I když Chartu 77 normalizační režim pochopil jako útok na sebe, čteme-li dnes její tehdejší texty, nemůžeme si nevšimnout, že jsou formulovány vždy velmi obezřetně, někdy až téměř jako nabídka na spolupráci při odstraňování některých nedostatků tehdejšího socialistického zřízení. Čteme-li však prohlášení o ustavení VONS, setkáme se s jasným a jednoznačně definovaným vymezením jeho úkolů: „Cílem tohoto Výboru je sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní a justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám." V těch několika slovech stvrzených sedmnácti podpisy se komunistickému režimu jasně říká: jsi režimem zločinným, který není založen na právu, ale který zavírá lidi za to, co si myslí. A svým způsobem se v těch několika slovech rehabilituje i samotný pojem spravedlnosti ve svém tradičním vymezení, protože osoba režimem pronásledovaná za své osobní postoje (tedy „politický vězeň, „vězeň svědomí" – či pretendent na něj) je zde definována jako „nespravedlivě stíhaný", zatímco komunistický režim se snažil po desetiletí svým obyvatelům vnutit představu, že spravedlnost je třeba vnímat především sociálně (s relikty tohohle dogmatického přístupu se konec konců na každém kroku setkáváme dodnes – k tomu viz tady).
Pokud jsem zaznamenal, tak jedinou letošní akcí, která si připomínala výročí této události, byl seminář věnovaný 30. výročí VONS, konaný 22. dubna 2008 v Senátu Parlamentu ČR. Tento seminář sám byl vlastně do značné míry setkáním členů VONS a dalších účastníků tehdejších událostí, i když prostřední z jeho tří bloků byl převážně vyhrazen i vystoupení mladých historiků, kteří se zaměřili přednostně na popis dochovaných písemných pramenů (ten moderoval hlavní pořadatel semináře Patrik Benda a vystupovali na něm Tomáš Bursík, Jaroslav Pažout a Petr Blažek; pamětnické bloky moderovala s přehledem Kamila Bendová a Jan Bednář); jeho těžištěm tedy byly dnešní reflexe někdejších událostí z hlediska tehdejších aktérů a v tomto ohledu zazněl nejeden zajímavý postřeh. U zrodu VONS stálo vlastně zatčení Václava Havla a dalších jeho dvou přátel po neúspěšném pokusu chartistů přátelsky se sejít na plese železničářů konaném v lednu 1978 v Národním domě (tehdy ÚKDŽ) na Vinohradech, který násilně zmařila Státní bezpečnost. Jak zavzpomínal Jaroslav Suk, spontánně se tehdy ustavil „výbor na propuštění tří", v němž kromě řady pozdějších členů VONS figuroval i Jan Vodňanský. Po návratu zadržovaných, který byl v daný moment považován za určitý úspěch, pak začaly diskuse o trvalé „institucionalizaci" této občanské kontroly politických postihů, o jejíž konkrétní podobě dlouho však nevládl jednotný názor – jak připomenul Petr Uhl, historik Jan Tesař se např. vyslovoval spíše pro vytvoření jakéhosi „výboru pro vězně" s odůvodněním, že v totalitním režimu je vlastně každý vězeň „politický".
Když pak před třiceti lety došlo k oficiálnímu vyhlášení VONS, ustálil se podle Uhlova svědectví poměrně funkční model jeho vnitřní komunikace, v jehož rámci se o zařazení toho kterého případu v zásadě rozhodovalo na základě hlasování (tím se výbor výrazně lišil od vlastní Charty 77, která byla striktně autokratická). Zpracovávání informací získaných monitorováním jednotlivých kauz do podoby sdělení určených pro veřejnost, které musely být faktograficky zcela korektní, aby se represivnímu režimu zbytečně nevkládala záminka k zákroku, se pak stala základem společné spolupráce i tak ideově protichůdných osobností, jako byli katolický exponent Václav Benda a levicově orientovaný Petr Uhl. Činnost VONS byla ovšem velmi úzce provázána s prací Charty 77 – vždyť jeho členové byli obvykle signatáři Charty a sdělení VONS se publikovala na stránkách samizdatového časopisu Informace o Chartě 77; VONS si však vždy vůči Chartě vědomě udržoval zjevnou míru autonomie. To na semináři Václav Havel vysvětloval faktem, že Charta 77 byl příliš různorodá a proto nutně jen zastřešující, Petr Uhl zase připomněl, že v diskusích ohledně odděleného vedení obou aktivit velkou roli hrál i fakt, že Charta 77 se sama ve svém úvodním vyhlášení k tomuto druhu monitorování porušování lidských práv jmenovitě nehlásila. Jak rovněž připomenul Petr Uhl, jednal VONS ve svých počátcích spíše intuitivně, protože se v jeho okruhu nenacházelo příliš mnoho erudovaných právníků (s výjimkou Ladislava Lise vlastně již jen Gertruda Sekaninová-Čakrtová); možná právě této okolnosti nakonec VONS vděčí za razanci a přesvědčivost svých úvodních dokumentů.
Na činnosti VONS zareagoval komunistický režim v roce 1979 tvrdým protiúderem, v jehož rámci většinu z jeho členů zatkl a řadě z nich pak udělil mnohaleté tresty za „rozvracení republiky"; zadržovací či vyšetřovací vazbu či přímo kriminál pak zažila postupně většina jeho i pozdějších členů. Podobně jako v padesátých letech byly udělené ortely dopředu určeny komunistickými orgány, takže prokurátoři a soudci v nich vykonávali jen funkci povolných loutek; aby se zabránilo účasti nezávislých pozorovatelů, konaly se procesy často v podstatě v malých komůrkách, kam se pro návštěvníky zvenčí vešly sotva čtyři židle, a i ty byly dopředu obsazeny zástupci „kvalifikované veřejnosti". Právě v tom se podle Otakara Motejla projevila zásadní změna, kterou se tyto procesy odlišovaly od monstrprocesů padesátých let: zatímco tam soudci vyslovovali své ortely povzbuzováni početným publikem v sále a zasypáni podpůrnými peticemi, po otevření otázky soudcovské odpovědnosti, která byla nastolena nepodařenými rehabilitacemi v roce 1968, si již soudci za normalizace byli vědomi možného budoucího postihu i negativní medializace případu v západních médiích. Připomeňme na okraj, že VONS (tentokrát už s Milanem Hulíkem) představoval v devadesátých letech u nás de facto jedinou sílu, která se snažila – do značné míry marně – prosadit očistu našeho soudnictví od problematických soudců spjatých s těmito politickými procesy (k tomu viz zde).
Advokáti obhajující členy VONS sice byli dle Motejla vystaveni některým nepříjemnostem (byli kvalifikováni jako osoby seznámené se státním tajemstvím, takže nesměli podnikat výjezdy do ciziny), ale jinak k nim prý režim i advokátské kruhy přistupovaly více méně korektně (tento Motejlův názor se ovšem okamžitě setkal se zápornou reakcí Jána Čarnogurského, který sám byl pro svou obhajobu moravských katolíků vyloučen v roce 1981 z advokátní komory, i dalších přítomných). Sbor nápravné výchovy se v počátcích normalizace pokoušel podle zjištění Tomáše Bursíka soustředit vězně tohoto typu do zvláštních oddělení „politické izolace" zcela separovaných od běžných provozů věznic, později však byli vězni svědomí zařazováni mezi běžné kriminální vězně (někdy ovšem i omylem, jako v případě Jiřího Gruntoráda). I zde však byli podrobeni zvláštnímu dohledu a šikaně (časté byly například tresty pro často nesmyslně zdůvodňované kázeňské přestupky). Četné dopisy přicházející jim do vězení na jejich podporu ze zahraničí nikdy samozřejmě neviděli, protože ty byly rovnou ukládány do jejich spisů.
Když režim v roce 1979 provedl proti hlavním představitelům VONS tvrdý protiúder, měl zřejmě za to, že práci na monitorování svých justičních zločinů definitivně podlomil. Opak se však ukázal pravdou, protože na místa arestovaných nastoupili noví členové, kteří jeho úkoly plnili neméně zodpovědně. Jak připomenula ve své vzpomínce Petruška Šustrová, měli přitom situaci ještě o dost těžší, protože rozběsněný režim na ně a jejich rodiny útočil různými formami osobního teroru (bytové přepady, zmlácení na ulici, mučení při výsleších), takže často říkali na adresu svých předchůdců: „Ještě že sedí v kriminálu, nic se jim nemůže stát" (Jan Ruml týž pocit vyjádřil s odkazem na své vlastní věznění: „Ve vazbě jsem se pak měl jako prase v žitě"). V prvotní periodě vytvořená pravidla o většinovém hlasování nutně v tomto období brala za své a v roce 1980 to dokonce vypadalo, že se možná i Státní bezpečnosti podaří členům výboru i zabránit, aby spolu mohli nadále vůbec komunikovat. Na krizovou situaci let 1981-1982 poukázal ve svém vystoupení i Jan Ruml, když připomněl, že to bylo vlastně poslední období, v němž se komunistický režim pokusil paralyzovat a odstranit všechny tehdy existující paralelní struktury, a to jak z okruhu občanského i katolického disentu, tak i z undergroundu (a já bych jeho postřeh doplnil i poukazem na tvrdé údery i na dosud sice nezakázané, ale nechtěné folkové scéně či nucené rušení do té doby ještě přežívajících, ale do kontextu komunistické moci nezapojených spolků a organizací – viz např. Historický klub); k úbytku energie pak přispívaly i zprávy z Polska, v němž Jaruzelského režim prováděl drsné zákroky proti polské opozici, s níž ta česká již tehdy měla řadu osobních kontaktů. Pozdější doba již pak nikdy nebyla až do pádu komunistického režimu v tomto ohledu tak vyhrocená.
Vedle různých typů šikany se ani VONS nevyhnul pronikání policejních denunciantů do svých kruhů (i když mezi jeho členy jich bylo – jak se později ukázalo – poměrně málo, snad jen dva či tři). Tvrdý tlak režimu nakonec řadu disidentů i z okruhu VONS vyhnal do politického exilu (v rámci tzv. akce Asanace jich bylo donuceno k odchodu asi deset) a Jaroslav Suk popsal svůj odchod do Švédska, k němuž došlo v únoru 1981, jako silně traumatický zážitek, který on sám tehdy chápal tak trochu jako dezerci; od té doby má velké porozumění pro jiné lidi, kteří se třeba i dnes u nás nalézají v pozici přistěhovalce v cizí zemi. Vzrůstající počet členů VONS v zahraničí ovšem na druhou stranu měl své výhody v možnostech větších mezinárodních ohlasů jeho činnosti a zapojování do mezinárodní spolupráce, které vyvrcholilo v roce 1979 jeho přijetím za člena Mezinárodní organizace pro lidská práva (FIDH – Fédération internationale des droits de l'homme). Mezinárodním kontaktům VONS se podrobně věnoval příspěvek Anny Šabatové, v němž zaznělo i připomenutí francouzské televizní rekonstrukce procesu s představiteli VONS, v níž v roce 1980 účinkovali mimo jiné Pavel Kohout, Simone Signoretová, Yves Montand a Tom Stoppard, faktograficky ji pak zejména s ohledem na rakouské prostředí doplnil Přemysl Janýr.
Na každodenní drobnou práci VONS v moravském prostředí se ve svém vystoupení zaměřil Petr Pospíchal, který se do činnosti výboru zapojil už se zkušenostmi ze svého několikaletého věznění; Ján Čarnogurský přiblížil svou činnost advokáta moravského katolického disentu a pokusil se přiblížit specifika tehdejší slovenské opozice. Biskup Dominik Duka patřil v období normalizace mezi kněze s odejmutým státním souhlasem, kteří se dostali před soud a do vězení pro svou řádovou činnost, a jako takový se zařadil mezi osoby, kterým VONS věnoval svou pozornost (tedy – jak byl v diskusi uveden – mezi tzv. „klienty" VONS – biskup Duka ovšem poukázal na nevhodnost tohoto termínu jak pro toto prostředí, tak i pro charitativní zařízení, protože navazuje představu materiálně finančního vztahu); potvrdil, že vliv zájmu o jeho osobu, kterou VONS vyvíjel, byl při výkonu trestu znatelně zřetelný. Téměř dojímavě pak působilo vzpomínání Rostislavy Křivánkové na morální i finanční podporu, které se její rodině dostalo v okamžiku, kdy její manžel Tomáš byl v roce 1986 odsouzen v procesu s Jazzovou sekcí.
Hodnotíme-li dnes činnost VONS, můžeme možná suše konstatovat, že jeho hlavní přínos spočíval v tom, že se mu vybudováním zpětné mediální vazby do zahraničí podařilo podstatným způsobem zmírnit tvrdost komunistických orgánů vůči řadě jeho oponentů při represích vůči nim uplatňovaným; k tomu pak zejména v pozdějších fázích přistupovala i materiální pomoc poskytovaná často ve spolupráci s Nadací Charty 77. Počet 1120 sdělení, které do konce roku 1989 předal VONS veřejnosti, přitom jasně svědčí, že se při své činnosti nezaměřoval jen na osoby spojené s jádrem českého disentu, jejichž osudy byly čas od času tak jako tak sledovány občas i v zahraničí, ale i na řadu dalších lidí, kteří se do konfliktu s režimem dostali více méně náhodně, např. při půjčování samizdatové literatury, a to často lidí mladých a z nejrůznějších českých regionů, o jejichž osudech by se bez zprostředkování VONS dozvěděl málokdo. Tolik tedy naše suché konstatování, z něhož však vůbec nevyplývá, co členy VONS ještě nutně spojovalo: nejenom notná dávka osobní odvahy, ale i zavilé zarputilosti prokázat režimu svou osobní převahu nad ním právě tímto způsobem… Jestliže senátor Liška prohlásil v úvodu zmiňovaného semináře, že členy VONS zdobily „pravé rytířské ctnosti", může se jeho výrok zdát snad nadnesený, ale pamětníci dusné atmosféry sedmdesátých let vědí, že do boje s tehdejšími „větrnými mlýny" by šel málokdo, kdo by v sobě neměl svým způsobem i kus svou vizí zaslepeného dona Quijota…