Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Ústav pro studium totalitních režimů má své opodstatnění

Následující úvahu sice otiskly 16. února 2010 Lidové noviny v rubrice Úhel pohledu, ale opatřily ji svým vlastním redakčním názvem, který jejímu textu vtiskává poněkud jiné vyznění (Diletantský samovývoj ústavu). Považuji proto za svou povinnost publikovat úvahu s jejím původním názvem alespoň na tomto místě.

Ústav mezinárodních vztahů,  Výzkumný ústav bezpečnosti práce, Výzkumný ústav potravinářský, Výzkumný ústav rostlinné výroby – to je jen několik odborných ústavů, které jsou zřízeny a kontrolovány přímo státem a do nichž proudí rozhodující finanční prostředky  ze státního rozpočtu.  Jde vesměs o instituce s dobrým renomé, o jejichž užitečnosti jsme přesvědčeni, a plně přiznáváme státu právo, aby si vedle sítě akademických pracovišť vytvářel i další výzkumné útvary či vazby v oblastech, které považuje za obzvlášť důležité. Takovou oblastí je bezesporu i vyrovnávání s naší národní minulostí v letech 1939-1945 a 1945/48-1989, jak si uvědomujeme z neutuchujících a stále stejně bouřlivých diskusí na toto téma, a tak jsem já osobně – asi jako jeden z mála profesionálních historiků – velmi přivítal, když  bylo v roce 2007  rozhodnuto o vytvoření Ústavu pro studium totalitních režimů.

A  přece si tento ústav po několika letech své existence nedokázal (zatím?) v české společnosti obhájit svůj  raison d´être a získat si dostatečnou důvěru;  spíše se naopak zdá, že řada z jeho původních podporovatelů se dnes od něj s jistými rozpaky odvrací.  I když kritici ÚSTR mají v řadě dílčích případů asi pravdu, byl bych však velmi nerad, kdybychom zase jednou „s vaničkou vylívali i dítě“ a zpochybňovali potřebnost této instituce pro českou společnost. Někteří z kritiků poukazují na možné zneužívání ÚSTR ze strany politické moci – jenže  předmětem takové kritiky není vlastně účelnost a struktura tohoto instrumentu poznávání minulosti, nýbrž ty síly na české politické scéně, které si dnes bezskrupulózně  podrobují v rámci mocenského boje i ty nástroje, jež by měly zůstat nezávislé a odborně nezaujaté.  Kritika ÚSTR je v tomto ohledu tedy vlastně jen zástupnou kritikou pokleslé politické kultury, která dnes v ČR vládne (i když si nejsem jistý, zda k ní do jisté míry nepřispívá některými svými nedomyšlenými kroky i dnešní ředitel ÚSTR P. Žáček).

Všechny výše jmenované výzkumné instituce – jakož i většina z veřejných vysokých škol a akademie věd –  mají oproti ÚSTR kromě jisté zavedenosti a (někdy hodně relativní) stability ještě jednu velkou výhodu: mohou totiž proti tlaku politické moci položit na stůl autoritu vědecké obce. Řekl bych, že většina dosavadních potíží ÚSTR pramení z faktu, že tento ústav dosud zanedbával svou integraci do domácí odborné scény, která mu jako jediná může poskytnout se svými všeobecně uznávanými standardy jistou oporu před případným politickým služebníčkováním. Je proto potřeba překonat jeho izolaci směrem k vysokoškolským, akademickým a dalším pracovištím zaměřeným na české dějiny v nedávné minulosti a ve spolupráci s nimi korigovat poněkud diletantský samovývoj, k němuž v rámci ÚSTR zatím dochází.

Reklama

Profesionalizace a odborná stabilizace se tak jeví jako hlavní úkol tohoto ústavu do budoucna. A dalším nutným krokem je pak podstatné rozšíření zorného úhlu prováděného výzkumu, protože profesionální historické bádání opravdu není možné zaměňovat s pouhým referováním o tom, co se podařilo vyčíst ze spisů Státní bezpečnosti. Instituce typu ÚSTR se jistě nebude zaměřovat na celý rámec moderních, resp. soudobých dějin, ale v souladu se svým posláním si v něm vybere jen některá dílčí témata, která souvisejí s represivním charakterem nacistického a komunistického režimu a odporem obyvatelstva proti nim. I takto definovaný úkol však s sebou přináší poměrně rozvětvené spektrum různých námětů. Represivní charakter obou totalitních režimů měl totiž nejrůznější podoby a vede nás nejen  k analýze mocenského boje v jeho vyostřené podobě, která se manifestačně projevovala hromadnými politickými vraždami a koncentračními tábory, ale na druhé straně například i ke zkoumání různých aspektů každodenního života, v němž  byla represivní podstata režimu přítomna často spíše latentně jako kontrolní soustava různých loajálních projevů, oslovení, distinkcí a návyků. 

Ačkoli moderní historiografie dnes pracuje s řadou velmi jemných analytických a interpretačních metod, z ÚSTR nám byly zatím jako výsledky vědecké práce nabízeny často jen dosti mechanické edice, soupisy a výpisy z pramenů, a to pouze v rámci monotematického státně bezpečnostního okruhu.  To je třeba změnit – a ještě o jedné věci myslím není pochyb: činnost ÚSTR rozhodně nemá sloužit  kompromitující skandalizaci vybraných jednotlivců na základě nedotažených interpretací, ale především prevenci proti možnému opakování represivních postupů.  Seznámení s myšlenkovými vzorci a mechanismy, kterých užívaly v minulosti totalitní režimy k získání a udržení své moci, je pro nás důležité především proto, abychom je uměli diagnostikovat i dnes či v budoucnu, ať už s nimi bude před nás předstupovat kdokoli.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama