Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Intelektuál v dnešní společnosti

 

Blaise Pascal kdysi napsal: „K řízení kormidla lodi nevolíme z cestujících toho, kdo je z nejlepší rodiny.“ V tomto textu se snažím ukázat, jak rozdílné polohy může v dnešní společnosti zaujímat intelektuál. Může být totiž vnímán jako přinejmenším jako občan a strážce pečeti, nadobčan a svědomí lidstva, či slouha a onuce…

 

Žijeme v době, která již nepopravuje a snad ani z politických důvodů neposílá do kriminálu. I pro nás však zůstává jedním z ústředních problémů nadvláda partajnických hokynářů, tak jak tomu bylo i pro generace lidí, kterým bylo dáno trávit svá mužná léta v někdejším komunistickém Československu. Dnešní situace je v jistém ohledu možná ještě o něco pitoresknější,  protože takových hokynářů je dnes třikrát tolik; to souvisí s různobarevností jejich fráčků, jelikož strakatost naší politické scény se někdy zdá být jedinou podstatnou vymožeností, kterou nás v oblasti mocenského mechanismu obohatil polistopadový pokus o přechod k demokracii.

Zatímco jsme čím dál tím více unaveni z těch trapnosměšných postaviček patřících spíše do špatného komiksu, které se u nás v posledním dvacetiletí prohlašují za „vůdce národa“, vystřídala komunistickou nomenklaturní oligarchii „poslanecko-vůdcovská byrokracie“ (jak to nazýval T. G. Masaryk) a převzala od své předchůdkyně společně s ekonomickou mocí i podstatnou část svých praktik. Její příslušníci nyní v duchu své zbohatlické mentality usilují o trvalou fixaci svého „nadobčanství“ a vytlačují „obecný lid“ stále více do podpalubí, odkud bude mít ztížený přístup ke vzdělání, k lékařské péči i k uplatňování svých ústavou zaručených svobod.

To vše vyvolává zneklidnění v intelektuálních kruzích a čas od času se v nich najde jedinec či skupina, kterou stav věcí vezdejších vytočí natolik, že se pokusí ještě jednou zopakovat někdejší neúspěšný osmašedesátnický pokus a vstoupit nepoliticky do politiky – což znamená na politickém kolbišti (to jest onen zatuchlý rybník mezi parlamentem a Hradem) politickým jazykem a prostředky obhajovat jiné zájmy než ty, které má vládnoucí moc. V tomto zápase andělokracie kontra partokracie nemůže však tváří v tvář obratným matadorům napojeným na vlivové agentury a stranické pokladnice zapálený amatér uspět, přičemž jeho neúspěch mívá zpravidla dvojí podobu: buď se přizpůsobí a stane se „jedním z nich“, nebo je prostě zežmoulán a vyplivnut zpátky na chodník. Ano, už se nepopravuje, ale nadávky za ním poletí v každém případě: „titoistou“ a „pravicovým oportunistou“  jej už asi nenazvou, ale stejně diskriminační dopad mají dnes stigmatizující nálepky typu „levicový intelektuál“, „věčný petent“,  „pravdoláskař“ nebo „ngo-ista“.

Reklama

Dublovat funkci politiků – to asi není úkolem intelektuálů ve veřejném prostoru. K čemu jsou v něm tedy dobří?  Na to neumím ani nechci odpovídat vyčerpávajícím způsobem, a tak se omezím na několik postřehů.

Neustálé dohadování na všech úrovních vládnutí

Co vlastně může pro „nápravu věcí veřejných“ podnikat člověk, který nechce být součástkou v partajních mechanismech? Nebude na škodu si připomenout, jak na tuto otázku odpovídal manifest Dva tisíce slov z června 1968, u jehož zrodu stáli čelní intelektuálové své doby: „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. […] Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise.  […] Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. […] Prozrazujme fízly.

Tyto rady spadají ovšem ještě do doby, kdy v Čechách dominoval veřejný prostor  a nebylo se možné dohledat něčeho soukromého, protože paternalistický dohled státní moci si pravidelně vynucoval přístup nejen do každého formálního i neformálního sdružení, ale i přímo do rodin, aby je kontroloval a úkoloval, a hospodářská sféra byla více méně doménou tzv. socialistického vlastnictví. Zdá se někdy, že dnes jsme v situaci přesně opačné. Masová privatizace zasáhla nejen ekonomiku, ale i školství, zdravotnictví a kulturní sféru, ba i oblast státní správy.  Sama politika je privatizována, jak konstatuje manifest Veřejnost proti korupci z května 2011: „Politické strany se proměnily v komerční organizace obchodující s politickým vlivem, se státními zakázkami a s pozicemi ve státní správě.“ Sám stát přechází možná přímo před našima očima do rukou hrstky vlastníků, kteří již brzy budou moci vykřikovat podobně jako Ludvík XIV.: Stát jsem já!  Veřejný prostor se smrskává v pouhou vzpomínku na sebe sama – a to je setsakra malý prostor pro funkční demokracii.

Recept na to, co dělat v takové situaci, se však asi nebude příliš lišit od návodů, které dávali v době Pražského jara autoři Dvou tisíc slov, a spočívá v kultivaci a aktivaci zoufale nedomrlé občanské společnosti, která si musí vydobýt rovnovážné postavení k systému politické moci, a to i přes nenávistnou slinu, kterou po ní plive hlava státu. Výhodou bezpochyby je, že se lze přitom poučit v zemích, kde je občanská společnost jedním z pilířů státu (a jestli v něčem nám mají být vzorem USA, pak v tomto určitě), nebo v nichž si dnes zjednává svou novou autoritu (Island, Španělsko aj.).         

Hrdinou našeho eseje je však intelektuál a nám nezbývá, než se zeptat, jakou roli by měl při tom hrát on. Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby se do aktivace občanské společnosti zapojil – vždyť je k tomu více méně predestinován jak znalostmi a schopnostmi, tak i svým osobním zájmem, protože je často existenčně na dobře fungujícím veřejném prostoru závislý víc než kdo jiný. Nenuťme ho však do toho za každou cenu, nepředpisujme mu roli v občanských aktivitách jako jeho povinnost – a nenárokujme v nich pro něj vedoucí místo. Už v antické společnosti věděli, že kvalitní občanská reprezentace vznikne spíše losem než vědomým výběrem upřednostňujícím např. vzdělání a nejen americké zákonodárství při sestavování soudních porot, ale i různé koncepty občanských porot či plánovacích buněk vyjadřujících se k veřejnému prostoru jsou vždy spojované s principem náhodného výběru, který umožňuje „zamezení vlivu speciálních zájmů.“ (Peter C. Dienel, Plánovací buňka. Občan jako šance, Praha 2008. ) V občanských aktivitách je univerzitní profesor postaven na roveň zelináři či ženě z domácnosti a měl by tento fakt přijmout s pokorou … 

Intelektuál jako svědomí národa?

Čas od času se v české společnosti ozývaly hlasy, které se snažily intelektuálům předepsat starost o blaho vlasti jako jejich čelnou povinnost. Tak např. v diskusích mezi poúnorovou emigrací, když se řešilo, kdo za neblahý vývoj vlastně může, se objevil i tento názor: „Tzv. nepolitičtí intelektuálové, kteří jediní mohou býti duchovní před společností, nekonali svou povinnost.“  Historik Otakar Odložilík (tou dobou již ve svém druhém exilu v Coloradu) však tehdy oponoval: „Pokud jde o náš svět, neviděl bych největší provinění mezi těmi, kteří se zavřeli do vědecké pracovny a neměli jiné ctižádosti než být dobrými odborníky ve svém oboru. Mnohem povážlivější, podle mé zkušenosti už z předmnichovské doby, bylo odbíhání od vědecké práce a přesného myšlení na rozhraní mezi vědeckou činností a politikou, ochotné služebníčkování poslanecko-vůdcovské byrokracii – jak to všechno skončilo v únorových a poúnorových dnech, je přece ještě v dobré paměti a ani jména není třeba uvádět.“ (Otakar Odložilik redakci Skutečnosti 17. 9. 1949.)

Jsem v zásadě nakloněn myšlence, že intelektuál nemá povinnost být komukoli jinému svědomím než sám sobě, ale … Přece jen je tu malý háček, který souvisí s magií mluveného či zpívaného slova v české kotlině. V ateistické zemi nezaplevelené nijak zvlášť silně ani ordinacemi psychoanalytických terapeutů připadá totiž role demiurga, k němuž se upíná zrak těch, kteří se potřebují opřít o něčí etické rámě, často i básníkovi či písničkáři a dalším mužům slova, pro které platí Seifertovo: „Jdi, budeš očarován. Zpívej, máš komu. A nelži!“ Kult básníků (v širokém slova smyslu) v Čechách stále ještě trvá a těch, kteří mu propadají, není právě málo; jsou mezi nimi jak mladí, kteří se teprve hledají, tak často i nešťastníci, s nimiž cloumají soukromé vichřice. Začne-li si proto některý z novodobých mágů ve svém díle kromě estetických hodnot něco i s pravdou, měl by jí již zůstat věrný, pokud se místo mužem slova nechce stát pouhým žonglérem se slovy. To už není jen jeho osobní problém, tím je povinován i svým čtenářům – lidem, které oslovil či ještě někdy osloví. To je jeho jediná kolektivní zodpovědnost, kterou bych si po něm dovolil požadovat.  Já vím, jsme v Čechách – tak alespoň trochu…

Intelektuál kontra mlčící většina

Každý z nás při svém každodenním rozhodování vychází obvykle ze stereotypů, které mu byly vtisknuty rodinou, školou, hospodskými hovory či médii; to není pohodlnost, ale nezbytná obrana proti rozmanitosti a neuchopitelnosti světa, který nás obklopuje. Jen v hodně omezeném počtu případů jsme ochotni nahradit rodičovskou poučku vytaženou ze skladu našprtaných ponaučení a vládnoucích názorů dospělým postojem, k němuž jsme došli sami a promyšleně. (K odlišení rodičovské a dospělé pozice viz Eric Berne, Jak si lidé hrají, Praha 1992.) A činíme tak obvykle až v případech, kdy nás potřeba zabývat se dotyčnou věcí zasáhne osobně: teprve když dcera si přivede na večeři jako svého partnera Roma či černocha, začneme si asi (nikoli nutně) promýšlet svůj vztah k etnickým minoritám, a možná i k rasismu či vlastnímu národu; přivede-li si jej syn, bude to pro nás možná navíc popud k promýšlení nejen našeho vztahu k dalším typům minorit, ale i k úvahám o funkci rodiny a o lidském štěstí. Tam, kde nás potřeba neosloví, přizpůsobíme se vládnoucímu veřejnému mínění.

Moralisté proto zbůhdarma hřímají proti tzv. mlčící většině, jako by šlo o lidi, kteří věci vidí stejně jako oni, ale nenaleznou v sobě odvahu se také ozvat; mlčící většina prostě přijímá oficiální verzi za platnou, protože nenašla důvod investovat svůj čas a rozvahu, aby tematizovala daný okruh problémů jiným způsobem. Okruh „velké politiky“ je pro ni zpravidla již za horizontem; byla z něj vykazována čtyřicet let za komunistického režimu a nevnímá jej jako svůj ani dnes.  Chodí sice dobrovolně k volbám, ale rozhoduje se při nich ideologicky, jako za komunistů: volí v nich „levici“ či „pravici“ a nezajímá se příliš o to, co by daní politici mohli přinést zajímavého pro její způsob života, její životní úroveň a osobní zájmy.  Volbám nepřičítá nijak významné místo a pozdější vývoj jí zpravidla dává za pravdu: vítězem bývá vždy nějaký mentální bolševik natřený tu na růžovo a tu na modro, který se bude v praxi chovat úplně stejně jako ten před ním. Ať se již rozhodneme pro „levici“ či „pravici“, pojede se dále močálem černým kolem bílých skal …

Intelektuálové v jistém slova smyslu představují protiklad k mlčící většině; ale jenom potud, že se sami významnou měrou podílejí na tvorbě veřejného mínění, jehož je mlčící většina konzumentem. Právě oni v médiích a veřejných diskusích ohmatávají povrch každého nového fenoménu a hledají styčné plochy pro jeho zařazení do obecně akceptovaných schémat. Nemají pro to zpravidla ani v tomto případě větší kvalifikaci než truhlář nebo hospodský; mají však načteno a umějí se lépe vyjadřovat… Jejich role tedy nespočívá obvykle v tom, že by přišli s ujasněným dospělým postojem, ale mohou podstatným způsobem zmnožit počet „rodičovských“ pouček, které je možné vzít do hry, a přispět tak k poutavosti a rozprostraněnosti diskuse (ať již jen hospodské či třeba i celostátně mediální). 

A protože jsme v Čechách, přistupuje již tradičně mezi jejich úkoly (v mnohem větší míře ve srovnání s rozvinutými demokraciemi) i účast na procesu, který bych si dovolil označit jako „kanalizaci“ veřejného mínění;  v rámci poměrně mělkého řečiště, ve kterém se omílá veřejný diskurs, dochází totiž po čase pro každý fenomén k vyhloubení jasně zřetelného „doporučeného“ kanálu, jak je na něj třeba nazírat.  Závaznost k akceptování takto vzniklého veřejného imperativu není již tak hrozivě jednoznačná, jako byla v komunistických časech, a tak překvapuje, jak snadno a rychle se všeobecně prosadí, byť jeho formulace občas bývá i na štíru se zdravým rozumem (v takovém případě se často halí do emotivních výzev či tajemných ekonomických zaklínadel).   Intelektuálové u nás nejsou vlastními tvůrci veřejného imperativu, jeho hlavní kontury jsou (jak tomu bylo již dříve) obvykle načrtnuty na stranických sekretariátech a v jejich ideologických dílnách (pro jejichž označení se dnes bůhví proč používá termín „think tank“); svými doprovodnými argumenty (ať již je formulují proti či pro) mohou však intelektuálové přispět k jeho monopolizaci a zdomácnění.

Představitelé veřejného života

Jiná věc ovšem je, že sem tam bývá vybraný intelektuál přímo vyzdvižen na piedestal, aby se vyslovil. Patří totiž k podstatě demokracie, pokud chce uhlídat své vnitřní hodnoty, že vedle politiků vybíraných volebním procesem potřebuje postavit jako jejich partnery v diskusi a případně i kontrolory personifikovanou veřejnost; vzniká tak kategorie „představitelů veřejného života“, do níž jsou vedle umělců, sportovců, humanitárních pracovníků a stárnoucích bankéřů přizváváni i vědci a intelektuálové. Stát obvykle posiluje své preference při zařazování osob do této skupiny udělováním poct a vyznamenání, ale jinak je tato sféra generována spíše mediálními mechanismy.  Obávám se však, že pro české prostředí ji nelze ani brát v potaz, protože se tu konstituovala v naprosto pokleslé a nefunkční podobě, jako skupina nějakých 200 – 300 všeobecně známých prominentů („VIPs„), v níž se jeden Jiří Grygar nebo jedna Helena Illnerová zcela ztrácí v zástupu zestárlých normalizačních showmanů a rychlokvašených uměleckých hvězdiček.

Rovněž kompetence takovéto „veřejné reprezentace“ jsou u nás zřetelně jiné: zatímco jinde se ofenzivně vyjadřuje k daním a zbraním, u nás snad ještě tak k dekoltům a fiží.  Všude tam, kde se snaží mít demokratická společnost zástupce nezávislé veřejnosti ve správních radách významných firem a národních bank, vystačí si česká společnost s delegáty politických stran. Na základě stranického klíče jsou u nás pravidelně obsazovány i mediální rady a rady dalších zařízení, jež mají sloužit veřejnosti (např. Ústav pro studium totalitních režimů), byť zákon přímo předpisuje, že v nich má dominovat nezávislá veřejnost; jenže veřejnost lze i předstírat, lze si vyhotovit svou vlastní „veřejnost“, a tu pak ostentativně preferovat, aby zájmy stranických sekretariátů neutrpěly úhonu.  Ale ani to není nic nového pod sluncem; komunistickému režimu také zcela dostačovala jeho potěmkinovská „veřejnost“, a to dokonce ještě i v listopadu 1989, takže (také) neměl žádnou zpětnou vazbu, kde už mu to vlastně hoří koudel.

Není intelektuál jako intelektuál

Patří vědomí vlastní nedostatečnosti a vždy jen relativní dokonalosti k imanentním znakům intelektuálů? U některých bezesporu ano, a je to konec konců dobře zavedené klišé, které zaznívá jako nezbytná úlitba při většině našich veřejných zpovědí, jsme při nich skromnost sama a mea maxima culpa… Avšak již sama doba nás nutí, abychom se stali úlisnými trhovci se svými vlastními dovednostmi. Tak jako zpěváci po koncertu prodávají svá cédečka a vypisují na účtenky, kolik z toho jde na DPH, tak dokonce i vědec už proúčtovává dnes nosiče svých myšlenek a vlastně sám sebe do systému RIV za jakási pofiderní kafemlejnková platidla… Někteří se moc prodávat neumějí, jiní jsou v tom mistři. V tržním prostředí se hodnotí obaly, nikoli obsahy intelektuálních konzerv, a skromnost tu je na škodu. Pokora okorá, zvláště když tu hmatatelnou prodejnost, při níž se intelektuál rozdává na drobné, doprovází i prodejnost politická, protože ve sféře politiky se otáčejí ty největší peníze, a to už by bylo, kdyby se tu nenašlo i pár zlaťáčků pro přičinlivého skladatele panegyriků anebo útočného pamfletistu…

Řekl bych, že většině intelektuálů vlastně takový stav vyhovuje – ba co víc, že jsou dokonce ochotni prodat své schopnosti tomu, kdo právě vládne nebo kdo se nezadržitelně k moci dere. Ještě však než tomuto skeptickému názoru plně přitakám, jsem nucen jej hned zase znehodnotit, protože v něm operuji s jedním vrcholně zmatečním pojmem, a sice s pojmem „intelektuál“.

Ano, je čas rýpnout do vnitřní integrity ústředního pojmu, s kterým zde pracujeme; nezahrnu však laskavého čtenáře výčtem různých definicí a spokojím se s jakýmsi prostým bipolárním dělením, byť se tak možná vystavím podezření, že tu vlastně jen poněkud jinak křísím dávná učení o církvi viditelné a neviditelné; povedu totiž dělicí čáru mezi intelektuálem, jak jej obvykle popisujeme, když se MU (nejmenovanému a neuchopitelnému) snažíme vymezit jeho povinnosti vůči obci a lidstvu, a intelektuálem, kterého dnes a denně potkáváme na ulici.

 

 

INTELEKTUÁL MĚL BY BÝT: ZPRAVIDLA JE:
Vzdělání: Nejvyšší možné, stále se dovzdělává  Má doklady o tom, že absolvoval vysokou školu  
Tvůrčí aktivity:  Pravidelná kreativita v oblasti umění, literatury nebo vědy Umí brnkat na kytaru, chodí do jazzového a filmového klubu
Osobnost:  Integrální osobnost, má charisma  Narcis nebo neurotik
Etické hodnoty:  Upřednostňuje je i při rozhodování v běžném životě  Vyhlašuje je za důležité, ale v běžném životě je pragmatik („děti, já sám svět nepředělám…„)
Politická moc:  Provádí její kontrolu a kritiku; je pro ni hlídacím psem  Podřizuje se jí a snaží se ji využít; je jejím vrtichvostem
Veřejný prostor:  Obhájce jeho nezávislosti a rozmanitosti  Prostor pro budování osobní kariéry
Sociální příslušnost:  Od středních po sociálně nejsilnější vrstvy Od nižších středních po vyšší střední vrstvy 
Způsob obživy:  Různorodý, ale vždy ho volí tak, aby zůstal nezávislý  Příjmy tak či onak odvozované z veřejné sféry doplňuje honoráři z medií a od lobbistů

 

Napětí mezi dvěma „ideálními typy“ intelektuála, normativním a pragmatickým, nás provází celý život, je jednou ze vzruchových zón, které nás pravidelně dynamizují; a lze si snad jen přát, byť jsme od ní všichni více či méně vzdáleni, aby ona normativní verze intelektuála nás nepřestávala (nás zlhostejnělé, zahořklé či již na vůz naskočivší) alespoň stále elektrizovat, když už ne stimulovat.

Chvála věží ze slonoviny

Dělící čáru mezi „výběrovými“ intelektuály a „těmi druhými“ lze vést však ještě i jinak, způsobem, který nebude tak uhranut jejich veřejnou službou (či služebností?) a bude se spíše pídit po hodnotách, kterými se dotyční řídí v okamžicích svého rozhodování;  mohou to být hodnoty v zásadě odvozené ze světa kolem nich, z jeho potřeb a apelů, avšak mohou to být také i hodnoty a pravidla osvojená při stavbě neviditelných katedrál. Skutečná intelektuální činnost je totiž podobná práci stavitele, jen s tím rozdílem, že nestaví z kamene a cihel, ale z poznatků a představ; jakmile je někdo nezačne pouze přihazovat na amorfní hromady, ale užije je jako stavební materiál pro vnitřně strukturované dílo, začne zároveň objevovat harmonii jejich vzájemných souvislostí.

Učenec uzavřený „sobecky“ ve své pracovně, ve své věži ze slonoviny: nebylo totalitního režimu, který by si do něho nenávistně nekopnul a úsměšek nad ním patří i do běžné výzbroje dnešního českého politika. Bývá nám líčen jako nepotřebný l’art pour l’artista odtržený od mas a tepu života, který jen zbytečně ujídá ze společného krajíce… Generace utopických myslitelů jej zase naopak byly ochotny povolat k nápravě věcí světských a k „vědeckému“ řízení společnosti, jako například Jan Amos Komenský, fascinovaný představou světovlády čelných znalců přírodních věd  sloučených ve sboru nazývaném Collegium lucis; tak rozdílně bylo vnímáno ono nesdělitelné tajemství, které se k němu váže.

Jeho důležitost pro společnost však spočívá v něčem jiném, než že se bude nemotorně vkládat do sekulárních problémů; kromě toho, že se v jeho tvorbě koncentruje podobně jako v uměleckých dílech zkušenost lidstva a že z jeho myšlenek mnohá může dojít v budoucnu praktického využití, je totiž také tím, kdo bez ohledu na dění kolem sebe tvrdošíjně promítá do okolního světa hodnoty, které v jeho imaginární učenecké kompanii byly uznány za trvalé. Je strážcem pečeti nepřizpůsobivosti, trvalosti lidských hodnot – ne-li na věky, tedy aspoň na dobu přesahující několik generací jeho pragmatických protihráčů.

Samozřejmě, že i muž z věže ze slonoviny má své protihráče – a docela se ztrácí v jejich davu. Bylo tomu tak už v raném novověku, kdy univerzity rezignovaly na univerzálno, které nesou ve svém názvu, a v důsledku své konfesionalizace a regionalizace se staly často jen přičinlivými fabrikami pro výrobu loajálních byrokratů. Nejinak je tomu i ve 20. století, kdy se podařilo rozlomit samu jednotu toho, čemu říkáme vzdělání; jestliže po druhé světové válce cítil C. P. Snow zřetelnou dichotomii dvou kultur, humanitní a přírodovědné, na přelomu 20. a 21. století již mluví Konrad Paul Liessmann o naprosté segmentizaci vzdělání. To vyhovuje současnému trendu podřizování vysokých škol velkovýrobě ekonomicky užitných, zaměnitelných a v případě potřeby snadno přeškolitelných neodmlouvačů… Hle – intelektuál nadcházející éry; nejsou však tito věrozvěsti přizpůsobivosti svým způsobem už polovičními roboty?

Nesliboval jsem, že otázku role intelektuála ve veřejném prostoru vyřeším; teď jen doufám, že jsem ji spíše nezamlžil.

 Zkrácená verze textu, který byl uveřejněn v publikaci: Petr Hlaváček (ed.), Intelektuál ve veřejném prostoru. Vzdělanost, společnost, politika, nakl. Akademia, Edice 21. století, Praha 2012.


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama