Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Kdo nešel k volbám, je horší než vrah!

Z 8,4 milionu oprávněných voličů dorazilo k volbám jen 59,5 %, tedy „pouze“ 5 milionů osob. Je to špatně nebo dobře? 

 

Ještě ani neoschly volební výsledky, ba ani statečně skrývané slzičky v očích lídryně Mirky,  a frustrovaná pražská kavárna už ve svých diskusích na facebooku našla viníka, který za to všechno může: je to nevolič, který zradil věc demokracie a zbaběle utekl od své vlastenecké povinnosti volit Kalouska, Sobotku, Babiše, Lišku či jiného z velikánů současné české politické scény…  Jak vidíme, v tomto se pražská kavárna vzácně shoduje s prezidentem Zemanem, který nevoliče označil za zbabělce, nebo možná přímo za Zbabělce, s velkým Z, soudě podle důrazu, jak to slovo svým brumlavě neodolatelným témbrem vyslovoval (viz zde).  Nevím, jestli si přitom vzpomněl aspoň trošku na jistý román Josefa Škvoreckého, který začíná slovy: „Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“

Jestli se na něčem národ shodne, tak tedy na tom, že kdo nešel k volbám, ztratil své právo nadávat na poměry. A nadávání na poměry, to je prosím u nás v Čechách jedno z našich hlavních nezadatelných občanských práv, o které nás ani bolševik nedokázal připravit; stejný národní poklad, jako například pro Angličany čaj o páté nebo pro Američany halloweenový průvod. Na poměry se již tradičně nadává v chrámech české státnosti, tj. po hospodách, a já si představuji, jak ode dneška bude v každé z nich stát u vchodu hromotluk vpouštěč, kterému při vstupu mlčky podáme užmoulané potvrzení volební komise, že jsme u voleb byli, a teprve pak nás vpustí do sálu. Kdo však bumážku mít nebude, ten bude vykázán k oslovskému stolu, kde se sice smí pít pivo, ale nesmí se tam mluvit. Nad stolem výmluvný nápis: „Nebyl jsi u voleb, tak teďka drž hubu!“ Možná by bylo vhodné označit takové jedince nějak viditelně na jejich oblečení a zakázat jim chodit po chodníku?

Reklama

Frustrace z voleb nás zkrátka nutí hledat nějakého černocha, na kterém bychom si jako na viníkovi mohli vybít zlost za to, jak volby dopadly. Jenomže: V demokratické zemi není nikdo povinen k volbám chodit – snad s výjimkou Belgie, kde je za neúčast, pokud se pamatuji, směšná pokuta, kterou moji belgičtí přátele s úsměvem platí jako tzv. „svobodné“ (freedom fee).  Na rozdíl od bolševika, který z volebního práva udělal zároveň i volební povinnost, jejíž výkon byl pečlivě sledován úřady, policií i zaměstnavatelem, demokracie spočívá mimo jiné i v tom, že mám právo se právě o tento instrument politického boje nezajímat, ignorovat ho nebo se vůči němu vymezovat jeho úmyslným přehlížením.  Všechno to volání, aby lidé přišli k volbám, vychází z namyšleného předpokladu, že každý nezaujatý volič musí přece volit stejně jako já, protože jinak volí jen blbci a zkorumpované bestie z těch jinejch partají…

Mezi důvody, proč lidé nepřišli k volbám, může být samozřejmě i jejich lenost či hezké počasí o prodlouženém víkendu, o tom nepochybuji. Hlavním důvodem je však tuším nezájem: tahle společnost totiž po více než dvaceti letech plácání se v demokracii nedokázala polovině našich spoluobčanů objasnit, k čemu by jim takové volby mohly být vlastně užitečné. Lidé volbám nepřikládají žádný konkrétní efekt – ať tam jdou nebo ne, stejně si tu povládne uzavřená a od jejich reality odtržená kamarila, která na jejich reálné zájmy bude už dva dny po volbách z vysoka kašlat – tak jako už za bolševika.  Jak jsem už tady jednou psal (viz zde), pozdější vývoj jim zpravidla dává za pravdu: vítězem bývá vždy nějaký mentální bolševik natřený tu na růžovo a tu na modro, který se bude v praxi chovat úplně stejně jako ten před ním. Ať se již rozhodneme pro „levici“ či „pravici“, pro osvědčené matadory či pro jejich srdceryvné kritiky, pojede se dále močálem černým kolem bílých skal… Je to opravdu jak za bolševika: čtvrtstoletí od jeho pádu se nepodařilo přesvědčit běžného člověka, že „velká politika“ je i pro něj a může mu něco nabídnout…

Lidé, kteří nejdou k volbám, se chovají – byť většinou asi nevědomky – mnohem racionálněji, než většina těch, kteří k volbám jdou. Přiznejme si totiž, že většina těch, kteří k urnám dorazili, tak učinili v rámci zhysterizované kampaně bijící na poplach proti jakémusi blíže neurčenému černému vlkodlakovi, který stojí tu „na levici“, jindy zase „na pravici“. Nepřišli sem tedy hájit své zájmy, ale ideologický rámec české politiky – který se pak v praxi projevuje ovšem jen výběrem těch správných pepřenek, jež politici ve svých nemastných neslaných projevech servírují v povolebním čtyřletí veřejnosti. Lidé volby stále ještě chápou především jako nástroj ideologického boje – stejně jako za bolševika, kdy hlavní význam voleb spočíval ve vyjádření loyality vůči režimu, jenž sám sebe deklaroval jako levicový. Komunistický režim padnul již hodně dávno, ale lidé se stále chovají tak, jak je naprogramoval: neschopni svobodné volby, jak roboti ze sebe soukají: já volím levici, já volím pravici… Ideologické vášně jsou před každými volbami posilovány profesionálními agitkami zkušených propagandistů, kteří navádějí, jak přemluvit bábu nebo jak se postavit plíživému kapitálu. Jako voliči jsme zůstali svou vyzrálostí z 90 % viset někde v padesátých letech, a to bez ohledu na to, jestli jsme tuhle dobu zažili nebo ne.

Jiná věc ovšem je, že se zvyšuje podíl těch, kteří si uvědomují zatuhlost české politické scény a přejí si zásadní změnu. To jsou lidé, kteří podstatnou měrou přispěli k dynamice volebních výsledků v roce 2010 i v roce 2013. Problém ovšem je, že jejich existenci vyhodnotili političtí podnikatelé jakožto zajímavou a dosud nenaplněnou poptávku a před každými volbami jim připravují vábnou kolekci politických stran a hnutí na jedno použití. Ve volbách v roce 2010 takové strany představovala TOP 09 (ano, i tato strana vznikla původně na jedno použití, jak dokazuje už samotný letopočet v jejím názvu) a Věci veřejné. Pro voliče, kteří jim dávali před třemi lety hlasy, je jistá omluva v tom, že nikdo nevěděl, jestli to třeba opravdu „nemyslí vážně“: nikdo nemohl odhadnout, že TOP 09 se stane mihnutím oka kamennou zatuchlou partají v čele s vyčůraným kramářem schovávajícím se pod nastrčeným aristokratickým šklebem a že Věci veřejné se v přímém přenosu promění v nikdy nekončící defilé navzájem se nahrávajících úplatkářů a blonďatých zlatokopek. Nezlobte se na mne, ale před letošními volbami jsme už o tomhle zákonitém vyústění protestních novostran všichni věděli, takže každý kdo volil Babiše či Okamuru, si mohl vypočítat, že nás sice v závratně krátké době obšťastní podobnými destabilizujícími aférkami, ale ke splnění reformního poslání, jež je vyneslo k moci, nepřispějí ani náhodou. To konstatuji pouze proto, abych vyzdvihl iracionalitu těch, kteří k urnám došli…

Jestliže pražská kavárna nyní hází jedovatou slinou po nevoličích, strefuje se zase jednou pouze do svého vlastního obrazu. Spíš se ptejme, jakou vinu neseme my osobně na tom, že spousta lidí nepřišla k volbám. Nejsme to právě my, kdo z každých voleb udělá hloupé ideologické fackování, od kterého se lidi pak zhnuseně odvracejí s tím, že tohle skutečně nejsou jejich problémy? Sypejme popel na SVOJI hlavu, pánové.

P. S. Já u voleb byl, aby to nevypadalo, že se za něco omlouvám.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama