Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Lidé nečtou a nechají sebou manipulovat

Jedním z asi největších nebezpečí na české politické scéně je stále větší nahrazování věcné diskuse zvažující problémy z různých hledisek blokovým přijímáním dvou protikladně formulovaných skupinových postojů, které se vůči veřejnosti obracejí více než argumentačně spíše svým doprovodným emotivním vybavením. To samozřejmě odpovídá mechanismu naší stále více polarizované politické scény, v němž prostor pro přijímání reálných rozhodnutí, ať už je přijme kdokoli, je ve skutečnosti dost omezený a z velké míry dopředu daný, a tak se opozice (ať už v ní právě sedí kdokoli) i vládnoucí strana (ať ta či ona) snaží kompromitovat protivnou stranu stále více absurdnějšími obviněními a útoky.

Tak trochu by tohle mocenské laškování mohlo připomínat chování oněch dvou znepřátelených „královských rádců“ v podání Josefa Kemra a Darka Vostřela v pohádce o příliš smutné princezně, kteří spolu spiklenecky spolupracují, aby si mohli navzájem vyhlásit válku, kdyby se ovšem podobně jako v jejich případě odehrávalo v uzavřené aréně „dělby moci“ a nemělo zpětný negativní dopad na způsoby zaujímání postojů u „voličské základny“. Namísto kultivace samostatného občanského smýšlení, které ostatně nikdy nebylo velkou preferencí u technokratů moci, tu totiž dochází vlivem této absurdistánské polarizace k posilování spíše neracionálních prvků v postojích obyvatelstva, které se snaží zorientovat v pravidelných mediálních přídělech politického guláše, a to s sebou přináší i nebezpečný nárůst jeho pudových reakcí a kříšení jeho polozapomenutých atavistických postojů na základě spíše stádní než státní příslušnosti. Pokusím se tu ukázat na malém příkladu, jak snadno se nechají do emotivní polohy vmanipulovat i jinak vcelku rozumně uvažující lidé, jejichž názory jsou mi docela blízké, a to na příkladu nedávné ankety Lidových novin uspořádané u příležitosti návštěvy amerického prezidenta (od jednoho z diskutujících nad touto anketou jsem si vypůjčil i název svého dnešního zamyšlení).

U příležitosti návštěvy prezidenta Bushe přinesly Lidové noviny i dvě ankety na téma „na co byste se zeptali amerického prezidenta, resp. co byste mu vzkázali, kdybyste měli tu možnost". V první z nich se ptali vybraných „celebrit" z intelektuálního a kulturního světa, zatímco v druhé odpovídalo několik středoškoláků chystajících se letos k maturitě. Zatímco perly, kterými se zde prezentovaly některé ze známých tváří naší intelektuální sféry, prošly naprosto bez odezvy (už jsme si prostě zvykli na to, když např. zazní pár stalinistických hlodů z úst postmoderního historika nebo když se před našima očima údajně neortodoxní teolog promění ve svých názorech jako mávnutím kouzelného proutku v dogmatika spíše komunistického ražení než horoucí víry), poprask na laguně naproti tomu způsobily odpovědi maturantů. Rozjela se lavina čtenářských dopisů, která se jala dotyčné středoškoláky pranýřovat pro jejich vulgaritu a zároveň i hořekovat nad tím, jak se mládež vyrostlá již po pádu komunismu beznadějně profiluje jako levicová. Ponechme stranou sociologickou naivitu této kritiky (inu – ona se každá generace vymezuje především vůči paternalistickým vzorcům předepisovaným dětem ze strany jejich rodičů a s nimi spojených institucí…) a připusťme si na chvíli alespoň teoreticky, že nějaká novinová anketa opravdu může odrážet skutečné názory sledované cílové skupiny (reprezentované nadto proklatě malým vzorkem) – a u vědomí toho, co všechno jsme si právě vytkli před závorku, se pokusme zjistit, zda je taková kritika oprávněná.

Především je třeba připomenout, že většina z oněch osmi mladých lidí, kteří se zúčastnili ankety, odmítla hru na posílání vzkazů prezidentu Bushovi (tedy na jednostrannou komunikaci s ním bez možnosti odezvy), ale redefinovali svou potenciální vazbu na něj jako možnost zahájení dialogu (dva z nich tak učinili výslovně: „Nevzkázal bych mu nic, ale zeptal bych se ho…"). Zaujali tedy v rámci této ankety daleko dospělejší stanovisko než většina celebrit. Celkem těchto osm dotázaných přineslo ve svých odpovědích 15 různých postojů, což svědčí o tom, že svůj postoj ke Spojeným státům a jejich vrchnímu reprezentantu jsou schopni řešit ve více rovinách. Početně nejsilnější pozicí, kterou nalezneme mezi oněmi zjištěnými patnácti postoji mladých maturantů, jsou zjišťovací otázky, které jsou z hlediska jejich hodnocení amerického prezidenta jakožto politika naprosto bezpříznakové:

Reklama
  • Zeptal bych se ho, jak se dívá na to, že s odstoupením Tonyho Blaira ztratí svého největšího spojence v Evropě.
  • Také by mě zajímalo, jestli něco ví o České republice, o politice tady, jestli ho vůbec zajímáme, nebo mu jde jen o radar.
  • Zeptal bych se ho, co víza. Za jak dlouho je nebudeme mít.
  • Zároveň bych chtěl vědět, co si prezident Bush myslí o České republice.
  • Chtěl bych, aby vysvětlil svůj pohled na blízkovýchodní situaci. Proč tam provádí to, co tam provádí, a jak si představuje demokratizaci tamních regionů. A jak si obecně představuje, jak bude a jak může demokracie na Blízkém východě fungovat.
  • Zajímalo by mě, jestli si myslí, že ještě existuje nějaké pokračování studené války. Zkrátka co říká výrokům ruského prezidenta Putina o amerických základnách a radarech ve střední Evropě.
  • Vzkázal bych mu, ať mi vysvětlí svoji strategii vůči Rusku a jak by nám byl ochoten pomoct s řešením problémů s Ruskem.

Tento neutrální postoj se tu objevuje v sedmi případech (47%, tj. téměř polovina sledovaného vzorku) a poměrně široký spekter témat, kterých se tyto výroky dotýkají, by myslím naopak naznačoval, že dnešní středoškoláci vnímají problematiku zahraniční politiky v dost značném spektru – dokážu si představit, že kdyby měl příležitost, stejné otázky by Bushovi položil kterýkoli (pravicový, levicový, proamerický, antiamerický…) politik. Rád bych zde jmenovitě upozornil na poslední dva postoje, které jsou sice neutrální k Georgu Bushovi, ale zároveň nám přece jen cosi prozrazují o zahraničně politických názorech svých autorů, protože v nich jejich autoři vyjadřují svou obavu z mocenských postojů současného Ruska. Jde tedy o dva postoje vůči USA de facto naladěné vstřícně – a přece i jejich autory jejich kritici šmahem označují za nevzdělané levičáky…

Druhou skupinu postojů v této anketě představují ty, v nichž jejichž autoři vyjadřují jistou distanci až nesouhlas s Bushovou politikou v různých oblastech (ekologie, zahraniční politika USA, bezpečnostní politika USA), aniž by přitom vybočili z hranic verbální slušnosti – takových postojů zde nalezneme 6 (tedy 40%).

  • Zajímalo by mě, proč je Bush proti Kjótskému protokolu a nerespektuje ho a proč zkrátka není jeho politika vůbec ekologická.
  • Řekla bych mu, že se mi nelíbí jeho politika, hlavně mimo jiné proto, že vůbec nebere ohled na ekologii.
  • Také se mi nelíbí jeho představa o demokracii a o šíření demokracie ve světě.
  • Dál bych si s ním promluvila o jeho vojenských operacích v konfliktech, které sám vyvolal. Jestli si opravdu myslí, že tím docílí demokracie.
  • Vzkázala bych mu taky, že tady nechceme ani radar, ani Američany. A když už by tady musel být, tak ať za něj něco nabídne. Například zrušení víz.
  • S Bushem bych si popovídala o vízech, jestli mu připadá výměna zrušení víz za radar fér.

A pouze ve dvou případech tu nalezneme emotivně zabarvené výkřiky, které by se hodily spíše na anarchistickou demonstraci než do středoškolské ankety.

  • Nepoděláme se z tebe, vzkázal bych mu. I když nám Bush zruší víza, tak bychom si radar hned vzít neměli.
  • Zruš víza a vypadni. A vem si s sebou zpátky domů i radar.

Tyto výkřiky představují 13% mezi všemi zjištěnými postoji a uchýlili se k ním dva středoškoláci z osmi (což je 25% dotázaných osob) – tedy stejně velký podíl, jaký mají i v anketě středoškoláci, kteří by rádi Bushe zapojili do ochrany před ruskými mocenskými ambicemi. Jsou však natolik emotivně přitažlivé, že kritici této ankety automaticky zaměňují „pars pro toto" a postoje v nich zaujímané přisuzují bez rozpaků celé dotazované skupině, ba co víc – celou tuto skupinu nerozlišeně kritizují pro její pro její emotivnost a výrazovou nepatřičnost. Pravý opak je však pravdou – středoškoláci totiž ve svých odpovědích postupují většinou naprosto uvážlivě a racionálně, zatímco jejich kritici jednají – byť nepochybně většinou v dobré vůli – emotivně a neracionálně. Takto například reaguje pan Pavel Bucháček: „Je dobře, že mladí lidé už nejsou zakřiknutí, ale tolik samolibosti, arogance a vulgarity, jako je v těchto odpovědích, je přece jen trochu moc. Je-li to reprezentativní výběr dnešní mladé generace, pak PánBůh a všichni svatí s námi!" Nebo paní Lea Gistrová: „Po přečtení odpovědí studentů na anketu LN (vzkaz americkému prezidentovi) bych se těchto mladých, rádoby odvážných a rádoby vtipných studentů zeptala, proč jim záleží na zrušení víz. Snad by, nedej bože, nechtěli do Ameriky jet?"

A podobně se od svých vrstevníků distancuje v příspěvku nazvaném „Lidé nečtou a nechají sebou manipulovat?" 19letý Jan Trnečka: Po přečtení odpovědí z ankety Co byste vzkázali presidentovi G. Bushovi? jsem se na chvíli zastyděl, že patřím do stejné generace čerstvě odmaturovaných studentů. Položme si otázku, kde se taková vlna nenávisti a odporu vůči Americe a Bushovi u mladých bere. /…/ Odpověď je prostá. Většina mladých lidí, a nejen oni, o situaci na východě nic neví, nečtou, když nepočítáme palcové titulky bulvárního tisku, nezajímají se o to, lépe řečeno nic o tom raději nechtějí vědět…" Nepochybně s adekvátní a dospělou reakcí přichází však pan Ivan Mervart z Ústí nad Orlicí, který se ve své reakci obrací výhradně k autorce výroku „Zruš víza a vypadni": „Milá slečno Kadlecová, v anketě Lidovek jste vzkázala hostu naší republiky, prezidentu Bushovi: zruš víza a vypadni. Dost jste tím řekla o sobě, ale i o svých rodičích a učitelích. /…/ Demokracie není jen možnost volby, a svoboda není jen možnost vykřikovat hrubosti. Demokracie funguje jen tehdy, když jsme běžně slušní k lidem s jinými názory a když mezi volbami respektujeme vůli většiny, třebaže nám nevoní. Přeju vám úspěšnou maturitu z občanky."

Abych předešel případným nedorozuměním, tak jen na okraj připomínám, že já osobně patřím k zásadním stoupencům americké základny a radaru u nás a jeho odpůrce považuji za členy jakéhosi svérázného klubu sebevrahů, kteří by zřejmě při nejbližším možném vojenském konfliktu, pokud by nás zasáhl, viděli raději než svou rodinu bezpečně ochráněnou nejmodernější technikou před svým barákem hromádku mrtvol. To mi však nebrání, abych si zároveň neuvědomoval nebezpečí spojené se stále sílícím posilováním emotivního přístupu (nejen) k této otázce v neprospěch věcné a racionálně vedené diskuse. A tak si musím připustit, že naši kritici ankety středoškoláků se tu stali svým způsobem obětí staré a dobré manipulativní metody, kterou jsme si kdysi dávno „za bolševika" při četbě Rudého práva pracovně označovali jako „tři kapky jedu". Není to metoda uplatňovaná v úvodnících a jiných místech vyhrazených pro formulování oficiálních postojů listu a jeho vlastníků, ale naopak v oněch částech, u nichž se má zachovat zdání, že jsou zcela nezávislé a objektivní – často je např. nalézáme ve zpravodajství ze světa. Relativně objektivní výčet hlavních faktů je zde doplněn několika nenápadnými, často až podprahovými emociálními náložemi, které čtenáři zabraňují dospět samostatně k racionálnímu vyhodnocení a obracejí jej směrem, kam autor textu potřebuje. Taková manipulace není samozřejmě výsadou pouze psaného slova, ba naopak – mnohem výrazněji se uplatňuje v obrazové podobě např. při tvorbě dokumentárních filmů.

Na závěr si ovšem nechávám skutečnou lahůdku, a to je nenávistné zasupění pana Zdenka V. Pecky: „I když jsem velmi skeptický o vypovídací hodnotě jakékoli ankety pořádané v ČR, kdy každý oslovený, vyzbrojen četbou Blesku či létáků obchoďáku Lidl, si beze studu z vlastní nebetyčné ignorance troufá adresovat témata od Církve Svaté po problematiku americké strategické vojenské obrany před reálně hrozícím islámofašismem, vaše včerejší anketa mezi 18-letými maturanty mne přesto dostala. Skutečně jde o reprezentativní vzorek uvažování dospělých produktů středoškolské výuky v této zemi? To co jste otiskli spíše svědčí o mentální úrovni absolventů socialistického učňáku ČKD či Masny Praha. V 90. letech se obecně sázelo na generační výměnu, která přinese „spásu" a zbaví tuto zemi morálního marasmu a provinční zatuchlosti a buranství. Jestli vaši respondenti jsou onou budoucí „nadějí národa," tak Bůh této zemi pomoz. Schválně, byli by ti nešťastníci vůbec schopni, jakožto maturanti, ty svoje otázky formulovat v angličtině, když už by, teoreticky, oslovili amerického prezidenta?"

Pana Pecku neznám, ale dovolil bych si jej názorově zařadit někam hodně blízko k jistým – doufejme že okrajovým – emigrantským kruhům, jejichž názory nám tak často a rád i proti naší vůli zprostředkovává Ross Hedviček. Zase ona nenávistná kritika všeho, co je spojeno s dnešním českým státem, jakožto projevu z komunistických časů zděděného „morálního marasmu, provinční zatuchlosti a buranství" – aniž by si tito kritici byli schopni uvědomit, že především jejich vlastní myšlenkový svět je odvozen z hodnotových kritérií někdejšího komunistického režimu a že nejsou dodnes schopni se dívat na vývoj ve své (původní) vlasti jinak než jeho prizmatem. Ona emocionální polarizace světa, v níž je barvitě a jakoby s neoddiskutovatelným imperativem nabízen katalog chyb a zločinů odhalené „nepřátelské skupiny" (tu imperialistů, jindy zase Čechů) – to je nepochybně optika úvodníků někdejšího Rudého práva nebo i oněch petic z padesátých let, v nichž „naši pracující" požadovali smrt pro diversní skupiny vlastizrádců. To už prosím nejsou jen tři kapky jedu, ale tři kýble.

Nejvíc mě ovšem rozesmálo, jak se pan Pecka snaží svou snahu o lidskou degradaci dnešních českých středoškoláků za každou cenu dovést až ke konstatování, že stejně asi neumějí anglicky ani žbleptnout… Opravdu má nejméně sedmnáct let zpoždění, protože pro dnešního českého maturanta je angličtina naprosto běžným dorozumívacím nástrojem, kterého pravidelně používá nejen při svých prázdninových cestách do ciziny, ale běžně i doma, a dovolil bych si dokonce tipnout, že ony nejvíce útočné levičácké názory, které v anketě zazněly, prohodili jejich autoři po nějaké bezesné hiphopové párty proflámované v družné zábavě s jejich u nás žijícími americkými vrstevníky…