Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Mnichov? To bylo osvobození!

Nadcházející výročí podepsání mnichovské smlouvy (další z oněch „osmičkových" výročí, do nichž jsme si letos redukovali českou národní tradici) je nepochybně tématem, které vzrušuje nejen historiky, ale přitahuje stále ještě i po sedmdesáti letech širší veřejnost, a tak Lidové noviny přišly ve svém sobotním vydání 27. září 2007 s hloubkovou masáží, v jakých intencích máme dnes k tomuto fenoménu přistupovat: napřed nabídly něco málo zfixlovaných statistik, a poté opět jednou Čechům nafackovaly, jak se nepěkně k Němcům chovali za odsunu...

 

Protože doma obvykle noviny v jejich klasickém papírovém vydání nečtu, jelikož už při pohledu na ně mi nebezpečně stoupá cholesterol, našel jsem si své dvě hodinky na jejich přečtení až v letadle, když mi je s úsměvem nabídla milá letuška… Zase jeden z důkazů o tom, že je dobré cestovat do ciziny, aby člověk pochopil, co se děje doma… Pokud hovořím o zmanipulované statistice, tak tu přinášejí dva články Heleny Čápové, které tu jsou otištěny pod více než sugestivními titulky hned na první straně (Mladí Češi by Němcům odpustili Mnichov 1938) a vzápětí poté na třetí straně (Starší neodpouštějí). Nebudu se zabývat dostatečností průzkumu prováděného pro takovouto otázku mezi pouhými 602 respondenty, ale poukážu na rozdílnou formu tázání, kterou autoři výzkumu v něm uplatnili. Zatímco u dvou vedlejších otázek, které v něm položili (tedy u otázky „Mělo se Československo v roce 1938 vojensky bránit proti předání Sudet Němcům?" a „Souhlasíte s tím, že Československo po roce 1945, v reakci na válečné události odsunulo přibližně tři miliony Němců?"), dali jen klasickou trojí možnost odpovědi (Ano / Ne / Nevím), u jejich ústřední otázky („Odpustili jste Němcům to, že připravili Československo v roce 1938 o část území tzv.mnichovskou dohodou?" bylo spektrum nabízených odpovědí dosti odlišné – respondenti měli totiž možnost odpovědět v zásadě čtyřmi způsoby – Ano, Ne, Nevím a Nikdy mi to nevadilo.  Právě v té čtvrté odpovědi, tedy v onom rčení „Nikdy mi to nevadilo", je zakopáno čertovo kopýtko předváděné manipulace – dá se totiž předpokládat, že takto odpoví značná část těch, kteří o daném problému (často právě s ohledem na svůj věk) nic nevědí a kteří by jinak (pokud by bylo použito tradiční škály) odpověděli prostě Nevím. Autoři průzkumu však využívají nejednoznačné formulace, aby v rozporu se skutečností reinterpretovali jejich odpovědi přeřazením do hromádky kladných odpovědí.

A tak si může paní redaktorka dovolit napsat, že na tuto otázku „odpovědělo 39 procent z celkového počtu 602 dotázaných záporně. Stejných 39 procent ale odpovědělo kladně nebo jim to nikdy nevadilo."  Skutečné výsledky průzkumu však hovoří zcela jinak – kladně odpovědělo pouze 22,7% a záporně (tedy „Ne, neodpustili jsme") celých 39%, tedy výrazně více.  A vedle toho ovšem stranou zůstává velmi početná skupina těch, kteří o tom nic neví, a tudíž jim to nikdy nevadilo (38,3%), takže jediný možný závěr, k němuž nás výzkum opravňuje, zní:  Z osob, které jsou schopny zaujmout k dané otázce jednoznačné stanovisko, je 63% záporných a jen 37% kladných. Podobně zmanipulovaný je postup i při sledování této odpovědi v závislosti na věku respondentů, jak zjistíme z tohoto konstatování paní redaktorky: „Počet těch, kteří Němcům obsazení pohraničí neodpustili, roste s věkem. Zatímco mezi dospělými do 24 let je jich necelých 22 procent, ve skupině lidí mezi 55 a 64 roky jich je více než 71%."  Jediný možný závěr, jak by se dala interpretovat čísla, která – navíc tak spoře – paní redaktorka uvádí, však zní: V nejmladší věkové kategorii stoupá počet těch, kteří nejsou schopni k dané otázce zaujmout jednoznačné stanovisko. To však autorce článku nevadí, aby na základě takto „upravených" čísel, které by se daly – tak jak jsou – pěkně použít v nějaké učebnici statistiky při výkladu o záměrné manipulaci, neshrnula celkově své „výsledky" takto: „Češi jsou v názorech na německou okupaci pohraničí stejně jako na odsun sudetských Němců rozpolceni."  Ne, Češi nejsou ve svém pohledu na německou okupaci pohraničí rozpolcení – to jenom redaktorka Lidových novin je z nějakého neznámého důvodu potřebuje takto vidět…

Špatné statistiky nejsou ovšem jediným vkladem, který v předvečer výročí Mnichova přinesly Lidové noviny.  Toho dne tu totiž byly publikovány ještě čtyři další příspěvky, z čehož třem se dostalo – podobně jako výše uvedeným statistikám – velmi výhodného postavení na stránkách, na nichž čtenářovo oko pravděpodobně každopádně spočine, kdežto poslední (výklad historičky Evy Hahnové) byl odsunut pěkně dozadu až na dvacátou čtvrtou stranu. A tak se na první stránce listu prezentuje začátek sebemrskačského textu Petra Piharta o tom, jak si Češi vždycky za všechno mohli sami, a již na třetí stránce se pod titulem „Mnichov, to bylo osvobození" dočteme v článku Lucie Bartošové, jak čeští výrostci zmlátili tehdy hadicí od hasičské stříkačky  zadek jednoho sudetského Němce. Odhlédneme-li od neprovedené kritiky pramene, který nás o této události informuje (autorka vychází ze vzpomínek syna dotyčného Sudeťáka, který sám tehdy zřejmě ještě ani nebyl na světě a zná vše jen z rodinné tradice) a budeme-li tudíž tento výprask považovat za prokázaný fakt, překvapí, že ve vlastním listě Lidové noviny nedokázaly přinést v souvislosti s mnichovskou smlouvou informaci o jiném zločinu, než byl jeden pomalovaný sudetský zadek.

Reklama

Lucie Bartošová pak svůj text rozvádí v dalším článku, který je nazván odlehčujícím způsobem Heil Hitler, petržel…   a který je publikován na dalším místě, kde se nedá přehlédnout, totiž na titulním listu přílohy Lidových novin Orientace. A v tomto článku se uplatňuje stejný recept, který používají Lidové noviny, ať už je řeč o jakémkoli jiném tématu z dvacátého století – nepíší totiž zásadně o tématu, které je připomínáno, ale o odsunu sudetských Němců… Je řeč o holokaustu? O vypuknutí druhé světové? O studené válce? Anebo o Mnichovské zradě? Inu, proč nepřinést článek o odsunu, naše čtenáře to jistě bude zajímat… Aby bylo jasno, musím konstatovat, že odsun sudetských Němců považuji za důležitou otázku našich národních dějin, které se nelze vyhýbat (sám jsem konec konců přispěl významným způsobem k rozjetí projektu výzkumu týkajícího se odsunutých německých antifašistů, který prováděl Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Národním archivem a ústeckým muzeem, jenž byl před pár týdny ukončen), ale tato problematika má své jasné kontury, které nelze svévolně rozmazávat. Nelze vytlačit památkou na odsun, jakkoli drsně by probíhal, historická fakta o německé agresivitě za druhé světové války ani o milionech lidských obětí, a nelze si nechat vnutit nepravdivou idylu o sudetských Němcích jako pokojných zemědělcích a řemeslnících, kteří byli právě tak jako Češi obětí Hitlerova běsnění a pak to ještě slízli od Čechů…  Touto špatnou cestou historického revizionismu se vydali i četní němečtí historikové, ale není důvodu, aby na tuto nekalou vějičku sedla i česká veřejnost.

To právě konstatuje ve svém článku nazvaném Mnichov je zrádná paralela Eva Hahnová, když ukazuje, jak myšlenka německého národního socialismu klíčila ve své nejzhoubnější podobě právě mezi sudetskými Němci. A teprve v její stati, až na samém konci, kam se už běžný čtenář těžko prokouše, se lze dočíst: „Henlein vyzval 17. září 1938 své přívržence z Německa, aby se dali do služeb sudetoněmeckých vojenských jednotek a jejich ozbrojeného boje proti ČSR. Ty byly tehdy založeny pod kontrolou berlínského režimu a přidalo se k nim na 40 000 sudetoněmeckých aktivistů, kteří uprchli z Československa. Následkem jejich přeshraničních teroristických útoků ztratilo v druhé polovině září 1938 život přes sto československých občanů."   Neměla být snad právě tato informace při připomenutí tohoto historického výročí na čelném místě v listu, kterému jde o objektivní informovanost čtenářů? Ale Lidové noviny daly přednost na atraktivních částech svého listu před připomenutím těchto zločinů jednomu zmalovanému sudeťáckému zadku, a snad si jejich redaktoři přitom ani příliš neuvědomovali, že nevědomky tak pracují v intencích zrůdné rasistické teorie, podle níž životy Čechů, židů a jiných Evropanů ani nestojí za zmínku, ale facka uštědřená Árijci, to je zločin nad zločiny…

Ne, opravdu nechci zdvíhat opuštěný prapor, který donedávna – vlastně až do své smrti – třímal český historik Bořivoj Čelovský, když až paranoidně poukazoval na souvislost mezi německým majetnictvím některých českých listů a tendencí, které při svém ovlivňování české veřejnosti vykazují, ale tady se podobná souvislost přímo nabízí…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama