… a oni jdou za ním/ Vzápětí vkračují do každé jeho stopy/ Už mu oděli límec svého řádu/Už jede ve voze vklíněn mezi cizí muže/ Nastává noc nad ležením a falešně lká trubka/ Hloub do sebe se propadá a zalyká marností a studem/ Neboť zbraň již mu svěřili zatoužil vložit do svých vlastních úst (ach ano sladkých)/ usmívají se konejšivě ve svém žargonu/ Suroví, ale vědoucnější než Pýthie./
Příběh sladkého námořníčka, který už donámořníčkoval, pochází z pera básníka Josefa Hanzlíka (narozen 1938) a nejsem asi sám, kdo v ní vidí popis autorovy životní situace v době, kdy se upsal tajné státní policii ke spolupráci s ní (bylo to v srpnu 1988). V osmdesátých letech byl Hanzlík autorem oficiálním, avšak spíš režimem protěžovaným, nežli angažovaně prorežimním. Ve svých verších snažil navázat na tradici Konstantina Biebla (jedna z jeho sbírek nese jméno Ikaros existoval) a zejména Josefa Kainara, s nímž měl společné jedno velké téma: vědomí o důležitosti hranice mezi dětstvím a dospělostí, onoho okamžiku, kdy lze o člověku prohlásit: „už mu to začlo." A přece při podávání tohoto tématu existuje mezi oběma autory příznačný rozdíl.
Při vší existenciální nabytosti, kterou Kainarova báseň Stříhali dohola malého chlapečka oslovuje stále další generace svých čtenářů (a později i posluchačů Mišíkem zhudebněné verze), je v ní syrově a nesentimentálně popsán vstup jedince do světa dospělých, v němž je to on sám, který si u vědomí všech vnějších daností a vnitřních puzení musí nalézt své místo. Naproti tomu Hanzlíkova perspektiva je povýtce schematická a sentimentální a mohli bychom ji spíše shrnout do sloganu „už mu to skončilo". Na jedné straně přeslazená vize šťastného dětství v námořnických šatečkách (tak vzdálená od pubertálních uhrů připomínaných Kainarem), na druhé straně podání světa dospělých jakožto skladiště jedinců bez vlastní vůle, kde je mé místo dopředu a neoddiskutovatelně předem přiděleno. Jestli v něčem básník podlehl oficiální ideologii režimu, kterému sloužil, pak právě v této představě nevyhnutelně nutných historických procesů, které se prosazují bez ohledu na individuální zájmy a potřeby. A jak to vlastně bylo pohodlné, tento výklad akceptovat: snímal totiž ze člověka odpovědnost za jeho vlastní konkrétní činy – vždyť co tě zavazovalo neučinit tak či onak, jestliže bez ohledu na svou vůli už jsi měl „oděn límec jejich řádu"….
Zcela jiný myšlenkový vývoj můžeme sledovat v díle jiného českého básníka, jehož jméno se nachází v seznamech tajných spolupracovníků tajné policie, písničkáře Jaromíra Nohavici (narozen 1953). Nohavica je jeden z představitelů generace, jejíž dospívání bylo silně ovlivněno emocemi spojenými s uvolněním komunistického režimu v období Pražského jara a se vpádem okupačních vojsk. Sotvakdo z této generace věřil normalizačnímu režimu, který tu pod okupantskou kontrolou převzal moc, ale většina se rozhodla se s ním smířit a vybudovat si v něm autonomní prostor k (pře)žití. Řekl bych, že o něco podobného se svým způsobem pokoušeli i moravský písničkář a jeho přátelé, a pokud jim to tak úplně nevycházelo, bylo to dáno především paranoidní útočností normalizačního režimu, který byl v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let rozhodnut rozdávat preventivní facky všude tam, kde se lidé pokoušeli zachovat si osobitý životní styl a kde se objevovaly známky samostatného myšlení.
Nebylo pochyb, že se režim zajímá, co si každý z nás myslí, a že chce, abychom to věděli, že se o to zajímá. První přirození reakcí na toto zjištění byla přirozená lidská reakce: No a co? Mám se z toho snad zbláznit? Tak nějak Nohavica reaguje v písni Halelujá čili Velká zpověď z podzimu 1983 (texty a datace přebírám ze stránek Nohavicova ctitele):
Oni to na mě vědí/ ti co nahoře sedí/ tam v modrém blankytu/andělé v hábitu/ halelujá /…/ Předvčírem mi přišlo psaní/ poslané nebeskou poštou/ jen ať se prý moc neoháním/ že už mi to v nebi spočtou/ No jen si klidně spočtěte/ já se vás nelekám/ víte co mi můžete/ a hádejte kam/ halelujá…
Jenže tlak trvá a paranoidní vidění slíditelů se nutně začíná projevovat i v neméně paranoidních vizích sledovaných. Nohavicova píseň Před dveřmi, jejíž text vznikl v září 1988, ztělesňuje tehdejší pocity značného počtu osob, pokoušejících se tehdy o zachování trocha autonomie v pohyblivé šedé zóně vyplňující zbývající mezery mezi vstřícnou loyalitou a vědomým odporem:
Před dveřmi mého bytu noc co noc někdo stává/ když přimknu ucho k dveřím slyším jak pokašlává/nahlídnu přes kukátko kdo ruší mi můj pokoj/ a ze špehýrky na mě se dívá cizí oko./ Veliké cizí oko já nevím komu patří/ zamrká na mě ze tmy jako že jsme dva bratři/ otevřu prudce dveře – Kdo jste a co mi chcete?/ a na chodbě je prázdno jen elektroměr klepe./
Nastává zvláštní situace: aby si člověk uchoval vnitřní integritu, musí se uchýlit buď do emigrace nebo do specifické ulity stojící mimo oblast zájmu státní moci (jednou z těch ulit je i Pavilon č. 5, v němž vyřčené názory netřeba odvolat…). Ani jedno z toho není řešení pro hudebníka a vůbec už ne pro písničkáře, žijícího z každodenního styku s publikem. Někdy v roce 1985 Nohavica řeší otázku, zda být „hrdina nebo dezertér":
Prokleté období lásek a nenávisti/ proč jsi mi Fauste řekl sáhni a ber/ po dlani žížala leze mi /a já chtěl dožít zde na Zemi/ trochu jak hrdina a trochu jak dezertér/ Sbírám svou odvahu ona je schoulená v blátě/ malinký vrcholek obrovských ledových ker/ oči mám bolestí podlité/ kde je kde je můj spasitel/ který mi řekne jsi hrdina a ne dezertér…/
Takové je vnitřní rozpoložení básníka v jeho hodině mezi psem a vlkem. Jak se zdá, vlastně moc na vybranou nemá, protože i ti psi, kteří ho tou dobou obklopují, jsou zlobně útoční (písnička Psi z dubna 1986):
Dnes v noci pod okny našeho baráku/ rvala se smečka psů rvala se celou noc/ oči jim blýskaly krev tekla z čumáku/ bylo jich moc bylo jich moc bylo jich moc./
Pár měsíců po napsání textu o rvačce psí smečky Nohavica na konci srpna 1986 podepisuje spolupráci. Ze psů se v jeho verších stávají Vlci (prosinec 1986):
Dnes v noci každý z nás/ buďto že vlkům zláme vaz/ a zakroutí jim krkem/ anebo sám se stane vlkem a bude výt/ a bude výt./
V takové atmosféře tudíž proběhl onen akt, k jehož vysvětlení vyzval v roce 1993 Nohavicu Karel Kryl ve svém Půlkacíři se slovy: „Mlčení je moc špatná zbraň". Jak k němu skutečně došlo a co všechno s sebou přinášel, dodnes můžeme pouze tušit. Jedno víme jistě: na rozdíl od Hanzlíkova znehybňujícího alibismu chápal Nohavica vždy i tento svůj skutek jako jeden ze svých kroků, který bude muset umět obhájit alespoň sám před sebou. Usuzuji tak alespoň z Písně naverbovaného mládence z dubna 1988:
Srdce mi svázali/ do kozelce/ proti mně poslali/ ostrostřelce/ a to vše proto jen/ že jsem pil rum/ v hospodě sedl jsem si/ k verbířům/ Nějaký zpěváček/ za dvě stě let/ jistě si vzpomene/ jak jsem se hloupě splet/ ale z cizího neteče/ a hvězdy lžou/ nesměj se člověče/ naviděnou…
S třináctiletým zpožděním po Krylově výzvě, a to ve chvíli, kdy na veřejnost začaly prosakovat konkrétní informace o jeho spolupráci nalezené v depozitářích Archivu ministerstva vnitra, se Jaromír Nohavica rozhodl objasnit aspoň něco z toho, co obnášela jeho nucená spolupráce se Státní bezpečností, ale jeho výpovědi na toto téma jsou vcelku zatím neúplné a nepřesvědčivé. A to je myslím dost škoda, protože kdyby se odhodlal k upřímnému vyznání, dost lidí by si myslím oddychlo. Vyřadil by se totiž tím z masy mlčících a zatloukajících, jejichž přístup se ukazuje stále více jako neudržitelný a jenž byl v poslední době totálně znevěrohodněn mediálními excesy Bohdalové a Kanyzy.
Dokážu si představit, že geniální malíř bude udavačem až na půdu – a přece za tři sta let budeme v galeriích obdivovat jeho obrazy, aniž bychom brali v potaz někdejší morální boty jejich autora. Dokážu si představit, že se tak zachová i vynikající spisovatel, konec konců i básník, dirigent, houslista, zpěvák či cimbálový primáš – pokud jsou vskutku mistři svého oboru, jistě mají nárok, abychom je my, kteří je neznáme osobně, posuzovali především podle výsledků jejich práce, podle hodnot, které vytvořili; pokud přitom kradou, smilní či udávají, je to asi oblast jejich privátní sféry, k němuž jako osoba "přespolní" nemám příliš právo se odsudivě vyjadřovat. Nemohu se však smířit, jestliže by kradl či udával politik, kněz či psychoterapeut – protože to jsou profese, které jsou založeny na bezprostřední důvěře k lidem, kteří za nimi přicházejí. Kus oné důvěry u nás v Čechách vkládáme i v písničkáře – protože písničkář, to není jen zpěvák, to není jen básník, to je svým způsobem i kněz a psychoterapeut, který nám často pomáhá víc než kdo jiný, když jsme v nějaké krizi nebo když se rozhodujeme učinit nějaké důležité rozhodnutí.
Být písničkářem v Čechách pořád ještě znamená být autoritou ve věcech svědomí a navíc Nohavica je jedním z těch písničkářů, kteří se nejvíc přiblížili onomu seiferertovskému „Býti básníkem", které zavazuje: „Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži!" V některých věcech je tudíž zapotřebí mít čistý stůl, aby si zpěvák mohl poprávu říci (text písně Já neumím, asi 1988):
Sám sebe povoluju/ sám sebe zakazuju/ ničeho nelituju.
Tento text je aktualizovanou verzí zamyšlení, které vzniklo jako reakce na článek Jaroslava Spurného Tajemství Jaromíra Nohavici. Zpěvákova nalezená zpráva pro StB oživila upadlou debatu, Respekt č. 22, 29. květen – 4. červen 2006, s. 5 (původní text je vyvěšen na stránkách Respektu v rubrice Dopisy, odkud jej na své stránky převzal i Jaroslav Hutka a někteří další).