Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Na co si nechci zvykat

Vzrůst patologických jevů na české politické scéně --- Návrat komunistů k moci (zatím jen na regionální úrovni) --- Listopadová petice Na komunisty si zvykat nechceme! --- Bojovný nástup českých neonacistů --- Demonstrace proti náckům na Palachově náměstí 10. 12. 2008 v 18.00 hod. --- Demonstrace proti náckům v Praze na Těšnově 13. 12. 2008 ve 14.00 hod. --- Mohu dělat víc?

 

Když v téhle zemi před téměř dvaceti lety padl bolševik, zdála se řada věcí tak krásně jednoznačných.  „Volíme ty nejlepší z nás!", jásali jsme tehdy nad novými poslanci našich parlamentních komor (napadlo by snad proboha ještě dneska někoho označit tímto superlativem ty naše dnešní volené reprezentanty?)…  Zdálo se (jak se nám tehdy snažil vsugerovat Zdeněk Mlynář), že moc prostě leží na ulici, jen ji zvednout… Pouhé zavedení demokratických institucí a procedur v nás tehdy vzbuzovalo pocit, že je vláda demokracie jednou provždy nastolena a všichni jsme alespoň na chvíli podlehli dojmu, že demokracie spočívá prostě v tom,  že se nastartuje pravidelné volební klání mezi jednotlivými uchazeči o moc, a že více se starat netřeba. Utvrzoval nás v tom jak Václav Havel svými idealistickými fikcemi o politicích, kterým jde snad o víc než jen o vlastní moc, i Václav Klaus svými opakujícími se útoky proti budování mimostranických instrumentů, které v rozvinuté demokracii napomáhají snadnější kontrole politiků.

No ano, kontrola politiků… Protože zájem občana a zájem politika u moci (či o ni usilujícího) není shodný a v některých případech se diametrálně odlišují. Občan vnímá obvykle věci veřejné přes fungování svého malého životního okruhu a celek vidí jen přes růžové (zelené, modré, černé…) brýle, které mu nasazují média; politika by rád viděl tu jako moudrého sadaře a jindy zase jako přísného učitele, ale každopádně jako někoho, kdo bude mít pochopení pro těžkosti jeho každodenního života – a pokud jej v tomhle sadař s učitelem zklamou, klidně bude volat  po rázném plukovníkovi s okovanou botou. Politik zase vnímá svět pouze optikou chrta, který se s vyplazeným jazykem snaží předběhnout na dostizích ty ostatní sobě podobné, které jediné on sám pro sebe považuje za své partnery; všichni ostatní jsou jen obtížný hmyz, který je zapotřebí jednou za čtyři roky opít rohlíkem, aby vhodil do volební urny tu správnou obálku… Jestli tenhle systém může bez podstatnějších korektivů fungovat, pak pouze do té chvíle, než se začnou masově vyskytovat patologické jevy. Protože bez rázného poukázání na takové nebezpečí si je bude uvědomovat jen část občanů a žádný z politiků – pro ty se totiž takový jev stane podobně jako jakákoli jiná záminka pouze předmětem politického kalkulu a přetahování… 

Reklama

A právě nárůst patologických jevů, to je něco, čím se v tomto roce vyznačovala česká politická scéna – a vzhledem k tomu, že ekonomicky vcházíme do krizového období, dá se pouze očekávat, že patologické jevy začnou v budoucnu narůstat v podstatě v exponenciálním tempu, protože krize vždy napomáhají vzrůstu extremistických nálad. Velmi zřetelným patologickým jevem na naší scéně je například návrat komunistů k rozhodovací moci, k němuž v současné chvíli dochází v důsledku posledních regionálních voleb v některých krajích. Ano, je to tak: zdánlivý relikt někdejší totalitní moci přestává být onou pouhou folklorní ozdobou, jakou se zdál být dosud. Napříště už nepůjde jen o jeho občasné zatahování do rozhodovacích mechanismů, k jakému se zatím nejvýrazněji uchyloval okruh politiků kolem Václava Klause (nesmyslný zákon  o Edvardu Benešovi, první volba Klause prezidentem), ale o jeho systematickou integraci do řídících struktur v této zemi.  A představitelé tzv. demokratických stran se přitom tváří, že je to sice nemilé, ale že nám jaksi nezbývá než si na něco takového zvyknout.

Rozpaky a nerozhodnost demokratické veřejnosti a jejích institucí ve vztahu ke komunistům jsou doprovázeny faktem, že značné části politické scény vzrůst jejich politických pozic vlastně vyhovuje, protože napomáhá jejich partikulárním politickým kalkulům. Je to situace ne nepodobná té, která tu panovala před únorem 1948, protože právě jako tehdy tu je – na rozdíl od devadesátých let, kdy dočasně přišla o svou razanci –  natěšená nedemokratická supervelmoc na východu Evropy, která nás snadno a rychle může dostat mimo jiné i s pomocí komunistů do sféry svého vlivu.  Každý, kdo říká, že to by se u nás už stát nemohlo, si prostě lže do kapsy, protože naše příslušnost k tomu, čemu se říká západní demokracie, není  vůbec samozřejmostí a nadějně se rozvíjející známost s ní se může zase velmi rychle zpřetrhat. A ať chceme či nechceme, vstupní branou k ní je pro nás v současnosti jenom NATO a Evropská unie – ať už si o ní myslíme v detailech cokoli…

Co  mohu dělat proti vzrůstajícímu vlivu komunistů já jako řadový občan? Mnoho jistě ne. Alespoň jsem ale podepsal petici Na komunisty si zvykat nechceme!, která se 17. listopadu  obrátila na politiky s výzvou, aby:

a) se veřejně postavili proti návratu komunistů k reálné politické moci a veřejně se distancovali od takového počínání;

b) důsledně postihovali veřejnou propagaci komunismu a ostatních hnutí směřujících k potlačení práv a svobod jedince nebo skupiny obyvatel, především rozpuštěním všech stran, spolků a hnutí, které se k této propagaci hlásí;

c) vyslyšeli výzvu Senátu PČR k iniciování soudního zákazu KSČM;

d) zavedli povinnou výuku novodobých českých dějin do školních osnov tak, aby tato výuka nekončila rokem 1945, jak je tomu dnes ve většině případů zvykem;

e) aktivně podporovali všechny vzdělávací, kulturní a společenské projekty, které ukazují společnosti zločinnost všech totalitních režimů;

f) završili proces nápravy zločinů komunistického režimu.

Pokud  by se někdo z vás o petici blíže zajímal, její text je k dispozici zde.

A další věc, na kterou si nechci zvykat, jsou průchody nácků ulicemi našich měst, zvláště když vidím, jak jim policie, namísto aby jejich akci hned v počátku tvrdě rozehnala, v podstatě ještě poskytuje pro jejich řádění ochranu. V loňském roce se čeští náckové teprve osmělovali, zatímco letos jejich vzrůstající drzost vyvrcholila založením pololegálních ozbrojených oddílů a pokusem o otevřený pogrom vůči romskému obyvatelstvu v litvínovském Janově. Pokus o pogrom se přitom konal s otevřenou podporou tamních „bílých" obyvatel a za spikleneckého pomrkávání členů současné vlády, kterou je ostatně třeba považovat vzhledem k prorasistickým postojům jejího místopředsedy Čunka v tomto ohledu za notně kompromitovanou.  Nejen působení komunistů, ale i neonacistů vstupuje u nás v současné době svým způsobem do nové fáze: napříště už nepůjde jen o občasné provokace, ale o pravidelně opakované a systematické akce, jejichž hlavním účelem bude vsugerovat české veřejnosti představu, že fašistické ataky a fackovačky  patří k obvyklým jevům politické scény, na něž nám prostě nezbývá než si zvyknout.

A zase: rozpaky a nerozhodnost demokratické veřejnosti a jejích institucí ve vztahu k neonacistům je doprovázena faktem, že jisté části politické scény vzrůst jejich politických pozic vlastně vyhovuje, protože napomáhá jejich partikulárním politickým kalkulům. Je to situace ne nepodobná té, která panovala v Německu v roce 1933 a která vyvrcholila – jak známo – legálním převzetím  moci ze strany nacistů. Každý, kdo říká, že to by se u nás stát nemohlo, si prostě lže do kapsy, protože demokracie u nás dnes není o nic víc jistá v kramflecích, než byla tehdy v podmínkách německé Výmarské republiky (jež se nám ostatně podobá více, než jsme si ochotní připustit, už kvůli té nerozvinutosti demokratických mimostranických institucí, kterými navíc ostentativně pohrdají politické špičky).   

Co proti tomu mohu dělat já jako řadový občan? Mnoho jistě ne. Alespoň ale půjdu na demonstraci, kterou na protest proti vzrůstajícímu řádění neonacistů svolává občanské sdružení Tolerance a občanská společnost na středu 10. prosince 2008 večer (od 18.00 hod.) na náměstí Jana Palacha v Praze 1.

Jedinou další silou, která se kromě Ondřeje Cakla a jeho přátel z občanského sdružení Tolerance a občanská společnost pravidelně u nás věnuje monitoringu neonacistických akcí, jsou mladí antifašisté. A jsou to vlastně jen oni, kteří čas od času suplují roli, kterou by vlastně měla plnit policie, když se pokoušejí konkrétními akcemi zabránit neonacistům v uskutečňování jejich útoků na demokracii. Ne že by se mi líbilo všechno, co tu u nás mladí antifašisté hlásají a dělají, ale v dané situaci musím (jak už jsem tu ostatně jednou vysvětloval – viz zde) Antifašistickou akci nutně považovat za jednu z významných sil připravených na obranu demokracie. A proto asi bez váhání zajdu i na jejich demonstraci, kterou proti vzrůstu neonacismu pořádají v sobotu 13. prosince 2008 od 14.00 hod. u bývalého nádraží Praha – Těšnov (vedle stanice metra C – Florenc).

 To je asi tak vše, co mohu jako řadový občan udělat na obranu demokracie. Nebo snad ne?