Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Likvidace akademie věd – nebo její „privatizace“?

„Vždyť je to stejné, jako tehdy v roce 1993. Ty jsi byl tenkrát při tom, tak sedni a napiš to!" S takovými slovy se na mě v těchto dnech obrací řada kolegů, kteří jsou vyděšeni absurdním rozhodnutím české vlády redukovat veřejné prostředky vkládané do Akademie věd České republiky do té míry, že této instituci hrozí de facto zánik a české vědě jako takové kolaps a její vyřazení z mezinárodní soutěže. Usedám tedy k počítači a pokouším se o zamyšlení, v čem je to stejné a v čem zase ne.

Jakkoli jsou si ony administrativně direktivní zásahy do chodu vědecké instituce, jak je představují redukce rozpočtu akademie na rok 1993 cca o třetinu a redukce jejího institucionálního rozpočtu na léta 2010-2012 postupně téměř až o polovinu, velmi podobné, existují mezi nimi podle mého názoru především dva zásadní rozdíly: jedním z nich je odborná zdatnost instituce, jejíž rozpočet má být krácen, a druhým pak motivace, které k tomuto kroku představitele státní moci dovedly.

V prvé řadě je třeba připomenout, že Československá akademie věd byla v listopadu 1989 opravdu do značné míry nepěkným monstrem, které sice umožňovalo řadě vynikajících vědců a týmů jakés takés odborné uplatnění, ale zároveň s sebou táhlo i nechutně nabobtnalý byrokratický aparát a poskytovalo na různých pozicích možnost přežívání stovkám lidí, kteří v zásadě s vědou neměli mnoho společného. Odstranit akademii věd i s jejím sovětským modelem řízení vědy a nahradit ji moderní a funkční vědeckou institucí otevřenou i vůči vysokým školám – taková byla výchozí představa řady lidí, které sametová revoluce vyzvedla z jednotlivých ústavů do vedení akademie jako členy onoho tehdejšího „Výboru prezídía pro řízení pracovišť ČSAV". Brzy jsme se však měli přesvědčit, že z hlediska reálné politiky je taková představa neprůchozí: v rámci první polistopadové vládnoucí garnitury bylo totiž již vlastně o zániku ČSAV rozhodnuto, ale ve variantě, kterou bych si dovolil označit slovy „bez náhrady".

V pozadí chystaných proměn české vědecké scény, jak o nich uvažovala tehdejší federální a později i česká vláda, stály zřejmě dlouhodobé plány některých pracovníků někdejší se Státní bezpečností důvěrně propojené Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, která už v období normalizace získala nad ČSAV navrch při tvorbě státní vědecké politiky a po listopadu chtěla sklízet plody; kanceláře ministrů Reichela a Dyby byly někdejších pracovníků SKVTRI plné. Právě v souvislosti s představami těchto ministrů o budoucnosti některých vybraných fyzikálních, chemických a biologických ústavů ČSAV jsme vlastně poprvé na české scéně zaslechli ono kouzelné slovíčko „privatizace" a  ministr Dyba nám pak s jistou hrdostí vyložil, že ještě před svým návratem z USA se mu podařilo najít několik významných podnikatelských subjektů, které by o podobnou formu pomoci českému výzkumu měly mimořádný zájem… Jiný plán měl  tehdejší ministr školství Vopěnka, který chtěl jednotlivé ústavy akademie rozparcelovat a jejich části experimentálně připojit k různým vysokým školám; „těch pár chrtů z akademie  mi už vyštěká z vysokých škol ty stovky líných králíků," vysvětloval nám tehdy  tuším někdy v březnu 1990 na oné dnes již legendární poradě, která vstoupí do análů české vědy pod názvem "U Bendů v kuchyni". Vopěnkův plán se nám tehdy jevil hodně šílený, ale přiznejme mu ke cti, že byl zřejmě veden jeho idealistickou snahou zachránit z toho, co je v akademii dobrého, alespoň něco.

Reklama

Protože jsme za daných okolností neviděli nikde kolem nás ochotu k vybudování nějaké nové, nosnější struktury, kam by mohly v případě zániku akademie přejít její kvalitní výzkumné týmy, a pokračovat tak v práci, aniž by došlo k celkové destabilizaci české (respektive tehdy ještě československé) vědy, přehodnotili jsme tehdy své strategické cíle do nového modelu, který spočíval v obraně dosavadní struktury ústavů ČSAV, s tím, že souběžně s touto obranou bude probíhat její zásadní redukce a interní přestavba do nové, funkčnější podoby. Zásadní změny v akademii pak na sebe nedaly dlouho čekat: záhy byl odbourán sovětský způsob řízení akademie sborem „zasloužilých" akademiků a „členů-korespondentů", podstatným způsobem se redukoval ústřední aparát akademie (pokud si dobře pamatují, tak ze 380 asi na 150 osob) a ještě v průběhu roku 1990 byly připraveny první centrálně řízené evalvace jednotlivých pracovišť, které například ve společenskovědních a humanitních ústavech odhalily naprostou postradatelnost nejméně jedné třetiny dosavadní výzkumné kapacity. Hodně jsme si tehdy slibovali od zpětné vazby, kterou by vedení ČSAV mohla poskytovat její právě tehdy založená interní grantová agentura, protože jsme ji společně s jejími tvůrci  (profesory J. Kouteckým a B. Velickým) chápali nejen jako instrument pro distribuci prostředků na smysluplný výzkum, ale i jako důležitý nástroj vědní politiky.  Vedle toho jsme tehdy vsadili na zásadní demokratizaci akademického života v jednotlivých ústavech, což se pro řadu z nich (přiznávám, že ne pro všechny) ukázalo jako dobrá cesta, která vedla k nastartování sebeočistných mechanismů ve prospěch kvalitního výzkumu.

Mnohem obtížněji se ovšem tehdy prosazovaly kroky, které měly předejít likvidaci akademie ze strany tehdejší vládní garnitury.  Protože si nové vedení akademie získalo hned zkraje podporu Koordinačního centra Občanského fóra a i v širší veřejnosti byly snahy o samosprávnou transformaci této instituce vítány se sympatiemi, nemohli na ni tehdy zainteresovaní ministři zaútočit přímo, a tak vznikla ona známá léčka založená na vytvoření právního vakua, které by dovolovalo zvolit proti akademii věd libovolný postup: zatímco jednou z tzv. malých novel zákona o ČSAV byla doba platnosti tohoto zákona omezena pouze do konce roku 1992, blokoval tehdejší ministr školství úspěšně přijetí následnického zákona o Akademii věd České republiky.  Poslanci České národní rady však ještě tehdy nebyli poslušnými vykonavateli usnesení stranických sekretariátů a mezi nimi bylo i dost osobností z vědeckého světa nebo s vědou sympatizujících, a tak byl nakonec na poslední chvíli a pod tlakem veřejného mínění (ano, již tenkrát se musela akademie dovolávat pozornosti sdělovacích prostředků) tento zákon navržen k projednání výborem pro vědu ČNR a proti vůli vlády nakonec 6. května 1992 přijat.  Pamatuji, že když jsme si tehdy na Národní na tenhle úspěch přiťukávali, byli jsme zároveň dost nejistí, protože jsme nedokázali odhadnout, jaký úder přijde teď.

Zatímco prázdniny toho roku byly pro akademii vcelku klidové, protože všichni byli zaskočení výsledky voleb a začal se rozpadat československý stát, záhy na podzim již bylo jasné, že pro svůj další úder si zvolí vládní garnitura škrty ve finanční oblasti. Nová česká vláda, do níž přešly klíčové osobnosti dosavadní vlády federální, záhy přišla se zásadním snížením rozpočtu nově vznikající Akademie věd ČR o jednu třetinu, a protože podobné snižování nebylo uplatněno vůči žádnému jinému subjektu, bylo zřejmé, že je třeba tento krok chápat především jako akt pomstychtivosti: vzniku onoho nechtěného dítěte, kterým byla Akademie věd ČR, již tehdy vláda zabránit nemohla, a tak se rozhodla znepříjemnit mu co nejvíce start. Naše protesty nepomáhaly, protože česká veřejnost přijímala tehdejší opatření Klausovy vlády v ekonomických a finančních otázkách vesměs s frenetickým nadšením, a tak jsme byli postaveni před volbu: buď odejít s hrdým prásknutím dveří anebo se pokorně pustit  do nevděčné a znechucující redukce tak, aby akademie měla v roce 1993 šanci s okrájeným rozpočtem vyjít – u vědomí faktu, že je to vlastně daň za to, že vůbec mohla vzniknout.

Rozhodli jsme se pro druhou variantu, a tak se poslední měsíce Československé a první měsíce České republiky pro nás staly nervy drásajícím kolotočem vyjednávání s řediteli a reprezentacemi jednotlivých ústavů, s  neprůstřelným ministerstvem školství a představiteli různých vysokých škol, u nichž se z velké části projevoval „supí efekt" (měli pocit, že jsme už mršinou a přicházeli nám diktovat, které budovy a zařízení jim přenecháme); v atmosféře vzkypělých emocí a mediálních útoků jsme nakonec dospěli k onomu závěrečnému verdiktu, který pak byl zpečetěn na ustavujícím zasedání akademického sněmu AV ČR na konci února 1993.  Byla to především čtveřice tehdejších „místopředsedů", na které padala hlavní tíha tohoto rozhodování a kteří si tehdy prožívali své malé peklo na zemi: Karel Jungwirth, který prováděl redukci fyzikálních a technických pracovišť, Milan Straškraba, jenž měl na starosti biologické a chemické obory, já jako „reprezentant" společenských věd a humanitních oborů, a nakonec i Jiří Velemínský, který tu dobu prožíval jako předseda Výboru pro řízení pracovišť.  Dva z nich již nejsou mezi námi, ale myslím, že i oni by mně potvrdili, že to byla enormně vyčerpávající životní zkušenost (já sám jsem na ni ostatně doplatil operací srdce o dva roky později); nemysleme si, že jakákoli podobná  redukce by mohla být do budoucna prováděna na základě všeobecného konsensu a s větší dávkou rozvahy.

Za těchto podmínek došla tedy akademie věd k rozhodnutí o zrušení svých 22 ústavů a zařízení a dokončila již probíhající zásadní redukci počtu svých pracovníků z 12 tisíc osob v roce 1989 na 6 tisíc osob; ustavující Akademický sněm přitom konstatoval, že „jisté redukce počtu pracovišť i pracovníků v Akademii věd jsou v souladu s vůlí přetvořit Akademii věd v novou, moderní soustavu autonomních vědeckých pracovišť. Současný rozsah a rychlost redukce jsou však neblaze podmíněny pronikavým snížením rozpočtu AV ČR na r. 1993, což může způsobit nenávratné škody."  Tohle konstatování je dost výstižné, protože překotná redukce na přelomu let 1992-1993 nebyla jen onou „transformací" akademie, jak se později často spíše propagandisticky zdůrazňovalo, ale vzhledem ke spěchu, v němž se rozhodovalo, i pod tlakem celkové výše redukce postihla restrikce v některých případech i nadějný a dobře prováděný výzkum. Pokud se mám vyjádřit aspoň k humanitním oborům, akademie věd se tehdy musela zbavit např. velmi solidní a pracovité historické skupiny soustředěné v rušeném Slezském ústavu ČSAV (dnes působí s vynikajícími úspěchy v rámci Opavské university) nebo na dlouhá léta oslabila svůj výzkum v oblasti dějin vědy či teatrologie, což nám Vladimír Just ještě dlouho po právu vracel ve svých peprných komentářích.

Srovnáme-li stav nově zakládané Akademie věd ČR s dnešní situací, vidíme tedy přece jen dost základní rozdíly: jestliže tehdy vskutku bylo kde ubrat, aniž by byl třetinovou redukcí rozpočtu ohrožen  kvalitní výzkum v celé své šíři a rozsahu, dnes je situace přesně opačná. Po nastartování všech těch evalvačních mechanismů, kterými jsou v akademii periodicky posuzováni jednotlivci, týmy i celé ústavy,  se tu vysloveně podprůměrný výzkum vyskytuje opravdu již jen marginálně a případná redukce plánované razance bude muset volit často i mezi více méně podobně kvalitními a nadějnými týmy, které se společně pohybují někde ve vyšším středním pásmu; není vyloučeno, že místy postihne i nadprůměrně kvalitní výzkum. Tím samozřejmě nechci říci, že je v rámci akademie vše v ideálním pořádku, a že by tu nebylo co zlepšovat; rozumím pravidelně opakovanému apelu Václava Hořejšího, aby se akademie snažila zvažovat své šance v oblasti vědecké excelence a svým způsobem sympatická mi byla i výzva po zefektivnění práce v akademii, kterou v červnu adresovala účastníkům mimořádného akademického sněmu skupina „mladších" přírodovědců v čele s doc. Hockem; nicméně si je asi dobré uvědomit, že skoková redukce v rozpočtu jakékoli instituce jen stěží může být spojována s představou posilování kvalitního výkonu. Mám-li propustit polovinu lidí z desetičlenného týmu, v němž jeden dělá za dva, šest jich je průměrných a tři jsou naproti tomu absolutní flákači,  dojde nepochybně  k poklesu výkonu tohoto týmu: v lepším případě jen o 25%, avšak nepodaří-li se v důsledku zmatků a vzrůstající nejistoty kolem tohoto hromadného vyhazovu udržet ty správné lidi, může výkon poklesnout až o 75%.

Souběžně se vznikem České republiky začalo docházet k tak převratným změnám v ekonomické struktuře země, že otázka případné parcelace akademie věd (resp. jejího rozpadu  do lépe manipulovatelných „klastrů", jak to v jednom ze svých tehdejších vystoupení na akademickém sněmu vyjádřil Václav Klaus) přestala být  zajímavá; v řadě výrobních, obchodních, bankovních i spekulantských sfér se masově přecházelo se od „malé" privatizace k té „velké" a miliardové zisky, které se takto začaly přelévat do soukromých rukou, dávaly snadno zapomenout na těch pár desítek či stovek miliónů, které by kynuly z privatizace čelné vědecké instituce, i kdyby nekladla odpor. Velké bankovní domy si začaly stavět nové výstavní paláce, a tak poklesl i zájem o budovu akademie na Národní třídě, byť v jejích sklepeních zůstalo k dispozici několik poctivých prvorepublikánských sejfů (proto se mi  zdálo málo pravděpodobné, když nedávno Václav Pačes interpoloval onen tehdejší zájem o budovu až do našich časů). Novému vedení AV ČR se tak mohlo podařit navázání klidnějších vztahů s vládou, a když se ji pak v období relativní prosperity podařilo přemluvit, aby v závislosti na růstu státního rozpočtu pravidelně zvyšovala i prostředky určené na vědu a státní vklad do akademie, vytvořil se tím mylný dojem, že současná vládní garnitura prostě vědě přeje; to vše vedlo k přehlížení a podceňování řady varovných signálů.

Korektnost vlády vůči akademii a vědě vůbec měla totiž své  jasně dané determinanty, které s pragmatismem vlastním vysokému státnímu úředníkovi v červnu tohoto roku retrospektivně shrnul sekretář Rady vlády pro výzkum a vývoj Marek Blažka v těchto svých výrocích:  „…důvod, proč byla věda prioritou (a AV ČR se z 800 mil. Kč po škrtech v r. 1993 dostala na letošních 5,9 mld. Kč) totiž už zmizel. Důvodem totiž nebyla láska politiků k vědě, ani jejich nutkání přispět k rozvoji světového poznání, ale to, čemu se říká ‘výkladní skříň' – většina národa tomu nerozumí, ale váží si toho, moc to nestojí, dobře to vypadá a problémy si to vyřeší samo a neotravuje to. Po posledním půlroce by si jen šílený politik zvolil za svou výkladní skříň vědu, ta skončí jako kultura a další ideově ušlechtilé, ale problémové oblasti na konci zájmu a to hlavně finančně. /…/ V letošním roce se příprava rozpočtu výzkumu a vývoje stala ‘praním špinavého prádla na veřejnosti', zásadní obvinění padají jak na běžícím pásu stejně jako v politice. Výzkum tím ztratil to nejcennější co měl a to sice důvěru, že se vědci dokáží na rozdíl od jiných racionálně dohodnout. Na tom byla postavena podstatná část zvyšování výdajů v uplynulých 17 letech (a nemylte se – racionálně vzato je lepší dávat peníze třeba do kultury, za kterou jezdí turisti, než do přínosu světovému poznání)."

Ano, důvod, proč věda byla „prioritou", už opravdu zmizel, ale příčiny této změny vězí přece jen někde jinde. Možnosti restrukturalizace české ekonomiky dané onou velkorysou miliardovou ruletou zvanou „privatizace" se už totiž postupně vyčerpávají, na což „doplácí" zejména nová garnitura českých politiků a „velkopodnikatelů", která se dostala k moci později a ani zdaleka nemá pocit, že by již byla saturována; její vyhlídky se navíc neútěšně krátí, jak se u nás prosazuje ekonomická krize. To je také důvod, proč se současní privatizátoři obracejí stále více i k mnohem skromnějším horizontům než generace otců-zakladatelů, a protože jiné sektory už nejsou příliš volné, nabývá tato privatizační vlna stále více charakteru  „privatizace lidských zdrojů." Její rvavou podobu můžeme nejpřesvědčivěji vidět v oblasti kultury a ve zdravotnictví, i když právě zde je mírněna dosti značným zájmem zneklidněné veřejnosti; mezi veřejné zdroje však patří i  školství a věda, tedy dvě sféry, v nichž se již delší dobu uplatňuje zdánlivě jen formalistní byrokratické experimentování, které vstoupilo do širšího povědomí pod  lakonickými názvy „Bílá kniha" a „Kafemlejnek".

Prosazení absurdních a vnitřně si protiřečících pravidel hry státními úředníky však představuje pravděpodobně jen první fázi šířeji zamýšleného scénáře,  protože – jak vidíme v těchto dnech na příkladu AV ČR – začíná se postupně přecházet k fázi druhé, kterou je zásadní redukce finančních prostředků; zkušení hráči si pro tento krok zvolili ideální dobu, protože politická scéna je destabilizována demisí vlády a přípravou předčasných voleb, zatímco v AV ČR se dostalo do čela nové vedení, které se ještě nestačilo plně usadit ve svých rolích. Zdá se nepochybné, že ve scénáři je připraven i bod třetí, k němuž má dojít v okamžiku, kdy se oslabená a rozhádaná akademie bude marně snažit provést nesmyslnou redukci a přistoupí k „výprodeji" svých ústavů. Ano – pak se náhle v případě některých „lukrativních" pracovišť  nepochybně objeví přátelsky podaná ruka, která ráda využije faktu, že se akademickým ústavům podařilo Radou vlády vnutit jinak pro oblast výzkumu naprosto nevhodnou formu tzv. veřejných vědeckých institucí; jenže ta pomoc bude spojena s nepříjemným manažerským diktátem a fakticky asi zbaví dotyčnou instituci jejího vědeckého charakteru…

Tolik k předpokládanému scénáři; jestliže tedy redukce rozpočtu AV ČR v roce 1993 byla aktem pomstychtivosti těch, kterým nebylo dáno se dočkat, chystaná redukce je zase – jak se mi alespoň zdá – výrazem ziskuchtivosti těch, kteří si rádi počkají. Získání několika miliard ročně do černých děr technologického „výzkumu" není zřejmě hlavním účelem této plánované redukce – ona sama je totiž asi jen prostředkem k dosažení dalších cílů v oblasti privatizace veřejného prostoru.   

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama