Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

O karikaturách zaplacených krví

Festival Jeden svět, který probíhá v Praze v těchto dnech, přináší i některé filmy vyjadřující se k vzájemnému vztahu západní civilizace a muslimského světa. Jedním z témat, které se tu tak objevují, jsou i ony proslavené „dánské karikatury", které se staly před dvěma lety záminkou k hysterické a krvavé protievropské kampani.

 

Když v září 2005 odevzdával sympatický karikaturista Kurt Westergaard společně se svými dalšími kolegy redakci provinčního dánského listu Jyllands-Posten svou karikaturu proroka Mohameda, na níž vyobrazil jeho turban jako zápalnou bombu,  nemohl ani v nejmenším tušit, že tím dává podnět k razantním protestům muslimského světa, které vyvrcholí vypalováním ambasád,  a poté, když na jeho hlavu bude vypsána odměna milion dolarů, vystaví sám sebe, svou rodinu i své městečko opakovaným útokům nájemných vrahů – poslední atak na jeho osobu podnikli mimochodem dva Tunisané a jeden dánský občan marockého původu právě před měsícem (viz zde). Jak k tomu vůbec mohlo dojít, o to se zajímal dánský režisér Karsten Kjær; vedl za tím účelem desítky různých interview a procestoval řadu evropských i asijských zemí, aby nakonec své investigativní pátrání shrnul do pozoruhodného dokumentárního snímku nazvaného  Proklaté karikatury (Bloody Cartoons, režie Karsten Kjær, Dánsko 2007, 53 min).

Ukázalo se, že celá aféra s karikaturami má původ v prostém faktu, že i v malých dánských městech dnes působí aktivní muslimské komunity, jejichž horliví členové udržují pravidelný styk se svým domovským zázemím: aféru rozpoutal jeden z těchto aktivistů, jistý Raed Hlayhel, který se z Dánska vrátil domů do Libanonu, aby si tu na útocích vůči západní svobodě slova založil svou novou kariéru. Vše ostatní pak už bylo v rukou čelných arabských politiků a ideologů, jako jsou šejk Mohammed Rashid Qabbani, generální sekretář Organizace islámských zemi (OIC) Ekmeleddin Ihsanoglu nebo velká hvězda televize Al Džazíra, „globální muftí"  Yusuf al-Qaradawi: většina z nich sice dotyčné karikatury neviděla, dokud jim je dánský režisér při natáčení filmu neukázal, ale to jim nevadilo, aby nad nimi veřejně nevyjádřili své pohoršení a nevyzvali muslimskou veřejnost k rázným protestům vůči nim – jak ve filmu říká Ihsamoglu: jestliže Evropané mají právo vyjádřit svobodně svůj názor karikaturami, mají zase muslimové právo vyjádřit svůj názor v razantních protestech proti nim.

V jejich podání byly tedy masové protesty proti karikaturám, v jejichž rámci došlo i k více než 150 obětem na lidských životech a v různých muslimských zemích byly vypáleny ambasády Dánska i dalších evropských zemí, spontánním projevem rozhořčení arabského lidu, za něž oni osobně nenesou žádnou osobní zodpovědnost. Režisér Karsten Kjær do svého filmu ovšem zařadil i důkazy, které „spontánnost" těchto akcí do značné míry vyvracejí; patří mezi ně např. záznamy z kamer ochranného systému dánské ambasády v Bejrútu, které ukazují, jak se libanonští vládní vojáci, kteří ještě půl hodiny před jejím zničením chránili budovu ambasády, spořádaně seřadili a odešli záhy před příchodem demonstrantů se zápalnými láhvemi… Nedaleko od Teheránu našel režisér i přímého účastníka útoku na dánskou ambasádu v íránském hlavním městě, 72letého profesionálního revolucionáře Al Bakhshiho, který při útoku sehrál roli rozhořčeného muslima, jenž svou krvavou rukou položenou na bránu ambasády dává povel k útoku. Svou účast v útoku bral tenhle dobrý muž jako svou každodenní práci, která mu byla přidělena obvyklým způsobem telefonátem ze sekretariátu tamní „vlády a strany" a ani on do té doby dotyčné karikatury neviděl – když mu je reportér ukázal, rozesmálo ho, že na oné slavné s bombou vypadá Mohamed jako indický Sikh…

Reklama

Otázka, jak vlastně mohly dánské karikatury přispět k masovým nepokojům a eskalaci mezinárodního napětí, není ovšem ústředním problémem, který dokument řeší; tím je otázka, zda je správné a vhodné zveřejňovat takové obrázky, které se dotýkají náboženského cítění některých skupin, a jak celá aféra přispěla k vývoji v této oblasti. Zde na jedné straně stojí rozhodný postoj sympatického karikaturisty Kurta Westergaarda i vydavatelů dánského a francouzského listu, které karikatury otiskly,  jakož i řady dalších evropských novinářů, kteří útoky na karikatury označují jako útok na samu podstatu svobody slova, jak si ji západní civilizace vybojovala od osvícenských časů: každý z nás má totiž právo vyjadřovat se  svobodně o věcech kolem sebe a útočit kromě jiného satirou, vtipem a zesměšňováním na ideologie, s nimiž nesouhlasí… Jak ve filmu potvrzuje dánský ministerský předseda Anders Fogh Rasmussen, to je i stanovisko, kterého se zatím ve svých proklamacích drží i evropští politici, i když jejich reálná politika může už směřovat jiným směrem, a také – pokud můžeme soudit z osvobozujícího rozsudku pro Philippa Vala, francouzského vydavatele listu, který otiskl karikatury, i zdejší soudní systém… Proti tomu stojí postoj ideologů arabského světa, kteří chápou jako urážku náboženství nejen takové zobrazení svých proroků, které může být považováno za jejich zesměšnění, ale v souladu s ikonoklasmem některých náboženských proudů stále častěji i samotný fakt jejich zobrazení vůbec (jak reportér zjistil v Teheránu, pod vlivem aféry došlo ke stažení dosud běžných plakátů s Mohamedem z náboženských obchodů).

Jakkoli tedy formálně vzato si  v průběhu aféry s karikaturami Evropa nedala vzít své právo na svobodné vyjadřování, skutečný výsledek je poněkud jiný, jak nasvědčuje např. i fakt, že Berlínská opera stáhla z repertoáru těsně před premiérou více než dvě stě let starou Mozartovu operu Idomeneo, v níž se děj v jednu chvíli odvíjí nad setnutými hlavami Mohameda, Budhy a Ježíše. I karikaturista Kurt Westergaard byl již odmítnut, když v jedné na jednom ze svých pozdějších obrázků zobrazil jako bombu tentokrát břicho těhotné ženy v burce, aby tak poukázal na populační explozi  muslimského světa… I když se tu islám jako náboženská ideologie stále ještě oficiálně smí kritizovat a zesměšňovat, ve skutečnosti pod vlivem aféry podstatně zesílily politické tlaky a autocenzurní zásahy, které ve snaze o předcházení případným konfliktům s místními i světovými představiteli této konfese její kritiku oslabují… To je konstatování, které nám Karsten  Kjær nabízí jako vyznění svého filmu. On sám se netají, že patří k radikálním stoupencům svobody slova a dokonce se na jednom místě – a to konkrétně po rozhovoru s ředitelem Islámského centra pro karikatury (rozuměj: pro karikatury o židech a holocaustu) Masoudem Shojaiem Tabatabaiem – ve filmu vyslovuje i pro zrušení zákonů trestajících popírání holocaustu, které platí v řadě evropských zemí. Obávám se však, že v tomto ohledu Kjær příliš podlehl Tabatabaiově argumentaci, která je založena na konstatování, že holocaust je pouhý ideologický výmysl židovského světa, a tak lze na něj útočit mimo jiné i jeho zesměšňováním;  vyvraždění šesti miliónů evropských židů však byla holá a drsná skutečnost a při pojednávání o ní by měla být především uplatňována zásada mluvit pravdu, která je společně s právem vyslovovat svůj názor i za cenu zesměšnění ideologických konstruktů svého protivníka rovněž od osvícenských časů jedním z hlavních pilířů evropského moderního myšlení.

 

al1 

Íránský revolucionář Al Bakhshi u brány dánské ambasády v Teheránu jako pobouřený věřící…

 

al2 

 … a "v civilu" s dánským režisérem Karstenem Kjærem

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama