Člověk tím dává vlastně najevo hned dvě věci najednou: jednak tak vzkazuje svou podporu a vědomí solidarity těm odpůrcům totalitních režimů, kterým bude nakonec pošta skutečně doručena (víme, že na Kubě a v Barmě tak tomu není, ale v Bělorusku prý pošta politickým vězňům chodí), a zároveň dává na vědomí i jejich věznitelům, že se o tomhle nespravedlivém případu ví a že jej někdo v zahraničí monitoruje – režim samozřejmě dotyčného na základě pár pohlednic nepustí, ale nepochybně to do jisté míry ovlivní kromě jiného i jednání konkrétních vězeňských dozorců a bachařů, kteří si tak uvědomí, že své případné nekorektní jednání budou muset později možná vysvětlovat…
Takže letos půjde má pohlednice do Běloruska 22létmu studentovi politologie Arturu Fińkiewiczovi, který právě teďka sedí v Mogilevu ve „speciální" base určené pro výkon nucených prací (tzv. „sledčaja turma" č. 4 – ten název skutečně moc iluzí nedovoluje), a zdá se, že to tam nemá vůbec lehké, protože – jak znějí poslední informace staré necelý měsíc – vedení tohohle zařízení vůbec není šťastné, že má mezi svými chovanci také tohohle politického, takže se jej snaží odlifrovat do řádné trestní kolonie, kde by se nacházel mezi hrdlořezy nejhoršího kalibru – a aby ho tam mohlo poslat, bude úplně stačit, když z něj vyrobí vzpurného jedince, kterému již pro jeho neposlušnost muselo být uděleno několik menších trestů…
Dost absurdní je vůbec i to, za co byl Artur odsouzen. Klade se mu za vinu, že jako aktivista sdružení Mladá fronta napsal prý v době Lukašenkových prezidentských sebevoleb v roce 2006 na zeď jednoho domu v Minsku graffitové nápisy „Už tě máme dost!" a „Chceme nového!" (v originále „Дастал!" a "Мы хочам новага!"). Tím se podle žalobců dopustil trestného činu „hrubého chuligánství" a navíc poškodil obecný majetek v hodnotě, kterou prokuratura původně vyčíslila na 33 milionů rublů (tedy asi 16 tisíc dolarů, za což by si klidně mohl jít podle běloruských zákonů sednout na dobu od 7 do 12 let). Soud dal prokuratuře za pravdu a odsoudil jej na dva roky nucených prací, nicméně se mu ta částka za poškození domu zdála přece jen moc vysoká, a tak ji snížil na „pouhých" 400 tisíc rublů, které teď musí Artur splácet hlavnímu městu své vlasti; později se totiž ukázalo, že za opravu postříkané stěny vynaložila nakonec příslušná správa budovy částku odpovídající maximálně 220 dolarům (k tomu viz zde).
Artur se má vlastně stát exemplárním případem odstrašujícím všechny případné další mladé sprejery před vyjadřováním svých politických názorů, protože až dosud se podobné projevy v Bělorusku řešily obvykle jen finanční pokutou udělenou ve správním řízení. Z hlediska zajištění čistoty běloruských domů před politickou propagandou si ovšem Lukašenkův režim moc nepomohl, protože Arturovo uvěznění pochopili umělečtí sprejeři v sousedním Polsku jako útok na svou svobodu vyjadřování a vyhlásili Lukašenkovi válku: „V Bělorusku bijí naše! – začal volat na poplach sprejerský server skupiny 3 FALA – sztuka ulicy; její členové hned připravili šablony s Lukašenkovou karikaturou, s jejíž pomocí i hodně nešikovný sprejer vyrobí působivé graffito za několik vteřin, a pod záminkou účasti na hudebním festivalu je bez otálení vyvezli do Minsku…
Graffiti dělat nebudu, na to jsem přece jen už trošku starej, ale tu pohlednici jsem poslal. Sice bude mít maďarskou známku (protože jsem teď právě v Budapešti) a text je ve špatné ruštině (protože bělorusky opravdu neumím), ale aspoň jsem se na ni nakreslil s českou vlajkou…