Josef Škvorecký ve svém románu Mirákl z roku 1972 zachytil atmosféru pražského vystoupení jistého kultovního amerického písničkáře (předlohou mu byl tuším Pete Seeger), k němuž došlo v pražské Lucerně někdy po srpnové okupaci v prvních letech normalizace. Nadšený aplaus, kterého se mladému hudebníkovi dostalo v beznadějně vyprodaném sále od tisíců mladých Pražanů, nebyl tehdy jen holdem jeho osobité umělecké výpovědi, která oslovovala generační vrstevníky jak hudební formou, tak i brnkáním na aktivační kódy občanského sebeuvědomování, ale zároveň i manifestačním přihlášením české mládeže k odpíranému „světu svobody", tj. k realitě americké, resp. západní demokracie, která se jim tehdy zdála být nedostižnou metou. Sám zpěvák si však svůj nečekaně silný ohlas v zemi s jiným „společenským zřízením" vyložil zcela jinak – totiž jako potvrzení správnosti levicové ideologie, na níž sázel, když se pokoušel ve své vlasti změnit věci, které se mu nelíbily, a rozhodl se tedy zařadit na program svého pražského vystoupení i svůj poslední hit, u něhož zároveň trval na paralelním doslovném překládání textu do češtiny; a tak se Lucernou začala náhle nést nadšená píseň upomínající svým prvoplánovým textem na dogmatické veršování Pavla Kohouta z dob jeho mladosti, jejíž úderný refrén začínal slovy: „Dělnická třído, spoj se, spoj!"
Po doznění písně americkému zpěvákovi v sále nezatleskal už nikdo a rozhostilo se hrobové ticho: kouzlo generační solidarity bylo zlomeno a zpěvák přestal být v očích přítomných diváků poslem ze světa svobody, protože se manifestačně přihlásil k jednomu z podpůrných sloupů ideologie, na níž stavěl režim, od něhož se přítomní cítili být zotročováni… Výše uvedenou historku uvádím v čele svého stručného zamyšlení hned ze dvou důvodů: svým způsobem názorně nám totiž předvádí dvě různé myšlenkové tradice operující s pojmem „dělnické třídy", které mohou ovlivnit dnešní používání tohoto pojmu u nás, zároveň však naznačuje, že jejich paralelní užívání je nesnadné, ba snad až nemožné; a pokud tento termín nemá zcela ztratit svou sdělnost, že se je nutno rozhodnout jen pro jedno z nich. Rád bych se tu k této historikově „Sofiině volbě" vyjádřil zejména ve dvou ohledech.
Dělnická třída podle Lennona a Madonny
aneb o jejím diskrétním půvabu
Jednou z největších nevýhod pojmu „dělnické třídy", jak nám je nabízí weberiánsko-marxistické dědictví, je jeho zatížení naprosto nepřijatelným a psychologicky obludným konceptem „třídní identity" a „třídního vědomí". Tyto koncepty totiž vycházejí z představy, že příslušnost jedince k nějaké třídě (v našem případě dělnické), tedy vlastně jeho ekonomická pozice z hlediska vlastnictví výrobních prostředků a místa zaujímaného v procesu výroby, jej nutně determinují i v jeho občanských, politických, civilizačních a dokonce i kulturních postojích, v nichž se tudíž nijak výrazněji nemůže lišit od osob, které s ním mají ve výrobě identické místo, a pokud se od nich jako dělník přece jen odlišuje, tak jen proto, že nezodpovědně propadl diskrétnímu půvabu buržoazie (jak si v návaznosti na slavný film Luise Buñuela Le Charme discret de la bourgeoisie z roku 1972 dovoluji obepsat koncept třídní nevyzrálosti). Naprosto shodný postoj – snad ještě ve své německé důkladnosti poněkud posílený – nám pak nabízí ve svém modelu zrodu dělnického hnutí i současný vlivný německý historik J. Kocka (podle něhož – zjednodušeně řečeno – z třídní pozice povstává třídní identita, která se pak za určitých podmínek stává základem kolektivního a solidárního třídního jednání) a v podstatě i uznávaný britský marxista E. P. Thompson, jakkoli právě on se pokusil ve své slavné knize z roku 1963 „zákonitost" takové determinace převést spíše na psychologickou spojnici.
Jestliže totiž můžeme u těchto konceptů připustit omezenou platnost pro etapu vlastního zrodu dělnického hnutí v 19. století, tedy pro období, kdy psychologie dělníka – slovy sociologa I. A. Bláhy z roku 1925 – ještě byla „psychologie cizince ve společnosti, nepřítele ostatní společnosti," který „byl ve své společnosti cizí, nemaje s ní pojítek ani hospodářských, ani ideových, ani citových", přestávají mít svou platnost už pro období mezi světovými válkami, protože už tehdy byl dělník ve svých občanských aktivitách, politických postojích, životním stylu i kulturním rozhledu stále více integrován do ostatní společnosti. Hovořit pak pro období po druhé světové válce o takovýchto formách utváření „třídní identity" a „třídního vědomí" je pak již zhola nemožné, protože – omezíme-li se na sféru západních demokracií stojících mimo totalitní sféru – na jedné straně dochází u pretendentů na zařazení do skupiny označitelné „dělnická třída" k pozoruhodné individualizaci v motivacích jejich jednání, na druhé straně pak ke zřetelné celospolečenské unifikaci ideových horizontů, k nimž se lze vzpínat, a to zejména v důsledku mediálního tlaku konzumní kultury.
Jestliže se někdo z osob spadajících do sledovaného rámce v poválečném vývoji západní demokracie vůbec utíkal k vědomému přihlášení do řad „dělnické třídy", tak více než Marxovo učení a brožury stranických sekretariátů měly na tuto jeho sebeidentifikaci spíše vliv slavné ikony vzešlé z jeho prostředí, jako byly např. John Lennon nebo zpěvačka Madonna, pokud se ve své tvorbě vůbec k této problematice vyjadřovaly. Posun mezi výpovědí o „dělnické třídě" u těchto dvou ikon mediální sféry přitom vypovídá myslím dost jasně o tom, kam se identifikační vzorce spjaté s naším pojmem přesunuly v období mezi vzruchovými vlnami let 1968 a 1989. Zatímco Lennonova píseň z roku 1970 „Working Class Hero" byla protestem proti snaze nechat se vmanipulovat školou, společností či teoretiky té či oné strany do nějaké předem připravené role, tedy protestem, který ústil v nastoupení individuální cesty („a working class hero is something to be, if you want to be a hero well just follow me"), v případě Madonniny písně „Express yourself" z roku 1989 přinesla výpověď o „dělnické třídě" zejména vizualizace jejího kontextu ve „skandálním" klipu režiséra Davida Finchera; manýristické ujařmení dělnických otroků inspirované slavnou Langovou Metropolis z roku 1927 tu volně přecházelo v adoraci eroticky přitažlivých mužských modelů, kteří představovali příslušníky „dělnické třídy" v procesu jejich sexuální dominace. Na konci 20.století je to právě "dělnická třída", která prostřednictvím mediální sféry vnucuje svůj „diskrétní půvab" ostatním složkám západní společnosti – nejen v pop music a módě, v literatuře a ve filmu, ale i v široké škále zaujímaných občanských postojů. Pokusme se u vědomí tohoto vývoje nyní právě pro konec 20. století zopakovat výše uvedenou Kockovu poučku („z třídní pozice povstává třídní identita, která se pak za určitých podmínek stává základem kolektivního a solidárního třídního jednání") a vychutnejme si tu absurditu.
Je třeba říci, že z toho, co bylo výše naznačeno, již mnohé konstatovala postmoderní kritika výměru „dělnické třídy" postulovaného v rámci weberiánsko-marxistické tradice vidění společenské strukturace (G. S. Jones, P. Joyce a další). Ta totiž především dekonstruuje jakožto jen domnělou dosud akceptovanou spojitost mezi skupinou obyvatelstva, která může být tímto termínem označována, a samotným pojmem, jehož se při tom užívá. Naznačuje tedy, že tento termín není používán k pojmenování „objektivní" reality, ale je „pouhým" řečovým produktem, který dostává vlastní rozměry až představami, které do něho vnášejí jeho uživatelé v procesu vzájemného dorozumívání (řečeno terminologií vlastní samotnému postmodernismu: je „diskursivní konstrukcí reality"); je-li pak vůbec v nějakém vztahu k „objektivní" realitě, spočívá tento vztah v tom, že tuto realitu předchází a následně spoluvytváří. Postmodernisté tedy konečně ruší onen ekonomický determinismus, který marxistické interpretace od Engelse až po Thompsona s různou mírou tvrdosti či elegance postulují jakožto nevyhnutelnou pohnutku pro lidské jednání, a v tomto ohledu jim nepochybně náleží čestné uznání; naproti tomu však jejich pojetí souzní s dosavadními marxistickými koncepty ve svém stále ještě totalitarizujícím pojetí sledovaného jevu, v neochotě si přiznat, že mezi skupinou, v jejímž prostředí se ve skutečnosti kultivuje pojem „dělnické třídy" a která jej reálně využívá ve svůj prospěch na politickém bojišti, a mezi skupinou, které se právě takový vztah k pojmu „dělnické třídy" v obecném povědomí mylně přičítá, existují zásadní kvantitativní i kvalitativní rozdíly a že se množiny osob spadajících do těchto dvou skupin mnohdy ani zcela nepřekrývají.
V tomto ohledu se dostáváme k zásadnímu manipulativnímu náboji marxistického učení, kterým je předstírání, že se v průběhu vývoje „kapitalistické" společnosti proměňuje dělnická třída sama o sobě („an sich") v dělnickou třídu pro sebe („für sich"), tedy v uvědomělou politickou sílu, která si je jako celek vědoma svých oprávnění a hodlá jich tou či onou formou dosáhnout. Dělnická třída „für sich" však nikdy ve skutečnosti neexistovala ani omylem a byla vždy jen vychytralou fikcí; jediným, kdo se pravidelně jejím jménem „für sich" ozýval, byla malá skupina politických manipulátorů označující sebe samu za „avantgardu" dělnické třídy, která sice operovala politickými nároky dělnické třídy jako celku, jež navíc často pro větší vážnost dokonce prohlašovala za vědecky podložené, ale ve skutečnosti vždy sledovala pragmaticky pouze své vlastní politické cíle. Zájmy „dělnické třídy", které údajně hájila, tedy pro ní byly pouze legitimizačním nástrojem pro její vstup do politiky (v tomto ohledu tedy nástrojem paralelním k pojmům „národ", „rasa", „venkov", „živnostnictvo" apod., kterými se na politickém kolbišti legitimizovaly jiné subjekty) a jestliže její ideologické uchopení pojmu dělnické třídy někdy rezonovalo v širších kruzích, pak jen v určitém dobře organizovaném a kontrolovaném okruhu, který si tato manipulátorská skupina kolem sebe vytvářela kvůli posílení svého legitimizačního rámce (i ten však vždy byl početně velmi omezený a pochybuji, že kdy překročil alespoň pět procent z celkového počtu osob, jejichž jménem taková skupina údajně hovořila). V pěstování této fikce pokračují i postmodernisté, pokud prohlašují, že někým vymyšlený pojem „dělnické třídy" („národa", „utlačované minority" apod.) může někdy mezi pretendenty na zahrnutí do takové skupiny masově zevšeobecnět a stát se vědomě přijímanou identifikací; takový pojem se může nepochybně stát legitimizačním znakem nějakého politického hnutí, které se o něj ideologicky opře, ale k většině pretendentů se buď vůbec nedostane nebo pro ně bude mít maximálně funkci náhodně užívaného ornamentu.
Dělnická třída podle Lenina a Stalina
aneb o její roli v metodách a zločinech komunistického režimu
Co když se však nějaká taková skupina operující obhajobou zájmů dělnické třídy dostane v rámci nějakého politického útvaru opravdu k moci? Má pak v zásadě dvě možnosti – buď se podílet na mocenském koloběhu vlastním demokratické společnosti, spočívajícím ve střídě diskreditace svých proklamovaných cílů účastí na vládnoucí moci a opětného dobíjení kreditu v opozici, jak to činí již tradičně západoevropská sociální demokracie, nebo se opřít o diskontinuitní nástroje, které si sám Marx ve své společenské nauce posvětil jako legitimní zejména v rámci svého učení o „diktatuře proletariátu", tedy politické formě, jejíž podstata spočívá v tom, že dělnická třída jako nejpokročilejší společenská složka zabrání po vydobytí moci násilím tomu, aby reakční síly znemožnily svobodný vývoj socialistické společnosti; nejvýznamnějším nástrojem dělnické třídy v systému diktatury proletariátu je v tomto pojetí stát, který již není státem ve vlastním slova smyslu, nýbrž je to „proletariát zorganizovaný ve vládnoucí sílu". Jestliže si vymezíme téma svého zájmu jako „dělnickou třídu" v moderní sociální historiografii, nemůžeme z ní v žádném případě vynechat ani Marxovo učení o „diktatuře proletariátu" se všemi jeho výše aplikačními konsekvencemi (tedy včetně proponované ekonomické, občanské a fyzické likvidace celých společenských skupin a vrstev); musíme se nutně zabývat i dalšími koncepty, které v návaznosti na Marxe toto učení rozvíjely. Nelze tedy vynechat ani jména V. I. Lenina a J. V. Stalina v jejich roli teoretiků sociálního učení komunistického režimu, protože i jejich mocensky prosazované názory měly výrazný podíl přinejmenším na proměny sledovaného pojmu v dobovém myšlení i v historiografických konceptech. A přece se nám dnes většinou předkládá výklad o vývoji pojmu „dělnické třídy", v němž tato dvě jména nejsou ani náhodou zmíněna.
Tento diskontinuitní recept, k němuž se bez výjimky uchýlily (ať již samy od sebe nebo se zahraniční pomocí) všechny vítězné komunistické režimy 20.století, tedy již nepoužíval pojmu „dělnické třídy" pro pouhou legalizaci politických ambicí nějaké manipulátorské skupiny, ale k zajištění jejího mocenského monopolu ve státě s využitím všech možných násilných prostředků – v první fázi po uchopení moci zpravidla na základě otevřeného revolučního teroru, a později (když se již uchopení moci jevilo faktem více méně „nezvratným") s využitím zdánlivě humánnějšího spektra policejních a administrativních metod. Nedostatečné orientování v sémiologické rozeklanosti pojmu „dělnická třída", tak jak byl v tomto období ze strany ideologie zdůvodňující legitimitu komunistického režimu užíván, navozuje přitom nesprávnou představu, že s využitím konceptů „třídního boje" a „třídní nenávisti" byli v tomto období vraždami, mučením, dlouhodobým vězněním a mocenským lámáním osobnostního profilu postiženi především představitelé oněch tříd, které tato ideologie vyhlašovala jako nepřátelské dělnické třídě, tedy že se ony výše zmiňované „reakční síly" rekrutovaly především z řad „buržoazie" a „venkovské buržoazie", popř. s nimi spojené „inteligence" (té „nepracující") a „živnostníků". Ve skutečnosti však byl těmto násilným prostředkům vystaven v rámci tzv. „třídního boje" (nehovořím tedy v tuto chvíli o mocenském boji v rámci vítězné skupiny, v jehož důsledku občas „revoluce požírala své vlastní děti") každý, kdo nepatřil do klubu vyvolených, jehož členové jako jediní měli oprávnění promlouvat jménem „dělnické třídy; i dělníci byli oběťmi a zajatci komunistického režimu, nikoli jeho „vládnoucí třídou" (konkrétní analýzy ukazují, že mezi oběťmi komunistického teroru v padesátých letech představovali u nás dělníci nějakých 25-30%).
Asi je třeba připomenout, že naprostá většina konceptů užívaných dnes v historickém bádání pro uchopení společenských změn, k nimž došlo v průběhu 20. století, není ve svém výměru společenského děni ani svých teoretických nástrojích k jeho uchopení téměř vůbec poznamenána reflexí drastických změn, které komunistické režimy vnutily společnostem v rámci států, kterých se zmocnily. To je vcelku všeobecně přiznáváno, hovoříme-li o historiografii pěstované v rámci těchto režimů, kde oficiální historikové až na pár výjimek nemohli překročit ve své publikační činnosti ideologický diktát režimu a příliš daleko za jeho hranice se nevzdaloval ani „historický disent", který se ve své většině rekrutoval opět z kruhů blízkých komunistickým aparátčíkům. K této reflexi však nedošlo ani v řadě historiografických konceptů užívaných před rokem 1989 i po tomto datu v zemích spjatých se západní demokracií, které jsou nám – jakožto ideologií postiženým, a tudíž nesvéprávným barbarům – čas od času nabízeny coby to „správné světlo"; obzvlášť citelně nedostatek takové reflexe cítíme u západní historiografie spjaté s marxistickou tradicí, která před děním v sovětském bloku – nepochybně ve snaze neprovokovat „velkého bratra", s nímž se stále cítila spojena společnou pupeční šňůrou – buď zcela zavírala oči nebo se je snažila interpretovat jakožto sice nepříjemné, avšak ve své podstatě nedůležité turbulence na správně nastoupené cestě.
V obecné rovině tudíž nepochybně platí značně neuspokojivý stav teoretické připravenosti historiků nabídnout jednotný výkladový moment, v němž bude zabudována i „historická zkušenost" někdejšího východního bloku; na to ostatně již před časem naprosto jasně poukázal Peter Heumos např. při své kritice konceptu teorie systémů: „Široce koncipované sociálněvědné návrhy teorie systémů na makromodel politického vývoje Evropy, které se zabývají otázkami vzniku států a národů, demokratizací a souvislostmi mezi sociálním a institučním, resp. organizačním vývojem, samy doznávají, že se jejich koncepty pro východní Evropu nedají použít a omezují se jen na Evropu západní. Jiné koncepty ″řeší″ tento problém prostě a jednoduše normativní rigiditou: co se ve východní Evropě nedá umístit do globálního procesu racionalizace veškerých životních poměrů, zdá se jim být ″regresí″ anebo ″iracionální odchylkou″…". (Viz Petr Heumos, „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví" Praha 2007). Berme možná tuto situaci jakožto skutečnou výzvu určenou právě historikům z někdejších komunistických zemí, protože právě oni mohou snáze se svou odbornou i osobní zkušeností korigovat neadekvátní prvky zahrnované někdy spíše povýtce mechanicky a jindy zase třeba s jistým úmyslem do výkladových konceptů společenského dění.
———
A co tedy říci závěrem o možnostech reaktivování „dělnické třídy" v českém historickém bádání? Především je asi třeba nejprve konstatovat, že termín „dělnická třída" ze zorného úhlu českých historiků nezmizel ani po roce 1989, protože se jako důležitý nástroj komunistické propagandy stal předmětem analýzy z hlediska své manipulativní utilitárnosti (zde se staly východiskem zejména sémiologické podněty Petra Fidelia a Vladimíra Macury). Je nepochybné, že tato analýza bude i v budoucnosti pokračovat a že užívání sousloví „dělnická třída" je v ní nezastupitelné, protože právě ono samo je uchopováno prostřednictvím lingvistických metod. Naproti tomu užívání tohoto sousloví v procesu analýzy společenského dění a jeho vnitřní strukturace není nezbytné a jeho opětná akceptace by vedla k nepříjemné povinnosti „omašličkovávat" jednotlivé významy tohoto termínu, což by jistě nepřispělo k pročištění terminologické výbavy české historiografie. Nejde však jen o pouhý termín; myslím, že jsem výše naznačil, že i pojem, který za tímto termínem v oblasti analýzy sociální stratifikace stojí, je dnes nutno považovat přinejmenším za problematický a z větší míry neadekvátní.
Při vší úctě k erudici kolegů historiků, kteří po znovuzavedení tohoto nástroje volají, bych si dovolil alespoň za svou osobu tento danajský dar odmítnout. Nebudu při tom sám – podobně totiž postupuje řada dalších autorů poukazujících na nevhodnost pojmu (dělnické) třídy pro uchopení proměňující se reality v průběhu 20. století. Tato kritika probíhá v dost v širokém spektru (od pouhého poukazu, že způsob života v konzumní společnosti smazává postupně rozdíly způsobené rozdílným způsobem obstarávání příjmů, až po zvažování širšího spektra příznaků pro nepoužitelnost konceptu „sociální třídy" v dnešní společnosti) a její znalost by mohla možná otřást představou, že polistopadová česká historiografie je jedinou vědeckou komunitou, která se pokouší tohoto problematického nástroje zbavit (z početné litreratury bych připomněl alespoň knihu australských autorů J. Pakulského a M. Waterse The Death of Class z roku 1995). Jisté poučení může přinést i pohled ke kolegům sociologům, o nichž bývá uváděno, že jsou ve vztahu k užívání pojmu „dělnická třída" vstřícnější; socioložka Jadwiga Šanderová, nás však přesvědčuje spíše o opaku: „Řešení dilematu hierarchický přístup versus třídní, které předkládám, je jen zdánlivě kompromisní. Netvrdím totiž že relevantní jsou obě pojetí. Naopak za relevantní nepovažuji ani jedno z nich. Zastánci třídního přístupu se podle mého názoru zcela nerealisticky snaží do třídního modelu ″vtlačit″ celou populaci a představitelé hierarchického ponechávají stranou významné strukturační procesy. Jinými slovy, omezit se buď na hierarchický, nebo třídní postup, vždy znamená výrazně zkreslit sociální realitu."(Sociologický časopis 35, 1999). Nezdá se mi tedy, že by pro třídní pojetí, které je navíc v současném sociologickém výzkumu oproštěno od marxistického dualismu antagonistických protipólů ve prospěch plurality bohatě rozvrstveného společenského spektra, jevila přílišné nadšení třeba i současná sociologie.
Toto je zkrácená a upravená verze stati, která byla nabídnuta k otištění časopisu Dějiny – teorie – kritika.