Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Proč Česká televize neodvysílala hajlujícího biskupa

V úterý 20. listopadu měla Česká televize vysílat film režisérky Kristiny Vlachové „Cesta naděje“, věnovaný osudům slovenských židů za druhé světové války. Měla odvysílat,  ale neodvysílala – a přiznejme si, že Česká televize je v tom tentokrát zcela nevinně, protože odvysílání filmu zabránila významná slovenská instituce, která vznik tohoto filmu před časem iniciovala a financovala – a tou je slovenský Ústav pamäti národa… 

 

Je fakt, že film Cesta nadeje (2005, 29 min.) vzbuzoval na Slovensku nebývalé emoce už od svého vzniku, přičemž se jen málokdo opovážil vyslovit nahlas, že mu vadí samo ústřední téma filmu, kterým je vypsání osudů židovské komunity v Medzilaborcích, jež byla – podobně jako na jiných místech někdejšího samostatného slovenského štátu – definitivně zlikvidována prostě tím, že zdejší židé byli nacpáni do dobytčích vagónů a vyvezeni do koncentráků Třetí říše, přičemž slovenský štát Němcům zaplatil za likvidaci každého z těchto svých nepohodlných občanů 500 říšských marek…  Asi by byl klid, kdyby se režisérka omezila jen na výpovědi těch několika šťastných, kteří přežili, protože se schovali v nákladních vagónech do hromady uhlí, které se tehdy  ze Slovenska vyváželo až do Švýcar…  Jenže ona si zajela i do dnešních Medzilaborců a natočila reakce dnešních obyvatel na jejich někdejší židovské spoluobčany a na některých současných záběrech vidíme dokonce i dnešní rómské obyvatele obce – no jestlipak v tom snad není nějaká skrytá symbolika? A co má vůbec co česká režisérka točit o slovenských interních problémech, nemajú snad Čehúni dost svojich starostí? To všechno byly námitky, které se na Slovensku vyrojily ještě před premiérou tohoto snímku.

A pak ty nešťastné archivy… Když už se musí točit filmy o období slovenského štátu, proč se to nedělá taktně a důstojně, aby se neurazila památka lidí, kterých si dneska na Slovensku každý váží? To už byla taková doba, že prostě každý hajloval, tak co by si při své audienci u prezidenta Tisa nezahajloval i významný představitel katolické církve? Vždyť je to možná biskup Vojtaššák, který byl politickým vězněm za komunismu a dnes je navrhován k blahořečení, ne-li přímo ke svatořečení… Copak je tuto zářnou postavu slovenského kléru nutno kompromitovat takovými maličkostmi, že byl za samostatného štátu místopředsedou Státní rady, jež se spolupodílela na Tisových antisemitských opatřeních? Jak to krásně vyjádřil mluvčí spišského biskupství vícekancléř Peter Majda: „Jeden pochybný záber z nejakého filmu nikdy nepreváži tú skutočnosť, že tohto biskupa spoločnosť týrala dvanásť rokov ako nevinného a istá časť ho týra ešte aj dnes, po jeho smrti." Jeden pochybný záběr, o nic víc přece nejde…

Kristina Vlachová tento film natočila jako pracovnice slovenského Ústavu pamäti národa pod přátelským dohledem jeho zakladatele Jána Langoše, který i pomáhal brzdit útoky, jež se proti snímku ozývaly. Po smrti této výrazné charismatické osobnosti se ovšem situace výrazně změnila, takže to byl nakonec právě tento ústav, který nedal souhlas k odvysílání filmu v České televizi… Oficiální zdůvodnění zní, že pro televizní vysílání dosud nejsou vyřešena  autorská práva na použité archivní dokumentární záběry s Krátkým filmem Praha a Slovenským filmovým ústavem, avšak prý se už o tom jedná… Podle mého názoru by se o tom mělo jednat proklatě rychle, protože instituce typu „ústavu paměti národa" (název toho českého, nedávno nově založeného, zní Ústav pro studium totalitních režimů) nejsou zakládány pro to, aby se minulost cenzurovala, ale právě naopak – abychom se dozvěděli pravdu o zločinech těch i oněch, padni komu padni…

Reklama