Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Které jiné země máme (ne)radi…

Neuškodí podívat se, jaké vztahy k jiným zemím světa zaujímají občané ČR podle dlouhodobých výzkumů. Vodítkem nám může být nedávno publikovaný výzkum „Sympatie české veřejnosti k některým zemím“.

Sdělovací prostředky nás masírují informacemi typu, koho obyvatelé ČR mají rádi, z koho jsou zděšeni a proti komu hodlají vytáhnout po zuby ozbrojeni do boje a namlátit mu. Korunu všemu nasadila před několika dny Lída Rakušanová, když nařkla občany, že nejsou dostatečně vděčni Američanům za to, že před 70 lety osvobodili Plzeň… Neuškodí proto podívat se, jaké vztahy k jiným zemím světa zaujímají občané ČR podle dlouhodobých výzkumů. Vodítkem nám může být výzkum CVVM (Centrum pro výzkum veřejného mínění) Sociologického ústavu AV ČR „Sympatie české veřejnosti k některým zemím“ z prosince 2015. Jeho zpracovatelé (konkrétně Naděžda Čadová) v něm publikovali dlouhodobé výsledky pro léta 1991-2015, což nám dovoluje sledovat dost dobře nejen celkovou dynamiku ve změnách názorů, ale i proměny v několika posledních krizových letech. Zájemce o podrobné výsledky jej najde zpřístupněný zde.

zeme_symp

V anketách prováděných standardními sociologickými metodami měli tázání vyjádřit své sympatie či nesympatie k zahraničním státům na pětibodové škále od „velmi sympatická“ až po „velmi nesympatická“. Proměny celkové dynamiky nám dovoluje určit významné skupiny stálic, které se udržují v oblibě či neoblibě na špici:

 

  • Trvale nejvíce oblíbené: Francie, Velká Británie a Rakousko (kromě menšího propadu kolem roku 2000) – s výjimkou posledně jmenovaného státu, s nímž sdílíme podstatnou část naší historie,  převládají tady významné velmoci, které jsou od nás dostatečně daleko, abychom mohli spadat do přímé sféry jejich vlivu… Tento výklad lze podpořit i výsledky výzkumu z posledních let, které nejsou zachyceny v grafu a které do této skupiny přiřazují i Itálii či Švédsko…
  • Trvale nejvíce neoblíbené: Rusko, Ukrajina a Čína – tedy tři komunistické či postkomunistické státy, které tradičně spojujeme s komunistickou agresí… Ze zemí nezachycených v grafu lze do této skupiny přiřadit i Litvu. Další významnou skupinu s malou oblíbeností představují vzdálenější či vzdálené země, o nichž mnoho nevíme, ale jež se objevují ve zprávách se znepokojujícím podtextem: z evropských zemí je to Srbsko a mimo ni Izrael, Palestina, Turecko, Indie, Afganistán, Sýrie, Írán a Írák…
  • Trvale ve střední zóně oblíbenosti: Zde se nalézá prakticky jediná dlouhodově v průzkumech sledovaná země, a to Německo, které s určitými výkyvy sem či tam osciluje kolem padesátiprocentní oblíbenosti. S tímto postavením nepohnula ani tvrdá proněmecká masáž, kterou dlouhodobě prováděly sdělovací prostředky, jež donedávna měly německého majitele (jako např. Lidové noviny)… Podle průzkumů z posledních let se v této skupině nalézá i Japonsko a Řecko…
  • Skokani v popularitě: Zde je třeba uvést především Slovensko, které se po rozpadu společného státu těšilo cca jen poloviční popularitě, ale cca od roku 2000 je bezkonkurenčně na špici v oblíbenosti. Obdobným vývojem s menší intenzitou (z neoblíbených na středně oblíbené) prošly dva další původně komunistické státy, v nichž došlo k výrazným změnám v jejich politické a ekonomické struktuře, totiž Polsko a Maďarsko
  • Propadlíci v popularitě: V této kolonce zřetelně vedou USA, které svou velkou popularitu (až 75 % v roce 1995) prošustrovaly už v druhé polovině devadesátých let (tedy dlouho před Putinem – tenhle fakt zdůrazňuji pro Rakušanovou a další vykladače, kteří za poklesem oblíbenosti supervelmoci jsou ochotni spiklenecky pokládat tajemné působení Putinových tajných služeb) a od té doby se drží těsně nad průměrem.

Podívejme se ještě na proměny, kterými prochází popularita jednotlivých zemí v posledních letech vyznačujících se ekonomickou, ukrajinskou a uprchlickou krizí. Zřetelně vidíme, že je zde přelomovým bodem rok 2013, v němž se vztah českého obyvatelstva k řadě věcí začíná měnit – a na dynamiku této proměny poukazují i značné rozdíly mezi výsledky průzkumů konaných v lednu a v prosinci 2015. Jde však o příliš krátký časový úsek, aby bylo možno konstatovat nějaké setrvalé trendy, a tak zaregistrujme změny o alespoň deset procent: zřetelný pokles mezi lety 2013-2015 vidíme u USA a Turecka, skokany se naopak stává velmi výrazně Čína a v menší míře i Polsko… Samotná Ukrajina si v důsledku událostí, které s ní byly v posledních letech spojeny, ani nějak výrazně nepolepšila, ani nepohoršila. Specifický se jeví vývoj u Německa, které se na začátku roku 2015 dočkalo maxima popularity u českých občanů (dosud nevídaných 63 %), ale v průběhu roku důvěra v ně prudce klesala (až na pouhých 50 %)…

 

Tolik tedy výzkum, a nyní můj stručný komentář: Názor na zahraniční země si občané mohou utvořit z autopsie (a zaplať pánbůh návštěvy zmiňovaných zemí dnes již pro ně nejsou nemožností a často ani ne exotikou), z vyprávění jiných, na základě samostudia nebo podle toho, co jim o nich nabízejí sdělovací prostředky. Poslední zmiňovaná cesta je samozřejmě v dnešní mediální době určující, přičemž mnohem větší roli než vlastní výběr faktů má propagandistická tendence spojená s jejich sdělováním. Ta ale ovlivňuje recipienty dvěma různými způsoby: emotivní a podprahové manipulování faktů totiž napomáhá bezproblémovému přelakování jen tam, kde na ně není vypěstována letitá alergie, jak je tomu u nás stále ještě v generacích, které si vědomě či podvědomě vypěstovaly obranné mechanismy vůči rétorice Rudého práva a komunistické propagandy. Mediální masáže ve prospěch či k zneuctění toho či onoho domácího či zahraničního hráče tak namnoze mívají kontradiktorický výsledek…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama