Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Klokánek v akci aneb Štvanice na státní úřednici

Mediální sféra je bojištěm, a to platí dvojnásob, když se její zájem upne k tématům, jež sama o sobě vyvolávají emotivní reakce. Svět ohrožených dětí je právě takovým tématem - ale jde v mediálních akcích, které se ho dotýkají, opravdu vždy jen o zájem dítěte? Anebo sleduje citové vydírání, kterým texty na toto téma z větší části jsou, i nějaký jiný účel? Těžké posuzování...

Čas od času mediální sférou proběhne srdceryvný příběh opuštěného nebo ubližovaného dítěte, které by zřejmě sešlo z tohoto světa, kdyby mu svou pomocnou ruku nenabídnul Klokánek – humanitární zařízení Fondu ohrožených dětí. Ten jistě v řadě případů plní velmi dobře svou funkci, a není tedy důvod, aby si čas od času nenaklonil veřejnost nějakou vhodnou ofenzivní kampaní, aby si doplnil dary od štědrých přispěvatelů své finanční zdroje, jak to činí i jiné humanitární organizace. U mediálních akcí spojených s Klokánkem však často cítíme i druhou rovinu – totiž snahu této iniciativy vlamovat se do pravomocí státu a postupně zaujímat ve vztahu k péči o děti jeho místo. A to už je v mnoha ohledech na pováženou.

Na počátku okurkové sezóny přišla média s obzvlášť brutálním proklokánkovským atakem. Je to příběh dvou chlapců odebraných matce, která se o ně prý údajně nestarala, a k níž se nechtějí vrátit. V Lidovkách je příběh zveřejněn pod názvem Chci zůstat v Klokánku, prosí chlapec. Sociální pracovnice nařídila ‚diagnosťák‘ a je doprovázen obrázkem plačícího chlapce se smutným plyšovým hafanem. Citová nálož jak hrom. Chlapec z titulku je jedním z hlavních kladných hrdinů příběhů, druhým je jeho bratr (klukům je 10 a 14) a třetím, kolektivním, hodné tety z Klokánku. Záhy je rekongnoskována i hlavní záporná postava, jíž je Zdeňka Balcarová, tajemnice komise péče o rodinu a dítě v Rumburku. To ona zlovolně přemlouvá chlapce, aby se vrátili k matce (kam už úřady ostatně vrátily jejich dvě sestry), a když je takto nemůže vytrhnout z laskavé ochrany Klokánku, zlovolně je přeloží do místně příslušného diagnostického ústavu. V očích čtenářů Facebooku je hned jasno, tato úřednice je ztělesněním všeho zla spojeného se státní správou. „Úředník, většinou bez valného vzdělání, (mnohdy který se dostal na post svůj jen díky kamarádům nebo příbuzným) se cítí jako ředitel planety. Má razítka a moc!,“ píše jeden čtenář. A druhý kontruje: „Taková osoba ve funkci hojí svoje komplexy méněcennosti nad slabými a bezbrannými dětmi.“

Pozoruhodné je, jak je ve článku překroucen fakt, že dotyčná úřednice pouze naplňovala literu občanského zákona, který stanoví, že v zařízeních typu Klokánek smí být dítě umístěno pouze šest měsíců. V případě zlovolné úřednice prý byl – slovy jiného ze státních úředníků! – „při rozhodování upřednostňován formální přístup před evidentním zájmem dítěte.“ Tak si to zopakujme: evidentním zájmem dítěte není návrat do původní rodiny, ale pobyt v Klokánku, byť by byl v rozporu se zákonem, a dodržování zákonů je jen hloupé lpění na formalitách… Autorem výroku mimochodem prý je Robert Pelikán, první náměstek ministryně spravedlnosti…

Reklama

Článek je založený na selekci negativních výpovědí o této úřednici od pracovnic Klokánku, vedoucí diagnostického ústavu, údajně obou chlapců (kdo asi mluvil jejich jménem?) a ministerských úředníků, kteří nalezli nějaký způsob, jak se dá lišácky obejít zákon (tedy – lidově řečeno – jak to prostě „vochcat“), ale nemají pravomoc tuto pravděpodobně právně velmi spornou variantu vnucovat sociálním pracovnicím. A stať končí už opravdovým barvotiskem, v němž ovšem nemůže chybět ani dobrá víla. Je jí prezidentova choť Ivana Zemanová, která „chlapcům slíbila, že se věcí bude zabývat, a mezitím jim domluvila dvě místa na dětském táboře, který spolupracuje s její nadací.“ Nad osudem obou chlapců se rázem rozvinulo jasné světlo a neóny na nebíčku začaly ohlašovat jejich šťastnou budoucnost: „Klo-ká-nek! „Klo-ká-nek!“ Už měli chudáčci oba sbaleno na tábor a těšili se na druhý den na odjezd, když v tom na poslední chvíli je však dostihla zlá ježibaba a vrazila je do pece – tedy ehm, do diagnostického ústavu…

 

Opravdu nevím, kdo má v tomto zapeklitém případě pravdu a co by bylo pro oba chlapce nejlepší. Zabývám se tu jen mediální stránkou celé věci, a ta je po mém soudu pobuřující. Neboť:

1) K té zlovůli státních úředníků: je to opravdu od státní úřednice tak zlovolné, když chce dodržovat platné zákony? Není chyba někde jinde, náhodou? Už jsme si natolik navykli na ono kamarádské pomrkávání, kterým si naznačujeme, že se přece nějak domluvíme, že si ani neuvědomujeme, že právě tomuhle se v civilizovaném světě říká korupční jednání. A je úplně jedno, jestli se ho někdo dopouští kvůli zisku anebo pro „dobrou věc“.

2) Řekl bych, že ten text je především skrytou reklamou na charitativní podniky Ivany Zemanové – udělat kolem takového případu mediální humbuk, to je prosím pěkně ideální způsob propagace. Co na tom, jestli se při tom někomu zničí pověst..

3) Pak je to také exemplární ukázka porušení základních pravidel žurnalistiky – ta příslušná úřednice je tu kritizovaná ze všech stran, ona sama však možnost vyjádřit se nedostala s pofidérním zdůvodněním, že ji nelze dostihnout, protože po celé akci si svévolně odjela na dovolenou a nebere telefony… (Podtext: Na dovolenou v červenci? Podezřelé…) Nejde o nic tak naléhavého, aby novinářka s publikováním nemohla počkat, až se úřednice vrátí, poskytla ji náležitý prostor a publikovala svou stať vyváženě… Takhle je to dost podivná štvanice, bohužel.

 

P. S. Z aktérů příběhu nikoho osobně neznám a v Rumburku jsem byl naposled před čtyřiceti lety…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama