Dvojí výročí osobnosti, která je úzce spjata se vznikem Charty 77, vpadá v jedno i s výročím jejího vzniku, a tak se v letošním roce Patočkovo jméno připomínalo na řadě jubilejních konferencí – jak na té, která si v březnu připomínala vznik Charty 77, tak na samostatné dubnové patočkovské mezinárodní konferenci konané v Praze. I když se tak ve Vysokém sešla asi stovka účastníků, vyznačovala se zdejší akce ve srovnání s oběma výše zmiňovanými přece jen jistou intimitou a tak říkajíc „klubovostí", která byla posilována i faktem, že se vlastně celá odehrávala v jediném velkém sále zdejší „Kramářovy vily" (dnes hotel Větrov), jenž se dle okolností proměňoval tu v jednací sál, tu zase v jídelnu, koncertní síň nebo místo večerní kuloárové relaxace. Regionální oficiality se většinou odehrály společně se slavnostním zahájením již 31. května večer v přednáškovém sále galerie Muzea České ráje v Turnově, které spolu s městem Turnovem a dvěma ústavy Akademie věd (Ústavem pro soudobé dějiny a Filosofickým) bylo spolupořadatelem konference.
Nevím, jak koncert Plastiků, který tu při této příležitosti proběhl ještě o den dříve, ale slavnostní zahájení získávalo jisté nečekané surrealistické rozměry zejména díky tomu, že se odehrávalo v turnovské muzejní galerii na pozadí ohromného panoramatického obrazu Mikoláše Alše Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (rozměry 8,5 x 10 metrů). Když pod tento obraz posadil moderující Ondřej Halama vybrané pamětníky se slovy: „Představuji vám hvězdy, o nichž se nepíše v Blesku", obdivoval jsem zejména klid a vyváženost manželů Františky a Jana Sokolových, protože z mého úhlu pohledu na jejich hlavy útočil lítý Sasík nebezpečně vyhlížejícím kamenomlatem; o moc lépe na tom ostatně nebyli ani další účinkující, mezi které patřil Jan Šimsa, Jaroslav Kohout a Ivan Chvatík. Bez ohledu na tyto mé subjektivní prožitky se však sluší pochválit pořadatelské instituce za dobře zvládnutou akci, a jmenovitě asi hlavního pořadatele Tomáše Hermanna z Ústavu pro soudobé dějiny, který bravurně přebíhal od vyjednávání s kuchyní ohledně časových skluzů při podávaní krmě k Patočkovu platonismu, který byl předmětem jeho konferenčního vystoupení.
Jestliže jsem již označil tuto konferenci svým způsobem za „klubovou", je třeba konstatovat, že se tu především sešly dva různě vymezené „kluby", které se ovšem do značné míry překrývají: jednak „klub" těch, kteří „byli při tom" (tedy okruh přímých účastníků někdejších Patočkových bytových seminářů a jejich žáků), jednak „klub" naší současné filosofické obce. Vklad historiků do konferenčního dění byl tudíž zjevně menšinový a vztahoval se většinou jen k některým okrajovým otázkám – Alain Soubigou založil svůj příspěvek na žádosti Edmunda Husserla z prosince 1934 o Masarykovu podporu pro Patočku (zaujme nás, že Husserl jakožto prostějovský rodák v ní Patočku označuje za velkou naději „pro naši vlast" – v němčině užito slovo „Heimat"), Petr Blažek na spisech Státní bezpečnosti a Vladimír Urbánek na rozboru Patočkova podílu v komeniologických institucích a redakčních radách; informativní ráz tu mezi vystupujícími historiky překročil pouze Michal Kopeček, který nabídl komparativní srovnání přínosu Patočkova díla pro českou společnost s rolí, jakou přičítá maďarská společnost svému politickému mysliteli Istvánu Bibó (1911-1979).
Fakt, že tahle konference byla povýtce filosofická, ovšem neznamená, že by byla pro historika nezajímavá, ba právě naopak – zvláště je-li předmětem naší pozornosti „život filosofův" a jeho dílo. Životnost Patočkova celoživotního odkazu tu byla prověřována jazykem a myšlenkovými postupy, na jejichž konstituování a zevšeobecnění se do značné míry podílel on sám a směřování jeho díla předznamenalo i hlavní okruhy, o kterých se zde diskutovalo – vedle zařazování jeho filosofického odkazu do evropského i českého rámce to byla rovněž jeho filosofie výchovy, jež je neodmyslitelně spjata s jeho interpretací díla Jana Amose Komenského, a dále pak jeho filosofie dějin, a to jak ve své obecné podobě, tak ve vztahu k české národní tradici, v níž nabrala podobu tzv. sporu o smysl českých dějin. Česká filosofická obec jako by si tu sama pro sebe rekapitulovala, jak se dnes vlastně na Patočku dívá, a tomu odpovídal i fakt, že jednacím jazykem konference byla čeština – té se ostatně přizpůsobili i oba významní zahraniční hosté, jak Patočkův dávný přítel Klaus Schaller z Bochumi (dnes již 82letý), tak i již zmíněný sorbonnský profesor Alain Soubigou, autor zajímavé knihy o Masarykovi a jeho prezidentské kanceláři.
Hovoříme-li o „klubu", vytane nám na mysli kromě jiného i otázka klubové „uzavřenosti", jaká je ostatně často příznačná pro společnosti „ctitelů a přátel" některé významné osobnosti, v níž úcta k ní se postupně mění v nastolování jistého kultu spojeného s obranou jejího stále více kanonizovaného obrazu. Častým předmětem takového kultu je u nás například Tomáš G. Masaryk (to ve Vysokém předvedla i historička Marie Neudorflová) nebo Edvard Beneš a byly doby, kdy jsem pěstování vycizelovaného, ale nebezpečně se uzavírajícího obrazu Jana Amose Komenského pociťoval přímo bytostně i u českých komeniologů. Upřímně řečeno, něčeho takového jsem dost bál, když jsem na patočkovskou konferenci do Českého ráje odjížděl, protože právě v souvislosti s filosofovými výročími nám byl v poslední době několikrát nabídnut jeho kanonizovaný obraz vybroušený téměř až k nehybnosti (naposledy tak po mém soudu učinil Petr Pithart v textu z dubna tohoto roku, za nímž při vší úctě k autorovi cítím spíše než Patočku ohlas onoho známého Marxova bonmotu „Filosofové svět až dosud jen různě vykládali, jde o to, jej změnit").
Má očekávání se však naštěstí nenaplnila; i když jsem v některých referátech cítil jakési uzavírání Patočkova obrazu do příliš oficiózního rámce, průběh konference se jednoznačně vymykal z mé obavné představy o vypouštění pietních mlh a oparů. Přispěl k tomu vlastně již vstupní výklad Stanislava Sousedíka, v němž v hutné zkratce seznámil přítomné s vývojem Patočkových názorů na osobnosti a události českých dějin od první republiky až do sedmdesátých let; Sousedík totiž pojal své vzpomínání na Patočku jakožto reprodukci dialogů („besed"), které měl v minulosti s touto autoritou ve svém oboru a při vší úctě a korektnosti k němu nabízel posluchačům zároveň i své, v některých případech dost odlišné postoje. Připomeňme, že někteří vystupující dospěli až na hranici odmítnutí některých Patočkových přístupů, jak to učinil Filip Karfík ve své interpretaci jeho názorů z období Pražského jara nebo Jan Sokol ve svém diskusním vystoupení o roli jazyka u Patočky; distanci jiných, zde nepřítomných autorů pak připomenula Hejdukova polemika s Kohákovým odsudkem Patočkova pojímání svobody i výklad Věry Schifferové, v němž v rámci přehledu o komeniologickém Patočkově přínosu nebyly opomenuty ani nedávné spory ohledně jeho údajné pozdní reinterpretace osobnosti Komenského. To vše podle mého názoru svědčí o zdravém vývoji současné české filosofie, v níž nepochybná úcta k Patočkovi jeho dílo zároveň nestaví jakožto předepsaný „modus legendi et imitandi", ale spíš jako výzvu k pokusu o vlastní strukturaci filosofického prostoru.
V téhle výzvě k individuální tvůrčí soutěživosti, jak jsem ji cítil v podtextu většiny vystoupení diskutujících filosofů, bych viděl i jistou inspiraci pro historickou obec, která se někdy spíše předhání v tom, kdo si lépe a rychleji osvojí odjinud přejaté diskursy a slogany; pokládám ji – z mého úhlu pohledu, tedy očima člověka, který filosofickou scénu rozhodně nesleduje pravidelně – za jeden ze dvou hlavních zisků, které jsem si odnesl ze zasedání ve Vysokém. A když už jsme u toho, připomenu i ten druhý, který spočívá v neskrývaném překvapení nad silným zapojením generace dnešních skorotřicátníků a třicátníků do konferenčního dění. Byly to zejména dva bloky, v nichž dominovali referenti, kteří v roce Patočkově smrti ještě nebyli na světě nebo se blížili batolecímu věku, a sice úvodní blok o „filosofii Jana Patočky mezi Čechami a Evropou" a závěrečný literárněvědný blok, v němž nedávní absolventi brněnské Masarykovy university rozebírali vztahy Jana Patočky k české strukturalistické tradici a k literatuře jako takové (zejména s ohledem na Jaroslava Durycha). Jistěže, žádný z těchto nastupujících odborníků, jejichž jména a tváře jsem si většinou ještě ani nestačil zcela zafixovat, tu nepředvedl mistrné pohrávání s protilehlými dvojicemi „intelektuál" kontra „duchovní člověk" a Antikrist kontra Kristus, jak to ve svém referátu udělal Zdeněk Pinc, ale všichni prokázali, že jsou schopni bystré analýzy vedené z vlastního úhlu pohledu. Reakce Radima Palouše na jejich vystoupení („No, my teď už můžeme jít do důchodu!") byla samozřejmě lehce nadnesená, ale obsahovala v sobě nepochybně respekt nad náhlým vynořením dalších partnerů, jejichž názory bude třeba do budoucna brát v úvahu.
Jako historika mě u Jana Patočky osobně vždy nejvíce zajímala odpověď na otázku, do jaké míry jeho teoretické uvažování o společnosti a o státu korelovalo s jeho postoji, která on sám zaujímal v „civilním" životě jako občan, tedy v pozici, kdy byl vtahován do světa „polis" ne jako její analytik, ale podobně jako my ostatní jako její článek. O této otázce se většinou dosud diskutovalo pouze s ohledem na poslední léta života Jana Patočky, tedy na období jeho aktivního vystupování v období normalizace, jež vyvrcholilo jeho účastí v hnutí Charty 77, a dosavadní interpretace této otázky se většinou dost věrně drží návodu, který nám tu nechal sám Patočka. Jeho občanskou aktivizaci v období normalizace dává tudíž do souvislosti s jeho filosofickým konceptem „péče o duši" (tedy onoho „soulbuildingu" jak jej na úvodním setkání konference v protikladu k v češtině již zdomácnělému „bodybuildingu" označil Jan Sokol), který prohluboval směrem k myšlence na překročení sebe sama ve formě pomoci druhým a vlastní sebeoběti. Přijmeme-li takovou interpretaci jako nosnou (a zatím se neobjevil nikdo, kdy by ji seriózními argumenty zpochybňoval), musíme ji však zároveň zvažovat i z hlediska kontinuity Patočkova usilování – představovala tato pozdní fáze jeho života jistý zlom či vybočení – anebo byla (zákonitým, „sokratovským") vyústěním jeho celoživotního směřování, jak nám předestírají někteří interpreti?
V tomto ohledu byla pro mě rekapitulace prováděná ve Vysokém užitečná především v tom, že dovolovala se zamýšlet nad Patočkovými postoji i v jeho předchozích životních etapách. Jeho značné ztotožnění s myšlenkovým ovzduším druhé republiky překvapila nejen Jana Šimsu, ale ještě mnohem více – jak vyplynulo z jeho vystoupení – jeho studenty, s nimiž prováděl četbu Patočkových textů z oné doby. Právě tak podle svědectví Stanislava Sousedíka patřil Patočka k oné části české inteligence, která nedocenila nebezpečí vývoje u nás po únoru 1948, když si nepřipustila jeho ukotvení v levicovém totalitarismu (neboli – jak to poněkud uštěpačně vyjádřil Sousedík s odvoláním na Mussoliniho termín dochovaný v memoárové literatuře – „levicovém fašismu", neboť duce prý označil sovětský vývoj za něco jako „levicový nebo slovanský fašismus"). Rovněž období Pražského jara Patočka podle Sousedíka nevnímal jako vystřízlivění komunistického režimu z jeho prvotního okouzlení, ale jako pozitivní projev zadržovaného českého demokratismu. Sám Patočka tehdy napsal v jednom ze svých textů, že Čechové jsou jako národ na historickém základě bytostně demokratický předurčeni k socialismu a k jeho postupné humanizaci; o tom, do jaké míry byla tato formulace skutečně výrazem jeho tehdejších postojů, se rozhořela zajímavá polemika zejména mezi Filipem Karfíkem a Danielem Kroupou.
Mám-li se nějak pokusit shrnout, co z této namátkové rekapitulace Patočkových občanských postojů vyplývá, musím asi konstatovat, že to dost vypadá, jako by základní polohou, kterou Jan Patočka zaujímal k režimům, ve kterých žil a tvořil (samozřejmě s výjimkou německého nacismu v období válečné okupace), byla jeho snaha o občanskou loajalitu vůči nim (jak to vyjádřil Stanislav Sousedík: Patočka byl láskyplný člověk, nebyl z těch, kdo kamenují). Zdá se navíc dokonce, že se Jan Patočka z nějakého nám blíže neznámého důvodu neodsunoval nikdy na vedlejší kolej myšlenkovou výzbroj režimu, který se u nás uplatnil, i když byla třeba na hony vzdálená jeho vlastním východiskům, ale pokoušel se ji vždy dát vážnou šanci při své interpretaci světa a českých národních dějin. Pro mě jako pro historika pak ovšem pro vysvětlování Patočkových občanských postojů nehraje klíčovou roli Patočkova „péče o duši" ani jiný jeho filosofický koncept, ale spíše okruh otázek kupících se kolem onoho právě pojmenovaného jevu „loajalita vůči režimu".
Byla Patočkova občanská aktivizace v období normalizace skutečně vybočením z jeho takové předpokládané dosavadní loajality? Nebo byla naopak výrazem takové loajality, vztahované ale – podobně jako u řady příslušníků generace tzv. osmašedesátníků – k ideálům Pražského jara, tedy ke komunistickému režimu v podobě, která byla Patočkovi osobně nejsympatičtější? Anebo šlo o jeho výraz loajality vůči normalizačnímu režimu, tedy režimu, jehož vratkost spojenou s nedostatečným myšlenkovým zázemím Patočka nepochybně pociťoval, a nabízel mu proto nezištně spolu s Chartou 77 svou pomoc při jeho postupné kultivaci? (I když tato poslední varianta zní na první pohled velmi bizarně, vcelku by souzněla s dikcí Patočkova textu z ledna 1977 O povinnosti bránit se proti bezpráví, v němž se „dává na vědomí radost občanů z toho, že se jejich stát svým podpisem, který potvrzuje lidská a sociální práva a dělá z nich pozitivní zákon, přihlásil k vyšší mravní základně všeho politického; dává zároveň na vědomí svou vůli aktivně přispívat k tomu, aby se principy proklamované v těchto aktech realizovaly a postupně veřejně naplnily.")
Jak vidno, tak z Vysokého jsem si přivezl nejen odpovědi, ale i pěknou řadu otázek…