Začněme nejprve onou druhou zprávou (viz zde). Za podivných okolností pověřil polostátní ČEZ stavbou meziskladu slovenskou firmu CCEI, jejímž stoprocentním vlastníkem je lichtenštejnská společnost U. B. I. E. Její majitele sice neznáme, ale předsedou správní rady této firmy je někdejší lichtenštejnský ministerský předseda Markus Büchel, který tu od roku 2002 působí jako honorární konsul Ruské federace… Takže už jsme doma, totiž v Moskvě. Kolik bude takových strategických podniků v České republice, které jsou dnes pod ruskou kontrolou? Odhadoval bych, že naprostá většina… I přes svou výbušnost má ovšem tahle zpráva stále jen marginální význam ve srovnání se sdělením, kterého se nám dostalo od amerického prezidenta (viz zde). Nejde totiž jen o to, že radar nebude, jeho nový „message" má mnohem větší význam.
Jakkoli se při jednáních o vzniku americké základny v Polsku a radaru v Čechách oficiálně argumentovalo s nebezpečím, které by mohlo svět postihnout ze strany Sýrie a Íránu, bylo všem zřejmé, že se jedná především o obranu amerických strategických zájmů v Evropě. Svým způsobem byla základna a radar nepochybně namířeny proti Rusku (proto jsem třeba já osobně jejich vybudování v zásadě vítal – viz zde) a nebylo divu, že ruská vláda proti nim bojovala všemi únosnými i neúnosnými prostředky. Nyní nám Obama sdělil, že podle nové revizní studie americká vláda "místo obrany proti mezikontinentálním střelám s dlouhou dráhou letu, kam patřil projekt polského pozemního sila a českého radaru v Brdech, chce rozvíjet obranu proti raketám středního a krátkého doletu." Po nedávné Obamově návštěvě v Moskvě, kterou nebylo možné chápat jinak než jako vyhlášení snahy o obnovení bipolární dělby mocenských sfér, se nám tu vlastně říká: ovlivňování dění ve (střední) Evropě není už nadále americkým zájmem. Jiný slovy: Boys, bylo to s vámi hezké, já tady končím, držte se, good luck…
Naše někdejší pocity ze začátku devadesátých let, že stačí být členy NATO a Evropské unie, abychom byli navždy vymaněni z ruského velmocenského vlivu, se ukazují být hodně naivní iluzí. Rusko má totiž dnes bezpečnostní situaci v České republice plně pod kontrolou a o moc lépe na tom nejsou ani další evropské státy. O tom, že ruská strana má bezproblémový přístup ke všem „státním" tajemstvím v zemi, kde se každé tajemství spolehlivě vykecá ještě před tím, než je utajeno, asi nelze pochybovat. Nedávné špionážní aféry pak ukazují, že pro Rusko nebudou velikou neznámou ani strategické dokumenty NATO. Agilní exponenti ruských velmocenských ambicí ovládají v tomto státě řadu významných postů a některé z nich by nepochybně bylo možné označit přímo za agenty Moskvy; ostatně ani sám prezident republiky nikdy veřejnosti nevysvětlil, jak je možné, že již od jugoslávských událostí na počátku devadesátých let kopírují jeho zahraničněpolitické postoje vždy věrně moskevská stanoviska.
Přičtěme k tomu legální pátou kolonu v podobě tradičně proruské komunistické strany a komunistických resentimentů v myšlení českých politiků vůbec (pozvat ruského generála hrozícího útokem jako hosta některé z „demokratických" stran je dnes již téměř běžným koloritem), jakož i nelegální pátou kolonu zahrnující z Moskvy bohatě dotovaná „spontánní" hnutí obyvatelstva à la Ne základnám… Stačí občas sledovat zahraničně politické komentáře na ČT 24 či jiných televizních stanicích, abychom si rychle uvědomili, že ruská vlivová infiltrace se nezastavila ani před českými médii. K tomu lze přičíst i sílící ekonomickou vazbu českých podnikatelů k Rusku… Stále více osamělý tak zůstává hlas Luboše Dobrovského, který před nedávnem varoval: „Někteří tvrdí, že už to [= invazi v srpnu 1968] Rusku nemá smysl připomínat, protože se to stalo z vůle politiků někdejšího Sovětského svazu a ten již neexistuje. Myslím, že je to chybná interpretace. I současná ruská politika má podobné zájmy, i když jinak motivované a formulované, jako měli její někdejší komunističtí předchůdci" (viz zde).
Jestliže se proti ruskému diktátu nelze zaštítit americkou ochranou, zbývá nám pak už jen ochrana plynoucí z našeho členství v Evropské unii. A taková představa je nutně k smíchu. Hlavy evropských států se předhánějí v projevech servilnosti vůči Moskvě a konec konců – jak nám Putin už několikrát předvedl – veškeré diskuse o politické a ekonomické nezávislosti Evropy na Rusku končí zatím u oné sice neviditelné, ale proklatě netržní ruky, která ovládá kohoutek ropo- a plynovodů. Někdejší německý kancléř se týden po odchodu z funkce stane zaměstnancem firmy Gazprom a někdejší lichtenštejnský ministerský předseda se najednou převtělí do honorárního konzula Ruské federace – komu asi tihle politici sloužili v době, kdy ještě byli ve vysokých funkcích?
Zatímco jsme plně zaujati domácím kabaretem, tahle země je již opět z poloviny Rusům prodaná a ode dneška záleží již jen na nich, jak s námi naloží. Rusko se vzpamatovalo ze svého oslabení ze začátku devadesátých let a události u gruzínských hranic nás přesvědčují, že je nutné považovat je za nebezpečného agresora dychtivě obnovujícího své někdejší panství. Pro Putina a jeho skvadru bude Česká republika představovat pouze jednoho ze vzpurných poddaných, který se opovážil vzepřít, a musí být proto náležitě potrestán. A tak jediná adekvátní reakce na zprávu o zrušení radaru v Čechách jsou rychlokursy pro děti, jak si zvyknout na mráz. Na Sibiři bývá pravidelně až minus třicet a obyvatelé budoucí Češskoj avtonomnoj respubliki by s tím měli počítat…