roce 1969: „Pokud bych měl nechat vzkaz příštím historikům, tak tedy jenom přání, aby svůj obraz o naší době nemuseli podřizovat oficiální doktríně, protože ta vždycky pokřivuje, ta vede také k přeměnám v hodnotové oblasti, ta umlčuje myšlení a znemožňuje také otevřenou diskusi o věcech, které také obnažují dějinný vývoj z mnoha stran.“ Slova, která měla svou platnost nejen po celé následující období normalizace, ale – obávám se – s mnohem větší naléhavostí vyznívají vlastně právě dnes. Jeho přesahy z odborné scény směrem k politické liberalizaci a občanské aktivaci z období Pražského jara mu komunistický normalizační režim nezapomenul, takže po řadě dílčích postihů byl v roce 1974 přinucen k odchodu z ČSAV. V životně i jinak složité situaci pracoval pak v letech 1974-1979 jako řidič pražské tramvaje. V roce 1980 se stal pracovníkem Muzea historického revolučního hnutí v Táboře a svým odborným vkladem povýšil toto regionální pracoviště na jednu z nejvýznamnějších institucí věnujících se starším českým dějinám (viz zejména tamní symposia a sborník Husitský Tábor).

Ústředním tématem Šmahelova díla se stala husitská revoluce, tedy oslavovaná i zatracovaná epocha českých dějin, jejíž interpretace vždy představovala kolbiště pro četné národně, konfesionálně i třídně vyhraněné ideologické souboje. František Šmahel v mnoha ohledech přispěl a přispívá k nezkreslenému vnímání této historické epochy, založenému na nezaujaté práci s prameny a očišťování od ideologických a mýtotvorných balastů; v tomto ohledu připomeňme alespoň jeho poslední knihu o M. Janu Husovi z roku 2013, jež přináší střízlivě civilistní pojetí této národní ikony, což oceníme naplno zřejmě až napřesrok, až se opět ocitneme uprostřed bombastického připomínání Husovy osobnosti u příležitosti 600. výročí jeho upálení. Šmahelova přitažlivost jako historika však spočívá v tom, že společně s dekonstrukcí provádí zároveň hned i vlastní rekonstrukci pozdně středověkých historických dějů, a to podle důkladně promyšleného a překvapivě velkorysého plánu, který je navíc důsledně založen na důvěrné znalosti celoevropského vývoje v tomto období. Jeho interpretace tak vřazuje husitskou revoluci do širokého pásma dalších dobových heretických a (před)reformačních hnutí, jejichž význam pak hodnotí v zásadě na základě transnacionálních, pro celou evropskou civilizaci společných vývojových trendů. Tak je pojata jeho velká syntetická práce Husitská revoluce (vydaná poprvé jako čtyřdílná 1993), v níž se zároveň vyrovnal s dosavadními interpretacemi i s dosavadní marxistickou fetišizací samotného pojmu „revoluce“. Nikoli náhodou již v roce 2004 postavil Josef Válka tuto knihu do vývojové řady s husitologickými pracemi Františka Palackého a Josefa Pekaře, aby ji tak mohl lépe analyzovat jakožto vrcholné dílo českého dějepisectví „doby extrémů“.

Nedílnou součástí Šmahelova vidění fenoménu husitství je i jeho výklad proměn pozdně středověkých doktrín na pražské univerzitě na pozadí celoevropských dobových trendů, v němž asi nejvýznamněji předvedl svou suverenitu při heuristice a interpretační analýze dobových latinsky psaných filosofických textů (viz zejména jeho soupis pramenů k pražskému sporu o univerzálie 1348-1500, který směl v roce 1980 vyjít jen v Polsku, jeho inovované materiálové studie k Jeronýmu Pražskému z roku 2010 aj.). Jestliže jádrem Šmahelova díla jsou práce k politickým a intelektuálním dějinám, je třeba hned říci, že tím se ovšem okruh jeho odborného přínosu ani zdaleka nevyčerpává. Jeho metodologická východiska ve francouzském novém dějepisectví jej přímo předurčovala k tíhnutí k „totální historii.“ Byl jedním z těch, kteří prostředkovali českému prostředí nové metodologické podněty i pro oblast sociálních a ekonomických dějin, jako jeden z prvních se pokusil o moderně pojatou prosopografickou analýzu, jeho výraznou stopu sledujeme např. i v současném bádání o dějinách mediální kultury a komunikace, o současné religionistice ani nemluvě. Byl jedním z těch, kteří po desetiletí cílevědomě a systematicky přispívali k metodologickému dialogu mezi historiografií meritorně založenou na písemných pramenech a archeologií vycházející z interpretace hmotných památek; právě tak s využitím ikonografických a ikonologických postupů přispíval i k dialogu s dějinami výtvarného umění a byl rovněž jedním z těch, kteří svým důrazem na studium dobové mentality předpřipravovali půdu pro pozdější expanzi historické antropologie. Metodologická otevřenost z něj při vší jeho odborné akribii zároveň činí i myšlenkově stále mladého autora s mnohem větším pochopením pro dosud nezaběhnuté metody, postupy, experimenty a technologie, než má většina jeho žáků a následovníků. Před lety vzbudilo veselí, když jsem jej na tomto blogu obrazně přirovnal k úderníkovi pracujícímu zároveň na sedmi výkonných stavech, zatímco jiní historici mají k dispozici jen jeden skromný, byť solidní a dobře fungující šicí stroj (viz zde); jakkoli nadsázka, ten příměr dost dobře ilustruje, v čem je Šmahel neopakovatelný.

Vedle obdivuhodného myšlenkového bohatství ve Šmahelově díle je třeba připomenout i jeho nezanedbatelný rozsah. Je autorem nebo hlavním spoluautorem cca třiceti pěti knižních titulů a podrobný výčet jeho publikačních aktivit vydaný v roce 2009 zahrnuje více než 60 tištěných stran. Ani s vyšším věkem se jeho publikační výkon nijak nesnižuje – připomeňme, že od roku 2009, tedy za posledních pět let, vydal jako autor, spoluautor či editor cca deset knih a 27 článků v odborných periodikách či knižních kapitol. Od 60. let vstupoval rovněž na mezinárodní scénu, a to nejen jako pořadatel významných mezinárodních konferencí a kolokvií; jeho důvěrná známost s čelnými koryfeji francouzské, německé, britské a americké historiografie pramenila obvykle ze vzájemného obdivu. Jeho úvahová kniha o husitské revoluci jakožto údajné historické anomálii vyšla v roce 1985 na univerzitě v Paříži, v roce 2002 vyšel v Hannoveru německý překlad jeho knihy o husitské revoluci a v roce 2007 vyšel v leidenském nakladatelství Brill výbor jeho studií k dějinám pražské univerzity ve středověku. Byl to právě František Šmahel, kdo byl již od osmdesátých let zahraničními historiky pověřován, aby do významných mezinárodně koncipovaných komparativních děl (např. Europa im Hoch- und Spätmittelalter, ed. F. Seibt 1987) napsal syntetizující pasáže o českém vývoji.

Jakkoli byl již dlouho před rokem 1989 v zahraničí uznávaným odborníkem (přednášel mimo jiné v Německu a ve Francii, kam si jej v roce 1983 vyžádala Collège de France), doma se zásadního uznání dočkal až po listopadu 1989. Na přelomu let 1989 a 1990 byl jediným všeobecně akceptovatelným pretendentem na funkci ředitele obnovovaného Historického ústavu ČSAV/AV ČR. Vzpomínám, jak jsme tehdy sveřepě seděli proti sobě v jedné z pražských restaurací s Karlem Pichlíkem, který byl pověřen Historickou komisí Koordinačního centra Občanského fóra, aby zajistil do této funkce jmenování vhodné osoby, a proti němu já s mandátem pro vyjednávání od Občanského fóra tehdejšího Ústavu československých a světových dějin ČSAV. Dohodli jsme se, že každý z nás jméno svého pretendenta napíše na pivní tácek, a ty jsme si pak bojovně vyměnili, abychom se pak vzápětí oba dva nahlas rozchechtali – protože na obou táccích bylo napsané stejné jméno…

V roce 1990 obhájil František Šmahel hodnost doktora historických věd (DrSc.), o rok později se na FF UK habilitoval a v roce 1995 zde dosáhl profesury pro oblast českých dějin. Zároveň se dočkal řady pozvání od zahraničních univerzit a vědeckých institucí (mj. Berlín, Kostnice, Eichstätt, Mnichov, Londýn, Centra European University Budapest), působil v řadě odborných orgánů, rad a komisí (mj. Vědecká rada UK, Akreditační komise ČR, správní rada Hlávkovy nadace) a dostalo se mu významných poct (mimo jiné 1996 čestný člen American Historical Association, 1997 člen korespondent Royal Historical Society, 1997 člen korespondent British Academy, 2002 Státní vyznamenání Za zásluhy I. stupně, podrobný výčet najde čtenář zde). Řada univerzit mu udělila čestný doktorát. V roce 1995 se stal členem Učené společnosti ČR, přičemž v letech 1998 – 2004 působil jako její místopředseda a předseda. V roce 2013 mu byla udělena Národní cena vlády ČR Česká hlava.

Po pádu komunistického režimu se František Šmahel s velkou vervou zapojil i do akademického života. Jako ředitel Historického ústavu AV ČR přispěl k posílení vědeckých východisek této instituce a k obnovenému vydávání tradičního Českého časopisu historického. Jako první místopředseda Grantové agentury ČSAV/AV ČR pro společenskovědní a humanitní obory přispěl nejen k budování této instituce, ale zároveň i k prověřování nosných etických principů při uplatňování grantového systému vůbec. Je zakladatelem a dlouholetým vedoucím Centra medievistických studií, společného pracoviště Filosofického ústavu AV ČR a UK v Praze. Od roku 1993 je člen Vědecké rady AV ČR; v letech 1993-1994 působil jako její místopředseda a od roku 2001 po několik období jako její předseda. Pod jeho vedením se VR zaměřila zejména na do té doby podceňovanou problematiku promítání vědecké kvality do kariérního řádu pracovníků a vnitřního života AV ČR a na její oceňování prostřednictvím vědeckého titulu „doktor věd“ (DSc). Osobně nejsem příliš stoupencem tohoto posunu, který vedle jistých pozitiv vede zároveň i k oficióznímu těžknutí vědeckého života, nicméně jako realista musím uznat, že to k samoprovozu velké vědecké instituce a k její komunikaci se „zbytkem společnosti“ nutně patří.

Abych svou gratulaci k Františkovým osmdesátinám nekončil tak oficiózně, přidám na závěr ještě jeho úvahu o zodpovědnosti historika, jež byla natočena v rámci jeho filmového medailonu v cyklu Idea univerzity, který v těchto dnech společně s jeho režisérem Tomášem Petráněm dokončujeme: Ano, na historikovi se žádá, aby byl soudce. Je to nevděčný úkol. I když většinou soudíme mrtvé předchůdce, dávno zemřelé generace, odpovědnost není tím menší. A z jakých důvodů, z jakého ospravedlnění vůbec může historik soudit? Trvalo mi dlouho, než jsem se k něčemu takovému vůbec odhodlal, protože to je velmi zapeklitá, ošidná věc.

Podle čeho posuzovat například, je-li něco pokrokové či není. Adjektivum pokrokové je velmi nebezpečné, protože se dá zneužít a zpravidla se ani neshodneme na tom, co „pokrokové“ je a co „pokrokové“ z jiného hlediska není. Něco jiného možná je mluvit o pokroku v určitém konkrétním směru. Například jestliže se vyvíjejí nástroje diagnostického lékařství, tak to nepochybně pokrok je. Proč se tady bát toho slova? Našli bychom mnoho dalších odvětví, nebo dílčích odborných činností, kde ten pokrok je zcela zjevný.

Ale mluvit třebas v umění o tom že je někde znát pokrok, no, může to být klamné. Například když se domníváme, že perspektivní zobrazení je pokrokem. No ale vůči čemu? Copak perspektiva nebyla známá v antice? Takže tady je vidět, že pokrok lze vždy vztahovat jen vůči nějakým časovým bodům. Musíme se shodnout na těch bodech tak, aby náš pohled měl širší platformu – a to je neobyčejně obtížné.

Na druhé straně zase nic nehodnotit, tj. stavět se, jako že je mi všechno jedno, jak se v dějinách odehrálo, to taky nejde. Protože historik má svou odpovědnost, musí jít s kůží na trh. Zpravidla to poznání bolí. Zvlášť když boří určitá tabu, předsudky, když se dotýká citlivých zlomů.

Dneska takovou typickou diskusí a velice ještě ožehavou problematikou jsou excesy proti domácímu německému obyvatelstvu v květnu 1945 a době následující. Lze se tvářit, že nic takového nebylo, nebo se lze s tím potýkat, ale na druhou stranu si nelze vytýčit jako stále platné heslo: ano, já jsem ten, který to všechno vnímá a strká prsty do ještě otevřených ran. Protože strkání prstů do ran je někdy důležité a někdy zničující. A v ohleduplnosti k takovýmto věcem spočívá odpovědnost historika.

Tak jsem došel dost daleko od slova pokrok a pokrokový, ale domnívám se, že historik se toho soudu nemůže vzdát. Protože konec konců, historie je výběr. Takže již tím, že si historik vybírá určitou látku, určitou postavu, soudí a zatlačuje do pozadí to, co není předmětem jeho výzkumu – a už to je nespravedlivé vůči tisícům lidí. Pořád bychom měli vědět, hlavně ti kolegové, kteří píší jenom o aristokratech a králích, že tu byla také společnost, která živila vyšší třídy a živila i učence a profesory a vysokoškolské pedagogy. A že tu společnost nelze nechávat stranou jenom proto, že sedláci nebo řemeslníci neměli vzdělání či vychování a hlavně nežili v přepychu, který kdekoho přitahuje.

Čili historik se nesmí obávat sáhnout i do takovýchto věcí a říci: ano, čemu se koříme, to je na výstavách, které umějí kdekoho zaujmout a jsou hezky nasvícené. Jsou to zajímavé věci, ale jsou to jednotliviny, které defilují před našima očima, a jsou to fiktivní dějiny. Z dějin se nám dostává jenom určitého pozlátka a my netušíme, co je za ním; dějiny jsou kruté, jsou naplněny mnoha strastmi, ale člověk krátce kouká na věci, které lahodí jeho očím a mysli, a to ostatní zanedbává.

Já vím, že nemůžeme udělat atraktivní výstavu o osudech prostých živitelů společnosti, když z jejich života můžeme ukázat jenom tak banální věci jako rýč nebo řemeslnické nářadí, nebo nejvýše nějaké vyobrazení. Ale svět práce patří jak do dějin, tak i do uvědomění, jak dějiny, které formují naši společnost, jsou založeny na práci našich předchůdců…

Dějiny jsou výběr. Dejme tomu západní letci – těm se dnes dostává uznání. Ano, to jsou hrdinové naší doby, ale nebyli před dvaceti lety. Tehdy to byli hrdinové východní, kdo byl kladen do popředí, teď se zase zapomíná na hrdiny z druhého konce světa… To uvádím jenom jako příklad toho, jak je obtížné si celistvost dějin představit.

Historik musí chápat, ale jeho chápání by mělo mít své meze; jinak mu totiž hrozí něco, co jsem kdysi nazval tepelnou smrtí historika. Tepelná smrt v přírodních vědách souvisí s pojmem inerce a popisuje stav, když už přestává vývoj, všechno se hroutí a nic není. A podle mě takovou tepelnou smrtí historika je, když už všechno chápe. Jsem ve věku, kdy začínám všechno chápat a strašně se toho bojím, protože to znamená mou tepelnou smrt.

Vím, co vedlo v husitství jednotlivé spolu soupeřící skupiny k jejich chování, dovedu si představit, co je k tomu vedlo, a totéž mohu říci i o francouzské revoluci, i tam chápu motivace lidí, kteří šli za něco prolít krev. Ale k čemu mi to všechno pochopení je, když všichni mají svou pravdu? Co mám o tom říct? Nic, jenom popíšu, jak to mohlo být. Takže tohle je pro historika perpetuum mobile, že sice usiluje, aby podal nejpravdivější a nejobjektivnější pohled na dějiny, ale dosáhnout toho nemůže.

Historik může předestřít, v čem podle něj právě spočíval význam tehdejších událostí, ale nakonec narazí jen na korektiv předchozích výzkumných generací a kolegů, kteří mohou být jeho současníky, pokud na danou věc měli jiný názor. V tom spočívá určitý rozdíl proti přírodním vědám, že my historici většinou můžeme své názory obhajovat nikoli experimenty, ale jen slovy…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama