Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Si tacuisses, philosophus Rusnociensis mansisses

I když se to nezdálo časově vlastně ani možné, aby se premiér v demisi ing. J. Rusnok během své politické kariéry, která skončila o něco dříve, než začala, projevil jako názorově vyhraněná osobnost, přece jen se mu to podařilo. Jakoby puzen nějakým vnitřním přetlakem, rozpovídal se ve svém rozhovoru pro Hospodářské noviny otištěném 2. října 2013 nejen o svých služebně rodinných výletech, ale i o své vizi budoucnosti a o české vědě. 

To, že se ing. Rusnok zařadí k onomu zvláštnímu typu lidí, kterým se rozzáří zorničky již při pouhém vyslovení slova „zisk“, se dalo vlastně očekávat; patří konec konců k onomu zvláštnímu druhu živočichů, který by se dal klasifikovat jako homo oeconomicus Clausiensis, vulgo Rusnociensis. Překvapivé však je, jak snadno při svém útoku na Akademii věd ČR vypadl ze své role zasvěceného politika, k níž ho zavazuje kromě jiného též i jeho funkce předsedy Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace, a mimovolně na sebe vyzradil, že ani nezná zákonem vymezené úkoly institucí, kterým si jako předseda vlády osobuje stanovovat rozpočet.  Zákon č. 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích totiž předpisuje ústavům AV ČR jako hlavní předmět jejich činnosti „výzkum podporovaný zejména z veřejných prostředků“ (§ 2, odst. 1); podle Rusnokova názoru je však prý jejich úkolem „generovat příjmy“.

Těmi příjmy se přitom pravděpodobně míní něco ve smyslu „pět českých hned teď okamžitě na stůl“, což Akademie věd (ani jakákoli jiná vědecká instituce na téhle planetě) ovšem nedělá. To našeho inženýra dovedlo k závěru, že v ní s výjimkou jednoho ústavu „nikdo jiný neprodukuje prakticky nic“. Snadnost, s jakou jsou tisíce vědeckých studií a desítky odborných knih, které každoročně  Akademie věd předkládá světové i české veřejnosti, postaveny na roveň nule, vede k zamyšlení, jsou-li osobnosti Rusnokova typu vybaveny senzory dostatečně kompatibilními s rozlišovacími schopnostmi standardních západních politiků.  Jedinou veřejnou výzkumnou institucí, která v očích ing. Rusnoka plní svou funkci (tj. „generuje příjmy“), je akademický Ústav organické chemie a biochemie, jehož rozpočet obohacují výnosy z patentů Antonína Holého. S vysokým hodnocením tohoto ústavu ovšem rád souhlasím; jen bych si dovolil jaksi podotknout, že hlavní přínos těchto patentů leží především v oblasti medicínské – tedy v oblasti ochrany lidského zdraví, a nikoli finanční.

Za Holého úspěchem je ovšem několik desetiletí vědecké práce a experimentů, u nichž dlouhé roky nebylo zřejmé, k jakým konkrétním výsledkům nakonec povedou; takový je však každodenní chléb na poli tzv. základního výzkumu, jak mohou potvrdit nejen čeští vědci, ale i jejich kolegové z USA, západní Evropy, Ruska, Číny či Japonska.  I dnes si na řadě pracovišť u nás i v zahraničí vědci pohrávají s myšlenkami, jejichž reálný přínos se pro společnost se možná projeví až za několik desetiletí. Anebo také neprojeví – pokud jim nějaký homo oeconomicus Rusnokova rázu utáhne kohouty. Lze chápat, že představa vědeckých ústavů, které neprodukují  „příjem“, ale myšlenky, nezapadá do Rusnokovy vize budoucnosti, jež je zalidněna – alespoň podle toho, co se v rozhovoru s ním uvádí – houfy negramotných dětí ovládaných již od předškolního věku prostřednictvím tabletů. Přesto bych si však dovolil na této představě trvat; opravňuje mě k tomu nejen zákon, ale i ověřená zkušenost, že je to jedna ze zatím nejosvědčenějších cest, jak dospět k budoucí prosperitě.  

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama