Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

K sebevraždě Jana Masaryka

Řekne-li se Tomáš G. Masaryk, začne každý mluvit o velkém státníkovi a politikovi, který stál u zrodu samostatného československého státu; dojde možná i na zpěv písně o tatíčkovi, chodícím s legionáři na žejdlík. Zeptáte-li se však, jak a kdy zemřel, odpoví správně jen hrstka dotázaných. Řekne-li se ovšem Jan Masaryk, začnou náhle všichni hovořit jen o okamžiku jeho smrti, k níž došlo pádem z okna v pražském Černínském paláci v noci z 9. na 10. března 1948 – jako kdyby ten člověk před svou smrtí vůbec nežil a neexistoval. Skandalózní fabulace o jeho úmrtí již dávno vymazaly z paměti lidí vzpomínku na skutečného člověka – a tato neblahá tendence se posiluje i v důsledku nezodpovědného přístupu některých institucí a médií.

 

K napsání tohoto příspěvku přispělo, že jsem se konečně dokopal k tomu, abych se seznámil s dokumentem České televize Ostrava o smrti Jana Masaryka (Krok do prázdna Jana Masaryka aneb Dokonalý zločin, Česká televize 2012, 57 min., režie Marcel Petrov). Po zhlédnutí jsem pochopil, proč tak skvělá dokumentaristka, jako je Kristina Vlachová, při zmínce o něm soptí; to, co je nám tu servírováno jako obhajoba památky tohoto politika, je ve skutečnosti totiž spíš jejím zneuctěním…

Dokument sám o sobě je profesionálně nezvládnutým filmem, jehož některé pasáže jsou navíc jak vystřiženy z nějakého cimrmanovského scénáře (např. když forenzní znalec provádí po budově Černínského paláce skupinku zamlklých a deprivovaně vyhlížejících individuí a chová se natolik familiárně, jako kdyby tam bydlel od narození). S výjimkou profesionálních vstupů pracovnic Národních archivu je postaven většinou na výpovědích lidí, kteří v době Masarykovy smrti byli ještě dětmi nebo před lety od někoho něco zaslechli, a protože se režisérovi zoufale nedostávalo obrazového materiálu, kterým by dlouhé monology zpestřil, prolínají se filmem v nesnesitelně dlouhých záběrech i jacísi preludující klavíristé a fádně se opakující záběry na starý rozhlasový přijímač…

Již svým názvem nám film dává vědět, že nepochybuje o tom, že to celé s Janem Masarykem prostě byla vražda, a dokument je poměrně primitivně koncipován tak, aby nás v této myšlence utvrzoval. Kdo měl zabíjet, to se ovšem neví; avšak vyšetřovatel Útvaru pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV), který zde vystupuje, bere s plnou vážností mediální (a zřejmě i placené) vystoupení nějaké ruské stařeny v dokumentu z roku 2001, v němž si po padesáti letech vzpomněla, že jako agentka KGB v Praze také cosi od kohosi zaslechla. 

Reklama

Krajně nepřesvědčivě ve filmu rovněž působí znalecké výpovědi. Forenzní biomechanik prof. Jiří Straus tu sice předvádí působivou počítačovou animaci pádu těla z výšky ve dvou variantách, tj. v případě sebevraždy, kdy tělo dopadne ke zdi blíž, a s cizím zaviněním, kdy tělo dopadne ode zdi dál. Vychází však přitom z předpokladu, že vzdálenost dopadu Masarykova těla od zdi budovy byla (prý „podle dokumentace z ohledání místa činu“) tři metry a takto líčí vlastní dopad těla: „Takže sem dopadl nohama [vzdálenost tři metry od zdi], padal vzad, pak se položil na záda, ležel v poloze, kdy celková osa byla kolmá na svislici pádu…“  Jenomže tak tomu vůbec nebylo – na záda položil Masarykovo tělo zřejmě až vyšetřující lékař, protože tělo po pádu leželo na boku s hlavou a hrudí skloněnou k zemi (viz JM 2005, s. 172). Soudní znalec se tu zřejmě dal zavést slavnou dochovanou fotografií Masarykova těla (viz JM 2005, s. 407), aniž si přitom uvědomil, že vznikla až po četných manipulacích s ministrovými ostatky; ze záhadných důvodů však ponechal stranou jinou fotografii z téhož dne, z níž vyplývá, že tělo vůbec neleží pod otevřeným oknem, ale nejméně dva metry nalevo od něj (viz JM 2005, s. 417).

Problematickým se tím stává i určení původní vzdálenosti těla od zdi, protože tvrzení, že tělo původně leželo od zdi hrubým odhadem nějaké tři metry, přinesl (pokud vím) až dodatečný výslech svědků v roce 1968, tedy po dvaceti letech. Na dochovaném dobovém náčrtku, který ovšem vznikl až 11. března 1948 (tedy již po odvezení těla), je tato vzdálenost odhadnuta na 2,20 metru (viz JM 2005, s. 416) a v roce 1968 i 1995 se pracovalo s hypotézou o vzdálenosti 2,90 metru, ale jak daleko ministr ve skutečnosti ode zdi dopadl a kdo všechno a jak pak s mrtvolou hýbal, to se nám už asi nikdy nepodaří zrekonstruovat. Znalec nevzal v úvahu ani pozdější úpravu povrchu dvora a další faktory… Zdánlivá exaktnost tohoto svědectví se tedy rozplývá a lze se jen podivovat nad odvahou, s jakou jsou vyvozovány dalekosáhlé závěry z naprosto neprokázaných hypotéz.

Hlavním argumentem Cyrila Höschla, který ve filmu vystupuje pro změnu v roli znalce z oboru psychiatrie, proti Masarykově sebevraždě je fakt, že byl nalezen mrtvý v pyžamu; to by prý Masaryk jakožto osoba vědomá si důležitosti svého ministerského úřadu nikdy neudělal. Téměř se chce vzkřiknout: no jasně – když sebevrah, tak jedině ve fraku! Obávám se, že tento akademický znalec duší je příliš ovlivněn četbou červené knihovny, v níž si služka před sebevraždou fosforem seškrábaným ze zápalkových hlaviček oblékne na sebe vždy své nejhezčí šaty s fialovými kytičkami… Lahůdkou je rovněž jeho výklad, v němž se vyvozuje zavinění třetí osobou z faktu, že na parapetu okna po Masarykovi zůstaly fekálie; to by se totiž dle Höschla sebevrahovi stát nemohlo, protože ten se zabíjí dobrovolně, necítí tudíž strach, a nemá tudíž prý důvod se podělat. Každý druhý, na koho za noční hlídky u skautů, na kterou šel také dobrovolně, zahoukala ze tmy sova, má ovšem zcela jiné zkušenosti, nemluvě o spontánních reakcích lidí, kteří se dívají dolů z výšek často i menších, než je druhé patro… Už jsme si navykli na veselá vystoupení českých psychiatrů v zábavných pořadech, ale taková nálož černého humoru do seriózně se tvářícího dokumentu přece jen nepatří.  

Masarykova smrt se vyšetřovala celkem čtyřikrát. Vyšetřování v roce 1948 došlo k závěru o sebevraždě. Vyšetřování z roku 1968 začalo prověřovat i jiné hypotézy, ale nakonec končilo – již za rozbíhající se normalizace – konstatováním, že sebevražda a nešťastná náhoda byly možné, zatímco vražda je vyloučena. Po listopadovém převratu pověřila Generální prokuratura novým vyšetřováním ÚDV (ještě v jeho předbendovském období pod starým názvem); to pak probíhalo v letech 1993-1996 a bylo nakonec odloženo, protože se nepodařilo zjistit žádné skutečnosti, které by dovolovaly zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě. Smrt si podle tehdejších zjištění způsobil Masaryk údajně sám, když se na okenní římse schovával před partyzány provádějícími v jeho bytě domovní prohlídku. Čtvrté šetření prováděl týž úřad v letech 2001-2003; dospěl k přesvědčení, že šlo o vraždu, a to zejména vzhledem k již připomenutému znaleckému posudku forenzního biomechanika prof. J. Strause…

Tato vyšetřování jsou pro historika zajímavá sama o sobě, a to bez ohledu na to, jak moc se jim podařilo proniknout k vysvětlení Masarykova úmrtí. I když u nich byli vždy v pozadí profesionální kriminalisté, žádné z nich se totiž nevyhnulo dosti značné politizaci a tanečky, které se kolem nich dělaly, jsou obvykle obrazem dané doby. Vyšetřování zahájené hned po Masarykově smrti se vyznačovalo chaotickým průběhem a rozhodující roli si v něm záhy vynutila StB; politický tlak na jeho průběh vyvíjelo tehdy zejména vedení KSČ, které si přálo co nejdříve sdělit veřejnosti, že ministr skoncoval se svým životem sám (což by se zřejmě dělo i v leckteré jiné zemi, ať již totalitní nebo demokratické, v případě smrti člena vlády). 

Dokumenty nicméně ukazují, že této verzi věřila i samotná StB, když se mocí mermo snažila všude možně najít Masarykovu závěť nebo list na rozloučenou (a možná ji i našla – připomeňme, že autenticitu Masarykova dopisu Stalinovi datovaného 9. března 1948 zatím nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil). Nezdá se mi proto jako příliš pravděpodobné, že jeho smrt zinscenovala ona nebo její sesterská sovětská organizace – už kvůli tomu, že v takovém případě by se nějaký vhodný dopis na rozloučenou nepochybně záhy „našel“ a vyšel v Rudém právu. Obnovení tohoto vyšetřování v roce 1951 motivovala StB ve svých tajných materiálech (tedy v těch, které nebyly určeny k ovlivňování veřejného mínění, ale jen pro její vnitřní provoz) takto: „Skutečné vyšetření případu úmrtí Jana Masaryka lze považovat z politického i mezinárodního hlediska za velmi žádoucí.“ (K tomu J. Kocian in: JM 2005).

Vyšetřování v roce 1968 bylo vyvoláno mediálně vděčným útokem filosofa Ivana Svitáka na generální prokuraturu a probíhalo pak pod zvýšeným zájmem veřejnosti; prolínalo se tedy s otvíráním archivů, které ukazovaly různé zločiny komunistického režimu. Výslech svědků tedy v takto pohnuté atmosféře probíhal téměř pod kontrolou senzacechtivých televizních kamer, a není divu, že vyšetřovací protokol je vedle prokázaných faktů přímo přesycen různými zkazkami a informacemi z druhé ruky; vždyť kolem Masarykovy smrti se za dvacet let nakupily doma i v zahraničí početné legendy, o kterých se smělo poprvé mluvit nahlas.

Obě vyšetřování prováděná po listopadu 1989 v ÚDV, mají jedno společné – jejich účelem bylo  především napravit reputaci této státní instituce, která při své faktické nečinnosti potřebovala před veřejností zdůvodnit svou další existenci a potřebnost. Vyšetřování Masarykovy smrti bylo tedy pro ni vždy součástí jisté marketingové strategie, která – pokud měla být úspěšná – musela sázet i na řešení těšící se odezvě v širších vrstvách; vedle skutečně profesionálních kriminologických postupů se tedy do vyšetřování vždy promítaly motivy, které mají možná blíže spíše k Indiana Jonesovi a akčním filmům než ke skutečné historii.

V 90. letech se vyšetřovatel ÚDV uchýlil ke konstrukci o partyzánském útoku na Masaryka;  inspiroval se přitom ve výpovědi zapsané v roce 1968, v níž někdejší spolupracovník StB líčil, co údajně vyslechl v autě od neznámého stopaře o dvacet let předtím… Za aktéry údajného útoku pak vyšetřovatel dosazoval zcela svévolně a ledabyle bez bližších důkazů různé reálné osoby známé z politických procesů a z hlášení o odchodu do ciziny; jen fakt, že šlo většinou o osoby již zemřelé, zabránil vlastně tomu, že tehdy u nás jeho přičiněním nepropukla nová vlna zfalšovaných politických procesů… 

Ano, až tak amatérsky a zaujatě se choval státní úřad při objasňování minulosti… Vyšetřování z let 2001-2003, které je glorifikováno ve výše zmíněném filmu, probíhalo již o poznání profesionálněji, ale i ono se zdá být deformováno, a to apriorně vnášenou snahou prokázat Masarykovu vraždu. Proto i v tomto případě vyšetřovatelé interpretovali staromládenecký nepořádek v ministrově bytě jako stopy po zápasu (představme si např. tu hrůzu, že polštář z pohovky umístěné v koupelně ležel na zemi!) a všechna svědectví, která jejich tezi odporovala, označovali systematicky za zmanipulovaná. Zůstalo jim tak nakonec ovšem jediné svědectví, o které se mohou opřít – a jde o svědectví, které se objevilo až po dvaceti letech, přičemž svědek je nejprve senzacechtivě zveřejnil v tisku a pak již od něho nemohl couvnout…

Sborník statí a dokumentů, který byl na základě tohoto vyšetřování vydán v ÚDV v roce 2005, sice obsahuje některé studie vedené skutečně z historického úhlu pohledu a přináší i řadu dokumentů, které umožňují objektivní vhled do události, je však zároveň zatížen i jakýmsi zvláštním patosem, podle něhož každý, kdo si myslí něco jiného, než co tu proklamují vyšetřovatelé, zrazuje svatou válku antikomunismu a vráží nůž do zad někdejším politickým vězňům. Stať Masarykova tajemníka Antonína Suma přinášející koncízní obhajobu verze sebevraždy, tu je sice otištěna, ale do jisté míry ve znehodnocené podobě, protože je v ní užito tučné písmo všude tam, kde se autor nebo jím otiskované dokumenty dotýkají (většinou čistě akademicky ovšem) možnosti vnějšího zásahu… Pro nezasvěcenou veřejnost, na kterou sborník působí více své rétorikou než ověřenými fakty, které se z něho dají vydolovat až s jistým úsilím, je však bohužel chápán jako reálné shrnutí daného stavu a jako takový bývá nekriticky přejímán dalšími autory – naposledy se např. takového faux pas dopustila Madeleine Albrightová, když „závěry“ sborníku i s řadou konkrétních nesmyslů odrecitovala ve svých pamětech (viz zde).

Nevím o této smrti všechno, ale pokud bych se měl na základě toho, co vím, vyjádřit jako historik, musím konstatovat, že nejpravděpodobnější příčinou Masarykovy smrti zůstává sebevražda.  Zastánci vraždy Jana Masaryka se nikdy pořádně nevyrovnali s tezí, kdo a proč by ho vlastně chtěl zabíjet. Vždyť syn prvorepublikového prezidenta byl v poválečné vládě  pro komunisty výraznou oporou a jak jen mohl, vycházel jim v ústrety; ostatní demokratičtí ministři se proto od něj distancovali do té míry, že mu raději ani dopředu v únoru 1948 neprozradili svůj plán na podání demise. Jeho smrt byla pro komunistickou propagandu skutečnou pohromou a čteme-li si první vyjádření komunistického tisku o jeho smrti, vidíme jen rozpaky; zcela jinak by asi tento tisk psal v případě, kdyby v pozadí stála předem připravená zásahová akce. Neuspěje ani verze, podle níž byl Masaryk zabit, protože se chystal do exilu. Víme, že mu ve dnech před smrtí byla z různých stran nabízena vcelku reálná pomoc při případném odchodu, na kterou však nereagoval, protože své místo spatřoval po boku prezidenta Beneše.

Není možné obcházet ani fakt, že Jan Masaryk byl silně depresivní typ již od mládí a je k dispozici dostatek důkazů (včetně výpovědi jeho lékaře), že deprese se u něj v posledních týdnech jeho života silně prohlubovala. Vedle neřešitelné politické pozice, do níž se po únoru 1948 dostal, se do ní asi v nemalé míře odrážely i některé osobní důvody. V pozadí nepochybně stála postava jeho otce, k němuž Jan vždy pociťoval ambivalentní vztah. Jen si připomeňme, k jakým slovům se uchýlil, když měl o otci pronést do rozhlasu pár hezkých slov: „Přijal jsem pozvání se smíšenými pocity. Je mi velmi obtížno mluvit o prvním prezidentu Československé republiky, kterého – jak víte – jsem osobně znal, ba dokonce se říká, že jsem s ním byl v příbuzenských stycích. Rodinný život u Masaryků byl krásný, Hodně jsme zpívali a mohu říci, dobře zpívali.  Můj otec měl dobrý sluch a dobrý hlas. /…/ Otec vždy říkával: /…/ Je mi jedno, čím chcete být. Lepší být poctivým ševcem, než nepoctivým vzdělancem.“ Úcta k velkému státníkovi jej dováděla až ke zcizovacím  formulím (téměř až k popření vztahu otec – syn), ale na druhé straně to jediné, co na TGM pochválil  jako na člověku, byl jeho zvučný hlas…

Myšlenka, že svou účastí v komunistické vládě znesvěcuje odkaz velkého státníka, jehož jméno nosí, nad ním visela jako Damoklův meč již od roku 1946 a důtklivě se připomínala od února 1948, kdy se tato vláda začala nezakrytě uchylovat k zločineckým metodám. Osobně si musel všechny tyto skutečnosti připustit dva dny před svou smrtí, když u příležitosti otcových narozenin navštívil v Lánech jeho hrob. Tou dobou už ovšem posílal svou milenku do bezpečí za hranice a začal se – někdy zakrytě, jindy otevřeněji – loučit navždy se svým okolím.  Je myslím symptomatické, že rodinní příslušníci (tedy ti, kteří tehdy byli dospělí, dětské vzpomínky vynechejme) a lidé, kteří jej nejlépe znali (jeho tajemníci Špaček a Sum i další lidé z jeho bezprostředního okolí) nikdy nepochybovali, že sebevraždu opravdu spáchal; jeho intimní okolí na ni bylo předpřipravené (k tomu viz Sum v JM 2005). Nepochyboval o tom ani prezident Beneš, který v osudný den s Janem Masarykem obsáhle hovořil, ani Masarykovi přátele z řad čelných západoevropských politiků, kteří tehdy měli stále ještě dost prostředků, jak se případně dopátrat pravdy. Prvním, kdo myšlenku o Masarykově zavraždění vyslovil, byl však člověk, který se s ním znal jen velmi zběžně; byl to sociální demokrat Blažej Vilím, který se společně s dalšími českými politiky ocitl náhle v Londýně bez prostředků jako ze strany britských úřadů ne  příliš chtěný imigrant a potřeboval na sebe strhnout zájem tamních médií, což se mu výroky o zavraždění Jana Masaryka skutečně i podařilo.   

To všechno vyšetřovatelé samozřejmě vědí a nemohou obejít. Přicházejí proto na jednom místě s obzvlášť obludnou verzí Masarykova příběhu. Podle ní se totiž Jan Masaryk opravdu chystal spáchat sebevraždu a byl by tak v průběhu několika dnů zřejmě i učinil, ale zčista jasna se zjevivší vražedné komando prý bylo rychlejší… Veškeré kovbojky o bandě agentů či partyzánů prohánějících se nepozorovaně jedné březnové noci po Černínském paláci a později se v exilu vyhazujících do povětří ale ve světle svědectví osob Masarykovi nejbližších nutně blednou.  Pokud se neobjeví jednoznačný a přesvědčivý důkaz, že tomu tak nebylo, je prostě nutno na jeho smrt nahlížet jako na sebevraždu. Je třeba se přidržet postoje Alice Masarykové, která dle svědectví Amelie Posse-Brázdové  na adresu lidí šířících v exilu zvěsti o Masarykově chystaném útěku a o jeho zavraždění prohlásila, že se nelze propůjčovat „propagandistickým lžím“,  byť jsou šířeny v dobrém úmyslu: „Naším heslem musí zůstat Pravda vítězí! Musíme se držet pravdy, ať už to stojí cokoliv.“

Konec konců i sebevražda může mít majestátní rozměr etického gesta – tohle snad není nutné v Palachově národě připomínat…

 

Literatura:

JM 2005 = Jan Masaryk (úvahy o jeho smrti). Praha (ÚDV) 2005.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama