Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Antisemita jako nová posila komunistické strany

I když se lze na současné české politické scéně dočkat dnes už opravdu čehokoli, tahle zpráva mi přece jen vyrazila dech: Komunistická strana Čech a Moravy - tedy jedna z politických stran velmi výrazně zastoupených v Parlamentu České republiky - se v prosinci 2008 rozhodla jmenovat do funkce svého mluvčího Josefa Tomáše - známého a soudně potrestaného českého antisemitu.

 

Josef Tomáš není na české politické scéně neznámým pojmem – je totiž znám jako vydavatel Týdeníku Politika, který tu vycházel v letech 1991-1992 a který dnes bývá při zpětném pohledu na uplynulé dvacetiletí hodnocen jako jeden z prvních a patologicky vypjatých projevů současného antisemitismu české krajní pravice (tak jej vidí například ve své analýze Petr Zenkner). Tím větší asi musí být naše překvapení, když se tento muž nyní stává novým oficiálně jmenovaným mluvčím Komunistické strany Čech a Moravy, tedy dědičky někdejší KSČ zatížené závažnými zločiny proti lidskosti, která je obvykle považována za politickou sílu stojící na politické scéně hodně (až extrémně) vlevo. Fakt, že takové bizarní spojení vůbec mohlo vzniknout, jen dotvrzuje mé dávné podezření, že výrazy „levice" a „pravice", které s sebou naše politická kultura vláčí od časů někdejšího francouzského revolučního Konventu, v němž na rozdíl od dnešních časů jakobíni seděli pouze nalevo, v dnešní době už zcela ztratily svůj obsah  a staly se de facto jen prázdnými etiketami… Tak jako kostka ledu vhozená do zteplalého nápoje je i naše demokracie ze všech stran atakována silami snažícími se ze všech sil o její korozi a ztrátu její pevnosti – takové je asi současné rozložení onoho politického jevu, který jsme si zvykli zahrnovat pod pojem „extrémismus"…

Samotná komunistická strana se v souvislosti s minulostí s J. Tomáše vyjádřila ústy svého předsedy (a podle rozhodnutí soudu nevědomého, byť placeného agenta Státní bezpečnosti) Vojtěcha Filipa, že jí nevadí někdejší trest, který byl Tomášovi udělen soudem za hanobení národa, rasy a přesvědčení, protože se „v podmínce osvědčil". To je ovšem hrubé zaměňování trestní zodpovědnosti, která má své místo v občanském životě, s dodržováním etických norem, které by měly být závazné na politické scéně: i kdyby Tomáš nikdy nebyl odsouzen žádným soudem, stati, které ve svém Týdeníku Politika publikoval, jej jednou pro vždy vyřazují z okruhu osob, kterým lze v rámci demokratických struktur důvěřovat a naslouchat.  

Abychom toto tvrzení dokumentovali, nahlédněme nyní společně do několika čísel Týdeníku Politika z let 1991-1992.  Základní polohou tohoto „soukromého listu pro politiku a ekonomiku" (jak zní jeho podtitul) je především bezmezná víra v pravost tzv. protokolů siónských mudrců a hledání aktérů všesvětového židovského spiknutí na české politické sféře. Za hlavní mocenské prosazovatele tohoto světového spiknutí pak J. Tomáš považuje nejen stát Izrael, ale i Spojené státy americké – o tom nám přináší doklad např. ve své stati Trik G. Bushe  (Týdeník Politika č. 37/1991): „Jako bezvýznamná a zavádějící se ona Bushova iniciativa (jde o návrhy na jaderné odzbrojení přednesené Georgem Bushem st. – pozn. A. K.) tudíž jeví právě ve světle velmocenské a mocenské součinnosti se židovským ovládnutím světa; ve světle rozhodujícího nebezpečí, které hrozí lidstvu především prostřednictvím chladnokrevné psychologické manipulace s jeho míněním naplánované v Sionských protokolech na desetiletí dopředu."

Reklama

 Číslo 36 tohoto listu z roku 1991 otevírá článek Josefa Tomáše a Jaroslava Voříška „Agent CIA, Žid P. Tigrid vyzývá občany: Čas k rozbytí státu ještě nenastal" (češtináři si tu zřejmě vychutnají ono osobité nasazení výrazu „rozbytí", které nasvědčuje, že pozdější mluvčí komunistické strany si nedělá zbytečné starosti s pravopisem své mateřštiny), v němž se mimo jiné na adresu dnes již zemřelého vydavatele exilového časopisu Svědectví dočteme: „…musíme si uvědomit, že scénář sionisticko-zednářského seskupení je jedna věc a jeho přímí vykonavatelé – v případě Československa vyložení amatéři a hochštapleři – věc druhá…" Na jiném místě se v listu objevuje stať Rasismus rabínské rady, v němž J. Tomáš konstatuje: „Kdo o nás nyní rozhoduje, je jasné z pouhého pohledu na televizní obrazovku. Zajordánští Slované, kteří si postupem času přisvojili Prahu jako své druhé nejvýznamnější světové centrum a kteří si v naší zemi už v roce 1918 oficiálně otevřeli velmi výnosný kšeft, jsou si dnes už natolik jisti a drzí zároveň, že své charakteristické vyzáže (které k jejich vlastní smůle nelze schovat či zamaskovat burzovními spekulacemi) vystrkují všude, česnek je cítit doslova na každém kroku. Prostě (jako) doma."  Češtinář opět ocení svébytný přístup k českému pravopisu (viz výraz „vyzáže"), který zřejmě není nutné striktně dodržovat – protože i za ním asi stojí osoby pochybného rasového původu. A aby J. Tomáš dokumentoval, koho těmi česnekem smrdícími zajordánskými Slovany má na mysli, připojuje k této stati výčet nazvaný Částečný seznam Židů a židovských míšenců v současné kultuře ČR (leden 1991), do něhož jen tak mimochodem nezapomene zahrnout ani Václava Havla, Pavla Kohouta, Jiřího Grušu, Miroslava Horníčka, Jiřího Suchého, Jiřinu Bohdalovou, Yvettu Simonovou a řadu dalších (Karel Gott tu ovšem není…).

Číslo 39 z roku 1991 zase přináší vášnivý protest proti údajnému zneuctění pomníku sv. Václava na pražském Václavském náměstí, k němuž mělo dojít prý tím, že na něj při své návštěvě izraelský prezident Chaim Herzog položil věnec ve tvaru židovské hvězdy. Nám již známi komentátoři J. Tomáš a J. Voříšek pak ve stati Kolik máme času? z této události vyvozují: „Zneuctění pomníku svatého Václava věncem ve tvaru židovské hvězdy, který tam při své návštěvě Československa položil izraelský prezident Chaim Herzog, považujeme za výsměch našemu národnímu životu, za pověstnou poslední kapku, kterou se plní míra naší tolerance. Tu jsme chápali především v tom, že našim  židovským spoluobčanům musíme poskytnout čas a možnost, aby se distancovali od těch svých souvěrců, kteří představují světovou nekontrolovatelnou moc. /…/ Ale stejně nemůžeme my, Češi a Slováci tolerovat nadpráví a neúměrně větší podíl na správě a osudech tohoto státu jakékoli menšině, než odpovídá jejímu početnímu zastoupení na národnostním složení obyvatelstva…" 

Tím však nenávistné polohy zaujímané Týdeníkem Politika vůbec nekončí. Se stejnou krvelačností totiž vyzývá i k lynčování tehdejší politické garnitury, což si  můžeme ilustrovat např. na úvodníku nazvaném Klaus zvolil loupež – Pro nynější vládnoucí moc je absolutní trest! (č. 37 z roku 1991), v němž nás J. Tomáš seznamuje s tímto svým osobitým pojetím práva: „Jak z uvedeného vyplývá, rozsah trestných činů zakládajících skutkovou podstatu vlastizrady je u dnešní mocenské garnitury tak viditelný a hmatatelný, že snad ani nebude vyžadovat soudní zhodnocení. To bych osobně považoval za zbytečné mrhání času…"  Pokud chcete vědět, zač je takto tvrdě V. Klaus na stránkách zmíněného listu kritizován, pak ovšem vězte, že ze výprodej českého majetku do rukou židů… Ač právě tou dobou je J. Tomáš členem strany lidové (dříve a později samozřejmě komunista), neváhá tvrdě zaútočit ani na kněze Václava Malého, kterému jeho vystupování na hromadných akcích v listopadu a prosinci 1989 přineslo celonárodní autoritu. Takto tohoto tehdy tolik populárního katolického exponenta J. Tomáš difamuje ve stejném čísle svého listu: „Sexuální orgie pana Václava Malého s dnešní náměstkyní federálního ministra vnitra paní Petruškou Šustrovou a spol. byly dle dostupných informací natolik odporné, že další podrobnosti se prostě neodvážím zveřejnit…"

 MIX

Musím připomenout, že výše uvedené Tomášovy výroky byly vybrány opravdu velmi náhodně z několika čísel Týdeníku Politika, který vydával v letech 1991-1992; kdybychom však vzali do rukou kterékoli jiné, mnou zde necitované číslo tohoto antisemitského plátku, výsledek by byl stejný – všechny totiž přinášejí stejně nenávistné útoky na osoby spojené s židovstvím i na podstatu demokracie; nalezli bychom tu pak mimo jiné i statě zpochybňující holocaust a tvrdé útoky na Tomáše G. Masaryka jakožto jednoho z oněch politiků, kteří se spikli s celosvětovým židovstvem.

 Právě nad konkrétní podobou jeho „žurnalistiky" si zřetelně uvědomujeme, co na něm přitahuje představitele komunistické strany natolik, že jsou dokonce schopni podstoupit blamáž spojenou s jeho jmenováním do funkce stranického mluvčího:

  • útočí totiž především na stejné mocnosti a osoby, které jsou trnem v oku i představitelům komunistické strany u nás, a to především na americkou administrativu (kterou nám představuje nikoli jako demokraticky zvolenou reprezentaci světové mocnosti, ale jako zločinné seskupení usilující o nelegální prosazení světovlády), na stát Izrael (v protikladu k arabským zemím, vůči nimž vyjadřuje pouze zřetelné známky sympatií) a na demokraticky zvolené představitele české politiky, jejichž skutky podrobuje kritice nikoli ze zorného pohledu jejich kladných či záporných strategií, ale jako nelegální  a samozvanou vlastizrádnou strukturu;
  • a dále tyto své útoky provádí bez ohledu na prokazatelnost vznesených obvinění emocionálně vypjatým a brutálním útokem na podprahovou pudovou rovinu svých předpokládaných čtenářů.

To jsou samozřejmě věci, které komunistická strana umí ocenit, a to tím spíše, že po odchodu Grebenička mladšího z jejího vedení tu není nikdo, kdo by dokázal poskytnout věrné členské základně při veřejných projevech  oněch oblíbených „pět minut nenávisti", na něž si zejména starší ročníky komunistů vytvořily téměř až drogovou závislost.  Komunistické straně tak zase jednou nechtěně spadla její pseudodemokratická maska a v plném světle se ukázalo, že je nejenom silou, s níž slušní lidé nemluví, ale že na české politické scéně stále ještě představuje nebezpečnou extremistickou sílu, kterou je radno v zájmu ochrany demokracie co nejdříve zakázat…  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama