Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Historie jako díra po vytrženém zubu

Filmový festival Jeden svět, který právě v těchto dnech probíhá, přináší mimo jiné i nové dokumentární filmy českých tvůrců; jeden z nich, nový film Pavla Štingla o lodžském ghettu, tu měl dokonce svou premiéru.

 

Byla to možná náhoda (ale možná i důsledek určitého trendu v současné české dokumentární tvorbě), že oba filmy, na které jsem  v sobotu 8. března zašel v rámci festivalu Jeden svět, měly vlastně tak trochu společné téma – oba se totiž zaměřovaly na relativně uzavřenou společenskou komunitu, která žije svým vlastním polorozpadlým způsobem života mimo jiné i proto, že nad ní visí stín minulosti… V obou těchto případech se dokumentaristé rozhodli prostředky sobě vlastními zmapovat na konkrétních příkladech onu díru po vytrženém zubu, kterou je vlastně historie – tedy onu díru, kterou nám sice zubař stokrát přemostil s využitím nejnovějších implantátů, ale která nás i po létech zabolí právě tak jako tenkrát s nebývalou intenzitou, takže záblesk bolesti v dávno mrtvých nervech manifestačně obnoví pozapomenuté hranice někdejší skutečnosti…

Film režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka Poustevna, das ist Paradies! (Česká republika 2007, 74 min.) se zaměřuje na příkladě jedné z nejsevernějších obcí České republiky ležící až v samotném Šluknovském výběžku na dokumentování sociální a kulturní diskontinuity někdejšího sudetoněmeckého prostoru, a činí tak způsobem, který vzbudil zasloužený ohlas: film byl na jihlavském festivalu vyhlášen nejlepším českým dokumentárním filmem roku 2007. Jedna z recenzí shrnula jeho obsah takto: „Dokumentární film Poustevna, das ist Paradies, objevuje komunitu městečka Dolní Poustevna, které leží v česko-německém pohraničí. Po druhé světové válce byli téměř všichni zdejší obyvatelé přinuceni k odchodu a během následujících padesáti let se do města přistěhovali noví lidé. Přišli sem z nejrůznějších důvodů ze všech koutů světa a na místě, které ztratilo své kořeny, začali žít nový život" (viz zde). Ono vykořenění poválečných obyvatel Poustevny nám film nabízí prostřednictvím paralelně se odvíjejících životních příběhů bludného Holanďana Dana, který zde se svou rodinou našel na pár let kýžené spočinutí, z Vietnamu se přistěhovavší nezletilé dcery jednoho ze zdejších trhovců, nezaměstnaného saského zkrachovance na prahu šedesátky, který sem přijel jako do zaslíbeného sexuálního ráje, a hrstky divňáků, které sem umístil nejmenovaný pražský sociální ústav. Tato roztodivná společnost nám sice ve filmu reprezentuje svět přátelské pohody (pro níž je příznačné osobité muzicírování jednoho z divňáků) a pozoruhodné volnosti, jejíž intenzita je už dosažitelná jen málokde, ale zároveň je však použita i jako kontrast ke vzpomínkám neodsunuté rodačky Alžběty Váňové na její dětství v řádné sudetoněmecké vesnici, v níž všechno ještě fungovalo tak, jak má…

Právě vzpomínky paní Váňové však představují i jednu ze dvou velkých slabin tohoto filmu; i když se ve snímku na malý okamžik mihne fotografie z té někdejší „vzorné" vesnice, na níž všichni nadšeně hajlují,  vzpomínky vyznívají značně zidealizovaně a opětovně – jak je dnes u nás téměř již zavedeným a nezpochybnitelným kánonem při pojednávání o sudetské otázce – navozují představu, jako by odsun znamenal první a jediný osudový moment, kdy do pokojného života zdejších obyvatel vpadla se vší svou násilností politika…  A když už se zmiňujeme o slabinách tohoto filmu, připomeňme i fakt, že pouze  z náhodných záběrů z místní školy při předávání vysvědčení vietnamské dívce Denise se dovídáme, že v Poustevně či v okolí žijí – pravděpodobně v nemalém množství – i další čeští obyvatelé, kteří ovšem již nejsou obdařeni onou pro filmaře tolik přitažlivou pitoreskností;  vzorek, na jehož sledování autoři svůj film založili,  nebude tudíž asi pro posuzování případné „vykořeněnosti" či „nezakotvenosti" dnešního obyvatelstva na území někdejších Sudet zase tak reprezentativní…

Reklama

Mnohem promyšleněji a více vrstevnatěji je skomírající komunita dodnes žijící ve stínu někdejší válečné minulosti zobrazena v novém filmu režiséra Pavla Štingla Baluty (pracovní název Zpráva o Lodži,  Česká republika 2008, 87 min.), který měl na festivalu Jeden svět svou premiéru. Štingl je zkušený režisér, jenž svých osmnáct polistopadových let zúročil v řadě vynikajících dokumentů zejména o zločinech komunistického i nacistického režimu a je autorem i filmařských částí nové audiovizuální expozice v Lidicích; nebude nás proto překvapovat, že za určující téma svého nového filmu zvolil opět utrpení českých židů za druhé světové války. Zaměřil se tentokrát na někdejší ghetto v Lodži, kam bylo z Prahy převezeno pět transportů celkem cca o pěti tisíci lidech; z nich válku přežila a domů se po ní vrátila jen malá hrstka (něco málo přes dvě stě osob). V ghettu se sice dlouho žilo v rodinách (děti tedy nebyly separovány od rodičů) a deportovaní si mohli vypomoci rozprodáváním zbytků svého osobního majetku, ale životní podmínky zde byly opravdu hrůzné – bydlelo se v přeplněných domech (na jeden dům tisíc osob, na jednu místnost dvacet či třicet), nedodržovala se tu ani základní hygiena (záchody například představovala nezakrytá dřevěná lať umístěná za barákem), muselo se vystačit jen s minimálním topením, což bylo citelné obzvlášť v zimních mrazech, a jen s minimální stravou, takže i slupky od brambor byly nevídanou a těžce dostupnou pochoutkou… A tak se tu umíralo na infekční choroby, zlovolné postřelení ze strany dozírajících esesáků, zimu, ztrátu životní energie i apatii (jak ve filmu říká jedna z účastnic:  „když si někdo přestal vybírat vši, bylo to znamení, že víc jak čtrnáct dnů už nepřežije…"). I ten, kdo ještě žil, se však mohl stát snadnou obětí při tzv. špéře, jak se tu označovala hromadná selekce mezi obyvateli ghetta prováděná esesáky za účelem jejich okamžité násilné likvidace.

Pro české židovské rodiny, které sem byly v roce 1941 zavlečeny, tu byla situace mnohem horší, než v později vzniklém terezínském ghettu.  Nemohly se tu totiž spolehnout na solidaritu ostatních uvězněných a jejich samosprávy; dosavadní osazenstvo ghetta iritovala jejich jiná kulturní zakotvenost i malá zbožnost (v ghettu panovalo ortodoxní prostředí, kdežto noví čeští obyvatelé – pokud nebyli přímo bezvěrci – se vyznačovali většinou jen vlažným přístupem k náboženským otázkám) a vnímalo je jen jako prvek, který přispívá k dalšímu zhoršení utrpení v dvousettisícové internaci. Svůj pohled na lodžské ghetto ve válečné době založil Štingl na účinné kombinaci dvou pramenů: na jedné straně se staly jeho východiskem autentické černobílé fotografie Henryka Rosse, jejichž výstava uspořádaná před třemi lety v pražské Galerii Langhans byla ostatně i prvotním impulsem k filmu (k této výstavě viz např. zde), na straně druhé pak osobní výpovědi přeživších. Protože od konce války uplynulo už více než šedesát let, předstupují někdejší české děti vězněné v Lodži před jeho kameru již jako vyrovnaní sedmdesátníci nebo osmdesátníci, kteří se dnes již nezdráhají vzpomínat na svou nejhrůznější životní etapu (jak říká jedna z nich: Lodž byla to nejhroznější, co mě v životě potkalo, protože Osvětim – to už bylo za hranicí života). 

Přímá dokumentace válečných událostí však představuje jen polovinu nového Štinglova filmu, protože vzpomínkové pasáže se v něm pravidelně střídají se záběry ze současné Lodže – respektive z její čtvrti Baluty, na jejímž katastru se někdejší ghetto rozprostíralo. A existuje tu svým způsobem i dál, protože někdejší chudinská a zlodějská čtvrť  Baluty se i po válce zalidnila sociálně slabým obyvatelstvem, jemuž posloužily za ubikace někdejší budovy ghetta, v nichž se tu bez větších změn a modernizací žije podnes; nejde však jen o prostorovou totožnost, protože i životní styl oslabené sociální komunity v Balutách jako by v řadě ohledů kopíroval i každodenní život někdejšího ghetta. Při konfrontaci dvou časových rovin, té historické a té dnešní, využil tedy Pavel Štingl opět svého neobyčejného umění propojovat je nečekaným a inspirativním způsobem, jak je známe např. z jeho podle mého názoru dosud nejlepšího filmu  Mír jejich duši z roku 2003, v němž nechal dnešní obyvatele někdejší české výspy v německých Sudetech, jakou jsou Raisem proslavené Paseky nad Jizerou, přehrávat obrazy ze života jejich dědů a otců. V Pasekách byla ovšem minulost ztvárňována v hraném dokumentu, takže jeho aktéři si sice s sebou přinášeli onu neobyčejnou zkušenost příslušníků téže osamělé komunity, jako hrdinové, o nichž hráli, ale do svých roli vstupovali vědomě; v Balutách je tomu jinak, protože jejich obyvatelé, tito ve vlastní Lodži obávání a s apriorní nedůvěrou přijímaní Baluťáři, nám svým životním stylem a osudy nabízejí svědectví o někdejším ghettu jaksi mimoděk, aniž by si toho byli sami vědomi.

Vynikající kamera Miroslava Janka podtrhuje v klasicky komponovaných záběrech z Balut depresivní působení tohoto místa (které nezávisle na filmařích přitáhlo ostatně i pozornost českého fotografa Karla Cudlína, jehož výstava doprovází premiéru filmu) a zaměřuje se zejména na typické scénky ze života obyvatel, které lze chápat jako paralelu k výpovědím pamětníků i Rossových fotografií o válečné každodennosti ghetta; a přece není život Baluťářů ani zdaleka totožný s utrpením obyvatel ghetta, byť nám je místy velmi názorně evokuje. V zoufale otlučených domech se dnes již přece jen uplatňují vcelku běžná hygienická pravidla a již se tu nebydlí po třiceti v jednom pokoji – a přece se tu najde i mnohačlenná rodina, kde pravidelně nocuje v jedné místnosti téměř deset dětí… Na rozích ulic již nevidíme umírající a hromady mrtvol, ale jen sem tam nějakého beznadějného opilce, který se prospí a zas odejde po svých… Zablácené ulice už nekřižují káry svážející mrtvoly či vyvážející fekálie, ale jen vozíky s průmyslovým smetím a odpadky, od jejichž prodeje si jejich majitelé slibují alespoň malý zisk. Podobně jako v časech ghetta je tu velkým problémem nezaměstnanost, jež je stejně jako tehdy doprovázena vysokou kriminalitou – za tu však již dnes tady přece jen nehrozí kulka do hlavy… Krejčovský průmysl, kterým město rozkvetlo za války v důsledku množství laciné pracovní síly z ghetta, přetrvává v několika malých dílnách podnes, ale je už jaksi na vymření… A stejně jako tehdy – děti jako přirozená součást oné bezútěšnosti, i když je už od ostatního světa neodděluje hrozba smrti ani jiná neodstranitelná překážka, ale jen sociální a psychologické bariéry…

Pro mě osobně přinášejí filmové záběry se současných Balut tak trochu vzpomínku na někdejší Polsko, jak jsem je kdysi poznával za svých návštěv ještě v sedmdesátých letech; zatímco Varšava, Krakov a například i řada haličských měst – pokud mohu soudit – se v posledních dvaceti letech vzedmula nejen urbanisticky, ale i k vyšší kultuře sousedského soužití (opilce ve škarpě v nich už opravdu asi nepotkáš tak běžně jako tehdy), zde se vývoj zakonzervoval ještě na hodně drsné úrovni… Ovšemže nejen zde, ale řekl bych, že i na dalších místech v Polsku, u nás či jinde ve (střední) Evropě, kde se dlouhodobě vyskytují neutěšené  a do sebe uzavřené sociální komunity bez vlastní perspektivy –  a takové samozřejmě najdeme i na mnoha místech, kde nikdy předtím žádné ghetto nebylo. Jenomže tam, kde bylo, nechtěně vtiskává svá zaniklá pravidla i všem později příchozím, pokud sem přicházejí rezignovaně bez touhy po změnách, a tudíž s pouhým přáním přežít; a protože jde většinou povýtce o osoby, které svůj viditelný životní neúspěch musejí vysvětlovat sami sobě i svému okolí, představuje pro ně židovská etapa jejich bydliště  i zřetelné „stigma" jako by předurčující jejich osudy. Tradiční polský lidový antisemitismus se tu tak transformuje do jisté osobní roviny hraničící až se zadostiučiněním („Židé nám říkali: Polákům patří ulice a židům zase kamenice", kamenice – rozuměj: domy) a mnohem snadněji se přenáší i na mladou generaci, která se spíše než ve slovech vyjadřuje prostřednictvím grafitti – a tak židovská hvězda snadno a srozumitelně poslouží jako degradující označení soupeře v rámci války mezi fanoušky lodžských fotbalových klubů…

Ale vlastně tak trošku my všichni se cítíme být zajatci ghetta, v němž jsme nikdy nežili, a neuvědomujeme si, že tím, co nás nejvíc předurčuje a omezuje, je – nechť Egon Hostovský laskavě promine – „ghetto v nás"…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama