Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Pyšná princezna ve službách komunistické ideologie

Období mezi vánočními svátky a Silvestrem je již tradičně na všech českých televizních kanálech vyhrazeno především českým filmovým a televizním pohádkám, které podle obecně přijímaného názoru patří neodmyslitelně k „pohodě svátečních dní“. A tak jsme i letos měli opět možnost shlédnout celé to naše pohádkové „rodinné stříbro“, čehož využily Lidové noviny, aby ve zvláštním seriálu nabídly k sedmi nejvíce známým z těchto pohádek  komentáře očima filmového kritika, novináře, psychologa a rodiče. Historik přizván nebyl, a tak se dobrovolně hlásím sám; protože by však komentář ke všem sedmi pohádkám nebyl v mých silách, zaměřuji se pouze na tu první, zakladatelskou, kterou je „Pyšná princezna“ režiséra Bořivoje Zemana, jež měla svou premiéru v září 1952.

 

„Bylo jednou jedno království…", to jsou známá slova, kterými začíná řada známých pohádek; jejich účelem je situovat děj vyprávěného příběhu, který bude posluchače oslovovat povědomými a důvěrně známými prvky, kamsi do neurčitelného místa mimo čas a prostor. Určujícím znakem pohádky o pyšné princezně je však fakt, že se odehrává paralelně hned ve dvou královstvích, jež sice mají společnou hranici, ale která jinak vykazují diametrálně odlišné znaky. Jejich neslučitelnost přímo symbolicky ukazuje rozcestník stojící na jejich společné hranici:  jeho levá část (ostatně nikoli náhodou právě levá) ukazující do Země krále Miroslava (resp. Miroslavovy země) je optimisticky bílá a obsypaná květy rozkvetlých keřů a stromů, zatímco jeho pravá část (nikoli náhodou pravá), která ukazuje do Půlnočního království, je pesimisticky černá a obklopená jen holými stromy a vichrem; pro dokreslení odlišnosti mezi oběma zeměmi sedí na straně spadající do Půlnočního království na rozcestníku nebezpečně vyhlížející dravec supího vzezření a zlověstně krákorá… Obě tato království jsou tudíž dějištěm naší pohádky, ba co víc – pohádka je vlastně z hlediska své ideologické užitnosti, která do ní byla vložena jejími tvůrci, vylíčením proměn v jejich vzájemném vztahu, takže v tuto chvíli je na místě malé varování podobné těm, které třeba můžeme najít na obalu tabákových výrobků:

VAROVÁNÍ

Reklama

Nečtěte dál, pokud si chcete uchovat v hlavě tuto pohádku jakožto milou a nezpochybnitelnými uměleckými hodnotami oplývající vzpomínku z dětství, protože následující rozbor jejích ideologických horizontů vám takový přístup do budoucnosti může jednou pro vždy zkalit.

DEZILUZE ŠKODÍ ZDRAVÍ!

Pyšná princezna

Země krále Miroslava je v pojetí autorů filmu skutečně pozoruhodným státním útvarem a kdybychom ji měli stručně charakterizovat, asi bychom k tomu využili emblémy světla a slunce, jara, mládí, míru (viz již samotné královo jméno!), společenské harmonie a v pracovní oblasti dělného kolektivismu – tedy přesně ony emblémy, které už před lety rozpoznal Vladimír Macura jako základní nástroje,  které nabízela stalinská ideologie po únorovém převratu pro přiblížení budoucí komunistické společnosti, k níž již (téměř) dospěla sovětská skutečnost a k níž je nezbytné nasměrovat i nás jako mladší bratry sovětských budovatelů komunismu. (Viz Vladimír Macura, Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1848-1989, Praha 1992.)  Společnost žijící uvnitř Miroslavovy země se nám předvádí jako harmonicky utvářená komunita, v níž již došlo k odstranění všech zásadních vnitřních rozporů (takže zbývá jen vzájemné škádlení nositelů „mužských" a „ženských" řemesel) a jež je založena na dobrovolné a nadšené práci pro kolektiv jak v (pre)industriální sféře (tu zde zidealizovaně zastupuje škála bazálních řemesel, jako řezník, kolář, sedlář, tkadlec, kotlářka, košíkářka, kovář aj.),  tak v zemědělské prvovýrobě (dívky na poli,  dřevorubci, pasáček ovcí aj.). Ocenění za dobře vykonanou práci („každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě!" ) vyslovuje ve filmu jednak dělnému lidu své země jménem vládnoucího managementu sám král Miroslav, zároveň však i dělný lid vládnoucímu managementu, neboť i jeho činnost je tu popisována jako „platná" a „poctivá" práce odborníků, kteří rozumějí dobře svému dílu. Na rozdíl od Půlnočního království máme vlastně jen velmi mlhavé informace o vnitřním mechanismu fungování tohoto státu (jen z náhodné zmínky víme, že významné slovo má v jeho rámci „rada starších" – tedy orgán „kolektivního rozumu" určitě ne nepodobný ústřednímu výboru komunistické strany), víme však, že stmelujícím prvkem jeho fungování je bezmezná důvěra dělných vrstev  v prozíravost svého vedení. Král Miroslav je tu líčen jako všemi milovaný vůdce („náš král dobře kraluje"), který k vládě přistupuje se zkušeností zkušeného sadaře, „vlídného ošetřovatele štěpů" („já vím, Jakube, ale stromky mě nechtěly pustit…"). Tento odkaz k mičurinskému mýtu často ostatně spojovanému přímo s postavou J. V. Stalina  souvisí opět podle V.Macury „s univerzální socialistickou emblematikou ráje".

Z filmařského hlediska přidávají tvůrci pohádky obyvatelům Země krále Miroslava ještě jednu pozoruhodnou charakteristiku, když totiž v jejich případě vezmou další emblematické rčení o socialismu jakožto „rozezpívané zemi" doslovně: v této zemi se totiž až na malé výjimky nemluví, ale všichni zde pouze zpívají, a to navíc se značnou dávkou profesionální zkušenosti… Obsahem jejich zpěvů je přitom především popisování výhod společného kolektivního života a  chvála vládnoucího politického managementu, takže se vlastně orální  projevy zdejšího obyvatelstva odlišují od jiných zemí v čele s Půlnočním královstvím nejen svou zpěvnou formou, ale i svým obsahem; vidíme tedy, že zpívání zde má jiný než obvyklý význam, protože se stává symbolickým vyjádřením „nového myšlení" příznačného pro budovatelskou společnost Miroslavovy domény (na tuto redefinici toho, co znamená „zpěv", si vzpomeňme později, až uslyšíme o zákazu zpěvu v Půlnočním království). Pokud bychom nebrali kolektivní zpěvy Miroslavových poddaných zároveň jako jistou zaběhanou konvenci hudebního filmu padesátých let, jistě by se v nás vynořila znepokojující otázka, zda obyvatelstvo této země nezpívá pouze tehdy, pokud na ně míří kamery, ale takto nám film nabízí opravdu jen málo zneklidňujících momentů při líčení tohoto idylického ráje na zemi… Jedním z nich je např. Miroslavův rozkaz  ohledně jeho dvou portrétů, na nichž byl – na rozdíl od třetího, který autor pojal v intencích socialistického realismu, a který tudíž uspěl  – podle svého názoru vymalován málo realisticky: „Tyhle spalte, neříkají pravdu, nejsou k ničemu…"  Tenhle ikonoklastický motiv přerůstá v obecněji pojatou výhružku v radostném zpěvu dřevorubců, kterým replikují na králův komentář ohledně poraženého stromu:

Král: Nic neroste do nebes!

Dřevorubci: Nic neroste do nebes! Co překáží naší práci, ať se bez milosti zkácí! 

Jestliže kovářova slova „Král má pravdu, nezlobte ho!" ještě zapadají přes výhružný zjev vůbec ne dobrácky stylizovaného hromotluka, jenž je říká, do žertovného rámce vzájemné výměny názorů o užitečnosti jednotlivých profesí, k zamyšlení nabádají tato shrnující Miroslavova slova: „Protože jste pracovití, vždy jsem dobře kraloval…." Znamená to snad, že je král připraven kralovat i jinak než dobře, jestliže napříště nebude spokojen s prací svého lidu? Ale to jsou vskutku jen maličkosti, které se nijak nevymykají z dobové představy o šťastné zemi a jejichž jistou nepatřičnost tedy asi tvůrci filmu na rozdíl od nás příliš nepociťovali…

I když je Půlnoční království ve filmu obdařeno velmi jednoznačnou zápornou emblematikou, je třeba říci, že je zde popsáno z hlediska svého vnitřního uspořádání nejen mnohem konkrétněji, ale i realističtěji, nežli vzorová selanka u sousedů.  Jde především o zemi, v níž je výroba (dosud) založena na soukromé iniciativě jednotlivých producentů; na rozdíl od Miroslavova království tu tedy stát nezasahuje do výrobní sféry svými intervencemi, ale vznáší vůči ní jediný požadavek, a tím je odvádění daní.  V zemi rovněž panuje tradičně chápaný politický management, v němž se na získávání pozic při mocenském přetlačování uplatňuje politická zkušenost, mediální šikovnost i osobní vlohy k diplomatickému vyjednávání…  Pro takto obecně pojatý „buržoazní" politický systém  pohádka přitom příznačně volí jeho horší variantu – z hlediska vztahu státu a obyvatelstva je to systém zjevně vykořisťovatelský, jehož berní úředníci se svými metodami blíží spíše lapkům; z hlediska vnitřního fungování státu je to pak režim vnitřně zcela zkorumpovaný, v němž si rozhodování přisvojila intrikánská skupina několika „hradních pánů", které ztělesňuje trojice královských rádců (mimochodem připomínám, že Miloš Kopecký tu v roli kancléře ztvárnil nejživotnější postavu v celém příběhu). Na několika místech je pak naznačován i politický útlak vládnoucí v tomto království, avšak konkretizován je vždy pouze v souvislosti se zákazem zpěvu, který je zde uplatňován  (a my už víme, že zpívání hraje v našem filmu zástupnou roli  pro šíření „nové ideologie" ze sousedního Miroslavova království).

Hledáme-li někde předobraz k vylíčení Půlnočního království, jak je nám nabízeno v pohádce o pyšné princezně, nalezneme jej především v komunistické kritice buržoazního zřízení první Československé republiky, která byla komunisty odsuzována nejen pro svou údajnou sociální nespravedlnost a vykořisťování, ale zároveň i jako nedemokratický, možná až „polofašistický" systém ovládaný politickou garniturou odtrženou od lidu. Nesmí nám přitom uniknout, že hlava celého tohoto odsuzovaného systému je překvapivě z vlastní kritiky do značné míry vyjmuta.  Král Půlnočního království je tu totiž vylíčen nikoli jako součást onoho zkorumpovaného politického soukolí, do něhož zabředla politická moc v jeho zemi, ale spíše jako nešťastná postava, která vzhledem ke své vlastní neschopnosti  a postupující senilitě není schopna intrikánům kolem sebe dostatečně důrazně čelit. Tvůrci příběhu tu postupují opět paralelně ke komunistické kritice „buržoazní" republiky, která se nikdy neodvažovala vyslovit se otevřeně proti prezidentské moci, protože ta se těšila u širokých vrstev obyvatelstva příliš zjevné autoritě; nezapomínejme, že v poválečném vývoji byl zakladatel československé prezidentské tradice T. G. Masaryk pro komunisty z hlediska své ideologické užitnosti dlouho kladnou postavou a ještě v březnu 1948 prohlašoval Klement Gottwald na stránkách komunistické Tvorby, že musíme být „masarykovsky pevní"… 

Jestliže jsme si stručně nastínili, jaká jsou obě paralelní dějiště našeho příběhu, můžeme nyní konstatovat, že celá pohádka o Pyšné princezně je vlastně svým způsobem příběhem o sbližování těchto dvou antagonistických zemí, které je po různých peripetiích nakonec zakončeno happyendem v podobě jejich dynastického sloučení, v jehož důsledku pak dochází k převzetí politického systému Země krále Miroslava v Půlnočním království a de facto vlastně tedy k anexi tohoto státního útvaru k zemi svého politicky pokročilejšího a ideově vyspělejšího souseda. Klíčovou roli v tomto procesu satelizace Půlnočního království hraje princezna Krasomila, která volbou svého ženicha rozhoduje o budoucnosti své země;  jak to pregnantně formuluje poselství vybízející krále Miroslava, aby žádal o její ruku: „je do ní vložen budoucí osud mocné říše, která ji bude věnem…"  Krasomila zde tedy v tomto případě nereprezentuje – jak by to asi formuloval Jan Vodňanský  – příslušníci feudální třídy pretendující na trůn, nýbrž sílu oprávněnou k provádění politických rozhodnutí – tedy v podmínkách kritizovaného „buržoazního" politického systému demokratické voličstvo v závěru filmu se svobodně rozhodnuvší pro akceptování lepšího (Miroslavova) politického systému. Můžete poprávu namítat, že ve skutečnosti tak tomu nebylo, ale ideologické konstrukce vkládané do uměleckých děl nevznikaly (ani v padesátých letech ani kdykoli jindy) kvůli popisu skutečnosti, ale proto, aby v širší veřejnosti fixovaly názory a postoje, jejichž rozšíření si objednavatel přál – a tím objednavatelem a v důsledku znárodnění kinematografického průmyslu tou dobou i  producentem, výrobcem a monopolním šiřitelem byl komunistický stát…

Je to právě Krasomila, kdo –  jako jediná z postav – prochází v průběhu filmu dynamickou proměnou, kterou můžeme označit jako proces jejího „odpyšňování". Ačkoli má přirozené dobré lidské vlastnosti pěstované u ní v dětství v duchu lidových tradic (viz zprostředkovatelská postava chůvy vzešlé z lidu), je na začátku filmu v okamžiku svého rozhodování o budoucím osudu své země posedlá pýchou, tedy vlastností, která je zkraje v rozhovoru mezi králem Miroslavem a panošem Vítkem charakterizována takto: „neměla ještě nikoho ráda, jen sebe…" Projevem této její sebelásky je rozkazovačný tón, se kterým přikazuje králi Miroslavovi, aby jí zavázal střevíček, tedy – v politologické interpretaci  – aby akceptováním svého podřízeného postavení  přiznal zároveň, že politický systém, který je s ním spojen, nedosahuje kvalit, jež má systém reprezentovaný Krasomilou. To on ovšem odmítá a systematicky pracuje na substituci této Krasomiliny sebelásky citově vzrušenou závislostí na vlastní osobě; nástroje ideologické se tudíž při jeho princeznině převýchově neustále prolínají s emotivními nástroji nevyhýbajícími se ani erotickému působení. Jako aktivní činitel vstupuje Miroslav na scénu Půlnočního království právě v okamžiku, kdy hrozí princeznino zaslíbení jinému vladaři (princi ze Země zapadajícího slunce, který je ve filmu líčen jako neškodný a akce neschopný trouba – tedy opět jeden ze symbolů bezzubé demokracie) a svým známým trikem se zpívajícím poupátkem dosahuje hned několika efektů  – jednak se jednou provždy zbavuje nevítané konkurence, dále prolamuje pro svou osobu zákaz zpěvu (může tedy jako jediný volně a beztrestně propagovat přímo v centru politického dění zahraničního státu „nové myšlení"  své země) a s využitím písničky z princeznina dětství zároveň aktivuje i její mimoracionální senzory. Tak je mezi Miroslavem a Krasomilou nastartováno erotické třeštění, jež je ve filmu ovšem ztvárněno s využitím úsporných  vyjadřovacích prostředků přijatelných i pro prudérního objednavatele (škádlení na břehu při praní prádla apod.);  na jeho základě se pak král Miroslav pracující stále ještě v utajení profiluje vůči princezně ještě ve dvou významných polohách – jednak jako její učitel (hra na loutnu, vštěpování zásad sadařské profese) a jednak jako její ochranitel (když ji vhodnou intrikou přinutí k odchodu z otcovského zámku do prostředí, s nímž není dobře obeznámena). Na konci převýchovného procesu pak může Miroslav odhodit svou masku a stanout před princeznou ve svém královském majestátu: teď je to on, kdo poroučí: „Zavaž mi střevíc!", a ona, ačkoli je na chvilku lidsky uražena provalením lsti, které vůči ní užil, je již natolik prosáknuta vazbou vůči němu jakožto vůči svému učiteli, ochránci a idolu, že se nakonec ráda zařazuje na čestné místo mezi jeho vazaly a poddanými.  Tím dochází nejen k zapojení Půlnočního království do mocenské sféry vlivu krále Miroslava, ale spolu s tím samozřejmě i k prokázání větší životaschopnosti kolektivistického politického modelu, který Miroslav reprezentuje…. 

Ideologický koncept Pyšné princezny je tedy budován tak, aby v divákovi vyvolal či posílil přesvědčení, že československá demokracie postupně sama akceptovala nezanedbatelné přednosti sovětského zřízení, a to až do takové míry, že se mu  nakonec ráda  a dobrovolně svěřila do trvalé ochrany.  Účinnost tohoto podvědomě přijímaného „psychologického zisku" na diváka nebyla přitom ponechána jen na budování vlastního filmového příběhu a jeho vyústění v závěrečné happyendové katarzi, ale byla podtrhována i faktem, že se ve filmu vyskytují konkrétní a pro tehdejšího diváka sdělné odkazy na některé události z našeho poválečného vývoje, takže se film  vlastně proměňuje v malé dějiny československého státu v období let 1945-1948, psané ovšem samozřejmě z hlediska a ve prospěch poúnorových vítězů. Můžeme dokonce konstatovat, že některé dějové zápletky by byly vlastně docela nesmyslné, kdybychom právě za nimi nemohli takovéto konkrétní historické odkazy vysledovat; to platí už vlastně o samotné expozici příběhu, v níž nejprve slavnostní poselstvo Půlnočního království oficiálně vyzve krále Miroslava, aby se ucházel o dědiččinu ruku, ale když on tak skutečně učiní, dotlačí princeznu politický management tohoto království, který mezitím získal reálné informace o skutečném stavu věcí v Miroslavově zemi, k jeho odmítnutí. To je přinejmenším mezinárodní faux pas, které by bylo těžko zkousnutelné i podle dnešních značně rozvolněných diplomatických konvencí, a jeho užití v zápletce příběhu si můžeme vysvětlit jenom tak, že právě s jeho pomocí chtěli autoři filmu zpřítomnit ono pro ně osobně nepřijatelné vystřízlivění z nadšení Sovětským svazem, kterým procházela československá společnost po květnu1945: zatímco ještě v květnu 1946 všeobecná prosovětská nálada dopomohla komunistům vyhrát volby, později jejich akcie u veřejnosti zjevně klesaly a v případě opakování svobodných voleb  v roce 1948 již hrozily zjevným propadem… 

Pozoruhodným způsobem je ve filmu také znázorněno renegátství části české politické garnitury, která již dopředu vsadila na sovětskou kartu. Tuto garnituru znázorňuje panoš Vítek, který se ve filmu prvně objevuje jako zvláštní vyslanec Půlnočního království nabízející králi Miroslavovi možnost ucházení o Krasomilinu ruku. Dialog, který vzápětí vede s králem Miroslavem, má natolik klíčový charakter, že se vyplatí jej ocitovat celý: 

Král Miroslav: Vítku, jmenuješ se tak, je ten obraz opravdu věrný? (Všimněme si, že emisar Půlnočního království rozhodně není pro krále Miroslava neznámou osobou…)

Vítek: Je a není, pane králi. Jasná princezna je pyšná. Neměla ještě nikoho ráda, jen sebe. Ale o tom se nesmí mluvit, pane králi.

Král Miroslav: Tak proč jsi mi to řekl?

Vítek: Protože věřím, že mě nezradíš. Víš, u nás mezi lidem se o tobě hodně povídá, jaký prý jsi spravedlivý a moudrý…

Král Miroslav: Říkáš, že ještě neměla nikoho ráda? Hm, musíme si pospíšit…

Vidíme tedy, že hned na počátku příběhu se Vítek vlastně dopouští trestného činu velezrady, když  vyzrazuje vladaři sousední mocnosti skutečnosti, o kterých se doma nesmí mluvit, a vzápětí se k němu chová jako jeho věrný vazal, který věří v jeho ochranu. Jeho postoj má velmi blízko k renegátství Gottwaldovy mocenské skupiny, které zatím asi nejtrefněji vystihl před lety Ladislav Niklíček, když napsal:  „Věděli, co po určité nutné oklice udělají nejenom s vlastní stranou, ale také s celou československou společností. Jejich představy, jejichž základ byl pevně zakódován už koncem 20. let, byly na hony vzdáleny evropskému pojetí demokracie, občanské slušnosti k politickým partnerům, suverenity státu, občana jako subjektu politiky. Už dávno se rozhodli a před střední Evropou dali přednost Kominterně a jejímu ,trvalému odkazu‘.  Na tom všem nic nemění skutečnost, že někteří z nich se stali obětí systému, který pomáhali vytvářet." (Soudobé dějiny 1995.)

Renegátovi Vítkovi je dobře známa i pravá totožnost údajného zahradníka, který si konspirativně připravuje půdu pro budoucí zvrat politických poměrů, ale z pochopitelných důvodů ji nikomu předčasně neprozradí… I samotné líčení státního převratu, ke kterému v Půlnočním království dochází v důsledku vládní krize způsobené útěkem princezny Krasomily, v sobě nese řadu konkrétních odkazů na průběh únorového puče, kterým se v Československu k moci dostala Gottwaldova komunistická mocenská skupina.  Nechybí tu ani motiv demise královských rádců, tedy paralela k demisi nekomunistických ministrů v únoru 1948,  která měla ovlivnit hlavu státu, aby rozhodl v jejich prospěch („Když se ti naše rady nelíbí…"… "Co bych si bez vás počal, moji rádcové"); vlastní převrat však i zde provádějí pokrokové síly, které v příběhu reprezentuje „prosovětský" renegát Vítek a chůva jakožto reprezentantka zdravého jádra lidu: právě oni nakonec přinutí krále, aby mocenským zásahem odstavil dosavadní vládnoucí garnituru a vyhlásil jejich požadavky, které chůva ve svém vyděračském ultimatu formuluje v ideologické zkratce takto:  „Snížit daně, zrušit zákaz zpěvu, dát lidem práci a svobodu…" Princezna Krasomila do vlastního průběhu prováděného převratu nezasahuje, ale s uspokojením bere jeho výsledky na vědomí.

Provedení této zásadní změny je krok, kterému se král Půlnočního království jakožto hlava státu dlouho vzpírá a nabízí raději místo ní řadu polovičatých řešení („Když chceš dát někomu svobodu, dáš mu pilník!"), a i když nakonec k jeho provedení nerad přistoupí, není s ním zjevně sám vnitřně ztotožněn, což se projevuje zejména v oněch jeho slavných a později zlidovělých výrocích: „Odvolávám, co jsem slíbil!",Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil!" Aniž si to uvědomujeme, máme tu k dispozici docela slušnou psychologickou studii vnitřních pocitů prezidenta Edvarda Beneše, které musel prožívat v průběhu únorových událostí. Zdůrazněn tu je tedy především legální průběh celého státního převratu (který komunistická ideologie neopomněla nikdy připomenout ani při líčení československých únorových událostí); starý král i po něm  – podobně jako Edvard Beneš – zůstává ještě po nějakou dobu formálně v čele státu, avšak skutečnou moc okamžitě přebíhá Vítek, který se ihned chápe uvolněných kancléřských pravomocí a vyhlašuje závaznou ideologickou interpretaci nově přijatých opatření: „Aby si nikdo nevykládal slova našeho pana krále zase jinak, aby některý chytrák neobrátil jeho rozhodnutí ve svůj prospěch, budiž jasně prohlášena královská vůle: daně se snižují, zákaz zpěvu se ruší a kdo pracuje, musí se mít tak dobře, jako v zemi krále Miroslava. Běda tomu, kdo by se opovážil zase škodit lidu!" 

Pro dokreslení dobového kontextu ještě připomeňme nesmiřitelný postoj vítězů vůči představitelům předpřevratových poměrů, kteří jsou postupně  – nepochybně v souladu s postoji autorů scénáře – shromažďováni v kriminálech. Ano, Pyšná princezna je pohádkou,  v níž se uprostřed komunistických monstrprocesů (dva měsíce po premiéře pohádky začal proces se Slánským) politický nepřítel bez milosti trestá natvrdo, a když do kobky, kde již sedí kancléř se svými dvěma spolurádci, přivádí biřic jejich dalšího spoluviníka, kterým je někdejší výběrčí daní, komentuje to slovy: „Vrána k vráně vždycky patří!" – tato slova přitom biřic neříká, ale zpívá, protože už i on je poznamenán „novým myšlením".  A není sám, radostně se tančí a zpívá po celém Půlnočním království, protože zdejší obyvatelstvo, ačkoli se jeho životní styl a způsob obživy zatím ještě nějak výrazně nezměnil (dnešní kritik by asi poukázal přinejmenším na pravidelné zneužívání dětské práce, která je tu zachycena i ve fyzicky poměrně náročném mlácení obilí cepy),  už vesměs v závěrečných scénách filmu přejalo ono entuziastické vidění světa, jež bylo dosud výsadou jejich sousedů ze Země krále Miroslava… A aby paralela mezi pohádkovým příběhem a novou československou skutečností byla nakonec každému zjevná, ještě ji nakonec radostně připomene kolektivní chór:

„Skončila se panská pýcha,/ volně se nám žije, dýchá,/ s námi zpívá celá zem,/ s námi zpívá celá zem,/ že už bude dobře všem /…/

Slunce svítí, země voní,/ pěkně se nám tančí po ní,/ na věky jsme svobodní…"

Rozpuštěna v amalgámu dobře odvedené práce filmařů a jejich spolupracovníků i některých skutečně vrcholných uměleckých výkonů, kterých bylo v pohádce dosaženo, působila pak její ideologická nálož, kterou do ní vložili autoři scénaře (byli jimi vedle režiséra Zemana Henryk Bloch a Oldřich Kautský)  nikoli prvoplánově, jak by se mohlo stát, kdyby výše uvedený ideový koncept dostali do rukou jiní tvůrci, ale především podprahově. K oblibě této první české filmové pohádky, která je dodnes nejnavštěvovanějším českým filmem všech dob, nepochybně pak přispěl i fakt, že „čas oponou trhnul", a to hned dvakrát: již v okamžiku premiéry vládla přece jen poněkud odlišná ideologická objednávka odpovídající vnitřnímu vývoji uprostřed komunistického státu (kdyby byl scénář schvalován v roce 1952, stěží by asi ve filmu např. zůstala ševcova píseň po překročení státní hranice: „Vypusťte mě odtud ven, budu zpívat celý den!"), a  samozřejmě jiné konotace vyvstávají před divákem, který se s pohádkou seznamuje v pozdějším časovém horizontu a kterému již narážky na konkrétní historické události nejsou tak zjevné. Pro nás je Pyšná princezna významná i tím, že v řadě ohledů stanovuje závazný kánon, podle něhož byly později  tvořeny a hodnoceny další pohádky, které byl socialistický stát ochoten tolerovat i financovat. Čeští pohádkoví hrdinové jsou podle tohoto kánonu, který ostatně do značné míry dodržují i polistopadové pohádky, úzce spjatí s lidovým prostředím – buď z něho přímo vzešli, anebo, pokud už to jsou princové a princezny, dobře se v lidovém prostředí vyznají a vykonávají často raději místo své vladařské povinnosti pracovní činnosti, která jsou pro ně příznačné.   S tím úzce souvisí i pojetí hrdinských skutků v těchto pohádkách: na rozdíl od pohádek jiných národů se čeští pohádkoví „hrdinové" socialistické éry obvykle nedopouštějí žádných činů, které obvykle spojujeme s pojmy hrdinství, odvaha či rytířská udatnost, ale jejich „hrdinství" spočívá zpravidla v každodenní zodpovědné práci pro společnost.

Dějištěm těchto pohádek je v souladu s výše uvedeným kánonem zpravidla malé a chudé království, které stupněm své rozkradenosti výrazně upomíná na Půlnoční království z Pyšné princezny.  Uvědomme si však, že toto dějiště má zejména v pozdějších pohádkách z období normalizace už jiné ideologické konotace: takové království není totiž již zpravidla místem, v němž by mělo dojít k nějakému převratu a které by bylo zapotřebí od základu přebudovat, jak se děje v Pyšné princezně, ale je pouze třeba si je zamilovat a naučit se v něm žít.  Tvůrci i jejich ideologický dohled totiž nutně předpokládali, že si takové království divák spojí již se stabilizovaným socialistickým státem, v němž žije, a „psychologický zisk" těchto výtvorů nebyl tedy již směřován k ospravedlnění případné změny, ale naopak ke smířlivosti s danými poměry. Nikoli náhodou se tyto pozdější, zpravidla již televizní výtvory velice výrazně odlišují od Pyšné princezny ještě v jednom podstatném ohledu, a totiž v tom, že se v nich odhalení viníci a padouši již netrestají natvrdo,  ale dostává se jim většinou trestů pouze slovních či morálních. Vlastně se v nich fixuje představa, že nikdo za nic konkrétně nemůže a že tak nějak svým způsobem „všichni jsme vinni". Ale to už je opravdu jiná pohádka…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama