Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Dneska vraj naposled!

Když jsem ve čtvrtek večer nasedal v Budapešti do lehátkového vozu nočního expresu Pannonia, marně jsem se snažil dostat z českého průvodčího, jestli přijedeme na hranice před anebo po půlnoci. „Někdy před a jindy zase po", říkal ten dobrý muž, „proč to chcete vědět tak přesně?". Odpověděl jsem mu: „No, jestli ještě přijdou..." Na hranice jsme přijeli něco kolem půl dvanácté, a tak ještě přišli... Maďarský chlápek v maskáčích si nechal z dálky ukázat pas, pak mávl rukou a dodal lámanou českoslovenštinou: „Dneska vraj naposled!"

 

Zazubili jsme se na sebe s tím mým posledním předschengenským hraničním úředníkem a já se snažil skrze tmu rozpoznat, jak je asi starý. Viděl jsem jej jen proti osvětlenému oknu, ale vypadal mladě, nejvýš na třicátníka, a tak jsem usoudil, že to nebude ten samý, který mě při mé první cestě do Budapešti vlakem na podzim 1975 vysypal v kupé na podlahu obsah mého batohu a pak mě podrobil velice detailní a ponižující osobní prohlídce. Těch šacovaček na hranicích jsem si vlastně užil docela dost. Někdy nevěřícně naslouchám vyprávění svých vrstevníků o tom, jak  jim ve škole či v práci zakazovali nosit dlouhé vlasy, protože já jsem svou hřívu nosil jako svou osobní svatozář  neukázněně trčící z hlavy do různých světových stran a míst od základní školy do půlky devadesátých let, aniž bych kdy ve škole či na pracovišti zaslechl nějakou kritiku (a jestli mě za to kritizovali, tak nikdy ne do očí), ale na hranicích to bylo jiné – tam jsem byl vždycky první na ráně. Docela drsně to vždy probíhalo při cestách do NDR, a to ani ne tak kvůli německým úředníkům, kteří mi vždycky pouze pečlivě proluxovali peněženku a veškeré písemnosti, ale kvůli těm komplexním filcovačkám při návratu domů na české straně. I na úředníky na česko-polských hranicích jsem nějak působil jako málo důvěryhodné individuum, na čemž jsme s kolegy pak založili svou strategii, když jsme jezdili v předpřevratových dobách do Polska nakupovat odbornou a politickou literaturu, která tam v překladech ze světových jazyků i z domácí tvorby vycházela v obrovských množstvích: napřed se moje nákupy přendaly do báglu některého z kolegů a poté já v roli volavky hodil na přicházejí celní a pasovou kontrolu znuděně vyzývavý pohled – a už se šťourali v mém batohu, aby z něj posléze vítězoslavně vytáhli jako svou velkou kořist pečlivě nastražené poslední číslo Gazety Wyborczej… Kolegové se přitom tvářili,  že se vlastně vůbec neznáme, a jejich zavazadel se nikdo ani nedotkl…

To ovšem hovořím pouze o výjezdech do zemí „lido demo“, tj. do zemí našich přátel, protože do jiných mi za bolševika nebylo dáno vyjet, ačkoli se tehdy oficiálně proklamovalo, že každý občan má právo jednou za tři roky vykouknout za železnou oponu a rozhlédnout se po tom zvláštním světě bezpráví a násilí, kde si lidé nejsou rovni… Vlastně jsem se dlouho snažil získat tzv. devizový příslib od České národní banky (tj. almužnu, která českým turistům sotva stačila na přežití během povoleného třítýdenního výjezdu, ale bez jejíhož přidělení nedostali policejní souhlas s výjezdem)  a tzv. výjezdní doložku (souhlas ze strany státní bezpečnosti), ale mé pokusy většinou beznadějně končily už na některé z nižších instancí. „To nic není, jenom skočíš za Milanem, ať ti to podepíše,“ instruovala mě tehdy jako studenta pražské filosofické fakulty spolužačka Zuzana a ukázala mi jeho podpis na své žádosti, který ji před malou chvíli uštědřil během žertování na chodbě před seminářem náš společný kolega z kruhu Milan V., jenž se záhy po příchodu na fakultu vyšvihl do funkce předsedy SSM. „Cože, Tobě se taky zachtělo na Západ?„, zakabonil se ovšem mladistvý funkcionář, když jsem za ním přišel já. „No prosím, ale napřed si musíš sehnat tahle potvrzení,“ a vytáhl na mě třístránkový recyklovaný formulář, na němž se k mému případnému výjezdu do KS („kapitalistické státy“) mělo vyjádřit asi padesát osob, počínaje ročníkovým učitelem a vedoucím katedry přes závodní knihovnu ROH (dosud jsem netušil, že taková na fakultě existuje) až  po báby na studijním a jakémsi zvláštním oddělení. Četl jsem si tehdy užasle ten seznam a zjistil, že jediné, co tam nefiguruje, je potvrzení uklízečky, že po sobě na záchodě zvedám prkýnko, a paní z fakultního bufetu, že vždycky, když dojím, vracím talířky a příbor spořádaně do mycího okénka… „Ale abych ti ušetřil námahu,“ řekl pak shovívavě s dobráckým nadhledem spolužák, „tak ti rovnou řeknu, že ti to ani pak nepodepíšu,  protože ty jsi pro mě takový nečitelný…“ Utěšovalo mě vědomí, že já ho měl už tehdy docela přečteného…

Reklama

Rituál podávání žádostí pokračoval bezvýsledně i později, až jednou v půlce osmdesátých let – to už jako pracovníka Ústavu československých a světových dějin ČSAV – si mě dokonce po jejím podání předvolali k výslechu. A tak jsem se dostavil do policejní budovy na Žižkově, abych se tam podrobil jednomu z nejabsurdnějších rozhovorů ve svém životě. Hned na vrátnici si mě vyzdvihl mlčenlivý vyšetřovatel s poměrně tlustým spisem pod paží, který tam byl ostatně také přespolní, takže když jsme přijeli výtahem tuším do sedmého patra, chvilku zmateně pobíhal kolem kanceláří a zkoušel klíče. Vysoký hubený muž s knírem vypadal docela jako pozdější odborový lídr Richard Falbr, jenom mladší o nějaké to desetiletí,  a pokud bych se měl spoléhat jen na svou chabou paměť, řekl bych dokonce, že to byl on; jenže pan Falbr říká, že u státní bezpečnosti dělal jen překlady, a to mu přece musíme věřit – přece by nám pan europoslanec nelhal… Mně se ten dobrý muž představil hned dvakrát, jednou jako Weissmüller, a podruhé jako Müllerweiss, to ale až při odchodu.  „To jste jako Tarzan, žejo„, reagoval jsem hnedka po vyslovení na první z jeho příjmení, snad ve snaze najít s ním nějakou společnou lidskou notu; výsledkem však byl jen jeho silně zamračený pohled, se kterým pak celý výslech vedl. „To se mu nesmíš divit„, řekl mi pak pobaveně přítel David, se kterým jsem průběh výslechu ten večer probíral nad pivem,  „ty po něm chceš, aby tě někam pustil, a hned v první větě mu dáš najevo, že víš, že si dal falešný jméno…“

„Kde jste zaparkoval?“, zněla Tarzanova první otázka a na můj nechápavý pohled dodal: „Přijel jste přece svým vozem?“  Nikoli, přijel jsem metrem a auto nemám. A co chalupa, chata, zahrádka, lednička, pračka? Ne, ne, ne, ne, ne, ne, znělo z mé strany s téměř až unavující monotónností… „A televizi máte, jak předpokládám, jenom černobílou?“,  ukončil inventář mých hmotných statků vyšetřovatel s jemným ironickým úšklebkem. „Já nemám televizi,“ odpověděl jsem po pravdě a bylo to poprvé, co jsem vysloveně vzbudil jeho pozornost: na chvíli se zamlčel a prohlížel si mě jako zajímavý přírodní úkaz. „To voni si lidi takhle testujou, jakou máš motivaci, aby ses vrátil, kdyby tě náhodou přece jen pustili,“ vysvětloval mi zdánlivě nesouvisející otázky večer David. „Buď jim tu necháš rodinu jako do zástavy, nebo když už je člověk svobodnej, jako ty, tak musí bejt aspoň zazobanej, aby se mu sem chtělo vracet. Ale ty jsi pro ně  dopředu  beznadějněj případ, ty máš jen ten svetr na sobě…“  Můj pletený svetr amundsen byl vlastně až po kolena a  musím říci, že tohle moje letité mimikry vyšetřovateli na mně vadilo ještě o něco víc, než akademiku Puršovi, který tehdy řediteloval historický ústav. Aniž by hnul aspoň brvou, studoval Tarzan podrobně na svetru jeho záhadný vzorek, do něhož matka před léty na hnědém pokladě zašifrovala jakési nevyslovitelné žlutofialové poselství, zatímco já jsem mu vysvětloval, že hmotných statků sice nemám, ale bez pohledu na Hradčany bych nemohl klidně usnout – to byla totiž jediná hodnota, co jsem mu mohl nabídnout jako odpověď na jeho přímou otázku, jaká by byla vlastně záruka, že se skutečně vrátím.

„No, a teď otočme list“, řekl pak znuděně vyšetřovatel a skutečně otočil list ve spisu před sebou.  A náhle vypadal na infarkt a  jako by okamžitě potřeboval dýchání z úst do úst nebo aspoň velkého panáka. Věděl jsem přesně, na co teď v mém spise zírá, protože stejným efektem působily moje materiály na všechny ty kádrováky, před kterými jsem kdy v životě seděl… Byl to jeden z oněch podrobných soupisů členů rodiny a dalších příbuzných žijících v zahraničí, které má matka čas od času zasílala na jejich vyzvání státním orgánům, snad jako trest za fakt, že se jako jediná z rodiny rozhodla žít a dožít v zemi, s jejímž občanstvím se narodila.  Je pravda, že ten soupis začínal obvykle poněkud alibisticky příbuznými z Mukačeva, tedy vlastně občany Sovětského svazu  (máma tehdy buď netušila nebo tajila, že větší část z nich se tou dobou už vystěhovala do Švédska), ale když pak poctivě vypisovala současné bydliště svých žijících sourozenců, tak už jste měli procestovánu křížem krážem celou Evropu, Blízký východ i Latinskou Ameriku. A pak ještě následoval podrobný výčet jejích bratranců a sestřenek, které já jsem  v životě osobně neviděl a už asi ani neuvidím, takže brzo s výjimkou Antarktidy nebylo kontinentu, kde bych neměl nějakého strýčka či tetičku, tedy v očích toho potícího se fízla naproti mně  potencionálního garanta mého případného začátku někde jinde.

Jste mi osobně velmi sympatický a kdyby záleželo jen na mně, já bych Vám tu cestu ze srdce přál,“ sdělil mi pak ten dobrý muž, když se poněkud vzpamatoval. „Ale obávám se, že banka nebude mít dostatek vhodných prostředků…“  S touhle větou na rtech jsme si pak večer v hospodě připíjeli nejen se znalým Davidem, ale i s dalšími kamarády, a já se pomalu loučil s vidinou výjezdu. To jsem ještě netušil, co mě bude čekat druhého dne v ústavu. Hned po ránu si mě pozval na kobereček můj šéf Pepa Ž., který už měl odkudsi (a docela by mě zajímalo, odkud) zprávu o mém včerejším výslechu, v němž jsem zřejmě navíc asi pravil i něco pro fízla ne moc stravitelného. Pepík mě posadil u sebe v kanceláři do „sprdávacího“ křesla, které zdědil společně s dalším vybavením místnosti po panu doktoru Janáčkovi, jenž oddělení starších československých dějin šéfoval před ním, a ječel na mě asi půl hodiny: „Co ty si máš co žádat o příslib? Co bys chtěl na tom západě asi jako dělat, zrovna ty! Už jsi poznal všechny krásy naší vlasti, že se cpeš na západ…“atd. atd. A když mi několikrát důtklivě doporučil, ať na dovolenou jezdím nejdál na Českomoravskou vrchovinu, ještě varovně dodal: „A cesty do ciziny laskavě přenech nám, povolanějším!“ Kritérium pro stanovení oné „povolanosti jezdit na Západ“ mně nemusel vysvětlovat, bylo nám oběma jasné….

Když mi pak po nějaké době vypršela platnost pasu a nový jaksi nepřicházel, přišla ona Českomoravská vrchovina vlastně vhod. Nový pas jsem dostal až těsně před pádem bolševika, a vlastně za to taky vděčím kolegům z ústavu. Psal se říjen 1989 a já jsem ležel doma s chřipkou, kterou jsem se snažil ze svého těla vystrnadit načesnekovaným hrdlem a vlhkým zábalem kolem krku,  když se náhle kolem desáté večer rozezněl telefon. Volal mi Míla P., další z těch ústavních povolaných,  a strohým hlasem mi nařídil, ať začnu balit, že pozítří v poledne odjíždím na čtrnáctidenní služební cestu do Německa.  Docela jsem se mu tehdy do telefonu vysmál a zeptal jsem se ho, jak mě chce na tu cestu dostat, když za á jsem nemocný a mám teplotu, za bé jestli si nevšiml, tak už delší dobu nemám pas, a za cé, jestli už zapomněl, že mám od vedení ústavu už několik let důtklivě doporučeno, abych neopouštěl hranice naší krásné vlasti. Na to však Míla opáčil: „Nemocnej, nemocnej… To jsme všichni, žejo. A nemysli si, že Tě posíláme na Západ, ty pojedeš pěkně do Endéer. A s tím pasem… To už se nějak zařídí…“

Docela zmatený jsem ještě za tepla volal kolegovi z ústavu, který měl vždycky poměrně dobré informace z kuloárů. A kolega vysvětloval: „Nojo, bolševici měli  v ústavu zase jednou rojení… Musej plnit plán spolupráce s enderákama, ale všichni se tam bojej, protože v NDR se to hejbe. Tak se všichni hodili marod a posílaj tam nespolehlivý živly, aby si kdyžtak namlátili voni…“ A tak se stalo, že jsem to byl nakonec já, ze všech těch ústavních marodů jediný se zarudlým hrdlem a teplotami, kdo vystoupil se zbrusu novým pasem za mírného deště jednoho pondělního večera v Lipsku z nádraží přímo doprostřed tamní půlmilionové demonstrace, a všude kolem jsem si četl na transparentech  všechna ta zajímavá hesla, jako např. SED MUSS ZAHLEN: FREIE WAHLEN! nebo  FREIE FAHRT FÜR FREIE BÜRGER! Vím, že mě nejvíc zaujal transparent s nápisem UNSERE FREIHEIT IST BEKRENZT, což byla docela hezká slovní hříčka, vzhledem k tomu, že poslední východoněmecký komunistický papaláš se jmenoval Egon Krenz. Ta hesla jsem si zapisoval a moc se hodila, když jsme o měsíc později doma přemýšleli, co všechno psát na transparenty… Dojetím plakala i ona soudružka historička, u které mě tehdy ubytovali, abych byl tak trochu pod dohledem… Pracovala v lipské pobočce historického ústavu akademie věd a byla odbornicí na Bismarcka. „Celý život mě o něm nutili lhát,“ stěžovala si mi nad ranními topinkami; „kolik svinstva jsem na něj musela nakydat, kolik konferencí o něm uspořádat, kde jsem ho líčila jako agenta imperialismu…. Ale s tím je už dneska konec, teď už o něm konečně můžu napsat pravdu….“ Ještě jsem netušil, kolikrát tyhle věty už za pár měsíců bude slýchat od českých kolegů historiků o Masarykovi či o jiných českých bismarcích…

Tahle moje jediná zahraniční cesta v mém někdejším ústavu byla opravdu hodně poučná a vůbec mi tehdy nevadila ani poslední velká šacovačka na hranicích při návratu… O dva měsíce později jsem se v Německu pokusil o svou první „cestu na západ“, která spočívala v tom, že jsem ve „východním“ Berlíně přešel přes hraniční kontrolu u Braniborské brány a prošel se přes „zemi nikoho“ až ke Stanici Zoo v „západním“ Berlíně. Ta cesta kolem Vítězných sloupů není delší než pár kilometrů a od té doby jsem ji šel mockrát, protože dnes je z této části Berlína cosi jako zábavní zóna a odehrávají se tam všechny možné slavnosti a pochody, ale tenkrát poprvé jsem ji šel snad tři hodiny, pomalu, krok za krokem, z pravé strany tehdy ještě sovětská armáda a z levé americká… A po celou tu dobu ten zvláštní pocit nesamozřejmosti a odvolatelnosti té cesty, pocit, že někdo zvolá Halt, byla to jenom hra, a zpátky na značky… Týž pocit, že to všechno není pravda a že si s námi někdo jenom důmyslně zahrává, kvůli kterému jsem měl ještě asi rok po listopadovém převratu hned vedle postele hromádku s novinami, abych se hned po probuzení mohl přesvědčit, že se mi to všechno jenom nezdálo.

Podobně jako když se člověk postupně osměluje, než vleze do rybníka, aby si zaplaval, tak nějak jsme se osmělovali do svobody… A museli jsme přitom někdy vypadat jako úplní blbci, pro lidi, pro něž byla svoboda samozřejmostí, to připouštím… Když jsme někdy v březnu 1990  vyjeli z Prahy společně s Eliškou F. a dalšími kunsthistoriky na nějakou zemskou výstavu v Rakousku, přejížděl jsem vlastně poprvé v životě regulérní hranici s někdejším „Západem“ – a najednou jsem nějak nebyl schopný mluvit. Celník se mě ptal, jestli mám u sebe nějakou finanční hotovost, ale já jsem nedokázal odpovídat ani německy, ani česky, jen jsem se po celou dobu pobytu – jak to později definovala Eliška – „křenil jako hňup“.  Měl jsem totiž najednou jakýsi pocit rozdvojené osobnosti: cožpak jsem opravdu v té zemi, na kterou jsem se zatím nejblíž díval několik let předtím v Bratislavě z děvínského hradu, kde jsme seděli až úplně nahoře, odkud se zdála vskutku na dotek,  a kde nás kolegyně archeoložka varovala: „Jsme v hlídaném pásmu, nedělejte příliš rychlé pohyby a nefotografujte“?  O rok později jsem byl již „ostříleným“ cestovatelem, když jsem do Vídně přijel na několikatýdenní stáž společně s kolegou Pavlem B. – jenže pro změnu byl tentokrát v onom iniciačním šoku on: nebyl schopný promluvit ani německy ani česky a „křenil se jako hňup“.  Trvalo to snad týden, takže ho už v našem slovinském penzionu  měli téměř za halbidiota, než si konečně jednou večer našel jednu hospůdku, v níže se cítil dobře a v níž se tehdy s tamními štamgasty docela příjemně opil  –  teprve touhle osobitou terapií ze sebe shodil onu deprivující distanci mezi oním „nikdy nebude“ a „ono to je“, která nás tehdy všechny tak svazovala, a od příštího dne mluvil brilantní němčinou natolik prošpikovanou vojenskými kletbami vyčtenými z odborné literatury o osmnáctém století, že mu její šťavnatost záviděli i rodilí Vídeňáci… 

Vítejte v Schengenu…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama