Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Labyrint světa, ráj srdce se nekoná

Labyrint srdce je film Jiřího Krejčíka z roku 1961. Ten film jsem vlastně v bedně zahlédl jenom náhodou, a protože jsem o něm vždycky jenom slyšel, ale nikdy ho  neviděl, podlehl jsem pokušení doplnit si vzdělání. Není ale čas na nějakou zasvěcenější reflexi, a tak si zde poznamenávám jen pár v rychlosti psaných poznámek, třeba se budou někdy hodit...

 

Pozoruhodná směsice komunistického propagandistického filmu s prvky italského neorealismu a nastupující české „nové vlny“. Námět  k filmu se inspiroval  propagandistickou kampaní vyzývající české emigranty k „beztrestnému“ návratu do vlasti, k níž se lidově demokratický stát odhodlal v roce 1955; tato kampaň je ostatně ve filmu několikrát výslovně připomínána. Film líčí poklidnou integraci reemigrantů ze západu do běžného československého života, a naopak velmi emotivně naznačuje, jak se na západě uprchlíkům ubližuje. Navozuje představu, že většina z nich by se chtěla vrátit, ale brání jim v tom jak lživá propaganda Svobodné Evropy, která se jim snaží namluvit, že doma hned půjdou do kriminálu, tak i jakési blíže nekonkretizované vraždící komando. Je tedy použito obvyklé „zrcadlové“ rétoriky (co je tady, je tam, co je tam, je tady), u níž se sice  nepředpokládalo, že ji lidé uvěří, ale počítalo se s tím, že si v konečném výsledku řeknou: nojo, ono je to asi všude stejné….

Emotivní příběh matky, která se bojí o osud svého syna emigranta (hraje ji Marie Vášová), byl vcelku nepokrytě okopírován z Čapkova dramatu Matka a pouze transponován do jiné situace; byl doveden až k onomu dramatickému závěrečnému „prozření“ matky; i když tady na závěr nestrhává ze zdi pušku se slovy „Jdi!“, ale rozhořčeně říká na adresu emigrantů: „Kdyby se měl vrátit (tj. její syn) jako vy (tj. jako emigrant – diversant), ať už ho radši neuvidím. Co to tam z vás udělali, chlapci, chlapci…“ Pozoruhodným způsobem scénáristi filmu zpracovali otázku přísunu informací, které tu  jsou -opět podobně jako u Čapka – zásadním momentem posunujícím děj. Zatímco v Čapkově dramatu jsou to „objektivní“ informace z různých bojišť, které přináší rádio, zde je rozhlas využit jen jednou při náhodném poslechu Svobodné Evropy – další „zaručené“ informace přinášejí diversanti a vytvářejí tak atmosféru naprostého  informačního chaosu – poměrně slušný odraz rozkladu informačních systémů v období studené války…. Postava tradičního zvěstovatele dobrých i špatných  zpráv – tedy listonoše (František Smolík) tak vlastně nemůže svou předpokládanou roli plnit, protože obvykle nemá co „z té druhé strany“ přinést; o to více ovšem vyzní, když náhle coby „deux ex machina“ přinese zásilku se psaním o emigrantově násilné smrti a věci z jeho osobní pozůstalosti – ano, takové tragické zvěsti jsou to jediné, co k nám může být ze západu doručeno… Pošťákova postava má ovšem ještě jednu funkci ve filmu, protože představuje „člověčí“ protiváhu k dost drásavým  existenciálním mechanismům  (v jistém smyslu paralela k roli Angela alias pošťáka v některých pozdějších Pasoliniho filmech).

Reklama

Žije-li člověk v informačním chaosu, uvěří jen tomu co vidí. Rozhoduje se tedy  nakonec až na základě konkrétních skutků jednotlivých aktérů – a tak se v našem filmu onou poslední kapkou, která dovede hlavní hrdinku ke konverzi,  nestává zpráva, že letadla bombardují děti, ale vražda provedená diverzantem, kterou má možnost vidět „v přímém přenosu“  – a s ní i soucítící divák (verifikace ideologické manipulace nabalené na příběh „vraždou v přímém přenosu“, u níž si divák  může říci „ale já jsem to přece viděl“ – to konec konců dodnes používá i řada ideově zabarvených kriminálních příběhů v čele s poručíkem Colombem). Co je tu nové oproti „drsným“ padesátým létům, je snaha nevidět jednotlivé hrdiny černobíle. Není tu jasné rozlišení, kdo je pro a kdo je proti, ale provádí se postupná kultivace těch, kteří by mohli být proti, aby konečně prozřeli, a byli pro. Matka emigranta Pavla i jeho přítelkyně, která na něj zatím věrně čeká, jsou myšlenkově původně zcela na jeho straně, ale film je předvádí „ve vývoji“, jsme svědky jejich „socializace“… Ani sám nepřítomný emigrant není líčen jako bytostný zloduch, ale je připomenuto jeho dětství bez otce…

Jako v nějakém odlesku šťastných budovatelských agitek jsou ve filmu zachyceny vlastně i všechny emblémy, které socialismus používal pro svou vlastní oslavu: šťastné a roztančené mládí,  veselé a zdravé hrající si děti atd. – ale ti mladí jsou už roztančení na swingové melodie a ty šťastné děti poskakují vesele v „kolektivní“ mateřské školce. Postavy mladých (na rozdíl od matky, která je stylizována dost nepatřičně tak trošku spíš do Maryši – asi kvůli patosu postavy) jsou již pojaty civilistně, moderně ve smyslu bruselské módy a individualizovaně (Luděk Munzar a Jana Brejchová, trend podobný  jako v tehdejších Felliniho či Wajdově filmech…). Co tyto mladé hrdiny pojí s budovatelskými filmy padesátých let, je předsvědčení, že chtějí žít (jedině) tady… Modernizace v rámci služby ideologii režimu jako tolerovatelný krok stranou: jedno se vykupuje druhým…

Labyrint srdce (režie Jiří Krejčík, Československo 1961, 99 minut)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama