Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Nad litoměřickým „střetem realit“

Ve dnech 21. – 24. srpna se konal v Litoměřicích již osmý ročník zdejšího filmového festivalu. Litoměřice 08 se konaly pod názvem „Střet realit“ a jejich dějištěm se stalo nejen letní kino na zdejším Střeleckém ostrově, ale i kino Máj a další místa. Takže: „co jsem si odtud přinesl“…

 

Musím se přiznat, že jsem jel do Litoměřic poprvé, jaksi na zkoušku… Když jsem se totiž před dvěma roky rozhodl, že přestanu (po nesčíslných letech) dojíždět do Uherského Hradiště, jehož filmová škola na mě začala působit svou vzrůstající komerčností a hvězdománií, jakož i arogantním a agresivním chováním nedomrlých pořadatelů v přeplněných sálech stále více odpudivě, zůstal jsem vlastně po nějakou dobu bez své pravidelné letní dávky filmového vzrušení, na níž jsem si zjevně vytvořil už jistou závislost. A tenhle absťák mě dohnal letos až do Litoměřic; hned zkraje přitom mohu konstatovat, že jsem vůbec nelitoval. Zdejší festival je jaksi skromnější a „komornější" nežli slavná uherskobrodská přehlídka; tím spíše se mu však daří udržet jistou jednotící linii a přátelské vztahy mezi lidmi, které jsou nutným základem pro podobné akce.  A ovšemže především:  zdejší festival netrpí oním hlavním nedostatkem, který má „filmová škola", na níž se totiž obvykle těsně před samotným promítáním vyloupne zčista jasna odněkud jakýsi samolibý blb (dle slovníku a dikce typ člověka, kterého mám zařazeného pod jmenovkou „lektor Socialistické akademie"), jenž je připraven divákům po dvacet minut ve svém onanickém nálevu vysvětlovat, cože to vlastně uvidí za skvělý film a proč si jej mají zamilovat… Tak tohle naštěstí v Litoměřicích chybí…

Dramaturgicky se letos litoměřický festival zaměřil na filmy, které mají co říci k tématu „střet realit", a i když – kromě jakéhosi nadlehčujícího pokusu v rámci slavnostního zahájení – nebyl tenhle záměr nikde rozveden,  ze samotného výběru festivalových snímků lze vyvodit, jak byl zřejmě zamýšlen:  byly sem k promítnutí vybrány takové snímky, u nichž je filmový „reálný" příběh najednou podroben i jiné výkladové logice, která má nejen svou vlastní interpretační nosnost, ale svým způsobem zpravidla i jistou fascinující přitažlivost, takže divák se po celou dobu promítání jen domýšlí, v kterém zorném úhlu nabudou vyprávěné děje svých hlavních rozměrů… V české kinematografii se asi žádný jiný film neblíží tomuhle prolínání snových a reálných rovin více než nejvýznamnější (a zároveň i nejhůře potrestaný, a v důsledku téhož donedávna i nejméně známý) film české „nové vlny" šedesátých let Případ pro začínajícího kata (Československo 1969, režie Pavel Juráček, 108 minut); tedy trezorový film, po jehož shlédnutí prý František Vláčil sdělil jeho režisérovi: „Ten film je tak hezkej, že by ti ho musel zakázat i Dubček…"

Není asi mnoho českých filmů, jejichž vnitřní logika a souvislost mezi jednotlivými ztvárňovanými událostmi by byla tak dokonale vnitřně promyšlena jako toto putování novodobého Lemuela Gullivera zemí balnibarbskou (všechno tu do sebe zapadá až s jistou paranoidní důsledností), ale tím více uchvátí už oněch úvodních cca deset minut tohoto snímku, kdy se divákovi dostává na první pohled surreálného a nečekanou fantaskností umocněného mixu z následujících dějů – připomeňme si jen ono rozhoupání prken dřevěné podlahy, po níž je tím pádem hrdinovi (životní role Lubomíra Kostelky) dáno ne snad jít, ale opatrně se plazit, takže zároveň může pohledem mezi mezerami prken spatřit pod sebou i příběhy ze svého podvědomí… 

Reklama

Jedinou podobnou paralelou k těmto úvodním sekvencím Juráčkova filmu je zřejmě v české kinematografii už jen Archa bláznů režiséra Ivana Baladi, která byla dokončována ve stejné době (ale premiéry se dočkala až v roce 1990); v ní je však stírání hranic mezi znázorňovaným příběhem a jeho filmovou (re)intepretací už tak důsledné, že příběh sám ztrácí vlastně na významu ve prospěch zahlcujícího sledu vizuálních vjemů, kdežto v Juráčkově filmu  je ze zdánlivě snových nitek záhy utkána pevná kostra příběhu o zemi, v níž se zcela ztratila vůle k rozhodování o vlastních záležitostech (vzpomeňme zdejšího guvernéra v podání Jiřího Hálka, jehož největším skutkem v rámci samostatného rozhodování je rozlousknutí ořechu nabídnutého hostovi dlouhými špičatými nůžkami, když se předtím dostatečně polekal zvuku dalších ořechů kutálejících se místností sem a tam po parketách), protože veškerá exekutiva se kdysi dávno přenesla na plovoucí ostrov Laputu vznášející se někde vysoko nad hlavním městem…

Značných pravomocí se ovšem v takovém systému dostává reprezentantům „vědeckého řízení společnosti", které zde představuje Akademie vynálezců (skvělá, ale v řadě ohledů dost věrná parodie na někdejší ČSAV – a nejenom na ni…), která po dlouhých disputacích sem tam učiní nezbytná opatření: zakáže v pondělí mluvit (aby se neznečisťoval vzduch), zruší měsíc listopad (aby se předcházelo chřipkovým epidemiím), zakáže sušenky apod.  Četnými prvky tento příběh z 18. století Juráček prolíná se svou tehdejší dobou, a to nejen v „dobovém" propagandistickém „dokumentu", který nechává ve filmu promítat (v něm se balnibarbský král setkává a potřásá si rukama např. s generálem de Gaullem či s Gagarinem), ale i v řadě drobných detailů upomínajících na ono pozoruhodné skloubení z minulosti zděděných distinktivních prvků, na které si komunistický stát ve své tyránkovské pompě potrpěl, s osobním buranstvím jeho papalášů (tak například guvernér našlapuje na podlahu v rozlehlé síni barokního paláce, která je mu přidělena jako pracovna, zásadně jen tam, kde je přes dlažbu rozloženo Rudé právo, aby nenašlapal, a na Laputě otvírají sloužící při večeři v podobně velebném sále lahvové pivo o futro dveří…).

Svou všudypřítomnou tajnou policií (opět skvělá role  pro Pavla Landovského), ale i omezeným horizontem  svých vládců (ale vlastně i představitelů dalších skupin obyvatelstva, protože  všichni jsou obětí téhož sebeklamu o nepřekročitelnosti akceptovaných pravidel, která už přitom dávno ztratila svůj někdejší smysl a funkčnost, takže působí stále více absurdněji; vždyť i pro skupiny odbojných studentů je vrcholem jejich snažení setkat se s knížetem Monodim, od něhož si naivně slibují jakousi alternativu, zatímco on se vesele opíjí na Laputě) velmi silně balnibarbská pospolitost připomíná českou posrpnovou již normalizující se společnost a při řadě scén si člověk nutně uvědomuje, proč tento film byl točen přímo pro trezor.

A přece základní myšlenka, kterou ve filmu chtěl Juráček říci, je ještě předsrpnová – chce tu totiž poukazem na absurdnost stávajících poměrů vyzvat k jejich aktivnímu překonávání; tato výzva je však určena divákům filmu, protože sám Gulliver je se svou pravdivou zprávou o skutečném stavu věcí na Laputě (zbyla tam už jen více méně hrstka obstarožních sloužících, zatímco věrchuška již dávno utekla a král dle posledních zvěstí dělá teď nočního vrátného v hotelu Carlton v Monte Carlu…) v Balnibarbské zemi všeobecně odmítán a kamenován… Tedy vlastně snaha o překonání vleklé paralýzy systému, který své oběti neumí už ani pořádně popravit, protože jeho věčně začínající kat pomocí nových přístrojů připravených Akademií vynálezců před zraky mondénní veřejnosti sice odsouzené dovádí až na samotný kraj popravy (kterou tu pro větší úspěch zpestřují svými ekvilibristickými kousky varietní umělci), ale na samotnou exekuci už jeho umění nestačí…

Je-li řeč o Juráčkově Gulliverovi, je třeba připomenout, že jeho projekci i v Litoměřicích doprovázel film Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (Česká republika 2002, 58 minut), který je založen na filmovém přetlumočení vybraných záznamů z Juráčkových více než třiceti dochovaných deníků (vydaných mezi tím Janem Lukešem). Citáty z deníků nám Šulík nabízí ve třech do jisté míry oddělených rovinách (osobní život Pavla Juráčka, který prochází v šedesátých letech bolestnou krizí rozpadu prvního  manželství; politický vývoj v zemi, při jehož sledování mu jakožto bedlivě sledovanému filmaři a funkcionáři FITES připadla role velmi citlivého seismografu; tvůrčí příprava gulliverovského filmu, na němž pracoval dost usilovně po řadu let) a doprovází jej velmi citlivou a promyšlenou kombinací dochovaných fotografií a dalších svědectví s hraným dokumentem, v němž připadá významná role  Marku Juráčkovi (v roli svého otce). Málokdy se stane, aby nějaký dokument takhle sugestivně vtahoval do dobové atmosféry i do eskalací osobního dramatu…

Je-li řeč o trezorových filmech, nemůžeme se vyhnout ani dalšímu z nich, který byl v Litoměřicích promítán (pro mě osobně premiérově), a tím je film Rekonstrukce (Rumunsko 1968, původní název Reconstituirea, režie Lucian Pintilie, 100 minut). I tenhle film vykazuje některé jasné znaky české nové vlny šedesátých let a řada scén či motivů by se klidně uplatnila i v tehdejších filmech Miloše Formana či Věry Chytilové (dívka v bikinách prolínající se jako tichá pozorovatelka příběhem; dobrotivá lhostejnost nejvyššího přítomného představitele režimu, kterým je zde prokurátor, celý v bílém a místy – v důsledku kapesníku přes obličej – s tváří klauna; sousedská tyranie místního milicionáře, který hlavně nechce mít další problémy s „těmi nahoře"; opilecký „odboj" přítomného intelektuála – profesora gymnasia, který je ostatními brán se shovívavým porozuměním); naproti tomu v řadě případů jako by předjímal pozdější severské „dogma 95" – odehrává se v reálném čase (tedy pro nás poněkud zdlouhavě), hudba a šumy znějí ve filmu pouze tehdy, odpovídá-li to reálnému ději apod. V zásadě je to film o cyničnosti komunistického režimu, pro něhož je jedinec užitečný jen jako mediálně zviditelněná položka – a tak se zdánlivě rozverný příběh dvou kluků, kteří se opili a servali, ale vězení jim bylo jako dobrým studentům odpuštěno, „jen" když sehrají rekonstrukci svého provinění před kamerou propagandistického režiséra, aby se jejich příběh mohl promítat jako výstraha jiným výtržníkům, mění v závěru filmu nečekaně (ale v kontextu filmu docela zákonitě) v tragedii (zatímco jeden z kluků je po nesčetných opakováních sekvence s fyzickým napadením jeho osoby de facto utlučen k smrti – viz zde, druhý z kluků se stává obětí lynče ze strany vesničanů…). 

Z dokumentárních filmů, které se v Litoměřicích promítaly, je asi třeba připomenout zejména projekci dvou dokumentů spojených do jednoho odpoledne společně s diskusí, a sice Bezesné noci (Česká republika 2004, režie David Čálek a Radim Špaček, 104 minut) a Vládneme, nerušit (Česká republika 2008, scénář a režie Katka Volná a Tomáš Kudrna,  52 minut).  Zatímco první snímek je filmovým dokumentem v pravém slova smyslu, protože přináší řadu neopakovatelných závěrů z průběhu tzv. televizní krize z přelomu let 2000 – 2001, které v jiných dokumentech věnovaných této otázce – jako je např. Štinglův Chaos – nejsou zachyceny (až surreálně působí zejména záběry z „kuchyně" zpravodajského týmu Jany Bobošíkové, který naprosto amatérsky a na koleně, avšak s jistým až pionýrským zanícením  připravoval „legální" zpravodajství, i zpovědi členů tohoto týmu včetně samotné paní šéfové ohledně jejich vnitřních motivací pro tuto svou dobrovolnou „ostrakizaci"; nepochybnou hodnotu ale má i zachycení postojů ztroskotavších zprostředkovatelských misí představitelů českých i evropských novinářských organizací), druhý snímek je de facto filmovou verzí analýzy vývoje české politiky v období nepřirozené kolaborace ODS v čele s Václavem Klausem s vládou Miloše Zemana (tedy v období tzv."opoziční smlouvy", pokud také přistoupíme na tenhle eufemistický nátěr), jejímž autorem je redaktor Respektu Erik Tabery.

Protože festival byl doplněn i o přehlídku prací studentů pražské a bratislavské filmové fakulty, lze zaznamenat i několik zajímavých filmů od tvůrců z nastupující generace. Mezi dokumentárními filmy těchto mladých autorů zaujaly některé především svou zajímavě zvolenou tematikou, jako např. nostalgicky laděný film O topanki (ČR 2007, režie Rozálie Kohoutová,13 minut), který se zaměřuje na život dětí ve slovenské rómské osadě,  hravě rozverný film Vračka (ČR 2007, režie Klára Tasovská, 14 min.), jenž je založen na sledování úspěchů fotbalového družstva „Shaolin soccer" složeného z pražských vietnamských studentů (nejde tu však ani tak o fotbal, jako o „mezikulturní" postavení a vztahy Vietnamců, Vietnamců studujících v Čechách, Vietnamců již integrovaných do české společnosti a Čechů, takže tu nalézáme spoustu styčných ploch např. s blogem vietnamského studenta Viet Phana), varovně zaměřený film Hormonální akvárium (ČR 2007, režie Tereza Tara, 20 minut), který dokumentuje, jak hromadné užívání antikoncepce ženskou částí urbánní civilizace v důsledku cirkulace endokrinních disruptorů v životním prostředí hormonálně odpohlavňuje nejen ryby v našich řekách, ale postupně i mužskou část populace…

Nejen tematicky, ale i svým poloosobním zpracováním a odhozením konvenčních postupů se mi asi nejvíc zalíbil film Piraňa (ČR 2007, režie Viera Čákanyová, 26 minut), jenž přibližuje osobní a „profesní" život novinářky, která pro bulvární tisk zjišťuje kriminální senzace (mordy, sebevraždy, znásilňování apod.), a sama přitom žije krajně „vybydleným" způsobem života, zatímco jiný ceněný film s dlouhým názvem a nudným obsahem (Rula, ticho, Čumba, Ladislav, Doc.Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2008, ČR 2008, režie Helena Všetečková, 55 minut) je mi spíš důkazem, jak snadno (nejen začínající) filmaři propadnou „samoznakům" osobitého diskursu, který se pěstuje na jejich škole a v jejich komunitě, takže pak jejich dílo ztrácí schopnost přenášet myšlenky do širšího publika (což bych možná ještě chápal u hraného filmu, ale rozhodně ne u dokumentu).

Rovněž z  animované tvorby mladých tvůrců by bylo možno připomenout řadu zajímavých snímků a snímečků. Rozhodně nelze opomenout „thrillerový" film Bloody Mary Christmas (ČR 2007, režie Jan Cechl, 12 minut), jehož humor je založen na kontrapozici „okouzlující" vánoční atmosféry, které se přibližuje i provedení vystupujících loutek,  a „krvavého příběhu" o uprchlém vrahovi, tedy jednoho z častých, až konvenčních témat komerční kinematografie; z ostatní animované tvorby mě nejvíce okouzlil krátký film Tašky (ČR 2007, režie Miloš Tomić, 5 minut), v němž je vylíčen naprosto dokonale a se všemi možnými peripetiemi milostný trojúhelník mezi třemi igelitovými taškami povalujícími se v parku na trávníku.

Hlavní animovanou hvězdou festivalu byl ovšem film Strach(y) ze tmy (Francie 2007, původní název Peur/s/ de noir, „umělecká" režie Etienne Robial, 85 minut), s nímž byl festival zahajován. Francouzský povídkový film šesti různých výtvarníků sice zapadal plně do výše naznačené koncepce festivalu, protože obsahově přinášel většinou drobné povídky o černých můrách, které si přinášíme z dětství (kafkovsky laděný příběh o člověku proměnivším se v hmyzí inkubátor, brutální „japonské anime" o znásilňování malé holčičky, příběh muže, který ve tmě uvízne v nástrahách opuštěného domu na osamělé výspě apod.); nechyběla však bohužel ani intelektuálská zpověď stárnoucí konzervativní voličky, doprovázená sledem černých čtverců a dalších geometrických útvarů, které tu byly zastoupeny v téměř kompletním počtu (snad s výjimkou kosočtverců, které by se ovšem k takovému „příběhu" asi nejvíce hodily), takže výsledný dojem z filmu byl do značné míry spíš zklamáním. Jako celek nedržel pohromadě (zprvu se aspoň zdálo, že bude zarámován příběhem o zlém psovodovi, který se sám stane obětí jednoho ze svých chovanců, ale ani tenhle princip tu nebyl dodržen) a francouzská animovaná tvorba přece jenom nedosahuje standardů, na jaké jsme u nás zvyklí; navíc se ve filmu předváděla vlastně jen dost podobně vymezená grafika (obvykle černobílá kreslená animace), avšak ani v takto omezené disciplíně nedosahují francouzští autoři kvalit třeba takového Pavla Koutského… 

Z dalších filmů, které mě tu zaujaly, bych snad ještě uvedl snímek Tristram Shandy: ptákovina a bejkárna (Británie 2006, původní název Tristram Shandy – A Cock and Bull Story, režie Michael Winterbottom, 91 minut), jenž vychází z původní hravosti a nevyzpytatelnosti formálních postupů ve své literární předloze, kterou je známý román Laurence Sterna z konce 18. století (považovaný za úplně první „prepostmoderní" umělecké dílo); tuto hravost však film nekopíruje, ale přenáší do dnešních časů, a tak jsme svědky spíše než klasicistního příběhu přímo „story o natáčení" s notnou dávkou jemného anglického humoru.  A zapomenout nemůžeme ani na francouzskou klasiku, jak ji představuje Orfeus (Francie 1949, původní název Orphée, režie Jean Cocteau, 112 minut) v hlavní roli s Jeanem Marais… Film vlastně začíná podobně jako nějaké tehdejší italské neorealistické drama policejním zásahem ve rvoucí se hospodě, ale tato expozice zde není použita k hlásání sociální nespravedlnosti, protože tohle je hospoda básníků… Drama o básníkově sestupu do podzemí za milovanou bytostí (či bytostmi?) je tu pojato především jako romantizující balada o samotné cestě: nahoře ani dole to nestojí za nic, protože nahoře lidi neovládají emoce a dole v podsvětí vládne zase byrokratická šedost v čele s různými kárnými komisemi, ale ta cesta tam či odtamtud, to je ona výsostná chvíle, v níž se dějí zázračné věci, které Cocteau zpřítomňuje s pomocí řady pozoruhodně krásných filmařských invencí, z jejichž nosnosti pak ostatně po desetiletí žila řada jiných evropských filmařů včetně těch našich… 

A protože každý festival musí mít na závěr i své překvapení, viděl jsem tu poslední den i izraelský film Svatá Klára (Izrael 1996, původní název Clara Hakedosha, režie Ari Folman a Ori Silvan, 85 minut), který mi dosud vždycky nějak unikal. Napůl komediální příběh o dívce Kláře, která umí některé věci předvídat (anebo možná dokonce ovlivňovat, aby se staly),  přináší samozřejmě řadu komediálně vděčných situací (zděšení pedagogů, když zjistí, že celá třída do jednoho včetně třídních blbů má opakovaně na výbornou komplikovanou písemku z matematiky;  mediální skandál, který vypukne, když první výhru ve sportce vyhraje zároveň tři sta lidí; vylidnění města ještě před tím, než nastane  Klárou předpovězené zemětřesení čtvrtého stupně na Richterově stupnici, které se koná vlastně jen proto, aby ona mohla zůstat sama se svým nastávajícím klukem)  a „crazy" ladění filmu je podtrženo i občasnými pohledy na televizní obrazovku, která ovládá většinu ve filmu navštívených domácností (mondénní moderátorka se zelenými pavoučími vlasy lká nad budoucím výbuchem atomové elektrárny apod.), ale tady jde přece jen v podstatě o něco jiného…

Hlavními hrdiny tohoto filmu jsou třinácti- či čtrnáctileté děti, které jejich leckdy zběsilý vzdor dovádí k vlastní „revoluci" proti světu dospělých, a tenhle film je vlastně o možnostech komunikace či nekomunikace s nimi, protože většina dospělých – ačkoli nejsou osobnostně o moc vyzrálejší – by je ráda nacpala do předem připravených a vypočitatelných vzorců; právě osobitou specifiku jejich věku („ještě před prvním zamilováním") ve filmu personifikuje ona Klářina výjimečná schopnost, na níž je vystavěn filmový příběh. A v pozadí je samozřejmě neustále přítomen i Tarkovského Stalker: vždyť přece Klářina rodina přišla z jakési tajemné zóny v Rusku na pokraji radioaktivního pásma, takže snad odtud lze vysvětlit ony podivuhodné vlastnosti, které vykazuje nejen samotná dívka, ale i její strýc Elvis; a podivnou zónou je i samotné město, v němž se příběh odehrává: odlidštěná zóna, v níž možná opravdu už dříve došlo k nějaké katastrofě, protože jediným místem pro dětské hry a setkání je tu jakási průmyslová mokřina uprostřed drátů…

Takže to je vše a už se docela těším na ten další, devátý ročník…

      

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama