Politické strany v praxi jsou soubory, v nichž se vytvoří vždy dva prvky: vůdčí menšina, jež je aktivní a jež vládne, a vedená většina, která tvoří masy strany. Celá strana má pracovat ve prospěch zájmů obou částí, ale menšina má vždy z celé té práce prospěch větší; žije pravidelně nejen z prospěchů, jichž strana jako celek získá, ale nad to ještě přímo z finanční a mravní síly strany samé. A tak strana konec konců jsou tito vůdčí lidé, tato menšina, která nejčastěji ke svým cílům ostatních členů jen využívá a snaží se je udržet tu a tam jim hozenou výhodou. Ve straně vzniká oligarchie, na jedné straně vládnoucí vůdcové, a na druhé straně slepě vedené, ovládané masy…. Materiální vedení znamená tu pak veřejně zneužívat svého postavení k nejcyničtějšímu znásilňování a bohatnutí, nebo aspoň pohodlně žít ze své strany, mravní vedení znamená rozpoutat nejnižší sobecké vášně slavomamem opojených jednotlivců a dovedně užívat mas k osobním cílům. A to vše děje se prostřednictvím strany – a tak ve straně leží ony problémy a nesnáze demokracie….
Neboť dnešní straník, neproniknutý ideály pravé demokracie, je velmi nebezpečný člověk. Jeho charakter má velmi zvláštní znaky: má samé nebezpečné snahy, sklonnosti a disposice. Průměrný straník je člověk vždycky slabý, protože je přespříliš citový. Přesvědčení, pevné přesvědčení vědecké, náboženské, umělecké dává sílu, politického straníka přesvědčení však nesílí, nýbrž oslabuje. Straník se o své přesvědčení bojí, neboť je na něm interesován. Přesvědčení vědecké, náboženské je silné, protože je neinteresované, přesvědčení politické právě pro svou interesovanost u průměrného straníka není silou. A slabost straníkova se jeví i jinde: má příliš rád svou stranu a nekritická láska je vždycky slabá. Proto straník je neobjektivní, proto je nesnášenlivý a brutální k přesvědčení jiných. Ale straník je nadán ještě zvláštní vlastností, jež je velikou vadou a slabostí: trpí štítivostí ke každému členu strany druhé. A tím se dává strhnout k nespravedlnostem, zaujatostem, k netaktnosti, k nekulturnosti a barbarství. Straník však má ještě další zlý sklon: k macchiavelismu, neboť cíle jeho strany jako celku, který pracuje k dobru ještě vyššího národního celku, vyžadují, aby se nebraly ohledy na prostředky k jejich dosažení. A ještě jiné vlastnosti aneb aspoň sklony mívá straník: je násilnický, neomylnický a fanatický, zapadne snadno v neupřímnost, podvod a lež atd….
A právě toto prostředí, v němž pracují a vystupují politické strany, dává vzniknout zvláštnímu stranickému duchu a zvláštní psychologii stranictví. Strana totiž, jakmile vstoupí do politického života, naráží při své práci a činnosti na instituce a poměry moderního demokratismu. Poznává, že za vlády všeobecného hlasování se zásadou většiny nemůže dosáhnout uplatnění svých zájmů, dokud celý její názor, celé její přesvědčení a její filosofický podklad nebude úplně přijat. Snaží se tudíž dosáhnout většiny v davech, jde jí jen a jen o počet hlasů: a těch může dosáhnout jen prudkým bojem a napětím všech sil. Tím pak zároveň boj je tvořivým prvkem stranictví vůbec….
Život strany, jak bylo naznačeno, je boj…. A pod tímto vlivem vytvářejí se pak první znaky její psychologie: strana je absolutistická a despotická. Strana vidí, že zásady většiny při volbách a hlasováních ve sněmovnách ji dává buď naprostou moc a volnost jednat ve státě a obci podle své vůle bez ohledu na kohokoli, nebo bude podrobena stejné libovůli strany nepřátelské. Zásada většiny ve skutečnosti znamená pro stranu ve státech moderních všecko nebo nic. To přímo ukazuje straně, že moc ve státě znamená všecko, že moc, tím že se institucemi společenskými dává právo většině neodvolatelně rozhodnout, je vlastně právem: proto strana, má-li cokoli ze svých požadavků uplatnit, musí chtít moc a vládu. A protože ví, že může dosáhnout pro sebe něčeho jen tehdy, když je při vládě, musí moci, když se jí domůže, co nejvíce využitkovat. To znamená, že nemůže hledět na žádné jiné zájmy, že musí být bezohlednou, k druhým absolutistickou a despotickou. Tato bezohlednost, drsnost, nezkrotné sobectví jak v celku, tak u jednotlivců, tento absolutismus a despotismus, byť byl nejodpornější, je stranictví politickému nejpřirozenější. A nejeví se jen v institucích státních, ale všude, kam se stranictví dostane a kde rozhoduje prostá zásada egalitářské většiny.
Tím je dán také jiný podstatný rys politického stranictví. Zásadou většiny strana stává se úplně pánem situace. Zásada většiny je jednoduchá, prostá, samozřejmá, ale současně přísná. Zásada většiny připouští jen jednu pravdu, jedno právo, jedno rozhodnutí. Zásada většiny dává oprávnění ke všemu, ospravedlňuje vše, a proto předem vylučuje jakékoli dohadování a ústupky. Strana, která dosáhne převážné většiny, nepůjde se dohadovat s nepřítelem. Tato povaha zásady většiny způsobuje u stranictví jinou jeho vlastnost: neústupnost, nesnášenlivost, fanatismus….
Strana, jež dosáhla většiny, a jež poměry je nucena využít situaci co nejbezohledněji, nemůže zjevně uznat, že také druhá strana má pravdu, že její zájmy jsou také oprávněny a že by se jim mělo vyhovět. Popírala by tím sama sebe, svou podstatu i poměry, ze kterých vyšla. Proto musí naopak tvrdit, že jen ona se svými názory a zájmy má pravdu, že jen její cesta je správná, že jen její činy vedou k dobru a prospěchu všech. Kdyby připustila sebemenší oprávněnost, správnost, pravdu u druhé strany, bere si tím možnost být absolutistickou, vládnout neomezeně; byly by nucena vyjednávat, dohadovat se, vládnout společně se stranou druhou – a to vše se příčí zásadě většiny. Proto strana je skrz naskrz nesnášenlivá. Oprávněnost a správnost zásad a názorů u svého odpůrce nepřipouští. Ona má pravdu vždycky a všude. Její snahy, názory a tvrzení mají pro společenský život ráz pravdy absolutní. Tu přirozeně stranická neústupnost a krajní nesnášenlivost přímo hraničí s fanatismem. Být neústupným a nesnášenlivým vychází z podstaty dnešního stranictví….
Nesnášenlivost a fanatismus u straníků působí, že strana je vždy a všude při svém usuzování naprosto neobjektivní. Protože je hnána jedině svým stranickým zájmem a chce za každou cenu získat co největší počet straníků, chápe se všeho, co by ukázalo, že ona má pravdu, že její snahy jsou správné, že ona je vrcholem dobroty, oprávněnosti a dokonalosti. Proto neobjektivně všecko, co sama činí, vynáší a vychvaluje. Co její straníci podnikají dobrého, nanejvýše oceňuje a zveličuje; jejich zásluhy přeceňuje a činí z nich veličiny, jimž není rovno. Tak často nejbezvýznamnější lidé přes noc se stávají výtečníky prvého řádu, bezvýznamné jednání rozhoduje pojednou o osudu celého státu a národa, prázdná a všední řeč stane se událostí dalekosáhlého významu, nepodružnější projev několika lidí svatým hlasem nespokojeného národa, hřímajícími protesty a výstrahami proti odpůrcům…. Poklesek straníkův jeví se v řadách jeho strany jako zcela běžný způsob hospodářského boje, obchodních manipulací, průmyslových a peněžních spekulací, jichž se přihází tisíc denně a jež nic neznamenají. Týž poklesek druhá strana líčí jako zločin nejhoršího druhu, pro nějž není ani dost přísných a odstrašujících trestů…. Shovívavost, zamlčování, omlouvání a vykrucování v takovýchto okolnostech, anebo zase krajní přísnost je přímým důsledkem této stranické neobjektivnosti.
Důsledkem uvedených psychologických straníkových sklonů je další jeden docela zvláštní druh stranické neobjektivnosti: úžasně rychlé zapomínání vad a špatných činů odpůrcových, jakmile tento straně se z těch nebo oněch důvodů přiblíží. Je známo z politické praxe, že vyskytly se už nejnemožnější aliance a koalice politických stran, a takových, jež se bezprostředně před koalicí potíraly na nůž a jež po jejím rozbití jsou odpůrci ještě vášnivějšími. To proto, že každé sblížení se stranou druhou působí právě na osobní interesovanost a lásku straníkovu: je přirozené, že toho, kdo pracuje pro můj zájem, aspoň vedle sebe ochotně trpím; a když jiné sblížení není možné, tož aspoň nechám boje a udržuji s ním souběžný chod. A je také přirozené, že láska má k mé straně předem otupuje hrot všech mých jiných pocitů k nepříteli, jakmile tento počne prokazovat služby předmětu mé lásky: mé straně.
Straník se dostává do situace, že sám pro sebe si je nucen přiznat, že ta nebo ona věc je špatná, ale že z důvodů stranických musí se omluvit, utajit nebo umlčet nebo i obhájit. Tu pak je pramen soustavné neupřímnosti a pokrytectví, jež přivádí za sebou jako nutný důsledek přímou lež a podvod…. Tím duch stranictví odnaučuje střízlivému a samostatnému myšlení. Vše oceňuje se ze zorného úhlu stranictví. Vše musí projít stranickým sítem; teprve pak může se tomu dát uznání nebo to zvrhnout. Stranictví tak nenechává nikomu a v ničem svobody. Do každé otázky se vmísí, do každého sporu zasáhne, ve všem se projevuje jeho vliv. Jeho přátelství nebo nepřátelství, nijak nezapříčiněné, zasahuje tam, kde by se ho každý nejméně nadál a kde by ho nikdo nečekal: do vědy, umění, veřejné správy, soudnictví, soukromých úřadů a zaměstnání atd. atd. To je jedna z největších neřestí stranictví vůbec….
Vlastnosti stranického ducha mají řadu přímých i nepřímých následků pro společenský život našich demokracií nadmíru důležitých. Prvním jejich bezprostředním následkem je, že se zesurovuje veřejné mínění, tisk i jednotlivci. Jak již uvedeno, žádná zbraň a žádný prostředek nezdá se být dost špatným, aby ho ke svému cíli nezneužilo. Kazí se tudíž především ti, jichž se osobně jakýmkoli způsobem věc dotýká. Vyvolává se odveta, jež nutně chápe se týchž prostředků a zachvátí většinu všech interesovaných; zejména však tisk kráčí tu v čele. A poněvadž v demokratické společnosti moderní tisk je právě předním orgánem všeho veřejného života a jedním z prvků, jež demokratismus umožňují, znamená to pak přímé rozsévání demoralizace a zesurovění nejširších vrstev a veřejných mravů vůbec.
Z prostředí, v němž tento duch stranický vyrůstá a v němž se tvoří nastíněná psychologie strany, vzniká dále nutně nikde nezastíraný a nanejvýš nemravně působící osobní sobectví a cynismus straníků, jak ve věcech soukromých, tak veřejných; z toho vyvěrá pak ono všeobecně známé a nanejvýš odporné šplhounství, bezohledné hnaní za majetkem, strejčkování, protekcionářství atd. Straník se totiž opře o svou stranu a ví, že ta ho ochrání a musí ho ochránit ve všem jeho počínání…. Zásady strany bezohledně obrátí ve svůj prospěch, morálka strany mu dovoluje bez skrupulí šlapat po právech lidských a po morálce veřejné. A protože si je jist, že za ním stojí legie straníků s vlivem v různých korporacích a v tisku, nezdráhá se cynicky stavět na odiv svou sílu a brutalitu.
– – – – – – – –
Názory, které jste dočetli, jsou natolik aktuální, že se téměř zdá, že je v nich vylíčena situace na dnešní české politické scéně. Nicméně jsou podstatně starší, protože byly napsány téměř před sto lety (já pouze opravil pravopis a sem tam slovosled atd.). Všechny výše uvedené myšlenky byly totiž vybrány ze statě Povaha politického stranictví, která vyšla v Praze v roce 1920 a v níž její autor shrnul některé své poznatky, které byly formulovány v letech 1908-1914 za účelem dosažení a obhájení soukromé docentury na filosofické fakultě tehdejší pražské české university (té vskutku pak pro obor filosofie se zvláštním zřetelem k sociologii v roce 1913 dosáhl). Tím autorem byl Edvard Beneš, mladý sociolog, který se tehdy ještě dotýkal české politické scény spíše teoreticky než prakticky.
Považoval jsem za potřebné připomenout jeho tehdejší názory zejména proto, abychom si uvědomili, že často to, co my dnes považujeme za úchylky naší doby, vyvěrající z naší zvláštní situace navozené posttotalitním vývojem, jsou často právě naopak průvodní známky demokracie jako takové, které se vynořují – a jsou kritizovány – již od těch časů, kdy u nás moderní demokracie teprve vznikala, a znovu se vracejí, kdykoli začíná zase normálně fungovat… Takhle totiž bude vypadat demokracie u nás a kdekoli jinde vždy tehdy, když občanská společnost vzhledem ke své nezkušenosti nebo oslabení dovolí tzv. velké politice (což je u nás ten rybník, který se rozprostírá mezi parlamentem a vládou), aby se stala sebestředným bodem demokracie…
Ať se nám hašteření a skandály na politické scéně sebevíc nelíbí, ať nám sebevíc vadí jejich propírání v tisku, nezapomínejme však přitom nikdy na to, že za totality tohle nebylo: strana byla jen jedna – a pokud se rozhašteřila, pak si to vyříkávala mimo společnost na svých vlastních fórech; skandály tehdy také nebyly – a pokud ano, rozhodně se neřešily ve veřejném prostoru; a tisk? Ten jen chválil nastoupený vývoj nebo konstruktivně tepal do povolených témat…