Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Pravda a láska musí zvítězit?

 

Tuto úvahu nosím v hlavě už proklatě dlouho, a tak má nejvyšší čas, aby vyšla na světlo boží; jestli si dobře vzpomínám, poprvé jsem se ji snažil artikulovat oné opojné silvestrovské noci, která vládla v Praze z 31. prosince 1989 na 1. ledna 1990. Co nám vlastně sděluje dnes již okřídlený Havlův výrok o lásce a nenávisti, jak asi vznikl a jaké funkce plnil?

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí… Výrok, který na jedné z listopadových demonstrací více méně náhodně hodil nově se rodivší tribun lidu do davu, aby jej podnítil k dalšímu emfatickému vzplanutí, je dobovou replikou na slova Pravda vítězí, která byla v roce 1920 vepsána na velký státní znak nově vzniklé Československé republiky. Spolu s ním se tato slova dostala i na standartu prezidenta republiky, z níž pak nebyla odstraněna ani v roce 1960, kdy státní znak dostal jinou, socialistickou podobu. Slova Pravda vítězí tak vlála nad Pražským hradem i v době Husákova samoděržaví a – pro ty, kteří si to nepřipouštějí – vlaje tam (na rozdíl od vlajky Evropské unie) i dnes. Odkaz na prověřující sílu nadčasové hodnoty, vedle níž jsou politické manipulace bezcennou a pomíjivou veteší, má své biblické konotace (Veritas omnia vincit) a poukazuje zároveň v duchu Masarykovy filosofie českých dějin i k husitské ideologii. Václav Havel ve své replice využil všeobecné známosti těchto slov, několika úpravami je však převedl do nové podoby – mimo jiné jistě i proto, aby jim dodal tolik potřebný pel novosti.   

 

Pravda – a láska?

Reklama

 

Nejvýraznější přidanou hodnotou, kterou na Havlově výroku můžeme snadno uvidět, je fakt, že zmnožil počet vítězících hodnot: nepatří mezi ně už jen pravda, jako na prezidentské standartě, ale i láska. Amor vincit omnia se ozývalo už v renesanci (Caravaggio ostatně takto pojmenoval jeden svůj obraz) a Havel sám patřil ke generaci ovlivněné hippies a společenským uvolněním 60. let, v jehož hodnotovém světě lásce bezpochyby náleželo významné místo; odtud tedy pramenila zřejmě Havlova inspirace k úpravě, o níž mohl tušit, že v emotivně rozvášněné době bude přijata s povděkem. Je ovšem otázka, zda propojením dvou hodnotových světů, které takto vzniklo, nedošlo zároveň k rozmazání jasného apelu jednoho či obou z nich.

Ponechám školeným filosofům, aby posoudili, zda takto provedené souřadné spojení pravdy a lásky nenavozuje zároveň do jisté míry i jejich vzájemnou kontaminaci či kolizi, a  spokojím se s konstatováním, že proslulý výrok nepronášel Havel již jako představitel „nepolitické politiky“, ale jako pragmatický politik prosazující zásadní změny v této zemi. Troufám si dokonce říci, že výrok má – podobně jako řada dalších mediálních signálů, které tehdy Havel a Koordinační centrum OF vysílali – tvrdě pragmatické jádro. Jako v celé jejich tehdejší strategii jsou totiž i v něm obsaženy dva ne úplně kompatibilní cíle. Prvním z nich je získat masovou základnu (a tím i legitimizaci) pro vlastní mocenské požadavky vůči představitelům komunistického režimu; pro tento cíl bylo vhodné požadovat „pravdu“, tj. požadovat, aby se veřejně mluvilo o všech dosud utajovaných zločinech, deviacích a nevýhodách vládnoucího režimu.

Druhým z těchto cílů však bylo zároveň prosadit všeobecnou akceptaci tehdy očekávaných nebo již  uzavřených dohod o podílu na moci; odtud četné tehdejší apely na lásku a odpuštění (Nejsme jako oni!) či národní jednotu, ale i právní kontinuitu atd. Proklamovaná „láska“ měla prostě umožnit komunistům, aby se více méně bez poskvrny přenesli v dohodnuté míře do nových časů jako jejich spolutvůrci… Je třeba připomenout, že při vzpomínkových akcích po dvaceti letech hovořili již Václav Havel a další tehdejší opoziční politici o těchto dohodách vcelku otevřeně, přičemž je obhajovali jako snahu o dosažení „maxima možného“, tedy jako nezbytný historický kompromis.

 

Zvítězí – ale nad kým?

 

Další inovací, kterou Havel v tradičním sloganu provedl, byla konkretizace hodnot, nad nimiž má býti zvítězeno. Zatímco na prezidentské standartě prostě pravda vítězí a v okřídleném latinském mottu pravda vítězí nad vším (omnia), zde byla do hry vtažena dvě opozita, jedna pro pravdu (lež) a druhá pro lásku (nenávist). Nepřináší však tato konkretizace zároveň i zamlžení podstaty výroku a omezování jeho platnosti? Lež je sice – pravda – opakem pravdy, ale nemůže pravda vítězit i nad jinými jevy? Například nad omylem (vyslovovaným třeba i v dobré víře), nesprávným tradovaným názorem, hluboce zakořeněnou představou, špatným zvykem, fámou či nepodloženou domněnkou? A co taková láska, musí ausgerechnet vždycky vítězit jen nad nenávistí? Což když občas zvítězí i nad otupělostí, rezignací, rozmrzelostí či tělesným odporem? Je-li pak nenávist hloubkou své vášnivosti lásce vlastně podobná, není vlastně pro lásku největším opozitem spíše lhostejnost?

Václav Havel vsadil ve svém výroku na protiklad dvou antagonistických, nesmiřitelných soustav  (pravda kontra lež, láska kontra nenávist) a navázal tak svým způsobem na bojovou rétoriku komunistických sloganů; nebyl to ostatně v jeho projevech z oné doby jediný případ, kdy tak učinil (viz např. projev z prosince 1989: „chceme republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány…“). To byl opět zdařilý rétorický prvek, který podněcoval masové nadšení na náměstích, protože dav (i když jde o dav natolik ukázněný, jaký tu chrastil klíči v listopadu 1989) potřebuje mít jasný signál, že proti sobě stojí dvě nepřátelské strany, „my“ a „oni“. Problémem ovšem je, že takto vypjatý antagonismus v dobách, kdy bouřlivá situace odezní, spíše demobilizuje a umrtvuje… V běžném každodenním životě se totiž podobně vyhraněné protiklady nevyskytují a působí často nepatřičně, jako by byly vypůjčeny z červené knihovny či jiného kýče.

 

Vítězí, nebo zvítězí?

 

Další zásadní změna, kterou provedl Václav Havel ve známém výroku o vítězící pravdě, se zdá být vlastně jen drobnou kosmetickou úpravou – a přitom jde o změnu zásadnější než obě předchozí dohromady. Zatímco v původní verzi výroku je použito u přísudku nedokonavého slovesného vidu („vítězí“), Havel přidává jedno písmenko a převádí tak sloveso do vidu dokonavého („zvítězí“), a tím pádem i tak nějak do budoucnosti. Rozdíl mezi oběma variantami myslím velmi dobře vynikne, když vezmeme v úvahu ještě variantu třetí – totiž znění, které Havel vtiskává svému nejslavnějšímu výroku po dvaadvaceti letech ve filmu Odcházení, když se v jedné ze závěrečných scén vynoří zpod hladiny jezírka: „Pravda a láska MUSÍ ZVÍTĚZIT nad lží a nenávistí…“

Musí zvítězit? Konečné vítězství pravdy a lásky před námi náhle vyvstává přímo se stejnou nutkavostí jako nezadržitelně se přibližující konec světa, nebo alespoň jako jeden z těch neoddiskutovatelných „společenských zákonů“, o nichž se nám ještě docela nedávno pokoušel marxismus-leninismus namluvit, že mají objektivní platnost… Andělské chóry buďtež nám ku pomoci, pravda a láska musí zvítězit, kyrie eleison. Je ovšem třeba připomenout, že ve filmovém provedení své divadelní hry vtisknul Havel této třetí verzi sloganu natolik absurdní rozměry (nejen jejich propojením s výzvou k vypnutí mobilních telefonů, ale i tím, že jej přichází sdělit osobně on sám z vodních hlubin), že se od ní zároveň sám do jisté míry i s nadhledem distancuje;  na rozdíl od všech těch, kteří ji po jeho smrti prohlašují za jeho odkaz. 

 

 

Rozdíl proti výchozímu výroku na státním znaku z roku 1920 je tuším zřejmý. V něm se totiž pouze oznamuje, že pravda vítězí… No ano, občas určitě, a my všichni, kteří jsme byli vychováni v úctě k pravdě, budeme rádi, když se tak stane. Ono to masarykovsky střídmé „pravda vítězí“ je tak trochu jako zpráva rozhlasového reportéra z nějakého zápasu o aktuálním stavu utkání… Utkání, jehož průběh konec konců závisí kromě jiného i na nás. Havel v obou verzích svého výroku („zvítězí“, „musí zvítězit“) však výsledek odkládá do eschatologického nedohledna a zároveň nám jaksi nevědomky oznamuje, že jsou ve hře tajemné síly, které tento zápas jednoho krásného dne dobojují i bez ohledu na nás. Jeho přístup je hrozně demotivující: jestliže opravdu pravda a láska musí zvítězit, proč bych zrovna já sám musel v tomto ohledu rovněž přikládat ruku (či ústa, srdce, svědomí…) k dílu?   Přidáním jednoho jediného písmenka se tak výzva k součinnosti mění v oznam sice vhodný k tesání do kamene (či spíše – jak si žádá dnešní doba – ke zvěčnění na reklamních tričkách a pivních táckách), ale vztažený spíše k horizontu stínů před jeskyní, než k vlastní jeskyni.

 

 Pravdoláskisti a ti druzí

 

Čas oponou trhnul a dávný Havlův výrok začal žít svým vlastním životem. Dobře se hodil na transparenty, pod nimiž se dala dojatě zpívat národní hymna, a záhy se o jeho nesmrtelnost postarala rodící se Havlova politická opozice, která si jej vybrala, aby na jeho domnělé naivitě ilustrovala neschůdnost „nepolitické politiky“ v „praktickém“ životě. Ironizováním hodnot, se kterými pracuje, a vysmíváním byl tak původně dost pragmaticky konstruovaný výrok proměněn v „idealisticky“ negativní symbol, s jehož pomocí se dala snadno diskreditovat skupina Havlových skutečných i domnělých stoupenců. Pro ty se zrodila i nová posměšná nálepka: „pravdoláskisti“. To je slovo, s kterým dodnes často manipulují i političtí mafiáni a zloději, kteří v duchu teorie mezního užitku rozkradli tuto zemi, paralyzovali nastoupené demokratické procesy v ní a v současné době se jí v důsledku prohlubující se ekonomické krize snaží stále zřetelněji dovést k fašistické přestavbě.

 

Ironií osudu je to totiž právě opakovaný hlasitě projevovaný odpor státně-mafiánských kruhů vůči Havlovu výroku o pravdě a lásce, co mu po prezidentově smrti opět dává nový rozmach. V přímém přenosu přímo před našima očima výrok opět mění funkci: bez ohledu na úlohu, kterou mu kdysi dávno vtisknul jeho autor, a bez ohledu na konotace, které vyvolává svými sémiotickými interpretacemi, stává se dnes přihlášení k němu jedním ze sjednocujících prvků, které aktivizují občanskou společnost proti těmto mafiánům. Z nálepky, na jejímž obsahu už ani příliš nezáleželo, se stává tíživý cejch pro dosavadního nálepkovače…

 

Ostatně – ale to jen prosím mezi námi – jen zločinec nebo hlupák nemůže nevidět, že pravda a láska patří společně s krásou,  dobrem a několika dalšími hodnotami k nejvýraznějším majákům, s jejichž pomocí se ve svých krizových okamžicích orientovala nejen západní společnost jako celek, ale i většina individualit, které ve svém souhrnu určovaly její směřování.

 

[Aby úvaha získala na nadčasové koncíznosti, byla  z ní v listopadu 2014 vypuštěna dobově podmíněná osobní vsuvka.] 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama