Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Předvánoční příběh o rozbitém frňáku

Zpráva z tisku: V odpoledních hodinách napadla v metru skupina mladistvých několik osob židovského vyznání. Policie zvažuje, zda útok neměl rasový podtext. Místo a datum činu: New York, 7. prosince 2007.

 

Ten svět je opravdu čím dál menší – jen tím si lze vysvětlit, že vám už teď můžu vyprávět příběh, který se stal právě před týdnem v pátek odpoledne v newyorském metru panu Adlerovi. Mám ho z první ruky, protože mi jej právě teďka poslala po elektronickém holubovi kamarádka Yveta, která se před časem usídlila na Třešňové Hůrce uprostřed amerického venkova, aby si měla kde v klidu stýskat po Praze. Netušila chudák, že zpráva nejprv dojde až na staroslavný budínský hrad, kde právě v těchhle dnech vysoko nad krásným modrým Dunajem zase pro změnu pobývám já, a tak spěchám, abych vám jej rychle předal i do Prahy…   

Stát se to v době dostavníků, asi bychom se ten příběh nikdy nedozvěděli, málo platné, ten svět je opravdu čím dál menší…  Být to v době tatíčka Masaryka, možná by o něm vyšla zpráva v nějaké mravoličné podobě na deset řádek i s poučením v nedělní příloze Národních listů – a já si vlastně vůbec nejsem jistý, kdo by v něm byl pro uvážlivé a bradaté pány redaktory ten správný hrdina. A být to v oněch zlatých socialistických časech, na které všichni tak rádi vzpomínají, asi by nám ten příběh časem naservírovalo Rudé právo ve své oblíbené rubrice Ze světa bezpráví a násilí  – jen s tím drobným rozdílem, že by v něm pan Adler nebyl žid, ale komunista, kterého by v tom metru zbili imperialističtí naháněči, protože by svým spolucestujícím v metru říkal :"Čest práci, soudruhu!" a rozdával jim tam životopis Karla Marxe… Ale to už předbíhám, tak klidně seďte a poslouchejte…

Je před vánoci a vládne takový ten jímavý čas, znáte to… Chce se zpívat z radosti i z žalu a nakupují se dárky. A tak někdo ze samé radosti nad nadcházejícími svátky v newyorském metru vykřikl: „Veselé vánoce!" – „Merry Christmas!" Bylo to na trase Q, která jezdí mezi Manhattanem a Brooklynem, takže bylo zřejmé, že ne všichni cestující musí být právě křesťané. A vskutku tam jel právě pan Adler se svými přáteli, a protože je to slušně vychovaný mladý muž židovské víry, tak se ctěnému vagónu metra s úsměvem uklonil a popřál mu: „Happy Hanukkah" – „Šťastnou chanuku!"  New York je totiž město mnoha kultur (neměl bych snad vlastně říci multikulturální?),  které je evropštější než Evropa sama, a takhle si tam sousedé navzájem přejí.  A navíc – adventu sice již nakrátku, ale chanuka byla ten pátek v plném proudu, protože se letos slaví od 4. do 12. prosince.

Reklama

Jenže v tom vagóně jela i parta deseti mladých lidí, kterým patří svět. Všichni tak kolem devatenácti, ale někteří z nich už přesto dokázali – jak se později zjistilo na policii – svým tmavším spoluobčanům připomenout, kde je jejich místo… A téhle mládeži se Adlerova odpověď nelíbila. Nebo – abychom byli přesní – vlastně jí nerozuměli, protože neznali to divné cizí slovo, které použil, a tak se na pana Adlera začali mračit. A u toho mračení by to možná i skončilo, kdyby jedna z dívek z téhle bohorovné party nebyla i vzdělaná – málo platné, vzdělání dává věci do pohybu, o tom existují tlusté studie!  A tahle vzdělaná dívka svým kamarádům hned vysvětlila:  Chanuka, tu slavěj židi, protože v ten den zamordovali Ježíška!  A sahat na Ježíška, to se prostě nemá… A tak se tahle parta najednou proměnila – pokolikáté už vlastně v historii – v samozvané mstitele Božího hrobu… Napřed došlo na nadávky (do židáků, jak asi jinak), pak na facky i na kopance. A nakonec se v ruce jednoho z těch hochů objevil i nůž…

Tak to zatím bylo jenom první dějství,ale už začíná druhé. Zachovejme se nyní jako správně vypočítavý režisér, který si chce dramatickou situaci užít a udělat ji co nejdelší,  aby si pak mohl říci o vyšší honorář za napínavou scénu, a porozhlédněme se s naší kamerou po dalších lidech ve vagónu.  Dejme tomu, že vůz je poloprázdný, ale tím spíše všichni, co v něm sedí, vidí a slyší, co se děje… I když to vlastně vypadá, že nevidí a neslyší… Tuhle scénu známe všichni a všichni jsme v ní vlastně někdy vystupovali, a tak ji nemá cenu ani příliš popisovat… Dvě přítelkyně se najednou baví o módě tak usilovně, že na sebe ty detaily o příliš dlouhém rozparku a nevkusném fidží téměř až řvou, aby každý ve vagónu věděl, že jsou přece zaujaty jen samy sebou a ničeho kolem si nevšímají… A muž s tělem kulturisty, který by klidně mohl bez rozpaků zasáhnout, náhle čte sportovní rubriku tak usilovně, jako by ho ten baseballový výsledek 2:1  přímo uhranul, protože na něj bez mrknutí oka fascinovaně zírá už pátou minutu…

A stará paní na druhé straně vozu říká manželovi: "Teda Vendo (vlastně teda Johne, já na chvilku zapomněl, že jsme v americkém metru…), kdybys chlap, tak bys na ně vlít, a pěkně je srovnal," a čeká škodolibě, až ji zahanbený manžel zkormouceně zašeptá: „Hele neblbni, Marie (teda vlastně Mary), já už jsem na nějaký hrdinství starej." Ale manžel mlčí a myslí si: „Tohle mě dělá pořád, po celých těch čtyřicet pět let, co jsme spolu, ale já ji jednou  převezu, já prostě vstanu a půjdu dát tomu chuligánovi facku, ať si mě třeba zabije…" Ale nevstává a radši kouká z okna, jak se za sklem vozu míhají jednotvárné stíny…  Ale když dojde na nože, tak se přece jen jeden mladý muž zvedne, a jde napadeným na pomoc. Přijde k rozdováděné skupině mstitelů a řekne: „Lidi, co blázníte, přestaňte blbnout…"  No nebudu vás napínat, stejně nakonec dostali nakládačku oba, jak pan Adler, kterému asi přerazili nos, tak i pan Askari,  kterému zase bude ještě dlouho jeho hrdinský kousek připomínat fialový monokl kolem jeho levého oka.

 

SubwayAttack12_12bim

 

Ano, tak se ten mladý muž jmenoval, co jako jediný nakonec vstal a šel napadeným židům na pomoc – Hassan Askari, takto student z Bangladéše a muslimského vyznání. Však taky, když na příští stanici metra vtrhla do vozu policie, byl to právě on, komu jako prvnímu nasadili želízka, než se panu Adlerovi podařilo vysvětlit, že ne on, ale ti hodní bílí chlapci jsou útočníci… Takže nakonec všechno dobře dopadlo a jak se dále dovídám, soud s násilníky se bude konat 7. února příštího roku (tedy ne za rok nebo za dva, jak by tomu bylo u nás, ale už za dva měsíce – no co se divíte, jsme v Americe, tady i auta jezdí rychleji). Celý ten příběh je děsivě americký a v naší krásné vlasti by se přece vůbec nemohl stát, protože – jak jsem se dočetl pro změnu v jedněch českých novinách – v naší zemi nedochází a nikdy ani nedocházelo k rasově motivovaným útokům, i když někteří nezodpovědní jedinci za ně  neoprávněně označují spravedlivé rozhořčení obyvatelstva nad zneužíváním lidských práv ze strany sociálně nepřizpůsobivých individuí…

Vlastně by měl náš příběh končit holdem panu Askari, který si potlesk nesporně zaslouží, ale mě v jedné z těch novinových zpráv zaujala ještě tahle poznámka jednoho z reportérů: „Vrata domu jednoho z viníků sice nikdo neotvíral, ale všimli jsme si, že jeho okna zdobí menora a chanuková výzdoba". Takže aspoň pro jednoho z oněch útočníků nebyla chanuka neznámým pojmem, protože ji slavil někdo z jeho rodiny nebo někdo ze sousedů… A já bych ten příběh přece jen ještě chvilku vyprávěl dál, i když už půjde jen o fabulaci, která nesouvisí se skutečností, aspoň ne s tou, jaká je zachycena v novinách. Dejme tedy tomu, že jeden z těch mladých mužů, kteří se stali pochmurnými hrdiny našeho příběhu, se večer vrací domů z policejního výslechu plný vzdoru a ublíženosti, a aby se uklidnil,  sedne si na dvoře na vyvýšenou zídku, kterou si vyhlédl už jako kluk za své tajné místo.  Sedí a kouří ten den svou už bůhvíkolikátou cigaretu a jen kousek nad ním začínajícím večerem svítí okno s menorou…

Je pátek večer a na obloze vychází první hvězda, a tam v pokoji s menorou někdo začíná zpívat… Žije tam starý pán, to Davy dobře ví (ten mladý muž se jmenuje Davy, to jsem vám neřekl?), a prý je dost zazobaný, aspoň to říkají ženské z okolí… Jenže má v bytě jen pár starých koberců a samé knihy, Davy tam  jako kluk občas zašel a starý pán mu dal vždycky pěťák na zmrzlinu… Pak ale jednou zjistil, že si za ty pěťáky Davy kupuje cigarety, tak už mu přestal drobné dávat… A Davy je najednou zcela klidný a ví, co udělá.  Seskakuje ze zídky a sáhne na dvorku do kůlny s nářadím, kde jeho brácha opravuje motorky. Je tma a tak chvilku šmátrá, ale pak nakonec přece jen nahmatá to, co hledá… A čiší z něj ledový klid, když bere železnou tyč do ruky… 

„Jen pojď dál, Davide, už na tebe čekám…", říká ten starý pán a pouští Davida do předsíně. „V pokoji na stole najdeš čaj a koblihy, tak si kdyžtak nabídni…" I starý pán je klidný, a to je divné… Pročpak jej vlastně nepolekaly Davyho mocné a nedočkavé rány na vrata, kterými se dožadoval vstupu? A že si nevšiml tyče v jeho rukou? On se však jen tiše a téměř šťastně usmívá: „Věděl jsem, že jednou přijdeš…" A teď se dokonce k Davymu obrací zády, jak snadné by bylo právě teď uhodit… Jenže takhle to nejde, takhle si to Davy nepředstavoval, on chtěl vidět starcův strach a slyšet jeho doprošování, ještě než udeří…  Být vládcem osudu a ne jen trapnou nájemnou figurkou… Ruka s tyčí klesá a aby si dodal odvahy, tak aspoň vztekle vykřikne: „A ten váš divnej svícen! K čemu vám to vlastně je?"

A starý pán se usměje, jako by právě tuhle otázku čekal, a tichým chlácholivým hlasem začne vyprávět:

„První noc zapálíš jen jednu svíčku. Protože na počátku bylo světlo…

Další noc zapálíš dvě svíčky. Za tou nahoře se potáhnou páry a studené světlo té druhé bude chladné jako led… 

Další noc zapálíš tři svíčky. Ta třetí nechť září nad krajinou a dává světlo stromům…

Další noc zapálíš čtyři svíčky. Jedna z nich je Slunce, druhá měsíc, třetí hvězda nad hlavou a čtvrtá hvězda ve mně…

Další noc zapálíš pět svíček. Tu jednu za orla, jenž letí proti obloze, druhou za pěnkavu a třetí za konopáska, čtvrté světlo ať nese delfín a páté nechť je majákem pro ryby pod hladinou…  

Další noc zapálíš šest svíček. Je to šest lvů, kteří hlídají šest bran neexistujícího města…

Další noc zapálíš sedm svíček. Mám hlavu, dvě ruce, dvě nohy, srdce a pohlaví…

Poslední noc zapálíš osm svíček. Tu osmou za cosi ve mně, co pláče a směje se…

A proč ta devátá? Ta plápolá v Tobě, kdyby ta má zhasla…" 

Tak vida, napřed to vypadalo skoro jako reportáž, a nakonec by z toho vyšla taková malá předvánoční povídka… Jenom nevím, jak ji mám vlastně zakončit: uhodí nebo neuhodí?

Každopádně Vám přeju veselé vánoce a bohatého Mojžíška…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama