Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Vědecký exil očima českého kriminálního filmu

Tenhleten nádherný filmový  škvár bych asi nezaregistroval, kdyby mi jej v neděli dopoledne nenaservírovala až pod nos TV Nova. Ale proč nevzít za vděk touhle příležitostí a neukázat si s její pomocí, jak pracovala komunistická normalizační propaganda v případě vědeckého exilu a jaká byla vlastně realita…

Film Čas pracuje pro vraha (ČSSR 1979, 84 min., režie Jiří Hanibal) je jedna z oněch zdánlivě nepolitických socialistických detektivek, kterými se nás různé branně bezpečnostní redakce  snažily s využitím přitažlivé formy kriminálního příběhu nenápadně podprahově indoktrinovat a usměrňovat v našem myšlení. Ta indoktrinace je tady vlastně dvojí – jednak pozitivní, totiž o obětavé práci soudruhů vyšetřovatelů, kterým svědomité plnění jejich úkolů téměř až ničí jejich rodinný život (ale tenhle workoholický motiv je vlastní i detektivním příběhům ze „svobodného“ světa, takže jej dneska vnímáme již jen jako povinné klišé), a dále i negativní, totiž o nebezpečných nástrahách světa imperialismu. Divák ovšem nemá v našem případě o tom, že sleduje v podstatě propagandistický výplod, z počátku tušení, protože před našima očima se ve filmu odehrává vyšetřování vraždy mladé ženy v nejmenovaném pražském biografu; film má dobře napsaný scénář (podle knihy Václava Erbena Efektivně mrtvá žena) a je relativně hvězdně obsazen i v epizodických rolích (v roli vyšetřovatele František Němec, manžel zavražděné Josef Somr, vraždící vývozce mozků na Západ Luděk Munzar, další z podezřelých Eduard Cupák aj.).

husak somr

Děj se však záhy přenese do agentury IDOC (Informace, dokumentace, tisková kancelář), což má být – jak je ve filmu explicitně řečeno –  jakási menší konkurenční agentura Četky (tady začíná první fikce, protože monopol této tiskové kanceláře s výjimkou nějakých vskutku „zpravodajských“ krytí nesměl být v období normalizace narušen), která hodně spolupracuje se zahraničními agentury a sdělovacími prostředky: těch tiskových konferencí natřískaných západními novináři (co by proboha v nudné normalizační Praze koncem sedmdesátých let všichni v takovém množství dělali?) a objímání s přitloustlými a žoviálními týpky  „ze Západu“ mluvícími krákoravou němčinou je v tomhle filmu hned zkraje docela dost. Po loučení s jedním z nich (je jím jistý tuším Jastrebitzki z Vídně, kterému ve vyprávěném příběhu připadne svým způsobem klíčová úloha) se obrátí náměstek agentury na jednoho z pracovníků a instruuje ho: pozítří místo mě pojedeš do Vídně a domluvíš s ním podrobnosti…

Reklama

Zde malá vsuvka na okraj: Pokud někdo někdy na ten film do kina skutečně přišel, pak se nutně na tomhle místě musel ozvat smích. Představa běžného českého zaměstnance, který by se na šéfův příkaz sebral a okamžitě odjel do Vídně, je možná dnes, ale nikoli tehdy. I na oficiální možnost vycestování na služební cestu do tzv. kapitalistických zemí (kam Rakousko i přes svou proklamovanou neutralitu patřilo) se tehdy čekalo dlouhé měsíce a dotyčný byl znovu a znovu vyšetřován a instruován, než k něčemu takovému vůbec došlo. Vzpomínám na jeden z filmů maďarského režiséra (či režisérky) z okruhu kolem Istvána Szabó, který jsme někdy v té době viděli v pražském kině Klub. Dva maďarští manželé – vědečtí pracovníci se rozloučí doma v Budapešti – a pak se náhodou potkají za tři dny na to v Paříži, kam on vycestoval na kongres a kam se ona rozhodla za ním zajet, když její jednání ve Stockholmu skončilo o den dřív…  Jakkoli do toho filmu vkládal jeho režisér nemalý intelektuální náboj,  malé klubové kino nabité frustrovanými českými intelektuály bez pasu se nad takovou blbostí svíjelo smíchy a bylo jaksi po uměleckém počinu…

Apropos – soudruh náměstek. Je nejvyšším představitelem agentury IDOC, který ve filmu vystupuje, jako by tu ani neexistoval ředitel. Proč, to je zcela jasné z kontextu: náměstek je totiž rovněž jedním z podezřelých, který asistuje (jak se ukáže později, tak samozřejmě zcela nevinně) u všech podivných transakcí se západními partnery. Ředitelem podobné firmy musel být nepochybně kovaný komunista dosazený na své místo v rámci nomenklatury ÚV KSČ, a to byla funkce, jejíž neotřesitelnost nesměla být ani ve „výchovně“ zaměřeném bijáku, jako je tenhle, třeba jen naznačena – a tak prostě ve filmu neexistoval. Nějak se ovšem nezdálo, že by to vadilo chodu celé instituce…

Tak až dosud jsme z filmu registrovali vlastně jen kašírovaní české scény, aby případný divák neměl pocit, že sedí v tak dokonalém kriminálu, jak ve skutečnosti seděl. A teď tedy k protiimperialistické pointě. Ta je naznačena již na začátku filmu rozhovorem dvou redaktorů agentury: 

–         „Macháň z Akademie prý zůstal v Itálii.“

–         „Neříkej mi, že ho tady tak málo platili.“

–         „Ale prosím Tě, to přece není jen otázka financí.“

K porovnávání možností vědeckých pracovníků u nás a na Západě se pak (jak je z vnitřního plánu filmu zřejmé, nikoli náhodou) věnuje hodně místa i na tiskové konferenci nejmenovaného českého onkologa, který ujišťuje zahraniční novináře, že je spokojen s podmínkami vědeckého výzkumu nás, ale že by mohl k některým objevům dospět dříve, kdyby mohl využít pozvání na některá západní pracoviště. A udělejme teď skok přímo in medias res, aneb proč se vlastně v tomhle filmu vraždilo. Ano, jak jinak, důvodem jedné dokonané a jedné nedokonané vraždy ve filmu byly nekalé čachry kolem odchodu významných československých vědců do ciziny. A tyto čachry vypadaly zhruba takto: V agentuře zlotřilý a se Západem spojený redaktor začal otiskovat pochvalné články na vybraného významného vědce, s nímž už byl zřejmě dopředu domluven. Po vyjití informace o tomto vědci se vždy objevil vídeňský emisar pan Jastrebitzki a s dotyčným vědcem navázal kontakt; slíbil mu dohodit stáž na Západě a zároveň přenechal tučný obolus dotyčnému redaktorovi a jeho informátorovi (obolus natolik tučný, že stál za ty vraždy…). Mouřeníni z řad zahraničních v Praze akreditovaných novinářů pak dotyčnému vědci zjednali svými oslavnými články dostatečné renomé na Západě, takže tam mohl být dobře prodán.

Bližší informace o tomto mechanismu se ve filmu nedozvíme, a tak vlastně ani nevíme, v čem měla spočívat ona pomoc Západu při vlastní vědcově emigraci: převážel ho snad emisar v kufru svého auta nebo šlo jen o mediální nátlak, aby takto vzniknuvší mediální hvězdu byl socialistický stát donucen nechat vystěhovat? Všimněme si však onoho celkově silně paranoidního vidění: všechny odchody československých vědců do exilu jsou v tomto pojetí organizovány jednou jedinou zpravodajskou agenturou, ať už jde o vědce z kteréhokoli oboru a do kterékoli země na světě. A dále si všimněme, že se tu vlastně vůči vědcům přistupuje v této logice s krajně utilitární až tržní marketingovou strategií: vědec se tu stává prodatelným předmětem teprve v okamžiku, kdy je mu v tisku vytvořena jeho mediální hodnota. Tvůrci filmu si nějak nebyli schopni připustit, že vědec může mít pro zahraniční vědecká pracoviště svou hodnotu i bez doprovodných marketingových tahů a že existují vcelku objektivní metody, jak si kvalitu dotyčného jako vědce ověřit bez ohledu na mediální věhlas.

Jak vůbec k tak vyhraněném pojetí tvůrci filmu došli? Nemůžeme je podezřívat z neinformovanosti, protože tyhle filmy vznikaly (podobně jako Major Zeman) obvykle na objednávku a v žoldu Státní bezpečnosti nebo hodně zasvěcených komunistických orgánů… Osobně se proto domnívám, že náš film byl pro tyto kruhy odvetnou odezvou tzv. Čulíkovy aféry, v níž se mezinárodní veřejnosti podařilo (vedle Janouchova případu poprvé výrazněji) narušit ve vztahu k umlčovaným československým vědcům aroganci komunistické moci; tato aféra tudíž pro tehdejší vládnoucí kruhy musela být hodně frustrujícím momentem. Důkazy pro to po ruce nemám, jen mohu poukázat na fakt, že ve filmu se hovoří o vědcích, kteří opustili Československo v letech 1976 a 1977, a to konkrétně o jednom geofyzikovi, jednom onkologovi a dvou matematicích (jejich uváděná jména jsou samozřejmě smyšlená).

Na tomto místě je třeba připomenout, že k největšímu exodu československých vědců z jejich vlasti na Západ došlo v letech 1968 – 1970; jen z tehdejší Československé akademie věd odešlo tehdy více než pět set vědeckých pracovníků a podobný počet emigroval nepochybně i z vysokých škol a dalších vědeckých pracovišť.  Tato velká exilová vlna byla zastavena opětným hermetickým uzavřením hranic a znovunastolením restriktivní československé výjezdové politiky. Pokud proto hovoříme o vědcích, z nichž se stali emigranti (či exulanti) po roce 1970, je si třeba uvědomit, že šlo v prvé řadě o stovky československých vědeckých pracovníků, kteří počátkem sedmdesátých let působili na zahraničních stážích a studijních pobytech a kteří proti své vlasti ani v její socialistické variantě neměli obvykle žádnou apriorní zášť a byli často ochotni se i vrátit, až v cizině získají větší zkušenosti. Z nich většinou nadělala „emigranty“ především paranoidní politika normalizačního státu, která se snažila dostat narychlo všechny své významné i nevýznamné občany pod svou bezprostřední kontrolu; využívala přitom řady restrikcí a buzerací, v jejichž důsledku se dotyční museli v průběhu roku 1971 nebo nejpozději 1972 urychleně rozhodnout: buď se vrátit od rozdělané práce a studia do nejisté budoucnosti v okupované zemi, nebo pokračovat v nastartované odborné kariéře, a stát se tak doma ve vlasti kriminálními živly (nelegální pobyt v cizině byl zpravidla kriminalizován jako trestný čin „opuštění republiky“ a trestal se několika lety kriminálu a konfiskací majetku).

Pro osoby, které po roce 1971 zůstávaly v Československu, obvykle na dlouhá léta možnost výjezdu na Západ skončila – samozřejmě s výjimkou kovaných komunistů a hrstky vyvolených, kteří byli z různých důvodů protěžováni; taková situace trvala až do poloviny 80. let, kdy se začala výjezdní politika i vlivem prosakovavší perestrojky mírně liberalizovat.  O tom, s jakou absurditou byla důsledně  – nejen pro vědce – hlídána hranice mezi Východem a Západem, si můžeme učinit představu i z této téměř až anekdotické příhody: když byly někdy v březnu 1982 na hraničním přechodu v Cínovci  mezi ČSSR a NDR, tedy mezi dvěma socialistickými státy,  nalezeny v osobním voze pracovníka Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV dvě obálky od dopisů zaslaných dotyčnému z amerických vědeckých institucí, byl o tomto nálezu učiněn obsáhlý záznam s dodatkem: „Vzhledem k tomu, že [jméno dotyčného] neví o zájmu orgánů OPK [oddělení pasové kontroly] o uvedené obálky, nebyl k těmto vytěžován;“ poznatek byl pak v číslovaných výtiscích postoupen na různé útvary StB v Ústí nad Labem, Teplicích a Praze (Archiv bezpečnostních složek Praha, sign. OB 1698 MV).

Do jaké míry se poměry během několika málo prvních normalizačních let změnily, to si můžeme ilustrovat na okolnostech emigrace matematika a matematického lingvisty Karla Čulíka (1926 – 2002; k jeho životním osudům a vědeckému odkazu viz chystaná encyklopedie Sto českých vědců v exilu). Tento pracovník Matematického ústavu ČSAV patřil k osobnostem, které se v pohnutém období po srpnu 1968 rozhodly zůstat ve vlasti, protože se jim zdálo, že přes všechny politické tlaky zde bude možno nadále efektivně pracovat; je dokonce známo, že své známé před emigrací varoval. Záhy se však v průběhu prvních normalizačních let ocitl v situaci, která mu vědeckou práci znemožňovala: napřed musel pro své politické názory opustit ČSAV a ani na jeho novém pracovišti, kterým byl Výzkumný ústav matematických strojů, se nedočkal vstřícného zacházení: nebyly mu umožňovány výjezdy na mezinárodní akce, nesměl publikovat a k 31. lednu 1974 dostal i odtud výpověď. Za této situace se K. Čulík rozhodl již v září 1973 požádat o možnost legálního vystěhování pro sebe i pro svou rodinu, a když mu od příslušných úřadů nepřicházela žádná reakce, urgoval její vyřízení osobním dopisem na Federální ministerstvo vnitra.

Mezitím rozvinul čilou korespondenci se svými kolegy v západních zemích, aby zjistil, jaké jsou možnosti jeho uplatnění po výjezdu z ČSSR. Ukázalo se, že vedle problémů s československými státními orgány se jeho šance na uplatnění ve srovnání s těsně posrpnovými emigranty značně snížila, a to zejména ze dvou důvodů. Potenciální příjemecké státy (v Čulíkově případě šlo o USA, Kanadu, Velkou Británii, Austrálii a SRN) tou dobou již přehodnotily svou nadstandardně vstřícnou politiku vůči československým uprchlíkům a uplatňovaly vůči nim standardní imigrantské postupy včetně dodržování předepsaných kvót, povolení k pobytu a pracovních povolení. A navíc také tou dobou již také do značné míry odezněla velká vlna solidarity samotných vědeckých institucí v těchto zemích a jejich vědeckých pracovníků; vzpomínka na Pražské jaro tou dobou už nemělo tak výraznou emocionální přitažlivost a byla zasunuta do pozadí pozdějšími mediálně vděčnými událostmi.  Žádost významného odborníka přicházejícího z Československa tu byla tedy zvažována především z hlediska okamžitých potřeb pracoviště, na nichž byla místa se vhodnou specializací tou dobou již obvykle obsazena jinými odborníky; jak se ukazovalo, Čulíkovou nevýhodou byla do jisté míry i jeho odborná zdatnost, která v některých případech převyšovala věhlas vedoucích pracovníků, kteří by o jeho přijetí rozhodovali. V USA k tomu navíc přistupovali finanční problémy, s nimiž se musela potýkat většina vědeckých institucí, a krize soukromých vysokých škol.

I tak se však ukázala značná solidarita Čulíkových kolegů, kteří mu byli ochotni podle svých možností v zahraničí pomoci. Patřili mezi profesoři M. A. Arbib (tou dobou z University of Massachusetts), N. Chomsky (tehdy Massachusetts Institute of Technology), R. Gay (University of Calgary Kanada), A. Hill (z londýnské University College),  G. Hotz (z univerzity v Saarbrücken), a řada dalších. Pomocnou ruku nabízeli i vědci z řad československých emigrantů, a to zejména I. Babuška z USA, I. Friš z Austrálie a Čulíkův jmenovec Karel Čulík (nar. 1934) z Kanady (resp. SRN). I ze samotného Československa neváhal Ivan Havel oslovovat zahraniční vědce, s nimiž se znal, se žádostí o pomoc ohroženému kolegovi. (Čulíkovu korespondenci se zahraničními vědci můžeme rekonstruovat podle sledovací zprávy Státní bezpečnosti – viz Archiv bezpečnostních složek Praha, sign. 634053 MV, agenturní záznam č. 31 z 18. 3. 1974).

Největší potíží se tak nakonec přece jenom ukázal postoj československých úřadů, které Čulíkovi sdělily, že jeho vycestování nepřichází v úvahu, protože „není v souladu se státními zájmy“. Za této situace solidarita s K. Čulíkem přerostla z privátní roviny ve věc veřejnou; iniciátorem její medializace se stal  známý lingvista Noam Chomsky, který se s Čulíkem osobně znal z doby jeho návštěvy v Massachusetts Institute of Technology v r. 1965; byl to právě on, kdo zveřejnil zevrubnou informaci o Čulíkově kauze v listopadu 1974 v rubrice Victims v časopisu The New York Review of Books. Proti diskrimaci K. Čulíka jako vědce pak protestovalo 10. ledna 1975 celkem 239 vědců z 12 různých zemí v petici, kterou organizovala European Association for Theoretical Computer Science;  viceprezident této asociace J. W. de Bakker  seznámil širokou odbornou veřejnost s textem této petice v únoru toho roku v časopise Nature.

Když ani pak nebyl režim ochoten buď významnému vědci umožnit řádný výkon jeho profese nebo jej propustit na svobodu, zaslal 30. června 1975 Karel Čulík s odvoláním na probíhající helsinský proces veřejný dopis prezidentu republiky G. Husákovi, s jehož textem opět seznámil západní veřejnost Noam Chomsky (From Husak´s Castle, The New York Review of Books 22, č. 20, 11. 12. 1975). Čulíkův případ pak začal monitorovat americký konzulát v Praze; přesto ještě v únoru 1976 musel profesor M. A. Arbib z University of Massachusetts, kde se mezi tím podařilo najít pro K. Čulíka vhodné uplatnění, apelovat na veřejnost, aby ve svých dopisech československému ministerstvu zahraničních věcí požadovala Čulíkovo propuštění z Československa; k němu pak došlo až po několika dalších měsících.

Čulíkova aféra ukazuje, jak důkladně se zvláště pro vědecké pracovníky, kteří dali najevo svůj nesouhlas s přítomností okupačních vojsk či s normalizačním režimem, uzavřely počátkem sedmdesátých  let hranice. Obvykle pro ně nepřicházela možnost vycestovat soukromě jako turisté, protože mnozí z nich jako podezřelé osoby neměli pasy a nebyly jim poskytovány ani potřebné výjezdní doložky a devizové přísliby. Ani krátké služební výjezdy směrem na západ pro ně obvykle vůbec nepřicházely v úvahu, a to ani za účelem prezentace jejich výsledků na mezinárodních fórech, a dání souhlasu s trvalým vycestováním přicházelo v úvahu až později jen u některých významnějších signatářů Charty 77 (které ovšem režim často vystěhovával proti jejich vůli se souběžným zbavením státního občanství). Jedině silný a dlouhodobě vyvíjený  mediální tlak mohl tento krunýř čas od času prorazit – a československým vládcům pak nezbývalo, než se mu aspoň zpětně symbolicky pomstít v přitroublé detektivce tím, že jej dala do souvislosti se ziskuchtivými vraždami.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama