Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Jak jsem prožíval srpen 1968

Tak jsem se tu před týdnem rozepsal, jak jsem prožíval den, kdy k nám vtrhla ruská vojska (viz zde). Ale ani následující srpnové dny onoho památného roku 1968 nejsou tak úplně bez vzpomínek...

Vrátili jsme s bratrem z tábora domů – a tak jsem se jednoho krásného srpnového dne ocitl sice v bezpečí domova, ale zároveň přímo v srdci okupovaného města. A to se s příchodem cizích vojsk skutečně proměnilo a začala v něm platit trochu jiná pravidla. Téměř všude byly odstraněny tabulky s názvy ulic a další identifikační informace, aby se okupantům a jejich pomahačům znesnadnila orientace; vzpomínám, že v Čínské ulici, kde  jen asi sto metrů od našeho domu parkovala tři ruská ozbrojená vozidla, která tam ze záhadných důvodů setrvávala řadu dnů, překryl někdo tabulku s názvem ulice cedulí s nápisem „U 3 černých koček“. Lidé dávali přes den rozhlasové přijímače do oken a před velké obchody a nechávali je hrát nahlas, aby každý měl zprávy z první ruky, a řada lidí si zapisovala čísla aut, které byly v rádiu označeny za  vozy, jež  patří kolaborantům spolupracujícím se sovětskou tajnou policií. 

Všude na dobře viditelných místech byly tu  krasopisně, jinde zase spíše kostrbatě  vyvedené zdaleka viditelné protesty proti okupaci  v češtině a ruské výzvy okupantům, aby zase opustili tuto zemi, a zdi byly  polepené dalšími nápisy, zvláštními  vydáními českých novin a různými  informacemi. „Počkej, teď to nelep,“ řekl mi znalecky chlápek, který stál u velké plakátovací plochy na ulici Jugoslávských partyzánů, když jsem tam i já přišel se svým prvním, barevnými fixkami na školní čtvrtce vyvedeným protestním nápisem „Iditě domoj!“  „Za chvilku pojedou strhávači, tak to teď nemá cenu.“ A skutečně, v tu chvíli už se od Kulaťáku blížila ruská motostřelecká hlídka, která zastavovala u všech velkých polepených ploch a zlostně strhávala všechny plakáty a nápisy. Podobně jako ostatní jsme se před ní schovali do dvora jednoho z domů, takže ulice na malou chvilku vypadala jako po vymření; ledva však ruská hlídka přejela, dali jsme se všichni do práce a za malou chvíli byla zase ulice polepená stejně hustě jako předtím.

Rusové díky svým českým pomahačům brzy zjistili, že z jejich hlediska závadné tiskoviny – z našeho hlediska ovšem především  zvláštní vydání legálních deníků – jsou kolportovány poměrně zaběhnutým způsobem, totiž prostřednictvím Poštovní novinové služby, a pokusili se zjednat pořádek přímo na její expedici pro Prahu 6, která se nalézala pár metrů od jejich tanků v Kafkově ulici šikmo naproti poště; právě sem totiž přivážela tiskoviny auta přímo z tiskáren a sem si pro ně chodili jejich distributoři. Jednou  se  tu podařilo Rusákům zabavit docela dost balíků, ale když sem přišel voják se samopalem přes rameno zabavovat tiskoviny i příští den, narazil na energickou paní, která se mu postavila na odpor. Tou paní byla moje matka, v níž mladík se zbraní přes rameno nevyvolával zase až tak velký strach, protože podobných zažila před lety v koncentráku docela dost a u tohohle si vypočítala, že je příliš nezkušený. „Eto moji gazety, ty durak“, vysvětlovala mu přísně, když mu  rvala balíky z rukou, a nakonec se jí podařilo úplně ho vystrnadit.  Od příštího dne nicméně musela expedice přejít „do ilegality“, takže se usídlila na dvoře v jednom domě na druhém konci Kafkovy ulice, kam se pak i nenápadně navigovala vozidla z tiskáren (odchytit je a navést – to byla práce pro nás kluky). Za blázna měli na „péenesce“ matku i tehdy, když je přinutila, aby na tajné místo převezli kartotéky se jmény odběratelů tisku, ale i tady poměrně dobře zapracovala její vyvinutá intuice,  jak se později ukázalo na samém konci srpna, když se tu objevil  český tajný doprovázený dvěma ruskými samopalníky a požadoval předání jmenného seznamu abonentů časopisu Reportér.    

Reklama

Bylo léto, doba, kdy jsme obvykle – pokud jsme byli v Praze – trávívali značnou část dne ve Stromovce – ale tam se teď nesmělo, ruský voják se samopalem stál hned za bubenečským nádražím u vstupu do Stromovky, kterému se říkalo „brána pro pobožné“, protože byl příliš nízký a každý, kdo vstupoval, se musel uklonit; však také ta nízká brána armádě usazené v největším pražském parku vadila a brzy byla proražena. Dobře jsme věděli, co se děje vevnitř, protože  tajnou stezkou, o níž věděli jen místní, se dalo snadno vylézt  z Papírenské ulice na „opalovací“ kopec za nádražím (jinou dobou oblíbené místo pražských nudistů),  odkud jsi měl značnou část Stromovky jako na dlani a když sis lehl tiše do trávy, mohl jsi nenápadně pozorovat dění pod sebou. Tam, kde ještě včera byly udržované stezky pečlivě vysypávané pískem a pýcha Pražanů, ona slavná  menší růžová zahrada, v níž se dalo společně s Nezvalem  tak snadno filosofovat, zda „vonět  k růžím v sadě růžovém je levá či pravá úchylka“, byly náhle jen primitivní přístřešky pro vojsko a vyřvávající soldateska  obvykle od rána  zpitá vodkou… Záhony rozježděné gaziky, stromy vyrubané na táboráky, a všude kolem fekálie, protože proč budovat pro mužstvo záchody, když si lze prostě odskočit pod nejbližší strom…

Ruské tanky a různé vozy se samopalníky byly po celém Bubenči i Dejvicích všudypřítomné: některé hlídaly vytypované budovy či objekty a jiné zase projížděly ulicemi zpravidla dost nebezpečnou rychlostí sem a tam; jednou nám tank zavítal přímo do naší Albánské ulice a pozornost jeho posádky zaujal nápis na jednom z nízkých jednopatrových domů hned naproti vile, v jejímž prvním patře tehdy bydlela Eva Olmerová. Ten nápis byl totiž v azbuce a zněl: „Prověreno, min nět.“ Napsal jej tam neznámý sovětský ženista v květnu 1945 a obyvatelé domu si jej jako památku na osvobození od nacismu považovali a dlouhá desetiletí udržovali. A právě ten nápis byl najednou důvodem, že se před jejich domem zastavil ruský tank a namířil na ně hlaveň. Posádka zřejmě váhala, jestli má vystřelit, ale pak si to rozmyslela, tank vycouval a vrátil se na svou původní trasu do Ždanovky. Pokud se pamatuji, ještě ten samý den přišel někdo s vápnem a celý ten slavný nápis upomínající na rozkvetlé šeříky narychlo zabílil, takže dům byl pak už nadále ozdoben jen neškodným bílým pruhem.

Nejvíce ruské ozbrojené techniky bylo ovšem kolem Kulaťáku, kde hlavně tanků mířily nejen na okna československého generálního štábu, ale třeba i do výlohy mléčného baru, kde je však jeho tehdejší zaměstnanci odmítli vzít na vědomí a jim navzdory stále prodávali – jen Čechům samozřejmě – svůj proslulý jahodový koktejl za korunu třicet.  Pár tanků stálo i na konečné osmnáctky před hotelem International a výhružně na něj mířilo; jeho vedení se totiž rozpomnělo, že když se hotel stavěl, tak vedle rudé pěticípé hvězdy, která na štíhlém jehlanu vztyčeném na vršku stavby čněla do výšin a vtiskávala hotelu podobu moskevské Lomonosovovy university,  byl vybaven i stejně vysunutelným kalichem, a pokusilo se zaměnit hvězdu za kalich;  v tom jim však zabránila střelba z tanku, protože ruská vojska brala stahování svého posvátného symbolu jako provokaci, a tak pak z hotelu zhlížela na Podbabu i nadále pěticípá hvězda, avšak ještě asi rok stažená jen na půl žerdi. Jeden z tanků zajel i pod hotel až někam ke keramičce, kde však havaroval; stál tam celý podzim, takže když byla v září obnovena autobusová doprava do Suchdola, kterou se do naší školy dopravovali „přespolní“ spolužáci, objížděl autobus tank těsně kolem jeho hlavně po louce. 

S okupanty se obvykle nemluvilo, a přece jsem zažil kousek od našeho domu jeden zajímavý česko-ruský diskusní kroužek.  Kousek od nás v Lermontově ulici byly totiž dva domy, v nichž bydleli pohlaváři z ruské ambasády, a ty v srpnových dnech hlídala osamělá ruská hlídka, kterou představovalo několik nudících se asi osmnáctiletých vojáků se samopaly.  Přišel jsem tam jednou, když jsem venčil naši tehdejší veselou fenku jménem Mua, právě ve chvíli, kdy probíhalo jisté sbližování. Proti ostříhaným ruským teenagerům v uniformě a s papirosou na rtu totiž stála partička jejich bubenečských vrstevníků v džínách, na rtu s letkou  a s vlasy až do půli zad; obě skupiny se navzájem měřily pohledem. Mlčení nakonec prolomil spolužák Schovánek (na jménu ale nezáleží), který sice se mnou chodil do třídy, ale protože byl několikanásobný propadlík, byl o dva či tři roky starší.

„Vy okupanty“, řekl Schovánek.

„My nět okupanty, my turisty!“, odpověděl mu se smíchem ruský voják.

„Počemu vy zděs, iditě domoj!“, opáčil zase Schovánek.

„My zděs, potomu što zděs kontrrevoljucia“, odpověděl voják.

„Zděs svobodnaja Čechoslovakija!“, pravil hrdě Schovánek.

„Zděs nět Čechoslovakija, zděs Germánija!“, rozesmál se voják, jako kdyby slyšel dobrý vtip.  Asi by konverzace pokračovala v tomhle duchu dál, kdyby najednou ruský voják nespatřil mého psa.

„Eto krasivaja sobačka“, změnil najednou téma a obrátil se na mě: „Davaj sobačku!“

Byl jsem docela zmatený, protože jsem nevěděl, o co mu vlastně jde – chce si snad mého pejska pohladit či co? Snad bych šel i blíž, kdyby mě v tu chvíli Schovánek nenakopnul a neřekl varovně: „Ty spratku Kostlánovic, popadni toho svýho čokla a oba rychle zmizte, nebo ti ho ten Rusák sežere…“ Teprve pak jsem pochopil důvod náhlého zájmu ruského vojáka o mého čtyřnohého kamaráda, rychle jsem drapnul Muu do náruče a seč jsem mohl, utíkal jsem zpátky k nám….  

Tehdy někdy na konci srpna jsem právě před Internacionálem viděl poprvé (a vlastně naposled) ve svém životě, jak vypadá zastřelený člověk. Procházeli jsme s kamarády kolem restaurace Na barikádách, která ovšem tehdy byla zavřená (ale spíš z důvodů dovolených než z obavy před okupanty), když se náhle ozvala střelba, takže jsme rychle zaběhli za roh do Čínské a odtud opatrně monitorovali, co se vlastně děje. Ukázalo se, že jeden z ruských vojínů se příliš rozjařil vodkou, kterou se spolu se svými druhy častovali, když jim hlídka před hotelem byla příliš dlouhá, a furiantsky začal střílet do tramvajových trolejí na otočce před hotelem. Porušil tak zřejmě i nějakou subordinaci, a tak byl hned svým velitelem ztrestán: ten totiž vytáhl pistoli, a na místě opilého furianta zastřelil.  Jeho tělo tam pak leželo asi ještě dva dny, než je odstranili; když jsme si je druhý den chtěli prohlídnout, bylo však již milosrdně překryto plachtou.  Nebylo to tehdy poprvé, co jsem viděl někoho umírat, protože jsem byl nemocniční dítě prošlé pražskými špitály v době spálové epidemie na jaře 1958 a později často hospitalizované na „čtvrté dětské“ na Karlově, kde se na nás tehdejší ještě poměrně neznalí kardiologové učili operovat, takže se běžně stávalo, že někdo, s kým sis povídal před spaním, byl už ráno modrý; jenže to všechno předtím bylo umírání v klidu a v posteli, v relativní odevzdanosti, takže ten zbytečně zastřelený Vasja či Igor mě pak dlouho ještě strašil nejen ve snech…  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama