Na rozdíl od P. Zídka se rovněž nedomnívám, že by s výjimkou několika starých komunistických intrikánů, kteří o oficiálním pojetí soudobých dějin u nás rozhodovali v rámci různých těch Ústavů dějin KSČ vlastně už v šedesátých letech a nyní cítí, že by už definitivně ztratili svůj vlivový potenciál, existovala v naší historické obci většinově zlá vůle a že by se historici bránili poznání represivních mechanismu komunistické moci. Problém totiž podle mého názoru spočívá někde úplně jinde, a to v narůstající diskrepanci mezi úkoly, které si dnešní česká historická věda stanovuje sama v souladu se světovými trendy a novými inovačními proudy na jedné straně a potřebou společnosti dozvědět se konečně více o zločinech komunismu a využívat těchto znalostí do budoucna jako profylaktické prevence. Dočasná konjunktura, která se pro zločiny komunismu jako pro velké téma světového dějepisectví vytvořila v první polovině 90. let, byla u nás z větší míry promarněna a úkoly, které si dnes dějepisci současnosti a nedávné minulosti kladou, jsou už většinou formulovány značně odlišně. Antropologizující trendy v historiografii s sebou navíc nesou potřebu využívat při bádání o těchto otázkách podstatně širší spektrum písemných, a pokud možno i orálních pramenů: nikoli snad proto, že by písemnosti vzniklé činností StB bylo nutno jaksi apriorně považovat za „zfixlované“ (každý, kdo něco podobného prohlašoval nebo naznačoval, by měl být okamžitě zbaven práva na označení historik), ale protože tyto písemnosti vypovídají více o nátlaku konkrétního okamžiku (při sledování, výslechu či jiném postihu) než o celkové obludnosti komunistických represí a jejich dopadu na lidské osudy.
Vcelku oprávněný tlak na udržení kroků se současnou světovou vědou se odráží i v mezinárodním složení evaluačních komisí posuzujících např. činnost Ústavu pro soudobě dějiny AV ČR. Těžko zazlívat někomu, kdo chce být dnes špičkovým odborníkem ve výzkumu živé přírody, že dá přednost například počítačovému rozklíčovávání genetických informací, tedy té oblasti výzkumu, v níž může naplno pustit stavidla své představivosti a získat si tak třeba i záhy světové vavříny, před pracným a monotónním sčítáním ohrožených potápníků na jihočeských rybnících (jsem ekologický analfabet a uvádím pouze jako příklad, takže pokud je to věcně nesprávně, prosím nekamenujte…). Věda už je prostě samoúčelně sobecká (vždyť právě proto čas od času mívá zcela nečekané a ohromující výsledky) a pokud chce naše společnost, aby se kromě „světové“ soutěže s jejím osobitým kodexem pravidel věnovala i záchraně potápníků nebo zmapování zločinů komunismu, musí především tlačit na stát, aby ji v tomto ohledu vytvořil vhodné podmínky ve formě jasně definovaného a finančně podloženého nadstandardu. Pokus o něco takového se v současné době právě v parlamentu děje a pomineme-li po současných slovenských zkušenostech s postupnou likvidací tamního Ústavu pamäti národa po Langošově smrti politická rizika spojená s takovým řešením (myslím tím politickou kontrolu navrhované instituce ze strany senátu, která se nám jeví jako výhodná jen dnešní optikou, v níž současní a bývalí komunisté i jejich mentální partneři rozhodně nemají v senátu většinu), lze to bezpochyby nazvat cestou nadějným směrem.
To, co já osobně nejvíce zazlívám odpůrcům vzniku Ústavu, je především fakt, že se některým z nich již podruhé podařilo zhysterizovat veřejnou diskusi o této instituci do té míry, že namísto věcného dohadování o její případné konkrétní podobě uvnitř historické obce a napříč nekomunistickými politickými stranami se nakonec z hlasování o ní stal manifestační střet dvou konfrontačních pozic – „beru se vším všudy“ a „jsem zásadně proti“. Jako člověk, který občas v posledních patnácti letech působil (pro mě osobně snad až nepříjemně dlouho) na různých stupních „vědeckého managementu“, dobře vím, že jestli se politická scéna či její vlivná část rozhodne zabývat se z vlastní iniciativy určitým výsekem odborného snažení, je to vždy nečekaný dar, který se rozhodně nemá odkopávat, ale kultivovat a dovést do rozumného výsledného tvaru. Věcná diskuse však ve zpolarizované atmosféře možná není, a musíme tak být vděčni alespoň za dvě důležité změny, které do znění zákona prosadili zelení (díky Kateřině Jacques): jednak jde o změnu názvu této instituce, z něhož naštěstí zmizelo ono šovinistické sousloví „paměť národa“ (víme dobře, že ve slovanském světě, odkud k nám tenhle termín proniká, mívá místy až fašizující nádech) a dále pak o rozšíření její působnosti i na dobu nacistické okupace.
Z předběžných diskusí však byla až na výjimky téměř vůbec vyřazena témata související s fungováním této instituce po jejím založení, což je myslím hodně ke škodě věci. Pokud jsme totiž proto, aby vznikla, měli bychom se zároveň přičinit, aby hned od začátku měla k dispozici co nejlepší podmínky pro svou činnost. A právě z tohoto úhlu pohledu bych dal na stůl zejména těchto několik témat:
Umístění ústavu: Ponecháme-li stranou několik desítek či stovek metrů dokumentů, které sem mají být delimitovány od jiných institucí, zůstává na budoucím ústavu povinnost zajistit řádné uložení a využívání oněch cca 16 kilometrů archiválií, které má dnes k dispozici Odbor archiv bezpečnostních složek MV. Ty jsou dnes uloženy ve třech budovách (dvou v Praze a jedné na okraji Brna), které vesměs vznikly k jiným než archivním účelům a jejichž technický stav do značné míry nevyhovuje a odporuje požadavkům stanoveným v zákoně o archivnictví č. 499/2004 Sb. Jedna z těchto budov leží navíc v zátopové oblasti, druhá je využívána institucemi, které vcelku po právu nemají zájem na příliš velké návštěvnosti, a třetí (ta v Brně-Kanicích) je beznadějně utopena v lesích mimo civilizaci, takže návštěvu v ni je třeba spojit s celodenním výletem. Do jaké míry péče o někdejší „estébácké“ archivy u nás zaostává, to si uvědomíme ve srovnání s oněmi třemi vesele pomalovanými a špičkovou technologií vybavenými výškovými budovami v Praze na Chodovci, v nichž sídlí tři největší pražské archivy (národní, městský a oblastní). Netvrdím, že by nutně někde v Praze měla být vztyčena čtvrtá přesně taková budova pro budoucí Archiv bezpečnostních složek, ale naléhavost situace volá po rozumném řešení. To si samozřejmě vyžádá i patřičné náklady – je však třeba si uvědomit, že tyto náklady nevzniknou v důsledku založení ústavu, ale v důsledku dlouhodobě přehlížených a neřešených problémů v minulosti.
Technické zázemí: Velmi podobná situace vládne i v oblasti infrastruktury budoucího ústavu. Televizní reportáže o provádění lustrací s oblibou používají záběry na starodávné válcové rotory se stovkami kartoték, s jejichž pomocí se zajišťuje provádění lustrací, ale málo kdo si uvědomuje, že toto vybavení společně s několika obstarožními počítači jsou téměř posledními technickými inovacemi, které mají zdejší pracovníci k dispozici. Jedinou podstatnou výjimku v odboru představuje scannerové vybavení digitalizačního oddělení, které bylo původně pořízeno především s ohledem na snadnější cenzurování dokumentů předkládaných občanům v pardubické pobočce podle zákona 107/2002 Sb. Právě před tímto oddělením však vyvstávají nyní nečekaně další závažné úkoly, protože v poslanecké sněmovně schválená verze zákona obsahuje – pokud jsem se dobře zorientoval – v par. 4/d také toto nesmyslné ustanovení: „Ústav převede bez zbytečného odkladu převzaté dokumenty do elektronické podoby…“ Jen pro ilustraci: 16 kilometrů archiválií, které bude Ústav povinný podle tohoto ustanovení převést beze zbytku do elektronické podoby, to je přibližně cca 80 milionů jednotlivin – pokud bychom digitalizování jedné z nich věnovali deset minut, jeden člověk by na tom bez přestávky pracoval nějakých 1522 let….
Zpřístupnění archivních fondů: Je třeba říci, že záhy po nastoupení Pavla Žáčka do čela nově zřízeného Odboru archivu bezpečnostních složek MV došlo k podstatnému zlepšení v komunikaci mezi archiváři a badateli a bylo provedeno i operativní rozšíření počtu míst v badatelně Na Struze; na internetových stránkách ministerstva vnitra se rovněž záhy objevila řada kýžených a dosud ne vždy dostupných archivních pomůcek. Hlavní úkoly však v této oblasti na archiváře teprve čekají – uvědomme si prosím, že naprostá většina materiálu, o jehož historické důležitosti se vedou plamenné spory, je pro nás stále velkou neznámou, protože sedmnáct let po pádu komunismu nejsou k dispozici ani základní pomůcky, které by napomohly se v jejich mase orientovat; nedivme se proto, že osoby s větší mírou zasvěcenosti pak mohly či mohou různým způsobem využívat svého monopolního postavení. Řádná a rychlá inventarizace archivních fondů a jejich okamžité zpřístupňování veřejnosti prostřednictvím internetu – to je myslím jeden hlavní úkol ústavu v archivní oblasti.
Organizace vědecké práce: Pokud jsem sledoval dosavadní publikační činnost Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), nemohl jsem se zbavit dojmu, že přes zjevný přínos některých prací zde vcelku vládne roztříštěnost a neujasněnost v kladení cílů. Proponovaný ústav by měl ve své badatelské činnosti postupovat na základě jasné a pregnantně formulované koncepce, jejímž garantem musí být rada Ústavu jako celek; tato koncepce by měla formulována jako otevřená, a to jak s ohledem na mladé a začínající badatele z řad vysokoškolských studentů a čerstvých absolventů, tak s ohledem na potřebu prověřovat badatelské plány jednotlivých řešitelů na základě jejich soutěže v rámci širší konkurence (přiznejme si, že státní „definitiva“ bez takovéto soutěživosti prostě svádí k jistému zpohodlnění). Dokázal bych si představit, že by se v této funkci blížila rada Ústavu více méně jakési malé grantové agentuře nebo nadaci zadávající na základě odborné soutěže k řešení konkrétní vybraná témata z naší nedávné minulosti.
Kultivace historického vědomí široké veřejnosti: Ve všech diskusích u nás se jaksi apriorně předpokládá, že to mají být právě historici, kteří mají za povinnost přinášet informace o zločinech komunismu až do poslední vesničky. Jenže tak tomu není a ani být nemůže. Podíváme-li se na dnešní situací v Německu, zjistíme velmi rychle, že nejenže většina úkolů tzv. Gauckova úřadu již od jeho založení má osvětový (tedy nikoli výzkumný) ráz, ale že celé Německo je navíc dnes pokryto vcelku hustou sítí regionálních památníků zločinů komunismu, v nichž pracují do značné míry především informační a mediální odborníci a jejichž hlavním úkolem je konkrétní práce z veřejností. To je opravdu silný kontrast proti ostudné situaci u nás, kde se stát své odpovědnosti v této oblasti pokud možno vyhýbá a kde největší projekty obracející se k prostým občanům a školám jsou tudíž zajišťovány více méně na soukromé či polosoukromé bázi (mám na mysli zejména záslužný vzdělávací projekt Člověka v tísni Jeden svět na školách či server Totalita.cz). Předpokládám, že proponovaný ústav by měl hrát důležitou roli i v této oblasti a navrhovat v ní vhodná strategická řešení.
Plně chápu nadšení, které nad přijetím návrhu zákona Poslaneckou sněmovnou vyjádřila Petruška Šustrová (kterou tímto srdečně zdravím a blahopřeji zároveň k jistému právě nadcházejícímu životnímu jubileu), avšak jako starý praktik v této oblasti dodávám: pokud nebude zároveň se schválením zákona o vzniku ústavu přikročeno zároveň k podstatným zásahům v oblasti zabezpečování jeho činnosti, z nichž některé jsem naznačil výše, můžeme již dopředu říci, že zřízení této instituce přinese jen další více méně neplodnou formální změnu, nad jejímiž výsledky budeme po letech stát v lepším případě ve stejných rozpacích, jako dnes nad celkovou bilancí výsledků dvanáctileté činnosti ÚDV. Pevně však doufám, že se tu dnes před námi rýsuje reálná šance na vybudování Ústavu pro studium totalitních režimů – jako funkčního pracoviště se vším všudy.