Máloco, co v poslední době napsali profesionání historici, mě vytočilo tak, jako článek Jakuba Rákosníka „Jak se traumatizovat užitečně. Osmdesát let od mnichovské konference“. Zveřejňuji zde proto několik okamžitých postřehů, které mě jako historika nad tímto textem napadly.
Současnému trendu „mlčení o Mnichově“ vychází vstříc i historik Jakub Rákosník, který si pochvaluje, že většina lidí neví, kdy byl Mnichov a co znamenal, a dále konstatuje: „Kauzální linka – od sudetoněmecké zrady k Mnichovu, od Mnichova ke spravedlivému nucenému vysídlení – zůstává v historickém vědomí části české společnosti, jak je vidět i z uvedeného příkladu, citlivou otázkou. Není v ní nic nepravdivého. Jen je to přesně ten typ paměti, o němž mluví Emmert a Ingrao: více škodí, než pomáhá – tedy aspoň za předpokladu, že budeme považovat otevřenou pluralitní a demokratickou společnost za žádoucí politický cíl…“ Takže je to typ paměti, který škodí, hmm… Kolegové z ÚSTR se svým uzákoněným heslem o tom, že kdo nezná minulost, je nucen ji opakovat, budou muset asi zažádat o změnu zákona a zakotvit si tam, že minulost je nucen opakovat jen ten, kdo nezná škodlivou minulost…
Použijme Rákosníkova návodná slova na jiném ožehavém a v těchto dnech náruživě řešeném tématu – a uvidíme, co nám pak z toho vyleze: „Kauzální linka – od Února 1948 k sovětské okupaci, od sovětské okupace k polistopadovému vysídlení sovětských vojsk – zůstává v historickém vědomí části české společnosti, jak je vidět i z uvedeného příkladu, citlivou otázkou. Není v ní nic nepravdivého. Jen je to přesně ten typ paměti, o němž mluví Emmert a Ingrao: více škodí, než pomáhá…“ Jsme ochotni kývnout i na takovýto pohled na naši minulost? Nevyvolal by právě takovýto výrok smršť následných protestů, ba až demonstrací? Rákosníkem použitý výkladový konstrukt nemá tedy platnost dnes všeobecně použitelného nástroje, ale jde jednoznačně o manipulativní krok, který slouží jen této chvíli.
Autor sice před námi jako své hodnotící kritérium označuje „předpoklad, že budeme považovat otevřenou pluralitní a demokratickou společnost za žádoucí politický cíl“, ale použití tohoto horizontu pro hodnocení politických událostí v časech Mnichova i dnes má asi takovou nosnost, jako když komunističtí ideologové proklamovali hodnocení minulosti i současnosti z perspektivy budoucí beztřídní společnosti, v níž každý bude pracovat podle svých schopností a dostane podle svých potřeb. Žijeme ve světě, který není o nic méně plný mocenských tlaků, násilí, ekonomické dravosti, vojenské rozpínavosti a ignorance, než byl za časů nadvlády bolševiků – jen s tím rozdílem, že dnes je pro nás bolestněji viditelnější, když ho nezakrývá optická clona vytvářená mezi občanem a skutečností emocionálně i reálně v důsledku existence autoritářského státu. A historik není prognostikem ani vizionářem – jeho povinností je tyto vztahy analyzovat v dlouhodobé perspektivě, a ne je bagatelizovat poukazem na budoucí beztřídní nebo mentálně bezbariérovou společnost. Z historika, který se rozhodne dějiny vykládat podle toho, co on sám považuje „za žádoucí politický cíl“, se nutně dříve nebo později stává propagandista.
Tolik tedy k těm částem Rákosníkova článku, které mám za relevantní z pohledu historika. K neúčinnosti boje za pomazánkové máslo a k dalším skvělým postřehům (jako že třeba myšlenka kolektivní bezpečnosti v době Mnichova selhala, protože byla „ještě příliš slabá“ – hmmm, a co když příště bude „už zase příliš slabá“?) se vyjadřovat nehodlám… Na závěr Rákosník konstatuje: „Pokud bychom zkusili naše děti učit dějiny spíše tak, aby pro ně byly příležitostí pochopit naše současná dilemata, bylo by jim to patrně více k užitku, než když při příštím průzkumu historických znalostí obyvatelstva vysypou z rukávu nadřenou odpověď z učebnic…“ Jsem rád, že některé pokyny z metodických příruček raných padesátých let neupadly v zapomenutí…
https://www.novinky.cz/kultura/salon/484508-jakub-rakosnik-jak-se-traumatizovat-uzitecne-osmdesat-let-od-mnichovske-konference.html