Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Milan Paumer – ten třetí

Začal se objevovat pravidelně někdy v roce 2001 a byl k potkání na všech akcích, které se nějakým způsobem dotýkaly komunistické minulosti. Skromný a usměvavý pan Paumer – a mně dalo hodně úsilí, než jsem si uvědomil, že právě on je „ten Paumer“ – ten třetí od Mašínů. Milan Paumer zemřel v Praze 22. července 2010.

Pořádali jsme tehdy s Kateřinou Mojsejovou v budově Akademie věd cyklus promítání a diskusí nazvaný Soudobé dějiny a dokumentární film, v němž jsme vycházeli především ze současné české dokumentaristické produkce mapující vyrovnávání s komunistickou minulostí, a Milan Paumer společně s řadou bývalých politických vězňů bývali pravidelnými hosty. Když jsme později několikrát o prázdninách ještě i s Kristinou Vlachovou přenesli promítání filmů o komunistické minulosti do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, byl tam zase s námi. Vždy připravený zavzpomínat  na to, jak to tehdy bylo, nebo nás agitovat pro své současné boje; pro některé partner ve vzrušené diskusi, pro jiné spíše jakoby ztělesnění jejich špatného svědomí. Myslím si, že jako hlavní poslání svého trvalého návratu z Ameriky chápal právě své zpřítomnění na české scéně:  Nedělejte, jako bychom nikdy neexistovali, vždyť já jsem tady s vámi…

 

A spolu s ním tak tu byla přítomna i celá někdejší skupina bratří Mašínů.

Reklama

 

mmp

Skupina mladých horkokrevných mužů, kteří rychleji jednali, než mysleli. Byli dětmi své doby a do značné míry podléhali komunistické propagandě – i když způsobem, který by komunističtí propagandisté neocenili, s převrácenými hodnotovými znamínky. (Aby bylo jasné, jak to myslím: Normálně uvažujícího člověka by sotva napadlo, že zapalování stohů na vesnici je aktem s nějakým politickým podtextem; jenže když komunistické sdělovací prostředky s železnou pravidelností vydávaly každý hořící stoh za dílo imperialistických záškodníků, stalo se i pro skupinu bratří Mašínů zapalování stohů důležitým posláním…). Ve svých nejdivočejších představách plánovali vraždy čelných představitelů komunistického režimu, k nimž by se ovšem nikdy neměli šanci ani přiblížit při svém tehdejším diletantismu (protože profesionálové se z nich v tomto ohledu stali až v exilu); nakonec však byli rádi, že se jim podařilo probít se přes Německo do západní Berlína na svobodu. I to byl malý zázrak. Zůstala po nich hromada někdy i zbytečných mrtvol a zuřící bolševická soldateska, která se v odplatu vyřádila na jejich rodinách a známých…

 

Kdybyste jejich příběh vyprávěli vedle u Poláků, každý by asi jen pokrčil rameny a řekl: Co má být? V polské poválečné historii byly takových mladých kluků stovky, ať již byli svázáni s Armiou krajowou nebo patřili k jiným skupinám. Jednoho takového zobrazil Zbigniew Cibulski ve Wajdově filmu Popel a démant z roku 1958 – je jím mladý partyzán Maciek, který umírá poté, co provedl úspěšný atentát na místního komunistického papaláše; jenže ten měl (stejně jako skuteční partyzáni, kteří mu stáli předlohou) pro svou operaci k dispozici zázemí složené ze zkušených odbojářů zajišťujících profesionální přípravu a logistiku. Mašínové s Paumerem a jejich dalšími přáteli byli však v boji se státním terorismem komunistického Československa izolovanou amatérskou skupinou a proklatě sami. Nehodlám diskutovat o vyznamenáních nevyznamenáních či vrazích nevrazích, bořit mašínovskou legendu či se zapojovat do jejího budování. Myslím si totiž, že to nejpodstatnější o nich už kdysi dávno formuloval Ota Rambousek v titulu své knížky: Jenom ne strach…

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama