Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Tajnosti Alice Nellis jako návrat k příběhu

Film Tajnosti je asi třeba vidět na pozadí onoho osobitého proudu naší současné české kinematografie, kterou lze označit jako „filmy o ničem“.  Úspěch této „nové nové vlny“ není zpravidla založen na promyšlených scénářích vyprávějících příběhy, které by směřovaly jako v tradičním dramatu přes různé zápletky ke kýženému happyendu, ale v jakési vzpouře proti tradičnímu filmového schématu se obvykle spíše rozpadají v mozaikovité propojení několika bizarně uchopených a izolovaných pokusů o vzájemnou komunikaci mezi osobami, které se stávají „hrdiny“ filmu vlastně jen jako by náhodou, jen jako náhodně vylosovaný „vzorek“. Vychází se zde z velkého objevu české „nové vlny“ šedesátých let, kterým bylo kouzlo banality, tak jak je nám v  syrové podobě nabídly například tehdejší Formanovy filmy či již ve zkomercionalizované karikatuře homolkovské komedie. Ale banalita každodennosti v ní není už pojata jako přehlídka více méně směšných fetišů přežívání, protože dnešní režiséři jí vidí mnohem diferencovaněji a obnažují ji až někam na úroveň základních vegetativních funkcí a potřeb.

 

Poetiku „raušového oparu", v němž se příběh a dění stávají jakoby bezpředmětnými, vtiskl svého času této vlně Ondříčkův film Šeptej (vzpomeňme na tu fascinující scénu na Střeleckém ostrově, kde napjatě sledujeme čtyři nebo pět minut, jak skupina osob sedí na lavičce beze slova a téměř bez pohnutí). Jejího „ideálního" hrdinu definoval Gedeonův Návrat idiota a Budařova – Morávkova Nuda v Brně, a to na postavě handicapovaného jedince, který se v důsledku své vegetativní radosti ze života dostává do potíží s chápáním a respektováním konvenčních uzancí (teprve později sklouzl  výměr hrdiny v této vlně do povrchního stereotypu  vskutku idiotských primitivů zpravidla v podání Pavla Lišky,  nejvýrazněji snad ve Slámově filmu Štěstí). Rozbití děje do mozaikovitých epizod asi nejdůsledněji provedl ve svých filmech Petr Zelenka, u něhož se také v nejvýraznější míře prosazuje i další typický motiv této vlny, kterým jsou obsedantní „divňáci", tito švankmajerovsky švihlí majitelé neškodných sexuálních obsesí (ve filmu Knoflíkáři se prodrali i do samotného názvu snímku). V takto rozvinuté podobě by se mohla tato filmová vlna ještě nějakou dobu vcelku úspěšně rozvíjet, pokud ovšem přežije vpád tvrdé komerce na její výsostné území. A tou komercí nemyslím (jen) Hřebejkovy komedie, které z ní sice těží, ale pořád ji svým způsobem také ještě obohacují a doplňují, ale především současný boom původních českých telenovel, které s více méně stejným hereckým zázemím a ukradenými stereotypy nabízejí banalitu rozvíjenou odnikud nikam jako nepostradatelnou komerční vymoženost.

Dosavadní filmy Alice Nellis (mám na mysli zejména Ene bene z roku 2000 a Výlet z roku 2002) nepochybně nesou četné rysy této osobité české filmové vlny, k níž režisérka spadá i věkově, ale  zároveň se z ní tak trochu vymykají, a to už proto, že nejsou vedeny z úhlu pohledu mladé generace, jako většina ostatních z těchto filmů. Jejich optika totiž odpovídá pohledu zralé až stárnoucí ženy, nad níž tudíž již dávno nevisí Damoklův meč „budování životních pozic", ale spíše jejich „osmyslování" v období, kdy – jak kdysi trefně napsal Jindřich Štyrský – „hora citů" se již přeležela a „leží na sobě jak lívance líně a nehybně". Zdálo-li se původně, že vazba Alice Nellis k tomuto tématu je jen jistou úlitbou, aby se v jejích filmech mohla naplno rozehrát Iva Janžurová, nový film nás však přesvědčuje, že pro Nellis je tahle životní situace předmětem trvalého zájmu. Hrdinka „Tajností" Julie je žena mezi čtyřicítkou a padesátkou a při obsazování této role měla režisérka víc než šťastnou ruku s Ivou Bittovou, u níž jsem po těch letech jejího muzicírování skoro úplně zapomněl, že je také herečka, kterou jsem kdysi vídal v provázkovských inscenacích. 

Podívejme se nejprve na film Nellis čistě formálním pohledem, který nebude zatížen obsahovými významy. Zjistíme, že film je pojat jako rychlý sled dialogových scén, které se odehrávají v úctyhodné řadě různých prostředí vždy s pečlivě propracovanou charakteristikou a interiéry: nový prostorný a supermoderně zařízený dům, kam se rodina hlavní hrdinky filmu právě přestěhovala; divadelní rekvizitárna, kam odjíždí za svým milencem; staroměstský krámek se starožitnostmi, kam jí dovádí její náhlá touha pořídit si piáno; prodejna luxusních kožených pohovek, kde pracuje její slovenská důvěrnice; soukromá gynekologická ordinace; relaxační zařízení pro znuděné „ženy z domácnosti"; kanceláře významné firmy ve výškové budově, kam hrdinka přijíždí za manželem; starý byt, odkud se rodina odstěhovala a který se snaží prostřednictvím realitní agentky prodat; vila na kraji Prahy, kam se hrdinka vypraví za svou dcerou…

Reklama

Všechna tato prostředí režisérka charakterizuje prostřednictvím jejich vcelku realistické typizace s mírným nádechem karikatury, a právě takový pohled nám nabízí i na jednotlivé ve filmu vystupující postavy. Připomeňme alespoň tři muže, kteří zde představují její protipóly – jejího manžela Richarda, který je tu pojat jako úspěšný manager technokratického ražení z řad nových českých „white collars" (proboha – zase Karel Roden?); milence Karla, vilného fauna z divadelního prostředí, který nezadržitelně spěje ke svému „velmi pozdnímu odpoledni" (hraje Ivan Franěk) a nakonec i potencionálního nového milence, neúspěšného staroměstského antikváře, který je jedním z oněch typických „divňáků" oživujících svět současného českého filmu (hraje Miloslav König).  Všichni tři jsou představeni – stejně jako ostatní postavy ve filmu – jako dobře vypočitatelné typy téměř v realistických polohách, které však místy sklouzávají do velmi jemné grotesky – vždyť např. milostná scéna s antikvářem, který nad piánem „cituplně" zpívá starý song, je na samé hranici směšnosti, a možná i za ní, a přece nás režisérka drží v šachu očekáváním čehosi zatím nevysloveného (že by právě tohle byly ony „tajnosti" z názvu filmu?), že se nesmějeme…

Pro Nellis jako pro režisérku jsou důležité nejen vlastní dialogové scény, s jejichž pomocí vypráví svůj příběh, ale právě tak i spojovací scény mezi nimi, v nichž se hrdinka Julie přemisťuje ve spěchu z jedné pražské lokality do druhé. A činí tak vždy s pomocí automobilu, ať již svého vlastního nebo vozidla taxislužby (postavičky taxíkářů včetně oné nemluvné mužatky, která má problém se psy, jsou asi jediným místem filmu, kde pokus o groteskní vyhrocení působí poněkud nepatřičně). Dá se říci, že film Tajnosti je vlastně filmem o jízdě autem Prahou… Jízda autem je dalším z obvyklých „topoi" nové české vlny, jehož půvab je založen zpravidla na absurdnosti občasného dialogu mezi náhodnými účastníky jízdy; Nellis jej však vnímá jinak, jako možnost dialogu mezi svou hrdinkou a městem. I když se v jeden okamžik kamera náhle vymrští v jednom trikovém záběru od Juliina obličeje vysoko nad město, aby propojila náš příběh se scenérií velebných Hradčan, nejde však v tomto dialogu o Prahu jako o množinu historických památek, nýbrž o Prahu jako o prostor k životu. Gesta a emoce kolemjdoucích postav, kouzlo náhodného potkávání, spontánní pouliční performance, desítky dalších střípků z jiných, „paralelních" příběhů – jestli se někde Nellis dostává až na práh poetiky Kieślowského „trikolórových" filmů, pak právě v tomhle…  Ale Nellis jde ještě dál a dovoluje si experiment, který by se jinému režisérovi možná vymstil. Od okamžiku, kdy při ranní snídani zazní ve filmu zpráva o smrti zpěvačky Niny Simone, převrstvuje totiž reálné vyprávění svého filmu náhlými a vždy jen pár okamžiků trvajícími přeludy znázorňujícími vnitřní emocionální erupce její hrdinky; ty se stupňují od pouhého přehrávání vnitřní melodie až po parodickou baletní scénu, kterou rozehrávají rozhádání milenci mezi auty stojícími na křižovatce v dopravní zácpě… 

A teď se obraťme k vlastnímu syžetu filmu a k jeho sdělení. Film přináší ztvárnění jednoho dne ze života provdané ženy, jejíž muž je úspěšným podnikatelem a která je matkou dorůstající dcery. Události toho dne jsou líčeny v časové posloupnosti a začínají brzy ráno (tuším, že v 4:22) neúspěšným pokusem o manželský sex, pak následuje na pohled běžná snídaně celé rodiny a odjezd otce s dcerou za každodenními povinnostmi. A od té chvíle nám hrdinka v jednotlivých scénách prozrazuje své tajnosti: má milence, ale chce se s ním rozejít; čeká s ním dítě, ale chce si je nechat vzít. Tedy opět banalita – alespoň v očích soukromého gynekologa, kterého za tím účelem navštěvuje; vyšetření v jeho ordinaci je z hlediska sdělení filmu klíčovou scénou: na jedné straně cynický praktik, který se už ani neobtěžuje vzít si při vyšetření bílý plášť, na druhé straně žena marně hledající autoritu, která by jí při rozhodování v nelehké životní situaci mohla pomoci – i na tohle však zůstane nakonec sama…  

Ale i „druhá strana" má své tajnosti, jež mají podobu – jak jinak u technokrata –  dlouhovlasé a elegantní sekretářky.  Ano, tento film je o krizi jednoho „vyžilého" vztahu a mohl by velmi snadno zapadnout do některého z oblíbených filmových stereotypů, jakých jsme již viděli tucty: přímo se tu nabízí  například oblíbená šablona soukromé vzpoury ženy v domácnosti, která se vymkne svému ponižujícímu údělu a dojde osvobození v dobrácky potrhlých světech  některého ze svých milenců (jejich výčet viz výše).  Nellis však nejde touhle cestou a všechny drásavé momenty filmu pečlivě nasměrovává k závěrečné revitalizaci vztahu Roberta a Julie, k němuž dochází téhož dne večer v jejich starém a dnes již opuštěném bytě. Všechno však jen v náznaku a s využitím rekvizity starého piána „z dětství", které prochází celým příběhem jako symbol něčeho, co nebylo ještě tak nenávratně ztraceno…

Divácky nejvděčnější částí filmu bude nepochybně scéna v předměstské vile, kterou režisérka založila na „inverzi generací". Jsou to rodiče, kdo tady leze, kam nemá, natluče si koleno, roztrhá si šaty, mluví z cesty, chce se hádat a vůbec neposlouchá.  A jsou to postpubescentní děti, kdo se tady způsobně baví, ošetřuje zranění a dospěle řeší krizové situace… A právě z jejich úst zaznívají na adresu rodičů výroky, které obvykle říkají rodiče na adresu dětí: už si s nimi nevím rady… představte si, že asi tajně pije… bojím se, že začne fetovat… Ta inverze vskutku působí groteskně, ale  jejím prostřednictvím nám Nellis evokuje řadu dalších nevyslovených otázek:  jsou ti čtyřicetiletí (padesátiletí, šedesátiletí…) přese všechny zkušenosti, kterými v životě prošli, skutečně „moudřejší" a připravenější na řešení složitějších životních situací? A jsou ti „náctiletí" skutečně výhradními vlastníky niterně prožívaných citů, jenom proto, že všechno zažívají jaksi poprvé?

Hutný a v chronologické posloupnosti vyprávěný příběh, v němž každá scéna je nezbytně nutná pro pochopení té další i příběhu jako celku… Namísto mozaiky náhodných osudů  intimní příběh jedné rodiny dovedený režisérkou až k oné pověstné závěrečné katarzi… Jakožto ctitel české „nové nové" vlny bych měl vlastně protestovat, protože film Alice Nellis narušuje její zavedené standardy „filmu o ničem" a vrací se vlastně ve všech svých hlavních rysech  do lůna osvědčených filmových postupů, ke klasickému výměru filmu jakožto zážitku, který prostřednictvím vyprávění příběhu, v němž „pravda a/či láska vítězí", poskytuje divákovi jednorázovou dávku energie pro překonávání trablů v jeho vlastním životě (a to dávku  ani větší ani menší „než malé množství", zpravidla tak akorát na týden). Ale neprotestuji ani náhodou a jako divák jsem rád, že tu je o jeden dobrý český film víc.