Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Ne vrah, zavražděný je vinen…

Pořad ostravské televize Přísně tajné vraždy jsem zachytil až u jeho čtvrtého dílu „Zastřelen podle plánu" (ČT 1, 26. ledna 2010), ale nezdá se, že bych si jej zařadil mezi ty, na které se chci dívat pravidelně. Abych se přiznal, spíše mě přímo vyděsil: ještě nikdy jsem neviděl, aby se tak rychle stali - jako mávnutím kouzelného proutku - z obětí totalitního teroru jeho pachatelé či spolupachatelé, a to všechno pod záminkou snahy o lepší objasnění zločinů komunistické minulosti...

Oč vlastně v tomhle příběhu šlo? V prosinci 1951 se z komunistického lágru Vojna pokusili o útěk čtyři vězňové. Útěk se nepovedl. Jeden z vězňů, František Kulda,  byl  hlídkujícím mladším strážmistrem Josefem Balounem zastřelen, tři další pak byli krutě potrestáni (šlo o  Antonína Zemana, Josefa Bacílka a Karla Andra).  Všechny  čtyři bychom tedy měli pokládat především za oběti komunistického režimu a zároveň i za hrdiny protikomunistického odporu, protože se pokusili o aktivní pokus, jak se dostat z totalitních tenat. Tím by pro mne mohl příběh končit, ale ne tak pro autory pořadu. Na scéně se totiž objevuje mladý muž jménem  František Bártík, o kterém se dozvídáme, že se mu podařilo ukončit vysokou školu (která to byla, již není uvedeno) a že je dnes pracovníkem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů  komunismu. A tento mladý muž nás seznamuje se svými myšlenkovými pochody – a najednou je všechno jinak.

Po mnoha měsících práce s dokumenty si totiž Bártik všimnul ručně psané poznámky, podle níž bylo o chystaném útěku informováno agenturní cestou s časovým předstihem deseti dnů velitelství tábora. A z této poznámky pak dedukuje ne tak nepravděpodobnou verzi, podle niž  vedení tábora nastražilo na muže chystající se k útěku léčku, v níž se dopředu počítalo se zastřelením některého z nich.  Tuto verzi podporuje svědectví o údajně zaslechnutém rozhovoru strážných rozdělujících si toho dne ve čtyři odpoledne pozice na večerní akci, jakož i svědectví o tom, jak bezpečně velitelství tábora identifikovalo později tři nezastřelené účastníky pokusu o útěk, když se jim nepozorovaně podařilo opět se vrátit mezi ostatní vězně do tábora.  Pokud by se o taková svědectví měl opírat soudce, který by se snažil za smrt Františka Kuldy někoho poslat do vězení, musel by je jistě označit jako nedostatečná, protože za vraždu nelze nikoho odsoudit na základě ručně psané poznámky, o níž nevíme, kdo a kdy ji napsal, či zaslechnutého rozhovoru,  pokud v něm přímo nepadlo, že má být někdo zabit, a tak se nelze nijak divit, že v roce 2003 bylo Bártíkem iniciované vyšetřování zastaveno. Nicméně mne jako historika tyto důkazy postačují, abych mohl souhlasit, že tak nějak tomu s velkou pravděpodobností být mohlo.

Mladý vyšetřovatel však jde  dál ve svých deduktivních vývodech a začíná hledat onu nebezpečnou bestii, která útěk velitelství tábora „propíchla“… A hádejte, které čtyři podezřelé objeví a nabídne divákům… Poslechněme si komentář: „Možností – tedy hypotéz je hned několik. Tou první je podle pana Bártíka tato: útěk prozradil Antonín Zeman, vězeň, který nedávno předtím pobýval na korekci v neblaze známém bunkru na táboře Vojna. A zde byl spoluvězni vídán, jak je odváděn na velitelství, kde dostával jídlo a cigarety. Pro všechny bylo jasné, že to nebylo zadarmo….“ Všimněme si, jak snadno se člověk, který byl vystaven jednomu z nejvíc nehorázných tělesných týrání v lágrovém bunkru (a co to znamenalo být tady zavřený, ukázal svého času filmový dokument Kristiny Vlachové), promění  v podezřelého živla…

Reklama

 „Druhým adeptem na propíchnutí útěku byl Bacílek, u něj je pravděpodobné, že možná už v té době spolupracoval s nějakými bezpečnostními orgány, a to z toho důvodu, že v sedmdesátých letech oficiálně podepsal spolupráci se Státní bezpečností…“  A tady si všimněme, že spolupráce se Státní bezpečností je nám tu najednou podávána jako nějaká „duševní vloha“, která člověka předurčuje po celý život, a nikoli jako důsledek okamžité konstelace okolností, v nichž se člověk v období komunistického režimu mohl, ale nemusel ocitnout…

Poslouchejme však dále: „Zrádcem číslo tři mohl být pan Andr, vězeň, který byl již na táboře Vojna léčen s psychiatrickou poruchou a nedlouho po zmařeném útěku byl převezen na kliniku v Bohnicích. Často k sobě volal vězeňského lékaře se slovy: Ať ten doktor přijde, ke všemu se přiznám…“  Tak to snad ani nebudu komentovat…

 No a na závěr: „Poslední hypotéza propíchnutí celého útěku Františka Kuldy je, že tím udavačem byl sám František Kulda. Mohlo tam dojít k nějaké domluvě  s velitelstvím tábora, že toho prvního oni nechají utéct…“ A tak se najednou dozvídáme informace o recidivistické minulosti Františka Kuldy, u něhož sice nemůžeme říci, kolikrát byl dříve trestán, ale můžeme na to prý usuzovat z toho, že jeho bratr Josef byl trestán jedenáctkrát… Aniž by měl jakékoli konkrétní důkazy, konstatuje František Bártík o něco dál: „Františka Kuldu zastřelili z toho důvodu, že se jedná o agenta velitelství tábora, čímž by smazali ty stopy…“ Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na název románu Franze Werfela: Ne vrah, zavražděný je vinen…

Nedozvíme se ani slovo o tom, jaký člověk byl vlastně Kuldův vrah Josef Baloun, ani slovo o dalších osobách, které se tehdy v lágru Vojna propůjčili k represím vůči nezákonně vězněným lidem. Nedozvídáme se ani nic o lidech, kteří tyto čtyři vězně do lágru Vojna poslali. Vůči všem těmto osobám se pořad chová s maximální korektností… Ale v krátkém okamžiku  v rámci jakési „vyšetřovací hypotézy“, která – jak jsme si již naznačili – stejně sotva může vést k obvinění vraha z hlediska dnešního možného stíhání, je tu nakydáno na všechny čtyři účastníky pokusu o útěk z lágru Vojna tak značné množství hnoje, že by jim  už nikdo ani ruku nepodal.  A vychází se přitom z dost neuvěřitelné představy, že potenciální udavač musí být jeden z nich, což je logika, která se zdá až hraničit se zdravým rozumem…

Tak jsme tu na začátku příběhu měli čtyři hrdiny protikomunistického odporu, a na konci tu najednou máme čtyři silně narušené jedince, kteří všichni inklinují ke konfidentské roli. A namísto aby se autoři pořadu pokusili přiblížit metody jejich trýznitelů, nechávají nás řešit detektivní šarádu, které z těchto čtyř podezřelých individuí bylo oním zavrženíhodným udavačem… Komentátor to činí těmito slovy: „Nebylo totiž možné (tj, při dosavadním vyšetřování) určit konkrétní osobu vinnou z přípravy pasti na Františka Kuldu.“ Načež se na obrazovce objeví moderující Jefim Fištejn s těmito slovy: „A teď už to záleží jen na vás. Znali jste Františka Kuldu? Byli jste v té době v táboře Vojna?  Jen vy můžete poskytnout nové svědectví, které umožní případ znovu otevřít…“   Absurdita se stupňuje… Autoři scénáře si tu hrají na ony televizní pořady, v nichž jsou potenciální svědkové trestného činu vyzýváni ke spolupráci – jen s tím rozdílem, že  tady se líčí trestný čin, který se stal před 59 roky (sic!) a žijících svědků určitě není více než deset nebo dvacet v celé republice (sic!). Pokud se s nimi chce vyšetřovatel setkat, může si nepochybně jejich jména zjistit a následně se s nimi spojit jinou cestou…

Nemohu se prostě zbavit pocitu (nepochybně ovšem hodně subjektivního), že hlavním účelem pořadu bylo zdiskreditovat oběti komunistického násilí v očích veřejnosti. A jestli se v takovém pořadu vyskytuje člověk tak inteligentní, jako je Jefim Fištejn, musím se prostě ptát, jak se v této roli ocitnul. A jestli je pod tím vším podepsán Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, otazníků prostě přibývá… 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama