Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Můj 17. listopad 1989

Tuhle vzpomínku píši téměř nerad a jako by z „úřední povinnosti“, už kvůli tomu, že stejně zapadne mezi tisíce podobných. Nakonec mi to však nedá, protože – ať už si o onom slavném dni myslíme cokoli - snaha zpochybňovat tehdejší policejní brutalitu s sebou přináší nebezpečnou dávku falzifikace minulosti…

Bývaly doby, kdy nám výplaty zaměstnavatel neposílal na konta v bankách, ale dvakrát do měsíce (jednou pro tzv. zálohu, podruhé pro tzv. dobírku) jsme si pro ně chodili k paní účetní, u níž jsme si penízky v hotovosti přebrali v ošuntělém výplatním sáčku, na který jsme pak převzetí stvrdili svým podpisem. V Ústavu československých a světových dějin ČSAV (a tuším, že v celé akademii) byly výplatní termíny 4. a 20. každého v měsíci, pokud však některý z těch dnů připadl na sobotu až pondělí, tak se automaticky přesouval na předchozí pátek. Tak se stalo, že i pátek 17. listopadu byl výplatním dnem, což byl tím pádem v ústavu i den schůzovací a potkávací – zatímco v jiný den jste tu nemuseli potkat ani nohu, protože všichni byli rozlezlí někde po archivech, knihovnách, hospodách a jiných studijních místech. Tato nahodilá okolnost podstatně zvýšila počet účastníků odpolední studentské demonstrace z řad pracovníků – zejména mladších – našeho ústavu, a tím pádem i počet osobně pomlácených očitých svědků policejního zásahu.

Ve výplatní den jste opravdu potkali i toho, koho jste nechtěli potkat. Tak já někdy kolem desáté potkal na schodech předsedu komunistické organizace ústavu, Ondřeje F., který když zjistil, že jsme spolu na schodech sami, pokusil se na tváři vyloudit něco, co se dalo nejasně identifikovat jako „přátelský úsměv třetího stupně“: Copak, Tondo, chystáte si vy mladí odpoledne demonstrovat? Odpověděl jsem mu, že já určitě a za ostatní že mluvit nemůžu, načež on se zatvářil starostlivě a najednou začal šeptat: No, jen si na ten Albertov jděte, chlapci, jste mladí, musíte se vyřádit, a je to konec konců oficiální akce schválená ústředním výborem SSM. Ale to Ti povídám, ne abyste se dali vyprovokovat k nějakému pochodu na Václavák nebo na Národní, to by se Vám moc nemuselo vyplatit… Později jsem si na tahle slova dost často vzpomněl – bylo to poprvé, co jsem ten den zaslechl něco o Národní třídě, řadu hodin před masakrem…

Na oběd mladší pracovníci ústavu ve výplatní dny chodili do hospody U Trajců a jen málokteří se pak ještě vraceli zpět, protože penízky v kapse hřály a v Resslovce se dalo pokračovat panáčky v malé hospůdce řečené Eko… Na to však toho dne nedošlo, protože jsme všichni řešili, co s tou demonstrací. Svazácké křídlo téhle historické kompanie si předávalo zaručené informace, že Mohorita o všem ví, takže se tam může, zatímco kolega X. sedící napravo posílal na celý sál bolševiky do pr*ele, což byla rituální a všeobecně akceptovaná první fáze jeho alkoholického cyklu (s druhou fází už to bylo horší, protože tam přecházel do antisemitismu, kdežto třetí byla opět snesitelná, protože to už jen nesrozumitelně zpíval o Radeckém a další staré rakouské vojenské pochody); pak se nečekaně zvedl a řekl, že jde vynadat bolševikům do práce a vracel se do ústavu. Tam se pak pokusil ve tři odpoledne poblít zástupce ředitele, čímž si zjednal pevné alibi, že na žádné demonstraci není…

Reklama

Zbytek stolní společnosti filosofoval nad tím, kam se společnost u nás ubírá, a tuším, že závěr té diskuse vyzníval v tom smyslu, že tedy tahle demonstrace ano, ale jinak je to celé k ničemu, protože ani ta perestrojka se u nás nesmí dělat. Občas jsem se pokoušel do diskuse taky s něčím vstoupit, ale já byl v téhle partě beznadějně zkompromitovaný jako názorově naprosto šílený mimoň, protože jsem se s nimi v lednu během Palachova týdne vsadil o láhev anglické whisky, že se u nás nejpozději do konce roku Václav Havel stane ministrem vnitra. Už ti moc času nezbývá, abys ho udělal tím ministrem, těšíme se na whisku, zaznívalo tam tehdy na mou adresu uštěpačně. Až teď mě napadá, že jsem vlastně tu láhev skutečně prohrál, když se nakonec Havel na místo ministrem stal prezidentem – ale nikdo ji na mě už nechtěl…

Tak se stalo, že nás na Albertově nakonec byla docela silná parta a byl to zážitek svým způsobem skutečně mimořádný – ani ne tak kvůli tomu, co tam říkali řečníci, protože s výjimkou stařičkého pamětníka roku 1939 a nezávislého studenta Klímy všichni byli jakoby uskřinutí, jakoby nešťastní, že to padlo právě na ně, že tam mají hovořit (největším zklamáním pro mě osobně bylo alibistický projev profesora Katětova, někdejšího mocného komunistického bosse, který se tehdy prostřednictvím Kruhu nezávislé inteligence pokoušel o revival; nemohl jsem věřit uším, když ho o týden později chtěl Havel nominovat na prezidenta republiky…). Elektrizující ale byla atmosféra a lidi s transparenty, ta otevřenost situace, v níž možná bylo všechno možné – na rozdíl od disidentských demonstrací posledních měsíců, které byly hodně ritualizované a vypočitatelné co do svého průběhu již dopředu…

Když demonstrace skončila, tak bylo už skoro pět – takže ve mně zatrnulo. Neměl jsem totiž vyrovnané jisté alimentační povinnosti a večer před tím jsem se svatosvatě H. po telefonu dušoval, že do pěti večer dám z téhle výplaty všechno do pořádku. Takže jsem vystartoval splácet dluhy a za kolegy, kteří odcházeli na Vyšehrad, jsem už jenom vykřikl: Nashle na Václaváku! Všichni jsme totiž byli přesvědčení, že právě tam celý ten průvod skončí a bude mít nějaký zajímavější dojezd… Doklusal jsem na Prahu 2, a protože H. nebyla doma, předal jsem penízky jejímu tehdejšímu příteli a pak jsem mu podrobně popisoval své zklamání z vlastní studentské demonstrace. V. tiše poslouchal a pak řekl: Volal jsem dneska do Moskvy. Na to jsem zbystřil: V. byl rusista, měl dobré známosti v moskevských literárních a intelektuálních kruzích a občas přicházel se zajímavými informacemi. A V. pokračoval: Všeobecně se tam soudí, že to tu u nás dneska praskne… Skepticky jsem namítnul, že zatím tomu skutečně nic nenasvědčuje, ale V. si trval na svém: Někdy věci vypadají jinak, než ve skutečnosti jsou…

Odešel jsem na Václavák, kde se tou dobou podle mých výpočtů mělo už něco zajímavého dít, ale nikde ani noha. Bylo polotemno a naprostý klid, takže jsem zklamaně odcházel domů a věnoval se něčemu úplně jinému. V osm mne ale napadlo pustit si Svobodnou Evropu a ze zpráv jsem se dozvěděl, že demonstrace pořád ještě někde v městě pokračuje, takže jsem se opět oblíknul a šel zase na Václavák. Klid a temno, ale cosi se děje na Můstku, tak jdu tam. Je tam policejní zátaras s těžkoodenci, ale pár babiček se dožaduje, aby směly projít na Staré Město, tak se mezi ně vmísím. Najednou přijíždí policejní auto a z něho vyskakují mladí muži v zeleném a v červených baretech. Jsou rozveselení a hluční, a jeden z nich se ptá policistů: Tak kde je ta verbež, kterou máme zmlátit? A s napřaženým pendrekem se rozeběhne směrem k babičkám a ke mně. Jeden z těžkooděnců však řekne: Tyhle ne, vole, támhle jsou, vzádu! A ukáže směrem na Národní. Baret zklamaně zase zandává pendrek a společně s dalšími odchází ukázaným směrem, zatímco jedna z babiček tiše pronáší: Prase jedno zfetovaný… Teprve poté si uvědomuju, že ta stará paní má pravdu – baret měl divý pohled a rozšířené zorničky, stál od nás dva metry, tak jsme to viděli dobře. Tahle zvláštní jednotka byla nadupaná drogami, aby chlapci ztratili zábrany…

Pokouším se dostat na Národní, ale všude je to zašpérované. V Mikulandské vidím nějakého kluka, který přichází odtamtud, a ptám se ho, jak se tam dá dostat. Podívá se na mě skelným pohledem a řekne: Seš blbej? Pak přichází další a z některých teče krev. Nabízím jedné holce kapesník a ona mi říká: Z toho se vzpamatuju, ale ty svině mi tam ukradli foťák, na který jsem spořila skoro celý rok. A dovídám se od ní, že policisté kromě mlácení strhávají z lidí cenné předměty, fotoaparáty, náramky, šperky, dobře vypadající bundy a tak podobně, a házejí je na valník, který tam mají k dispozici. Přichází další zmlácený a dotvrzuje existenci valníku s tím, že prý na něj hodili i dva nebo tři lidi, kteří jsou asi v bezvědomí… Vracím se domů a v baráku jsou schody od krve. U sousedů na celý barák brečí jejich zmlácená dcerka: My jsme chtěli jenom k Máchovi položit kytičku…

Před devátou přichází Jirka A., dvoumetrový chlap, sedá si u mě v pokoji a otřeseně říká: Copak já, já kdyžtak nějakou ránu už vydržím, ale ty svině tam mlátěj holky. V devět se pokoušíme chytit Svobodnou Evropu, což se ale dá na mém stařičkém rádiu udělat jen tak, že ho narazím zadní stěnou na domovní teď, jinak nefunguje. Pak hraje ovšem dokonale a dokonce tahle technologie vždycky nějak odfiltrovala i rušičky, dokud ještě byly, ale celé to mělo jednu malou nevýhodu, totiž že stěna, o kterou bylo rádio opřené, rezonovala, a tak tu Svobodnou stejně dobře jako já slyšel celý barák. Někdy dva roky předtím na mě při jednom z takových poslechů zazvonil komunista ze spodního bytu: Hele, mladej, mně je jedno, že posloucháš tuhletu propagandu, ale dělej to tak, abychom se mohli vyspat… Což jsem pak respektoval, ale onoho 17. listopadu mi to bylo úplně jedno, rádio na stěnu, a poslouchali jsme. Najednou zvonek a za dveřmi komunista zespoda: Hele mladej, my jsme si s manželkou říkali, jestli bys to nedal víc nahlas, my to nějak blbě slyšíme… Tak jsem to vyhulil a vyrobil nám tak po amatérsku domovní rozhlas…

Protože můj byt je umístěn strategicky mezi Národní a Václavákem, dorazilo během hodiny asi ještě pět pomlácených kamarádů, takže se můj byt stal nečekaně ošetřovnou. Tolik náplastí a obvazů nemám, a tak si jdu vypůjčit dolů o dvě patra níž ke Šrůtům – neuvědomuji si, že už je na osmdesátileté manžele dost pozdě, takže je probudím, ale v paní Šrůtové se hned probudí ošetřovatelka a zručně kluky fáčuje. Pár dalších kamarádů ke mně ani nedošlo a skončili u Šrůtů v kuchyni…

Den na to v sobotu večer jsem se šel na Národní podívat, kolem sedmé večer, a policisté tam byli zase, ve dvou kordonech proti sobě, jen s tím rozdílem, že tentokrát byl prostor mezi nimi prázdný, takže nikoho nemlátili. Vylezl jsem si do obchodního domu Máj do čtvrtého patra, kde vedle sportu byl v rohu budovy, který byl nejblíž k Albatrosu, malý bufet. Koupil jsem si tam kakaový koktejl, stoupnul úplně do rohu, a fotografoval jsem si to rozložení policajtů, protože mi došlo, že dělají rekonstrukci situace ze včerejška, ale měl jsem špatný foťák a už se stmívalo, takže fotky nevyšly.

Osobně si myslím, že zásahové jednotky počítaly s tím, že na Národní budou i mrtví (a možná i byli – kam zmizely výsledky vyšetřování nezávislé komise, která měla deset případů záhadně zmizelých studentů z té noci, kteří ještě v únoru nebyli k nalezení?). Strategie mrtvého studenta měla tedy asi jiný účel, než „probudit národ“: spíš jsem to tehdy vnímal jako pokus o vytvoření kouřové clony, která by se dala použít k upokojení veřejnosti, kdyby se začalo o těch mrtvých mluvit – lidi, co blázníte, tenhle jenom hrál, že je jako mrtvej, a ty ostatní určitě taky, však ono se to nějak už vysvětlí, tak neblázněte…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama