Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Tisíc dnů mezi námi

Malá a trochu zmatená noční úvaha o Londýně a Praze, exilu a vnitřní emigraci, pomáhání druhým lidem a čtvrtém výročí úmrtí jedné české zpěvačky

Ze všech nectností, kterými trpí laciný hotýlek poblíž Victoria Station, jsou tou největší jeho téměř papírové stěny. Rád bych se v noci vyspal, ale musím počkat, až vedle v pokoji skončí svou bouřlivou jízdu neznámí milenci – a těm se rozhodně nějak nechce spěchat. A tak si chtě nechtě ještě ve tři ráno čtu v počítači svůj referát o exilu vědců z komunistického Československa a říkám si: Nevadí, je to jen na pár dnů, a pak se zase vrátíš tam, co se říká „doma“ – tedy na místa, která znáš natolik důvěrně, že se v nich již naučil, jak žít a přežít. Jenomže – co kdyby už nebyla ona možnost návratu? Co kdyby už člověk za sebou zaklapl železnou oponu, která se vzpírá pravidelné propustnosti?

Stokrát jsme v dobách mého mládí diskutovali, jestli bychom utekli, kdyby k tomu byla příležitost, ale výkřiky a vrzající postel v našich úvahách nikdy roli nehrály (takže už asi opravdu stárnu). Svoboda mluvit nahlas, Hradčany, co bude s rodiči, jak se tam domluvím, jediná slina ve vlasech Venuše, co bych tam chtěl dělat, co bych chtěl v životě dokázat, když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, svoboda mluvit potichu, svoboda nemluvit, opustíš-li mne nezahynu – o tom všem jsme se vášnivě přeli. Někteří z nás, kteří dostali tu šanci, pak skutečně odešli, jiní se vraceli, a my, co jsme tu zůstali trčet nenávratně (či vlastně neodchodně – k tomu viz zde), jsme se utíkali do vnitřní emigrace, do svého vlastního světa, který měl tu výhodu, že jsme si v něm pravidla určovali sami a mohli si zde své životy prožívat s nebývalou intenzitou. Jak to kdysi zpívala Zuzana Navarová:

Neste mě neste ptáci do nebes
Divokým kachnám čechrám peřinky
Přes moře žluté přejdu lila vřes
A straky odnesou mé hodinky

Reklama

Ještě dnes
Hou hou kam zas všichni jdou

To mi všechno projíždí nevyspalému hlavou ve tři ráno a marně hledám v počítači, jestli tam mám někde tuhle Zuzaninu písničku překopírovanou… Čím se vlastně lišila ta naše „vnitřní“ emigrace od oné „vnější“? Chvíli o tom přemýšlím a přicházím pak na jednu podstatnou odlišnost. Určitě to nebylo v míře dosažené vnitřní svobody, ale spíše v ruce podané zvenčí. Ruce, která bránila okolnímu světu překážet jedinci při jeho snaze o vlastní aktivitu a možná mu i sem tam napomáhala při jeho zapojování do takových okolních struktur, které byly vhodným stimulem pro jeho další vnitřní kultivaci.

 

 

V Londýně jsem na výroční konferenci organizace, která se dneska jmenuje CARA – Council for assisting refugee academics. Vznikla v roce 1933 na pomoc vědcům, kteří museli uprchnout ze své vlasti, a do jejích dějin se tudíž podepsala světoznámá jména jako třeba Leo Szilard, Max Born, Ernst Gombrich nebo Karl Popper; ale také usměvavá anglická dáma jménem Esther Simpson, jejíž hlavní role spočívala v tom, že významným britským představitelům vědeckého světa neustále připomínala: Chlapci, nemyslete si, že už není komu pomáhat. Být z Prahy na takové konferenci znamená samo o sobě být vlídně přijat, protože naše hlavní město má v této sešlosti dobrý zvuk. Stařičký profesor Lewis Elton významně před námi zdvíhá ukazovák a říká česky „Pravda vítězí!“ Jeho tatínek Viktor Ehrenberg byl totiž profesorem pražské Německé univerzity a on sám v Praze strávil dětství… Jiná z organizací, o které se tu mluví, se dnes jmenuje UAF – University Assistance Fund a založili ji v Holandsku v roce 1948 na pomoc studentům prchajícím z komunistického Československa. Obě organizace vydatně pomáhají i dnes a já se dívám na promítané tváře všech těch vědců z afrických zemí, Íráku i Íránu, kteří stoji v centru jejich pozornosti a pomoci. Uprostřed všech těch typicky britských neoficiálních oficialit v honosných sídlech Royal Society a British Academy nalézajících se na reprezentativních místech na Carlton House Terrace jen malý kousek od Trafáče si najednou docela bytostně uvědomuji, že moje práce jako historika má přece jen občas nějaký konkrétní smysluplný kontext. A tak vcelku se zájmem poslouchám výklad afrického lékaře, který se tu po útěku z vlasti rekvalifikoval na učitele na jedné skotské škole, jak mezi jeho největší problémy nepatří ani tak onen pověstný akcent, kterým se skotská výslovnost liší do anglické, jako spíše právní arogance a byrokracie úřadů a protekce vynucovaná vlivnými rodiči (co mi to jen připomíná…).

V sobotu ještě rychle na pár hodin do Warburg Institutu (teprve teď mi dochází, že základ téhle nádherné knihovny, bez níž bych se už asi ve své práci moc neobešel, byl také narychlo zachráněn před plameny, díky statečným lidem, kteří dokázali zajistit jeho odvezení z tehdy již nacistického Hamburku). A pak už rychle na Piccadilly Line, abych se včas dostal na letiště. Modlím se přitom, aby metro nebylo tak třeskutě nacpané jako ve všední den, ale mám smůlu – od Oxford Circusu téměř až na konečnou si stojíme skoro i na hlavě. Jenže když mi najednou zapípá na mobilu esemeska, tak na to už nemyslím, protože se mi vybaví, že když jsem byl v Londýně před třemi nebo čtyřmi roky, tak mi najednou začaly chodit esemesky jedna za druhou a ve všech byla zpráva o Zuzanině smrti (už jsem tu na to ostatně vzpomínal – viz zde). Jak je to vlastně dlouho, říkám si. Třikrát 365 = 1095 dnů… To už je safra dlouhá doba… Pak se ale vzpamatuju a jenom si řeknu:

Tisíc dnů mezi námi jako nekonečno nevypadá… 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama