Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Nemožné říci, že jsi žid…

Ze synagogy jsou na poslední chvíli evakuovány osoby, jejichž životy byly ohroženy založeným požárem... Známý umělec je přinucen zrušit svá představení, protože je žid... Myslíte si, že vám tu líčím nějaký příběh z nacistického Německa? Ale kdeže, jenom komentuji současné dění ve Francii. A papež, který si chce na téhle antisemitské vlně ohřát svou polívčičku, se nejmenuje Pius X., ani Pius XII., ale Benedikt XVI...

 

„Vzhledem k tomu, že 27. leden 2005, kdy se slaví 60. výročí osvobození nacistického německého vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince, ve kterém bylo zavražděno dohromady až 1,5 milionů Židů, Rómů, Poláků, Rusů a vězňů různých národností, a homosexuálů, není pro Evropany pouze skutečnou příležitostí připomenout si a odsoudit nepředstavitelné hrůzy a tragédii holocaustu, ale je zároveň příležitostí začít se zabývat zneklidňujícím nárůstem antisemitismu a zvláště jeho projevy v Evropě a znovu se zamyslet na tím, jaká nebezpečí představuje pronásledování občanů na základě jejich rasy, etnického původu, náboženství, sociálního zařazení, politického přesvědčení či sexuální orientace…" Tato vzletná slova vepsal Evropský parlament před čtyřmi roky do svého usnesení o připomenutí holocaustu, antisemitismu a rasismu (viz zde).  Toto usnesení je oficiálně v platnosti i dnes, ale skutečnost je už poněkud jiná  – den připomínky holocaustu v roce 2009 zastihl Evropu uprostřed protižidovských  demonstrací a útoků, v nichž do značné míry berou účast i členové vlád řady členských zemí.  Snaha Izraele ochránit své území před útoky teroristů z pásma Gazy  se tu dostala do rezonančního pole všeobecné nejistoty z nadcházející krize, a kombinací obou těchto faktorů tak došlo na mnoha místech k spontánnímu výbuchu nenávisti proti společnému staronovému nepříteli…  Antisemitismus dnes není v Evropě rozhodně jen mrtvý či okrajový jev, který by patřil jen do rezolucí…

O prudkém nárůstu antisemitismu ve Francii v posledních několika týdnech bychom se asi nedozvěděli, kdyby nebylo varovné informace rozeslané Centrem Simona Wiesenthala – věnuje se mu totiž obvykle jen lokální tisk a světová média jej systematicky přehlížejí. To, že se každou sobotu konají ve francouzských městech desetitísícové demonstrace proti Izraeli, na nichž účastníci vzývají Aláha a vyjadřují obdiv k arabským teroristům, by se dalo ještě chápat jako svérázné vyjádření nesouhlasu s izraelským postupem v pásmu Gazy – kdyby se přitom ovšem pravidelně neobjevovala štvavá hesla typu „Smrt židům a sionistům!" 17. ledna v noci kdosi hodil amatérsky vyrobenou bombu do budovy synagogy v Hayange, a způsobil tak její požár, takže se řada lidí ocitla v nebezpečí života a musela být evakuována… (k tomu viz zde). Podobné události se nevyhnuly ani Toulouse,  kde byl bomba umístěná poblíž synagogy sice včas zlikvidována policejním zásahem, ale budova byla stejně poničena najíždějícím autem. Již předtím byla v noci z 12. na 13. ledna bombou ohrožena synagoga na štrasburském předměstí Schiltigheim a na mnoha jiných místech Francie byly synagogy poničeny antisemitskými slogany (např. v Mulhouse a v Lingolsheimu); nenávistnými nápisy je „vyzdobena" řada dalších míst, která jsou podezřelá svou vazbou na místní židy (košer restaurace, obchody atd.). Do 17. ledna bylo nahlášeno nejméně 66 takových závažných incidentů na francouzském území (k tomu viz zde).

Nezůstává však pouze u útoků na budovy, obětí ataku se stávají i lidé. Ve Val-de-Marne napadli  dva muži 24letého chodce, protože měl na krku Davidovu hvězdu. Štvanice uspořádaná ulicí donutila známého komika Arthura, který je původem marokánský žid, zrušit představení ve Vals-les-Bains (viz zde) a podobný osud potkal i vystoupení zpěváka Enrica Maciase (viz zde). Intifáda vtrhla se vší vervou na pařížská  předměstí i do malých francouzských měst a má velkou podporu jisté části tamního obyvatelstva. Nejmenovaný francouzský novinář popisuje situaci na pařížských předměstských školách, kde mezi studenty mají převahu muslimové,  takto: „Pokud bychom měli tuto velmi komplikovanou a bolestivou situaci shrnout v pár slovech, je pro každého jednotlivce, ať už jde o studenta nebo učitele, nemožné říci, že je žid. Jestliže to řeknete, skončíte v nemocnici. Neukazujte žádné nepřátelství k Al-Kajdě nebo Hamasu, pokud se nechcete vystavit nějakému druhu násilí…" 

Reklama

K sice relativně rafinovanému, nicméně jasně srozumitelnému antisemitskému gestu se odhodlal v těchto dnech i  papež Benedikt XVI., když se rozhodl, že jako hlava katolické církve zruší exkomunikaci, která byla  automaticky vyhlášena jeho předchůdcem  Janem Pavlem II. nad  čtyřmi extrémistickými katolickými kněžími,  když v červnu 1988 přijali biskupské svěcení od nenávistně tradicionalistického francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra. Nad takovými kroky se ve Vatikánu obvykle dlouze uvažuje a bývá tu prosazováno heslo „jen nic neuspěchat" – ale v tomhle případě se sbližovací rituál s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., v jehož rámci dotyční biskupové působí, odehrál téměř bleskově. Teprve 15. prosince 2008 napsal jménem exkomunikovaných biskupů jeden z nich, Bernard Fellay, kajícný dopis –  a již 21. ledna 2009, tedy o pouhých pětatřicet dnů (!) později, v ovzduší rozdmýchaném protižidovskými útoky blízkými těm, které některé význačné členy tohoto bratrstva proslavily,  se jim dostalo slavnostního a láskyplného přivinutí na vatikánské osrdí, když kardinál Giovanni Battista Re jako předseda kongregace pro biskupy (Congregatio pro episcopis) jejich exkomunikaci jménem papeže Benedikta XVI. zrušil.

O tom, co všechno toto jejich gesto obnáší, museli mít ve Vatikánu jasno už kvůli tomu, že již předem se ozývaly dosti jasné protesty z židovské strany.  Jedním z těchto biskupů je totiž také Richard Williamson, známý popírač holocaustu a člověk, který veřejně obhajuje pravost tzv. Protokolů sionských mudrců (z jeho dalších svérázných názorů si připomeňme i jeho popírání událostí 11. září 2001…). Podívejme se, jak se s touto židovskou kritikou vypořádala katolická hierarchie, a ocitujme si její postoj, jak nám jej na základě oficiální zprávy vydané  Tiskovým střediskem svatého stolce zprostředkovala Česká biskupská konference:   „V reakci na přijetí čtyř biskupů zpět do společenství církve vystoupili představitelé židů a označili zrušení exkomunikace za "hlubokou ránu" vzájemným vztahům, a to kvůli některým výrokům biskupa Williamsona, který v rozhovoru pro švédskou stanici Ab-Svt zpochybnil holocaust. Bratrstvo sv. Pia X. se od těchto výroků distancovalo a obvinilo švédskou stanici, že chtěla prostřednictvím biskupových slov vrhnout špatné světlo na celé společenství. "Ačkoli bylo předem stanoveno, že interview se bude týkat pouze náboženských otázek," píše představený FSSPX Mons. Bernard Fellay v dopise adresovaném švédské stanici, " požádal žurnalista biskupa o názor na některá historická fakta. Je zřejmé, že biskup může jakožto církevní autorita mluvit pouze o otázkách víry. Mluví-li o světských argumentech, je za své soukromé názory zodpovědný osobně."…"

Tento postoj oficiálních katolických míst je nutno považovat za notně farizejský. Všimněme si jednak, že vatikánská hierarchie nechává hovořit na obranu svého vlastního staronového biskupa jenom jeho řádové bratry – jako kdyby ona sama nebyla povinna se k tak nestydatým výrokům svého nastávajícího významného představitele vyjádřit. Vatikán se v tomto hledu chová stejně nedávno u nás komunistická strana, když se snažila obhájit – teď už je nám jasné, proč právě v této době – na místě svého tiskového mluvčího známého antisemitu (k tomu viz zde). A dále: jsme tu svědky stejného kroku stranou, k jakému se rádi uchylují i čeští politici, totiž že za viníka všeho jsou označena nezodpovědná média. Jenže v případě biskupa Williamsona skutečně nejde o náhodné zakolísání, jak se tu vatikánské stanovisko snaží vsugerovat, protože jeho nevybíravé výroky o holocaustu nejsou obsaženy jen v jednom televizním vystoupení. Dopouští se jich po léta pravidelně a už v roce 1989 během své kanadské cesty veřejně vykřikoval: „Ani jeden žid nezahynul v plynové komoře. Všechno to jsou lži, ži, lži. Židi si vytvořili holocaust, abychom před nimi padli na kolena a  postavili se za jejich nový stát Izrael…. Židé si udělali holocaust, protestanti převzali své řady od ďábla a Vatikán prodal svou duši liberalismu…" (K tomu viz zde).

A všimněme si dále, jak ve vatikánském postoji vůči Williamsonovi najednou mizí požadavek na vnitřní integritu osobnosti, který jinak bývá považován za jakousi samozřejmost u vysvěceného kléru…  Ale v tomhle případě je náhle povoleno, aby taková osoba něco jiného oficiálně hlásala jako držitel svého úřadu, a něco jiného prosazovala jako soukromá osoba (cituji znovu: „mluví-li o světských argumentech, je za své soukromé názory zodpovědný osobně…"). Tady jsme u samého základu tradičního katolického pokrytectví, které kromě jiného této církvi zabránilo, aby  ještě ve dvacátém  století mohla  jako korporace zůstat významnou morální autoritou (čímž nikterak nepopírám, že řada vynikajících osobností z řad katolických věřících takovou autoritou ve skutečnosti byla – a některé i pro mě). Ano, podle tohoto vatikánského stanoviska je normální a nepostižitelné na jedné straně „oficiálně" hřímat proti hříchům spojeným s tělesností, a večer si pak „soukromě"  v posteli užívat s kuchařkou; nebo z kazatelny „oficiálně" hlásat nevinnost a lásku Boží, a přitom „soukromě" šmátrat  rukou ministrantovi po zadku…

Vatikán má ze všech států na světě asi nejvíce vypěstovánu tradici symbolické diplomatické mluvy, v níž se věci nikdy neříkají nahlas, ale pouze naznačují… Jestliže papež přizve takového člověka, jako je Williamson, mezi oficiálně preferované církevní hodnostáře, a jako datum pro takové přizvání si zvolí předvečer mezinárodně uznávané památky obětí holocaustu, v diplomatické mluvě tím vlastně říká, že i když se to zatím neopováží říci nahlas, s Williamsonovými názory na židy a holocaust se v podstatě ztotožňuje.  A je zapotřebí hodně buranství a nešikovnosti, aby někdo v takové situaci předvedl tak velkou diplomatickou botu, jako čeští politici – jednak premiér, který v zápětí po takovém papežově gestu  vysílá do Vatikánu jako svého zvacího posla ministra spravedlnosti (k tomu viz zde), a dále i prezident, který se hned poté slavnostně na Hradě objímá s papežovým vyslancem (viz zde). Zatímco zkušený západní  politik by si na vstřícná gesta vůči Vatikánu v takové situaci přece jen pár týdnů počkal, až čas mediální oponou trhne a jeho přátelské gesto vůči hlavě katolické církve bude čteno již v rámci jiného diskursu, oba naši čelní politici tím de facto udělují  papeži za jeho antisemitské postoje jakési odpuštění,  ne-li dokonce poděkování – a protože tento půlrok nehovoří pouze jen za nás, činí tak vlastně  za celou Evropu… 

Pozdní papežova sebeobrana, k níž byl přece jen donucen veřejným míněním (k ní viz např. zde), působí krajně nevěrohodně zejména kvůli tomu, že přes své veškeré obecně formulované odsudky holocaustu ponechává  známého popírače na jeho čestném vyvýšeném místě; jako by přitom Svatý otec zapomněl na slova bible „podle skutků jejich poznáte je…"   Benedikt XVI. se touto aférou demaskoval jako potměšilý chrámový intrikán, a navíc podrazil všechny ty své příznivce, kteří při jeho inauguraci na papežský stolec vysvětlovali, že tento odchovanec zločinecké organizace Hitler – Jugend nebude  při výkonu své funkce nijak poznamenán světonázorem, k němuž byl v jejím rámci vychováván.

Opusťme však Vatikán, a věnujme ještě chvilku pozornost vlasti biskupa Williamsona, kterou je Velká Británie. V této krásné a svobodymyslné zemi se slina antisemitské nenávisti obrací v těchto dnech především proti zdejší státní televizi BBC, což je přinejmenším paradoxní, protože tato televizní stanice neproslula nikdy přílišnou objektivitou  při referování o arabsko-židovských  konfliktech, takže musela mnohdy čelit oficiálním izraelským protestům. Požadavek „charitativních" organizací sdružených v Disaster Emergency Committee, aby odvysílala jejich propagandistický klip, který  oslavuje teroristickou organizaci Hamas a manipulativně emotivními prostředky  vybízí k příspěvkům na její konto, byl však už trošku velké sousto i na BBC a její ředitel Marc Thompson vysvětlil veřejnosti, proč je tento klip neodvysílatelný: pro svou příliš zřejmou neobjektivitu a protože není zaručeno, že takto vybrané peníze budou vskutku užity na humanitární účely (viz zde). Následovně se začala rozjíždět štvanice na BBC i na některé další televizní stanice, které postupovaly obdobně (např. Sky News): protesty v ulicích i v parlamentu, útoky v médiích i na internetu… Obzvlášť agresivně vystupuje proti nezávislosti BBC několik britských ministrů a člověk si maně uvědomuje, proč právě z této strany přišel první pohlavek, který utržil před časem nezkušený mluvčí premiéra Topolánka Potužník, když  omylem řekl při hodnocení situace v pásmu Gazy pravdu, totiž  že Izrael tu  vede „obrannou válku."  Ona se totiž v Evropě pravda takhle moc nahlas už říkat nesmí, neboť – jak to pojmenoval Václav Krása –   rétorika evropských politiků je v podstatě zase  jen farizejská ( viz zde).

Ano, Evropa prochází těžkou krizí, ale ta krize nemá jen své ekonomické parametry. Na rozdíl od Ameriky, která  se v těchto dnech dočkala alespoň částečně očistné katarze ideálů, na jejichž základech je budována, evropská krize je zároveň i krizí morální kredibility,  a to na všech stranách, podobně jako před první i druhou  světovou válkou…

A to není právě dobré znamení…

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama