Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Historikovy poznámky k výstavě o Valdštejnovi

Psát recenzi na výstavu, kterou jsem si sám před lety vymyslel a s jejíž přípravou jsem částečně i pomáhal, se může jevit  jako projev jisté nepříliš zvládané ješitnosti. Jenže výstavě „Albrecht z Valdštejna a jeho doba" konané ve Valdštejnské jízdárně (s prodlouženým termínem až do 2. března) vdechli nakonec její kurátoři odlišnou koncepci, než jsme původně plánovali, a tak si přece jen dovoluji připojit k ní svůj komentář.

Když se v roce 1934 konala v Praze poslední velká výstava věnovaná frýdlantskému vévodovi, byla sice zaštítěna předsedy poslanecké sněmovny a senátu, několika ministry i pražským primátorem a stala se toho roku událostí sezóny, nicméně v pozadí jejího konání stály zřetelně jisté rozpaky, proč si má nový československý stát u příležitosti třístého jubilea jeho zavraždění tohoto někdejšího prohabsburského kondotiéra vlastně připomínat. Přípravný výbor se proto nakonec rozhodl pod společným názvem Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská uspořádat raději hned výstavy dvě: zatímco ve Valdštejnském paláci se prezentovaly dokumenty a předměty vztahující se přímo k Valdštejnovi, v budově Umělecko-průmyslového muzea se konala mnohem větší paralelní expozice k vývoji českého státu a společnosti v „době bělohorské", kterou pořadatelé vymezili v souladu s garantujícími historiky jako relativně obsáhlou periodu let 1575-1648.

Jestliže Valdštejnova postava zůstávala tak v roce 1934 svým způsobem izolována od českého prostředí, autoři výstavy Albrecht z Valdštejna a jeho doba ji zase do něj jako do jejího přirozeného zázemí integrují, a to jak obrazně, tak i doslovně – takže např. památky na české pobělohorské exulanty, jak je reprezentuje například latinský spis Ondřeje z Habernfeldu O válce české, se nalézají v těsném sousedství Valdštejnovy cestovní truhly nebo jeho jezdeckých bot, které nosil v době před svým zavražděním (jen na okraj připomeňme, že z dnešního úhlu pohledu měl velmi drobnou nohu, velikosti tak asi 38).  Císařský generalissimus je tu však vkomponován i do myšlenkového světa své doby, který je pro dnešního pozorovatele často rozporuplný, což je tu přiblíženo mimo jiné na postavě Valdštejnova chráněnce Johanna Keplera, který ve stejné době, kdy dokončoval dodnes uznávaná vědecká díla, zároveň připravoval pro českého magnáta i horoskopy.  Na výstavě ostatně nechybí ani horoskop s každodenním rozpisem vlivu hvězd na Valdštejnův osud pro období od března 1628 až do září 1638, jehož vztah k frýdlantskému vévodovi rozpoznal teprve nedávno Petr Mašek z Národního muzea (připomeňme, že pro 25. únor 1634, tedy pro den Valdštejnovy smrti, tento pramen prorokuje: „Obtížné povinnosti císařů a králů budou plněny se vznešenou vážností a ku prospěchu").

Prostor, s nímž výstava Valdštejna spojuje, není tudíž omezen pouze na jeho osobitou vrchnostenskou doménu, tj. frýdlantské vévodství označované v dobových pramenech jako Terra felix Šťastná země (v části výstavy označené těmito slovy nalezneme mimo jiné architektonické plány nových jičínských budov, maketu libereckých tzv. valdštejnských roubených domků či  malby z roku 1630 znázorňující s důvěrnou znalostí práce v měděném dolu a huti v Kraslicích), ale je jím celé české království, jehož obraz výstava nabízí (a to je rovněž výrazný posun proti oficiální prvorepublikové ideologii) především v úzké souvislosti s pobělohorským rekatolizačním procesem; oltářní obraz z kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně, tento „sakrální pomník vítězství Ferdinanda II. na Bílé hoře" (jak jej označuje Štěpán Vácha), dominuje jednoznačně se svými 465 cm na výšku a 285cm na šířku přízemní části výstavy a je ve svém vyznění podporován i řadou tematicky souvisejících děl z okruhu strahovského kláštera.

Vraťme se ještě na chvilku k výstavě z roku 1934, abychom si připomněli, že značná část z jejích tehdejších exponátů představovaly především dobové písemnosti úředního i soukromého rázu (tedy prameny, kterým tehdejší doba připisovala prioritní postavení při zkoumání minulosti); na naší výstavě ve Valdštejnské jízdárně se však ručně psané exponáty téměř nevyskytují (s výjimkou jednoho konfirmačního privilegia a dvou šlechtických památníků) a  podstatně menší prostor je vyhrazen i prezentaci numismatického materiálu (mincím a medailím).  Takové pojetí  v zásadě odpovídá trendům moderního výstavnictví, které se dnes soustřeďuje  mnohem více k exponátům, jejichž působení na návštěvníka je spojeno především s vizuálními vjemy; redukce významu psaných dokumentů (je ovšem otázka, jak značná) odpovídá konec konců do značné míry i vývoji historické vědy, která dnes klade velký důraz i na prameny z oblasti hmotné a výtvarné kultury. 

Reklama

Jádro expozice je tak založeno na výtvarných dílech (malba, kresba, grafika jakož i sochařské a řezbářské artefakty), u jejichž značné části mimochodem autorka výstavy kunsthistorička Eliška Fučíková dokládá zřetelnou návaznost na okruh umělců shromážděných původně kolem pražského rudolfínského dvora – jestli byl totiž v něčem Valdštejn vskutku dědicem českých králů, pak tedy v onom výsostném postavení, které po přestěhování císaře do Vídně jako objednavatel umění a mecenáš zaujal na počátku třicetileté války v kulturním životě Prahy. A dále tu nalezneme i rozmanitý výběr z výrobků uměleckých řemesel a předmětů praktického významu, takže bych řekl,  že každý návštěvník včetně dětí si tak na výstavě najde něco, co jej zaujme – pokud jsem pozoroval, chlapce (a vlastně i jejich otce) spíše přitahoval svět sečných a palných zbraní, který je zde zastoupen opravdu v hojné míře, zatímco holčičky mohly nechat oči na unikátním čtyřdílném pokojíčku pro panenky z poloviny 17. století, který je zároveň i vynikajícím svědectvím o dobových interiérech (salón, ložnice, kuchyně, jídelna) a jejich vybavení.

Na opticky působivých exponátech staví tedy i ona část výstavy, která se zaměřuje na vylíčení Valdštejnových životních osudů na pozadí českého politického vývoje v období třicetileté války (nese název Invita invidiaZávisti navzdory, což je osobní devíza frýdlantského vévody, kterou si nechával vyzdobit své mince).  V jejím rámci patří jistě k nejpůsobivějším skupina dobových portrétů v (nad)životní velikosti, na nichž můžeme spatřit nejen Valdštejna samotného a bytosti jemu blízké (vedle členů jeho rodiny mezi ně patřil i jeho oblíbený hřebec Mas Querido, tedy Nejmilovanější), ale i jeho politické protihráče (císař Ferdinand II., švédský král Gustav Adolf, kníže Maximilán Bavorský) a další významné vojenské velitele oné doby. Vedle těchto velkých portrétů však na výstavě nalezneme vyobrazení tehdejších významných osobností v  nejrůznějších dalších formách a velikostech; od intimnějších maleb přes běžnou tištěnou publicistiku až po portrétní galerie složené z titěrných slonovinových řezeb. Tváře těchto portrétovaných osobností rozeznávali tehdy obyvatelé střední Evropy stejně suverénně, jako my dnes identifikujeme na první pohled tváře dnešních politiků a celebrit; přesto by možná bylo vhodné pro nezasvěceného návštěvníka výstavy opatřit popisky kromě jmen i stručnou charakteristikou dotyčné osobnosti.

Dalším pro historika zajímavým pramenem, který prochází celou výstavou v mnoha variacích, jsou vyobrazení významných dobových událostí, jako je např. bitva na Bílé hoře (1620), Valdštejnovo neúspěšné dobývání severoněmeckého Stralsundu (1628), bitva u Lützenu, v níž zahynul král Gustav Adolf (1632) i samotné zavraždění Albrechta z Valdštejna a jeho důstojníků (1634). I když i tyto události bývaly někdy ztvárněny malbou (bitva na Bílé hoře je konec konců s jasným aktualizačním kontextem zachycena i na výše  uvedeném malostranském oltářním obraze z kostela Panny Marie Vítězné), jejich určující podobu vtiskávala tehdejší veřejnosti dobová publicistika  s využitím mědirytů nebo jiných grafických technik; pro jejich autory byla samozřejmě působivost a nápaditost při vyobrazení těchto událostí přednější nežli jejich historická autenticita, a tak se nesmíme divit, když Bílou horu představuje kopec blížící se spíše homoli nebo když vévoda v Chebu umírá – nejen na oné slavné rytině podle Merianovy kresby, ale na desítkách dalších vyobrazení, protože tohle je nejslavnější scéna 17. století – namísto v noční košili důstojně oblečen  a v patetickém gestu.

Výše uvedené bitvy, vraždy a další dobové události přitahovaly pozornost umělců i po Valdštejnově smrti a vraceli se k nim často ve službách dobového německého a českého historismu i velcí malíři 19. století (mimo jiné Jaroslav Čermák či Karel Purkyně). Právě takové malby představují páteř oné části výstavy, která se zaměřuje na pozdější valdštejnskou tradici (autoři expozice ji označili poněkud zavádějícími slovy Bestia vixit – Nesmrtelná bestie, převzatými z oslavných veršů německého jezuity Jacoba Balde na Valdštejnovu smrt).  A protože doba Valdštejnova života byla i dobou válečné vřavy a zmaru,  prostupují výstavou vedle všudypřítomných zbraní i žánrové obrázky nizozemských a středoevropských umělců ze žoldnéřského života, včetně oněch běžných zábav nudícího se vojska, jako byly jízdní šarvátky, flirtování s kurtizánami či vypalování vesnic (vojenská tematika se soustředí do části výstavy nazvané Xerxes – velký Artaxerxes – postrach světa).

Výstava ve Valdštejnské jízdárně tedy evokuje tehdejší život v celé jeho rozmanitosti a na rozdíl od výstavy z roku 1934, jež upřednostňovala fakticitu a českou národní tradici, tak činí s přednostním důrazem na estetické hodnoty vystavovaných exponátů a na barokní souřadnice Valdštejnovy osobnosti. Pro ty z nás, kteří se toho dožijí, bude nepochybně zajímavé sledovat zase koncepční posun u příští velké valdštejnské výstavy, jejíž konání bych si dovolil tipovat někam k roku 2034…

Psáno pro časopis Ateliér (publikováno v č. 3/2008)

                                                               

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama