Reklama
 
Blog | Antonín Kostlán

Všude samá deprese…

Zatímco o tom, co nadcházející ekonomická krize (alias deprese) obnáší, mají ekonomové už konec konců jasno, na otázku, jak z toho ven,  zatím však z jejich strany nebyly - a pravděpodobně ani nebudou - dány žádné jednoznačné odpovědi. Nebudu se o ně pokoušet ani já, už kvůli tomu, že nejsem ekonom; na druhou stranu jsem však valnou část svého života strávil jako hospodářský historik analyzující evropskou finanční krizi 17. století, a tak mám pocit, že bych se mohl pokusit do této diskuse vnést alespoň některé širší souvislosti...

Jiná jména, aby nevznikla panika 

„Jenom si nedejte namluvit, že mor ve městě ustal… Mor dosud zuří a lékaři dávají nemoci patrně jiná jména, aby nevznikla panika…“ Tyhle verše napsal kdysi Jaroslav Seifert v Morovém sloupu a já na ně myslím skoro pokaždé, když na obrazovce vidím tetelit se některého z politiků, jak s tymolínovým úsměvem ve tváři oznamuje veřejnosti, že sice problémy budou, ale to nic, to bude jenom, jako když píchne včelka… Součástí rovnice nazývané hospodářská krize je totiž také velká neznámá označovaná jako „ekonomická očekávání“, a tak se dělá všechno proto, „aby nevznikla panika…“ Na Seiferta si vzpomenu rovněž pokaždé, když si čtu v novinách ta různá „jiná jména“ katastrofy, která se na nás řítí: postaru „krize“, ponovu „recese“ (tenhle termín mě vždycky nadchne, protože u nás Čechů je spojen obvykle se vzpomínkou na kanadskou noc někde na dětském táboře), či dokonce „deprese“ – ten je dnes nejvíc užívaný, ale je v podstatě nejméně výstižný, protože redukuje probíhající procesy na pouhé stlačování grafické křivky směrem dolů. To konec konců odpovídá i charakteru diskuse o nadcházející hospodářské krizi, která se vede na můj vkus až příliš v silně abstrahované ekonomicko-technicistní rovině, jako kdyby probíhala v nějaké laboratoři (je-li třeba u krysy obnovit pavlovovský reflex pozitivního očekávání, hoď jí tam na tři dny šestiprocentní kostku úrokové míry…); jenže tahle krize – jako každá jiná – je součástí širšího společenského dění, které sama ovlivňuje a jímž je sama i předurčována a živena.

Jak to bude zlé a jak dlouho to bude trvat

K jakému druhu krizí se ta „naše“ řadí, to nám asi nejlépe naznačí graf, shrnující časový průběh všech velkých depresí, které proběhly od konce 19. století světovou ekonomikou – percentuální pokles trhu s americkými cennými papíry v běžných ukazatelích je tu zachycen v závislosti na čase, který uběhl od vypuknutí krize (graf původně přinesly  11. října 2008 The New York Times).  Vidíme na něm, že za čtrnáct měsíců po svém vypuknutí se jí (té „naší“ krizi, kterou budeme mít tu čest si užít) podařilo dosáhnout poklesu o 40% (a ve srovnání se situací v roce 2000 dokonce o 50%), takže co do razance při svém nástupu zatlačila do pozadí nejen všechny  ostatní „běžné“ krize, ale i samotnou „Velkou depresi“ třicátých let (jedinou další krizí, která se ji na grafu přibližuje, je válečná deprese let 1937-1942).  Americký prognostik Nouriel Roubini se sice domnívá, že srovnání s velkou krizí let třicátých je přehnané, takže raději hovoří o největší depresi od čtyřicátých let, nicméně jinak přichází s dost děsivými zvěstmi pro americkou i evropskou ekonomiku – podle něj bude rok  2009 zatím ze všech nejhorší, a bylo by zapotřebí opravdu agresivních zásahů, aby rok 2010 nebyl ještě horší než ten letošní. Slavný Paul Samuelson jde ještě dál a nechává propadat ve své optimističtější vizi americkou ekonomiku až do roku 2012 (viz zde), a to ani ta jeho předpověď není ještě zdaleka nejčernější… Blíží se tak více méně odhadu, který by vyplýval ze srovnání dnešní krize s Velkou depresí (ta začala v roce 1929 a dna byla dosaženo až v roce 1933).
A to zatím mluvíme pouze o sestupné fázi krize, tedy než si – jak se říká – sáhne na dno.  Po ní bude následovat fáze postupného vzestupu, která bývá časově obvykle o něco delší, a není důvodu se domnívat, že by její průběh  byl snadnější a rychlejší, než byl u Velké deprese, byť – doufejme – se snad protentokrát podaří předejít její válečné koncovce… Tolik tedy o všeobecném průběhu krize – a teď se podíváme, „jakpak je dnes u nás doma“. Jestliže v českém obecném mínění převládá pocit, že si trošku zatrpíme v roce 2009, a pak zase bude dobře (k tomu výsledky jakéhosi rychloprůzkumu viz zde), lze takové názory označit za víc než bláhové. Vzhledem k tomu, že se u nás počátky hospodářských otřesů ohlašují teprve od sklonku loňského roku (všechny ty řeči z roku 2008, že se nám krize vyhnula nebo že – jak vidíme sami – bude mít jen mělký průběh, byly farizejské, protože u nás tahle katastrofa prostě jen probíhá s určitým fázovým zpožděním, stejně jako v případě Velké deprese), tak můžeme očekávat, že v tom lepším případě se s jejím řáděním a s překonáváním jejích následků budeme potýkat nejméně do roku 2020. A nijak by nás nemělo ušolíchat, když nám někteří analytici radostně oznamují, že u nás tato nepěkná etapa našich životů nebude mít charakter krize finanční, ale projeví se pouze výkyvy v oblasti výroby, spotřeby a vývozu, protože naše banky byly  s předstihem vyčištěny někdejším Fondem národního majetku (např. viz zde); podle mne je to spíše špatná zpráva, protože pokud si ona finanční krize nakonec přece jen prorazí cestu i k nám (a ona to se vší pravděpodobností nakonec udělá), tak na sebe vezme nějakou nečekanou a nepředvídatelnou formu.  Trochu mi tyhle „radostné zvěsti“ někdy připomínají hlášení úředníků vídeňské dvorské komory (což bylo takové tehdejší ministerstvo financí) z doby tak kolem roku 1615, že u nás nehrozí, aby se tu razily znehodnocené peníze jako po celém Německu, protože monarchie má dostatečné zásoby důlního stříbra (a za necelých sedm let se pak i u nás razily měděné plíšky v takovém množství, že se Němcům protáčely panenky).

Jak to všechno vzniklo

Prezident Klaus nám nedávno vzrušeně vysvětloval, že přece krize jakožto objektivní ekonomické jevy nemají žádného viníka (ten dobrý muž doslova pravil: „otázka zavinění je nesmyslný sociální kýč“, viz zde; není jasné, odkud se bere ta naléhavost, s jakou nám právě tento fakt hodlá vsugerovat – že by se přece jen bál vyšetřování onoho specificky českého ekonomického rozkladu, či spíše rozkradu, z let 1990-1997?), ale my u té dnešní krize víme naprosto přesně, kdo za ni nese zodpovědnost  – je to americký prezident Bill Clinton, který v roce 1999 podepsal rozsáhlý zákon o deregulaci finančního trhu, v jehož důsledku pak toxické hypotéky zaplavily nejprve Ameriku a později i Evropu; selhání a provinění všech ostatních osob, které se na průběhu krize podílely (včetně Clintonova nástupce Bushe), jsou ve srovnáním s tímto otevřením vstupní brány už podstatně menšího rázu (k tomu viz ostatně přehledný výklad Milana Zeleného).  Nejde tedy o krizi, která by vznikla samovolným selháním volného trhu (takové krize ostatně ani neexistují), ale o její nastartování v důsledku nezodpovědného mimoekonomického a  z politické sféry vnuceného zásahu, k němuž Clintonova administrativa přistoupila v důsledku své představy, jak rychle a snadno zajistit rodinné domy pro hospodářsky slabé komunity vnitřního města a venkova. Zázemí pro takový krok tehdy ostatně připravovali ti samí poradci, kteří dnes obklopují prezidenta Obamu (pokud se ovšem mezitím nestačili zkompromitovat finančními skandály).
Oč vlastně tehdy šlo? Řečeno ve stručnosti: americký finanční trh fungoval od časů prezidenta Roosevelta tak dobře, protože byl sešněrován velmi přísnými pravidly, co se na něm smí a co se na něm nesmí. Tato pravidla jej samozřejmě neomezovala v jeho volnosti, ale právě naopak – byla nutným předpokladem pro jeho svobodné fungování, stanovovala „pravidla jeho hry“ – právě tak jako jsou pravidla hry přísně regulována i v dopravě, v šachách nebo ve fotbale. Clintonův zásah však tato přísná pravidla odstranil, a tak vznikla situace, za níž bylo možné téměř cokoli: jako kdyby podle pravidel silničního provozu mohla najednou jezdit auta i na červenou a v protisměru nebo ve fotbale se mohlo hrát i rukou a mimo hřiště. Tím byly vytvořeny právní předpoklady pro vznik balíků toxických aktiv, které pak zamořily svět… Ať už se americká vláda bude pokoušet o jakoukoli finanční pomoc bankám, ta bude jen máloco platná, pokud ještě předtím nedojde k znovuzavedení přísné tržní regulace, protože jinak se jen další velké sumy z kapes amerických poplatníků budou přelívat do neznámých černých děr. Jak říká Paul Samuelson: „Deregulated capitalism is a fragile flower bound to commit self-suicide“ (deregulovaný kapitalismus je křehká květina odsouzená ke spáchání sebevraždy – viz zde). Jenže naprosto analogická situace je i u nás. Naše finanční zákony byly šity většinou  v průběhu devadesátých let přímo „zlodějům na tělo“ a i když řada z nich byla později upravena, představují hodně chaotickou a neprůhlednou strukturu. Ať už se nakonec naši politici rozhodnou pro jakákoli protikrizová opatření, jejich účinnost bude pravděpodobně minimální, pokud jim nebude předcházet formulování přísných a jednoznačných pravidel pro celou finanční sféru.

Konec starých časů

Takže – pokud to mám shrnout – krize jako hrom, jaká tu v průběhu posledních sta let ještě nebyla (nebo byla maximálně jednou), a slova standardně vzdělaného ekonoma o tom, že je to vlastně jen jako chřipka, ze které se člověk za sedm dní vylíže, ať už se léčí nebo neléčí, je nutno považovat za docela cynická. Tohle je spíš komplikovaný zápal plic spojený navíc s pandemickým šířením nebezpečného viru, pro který platí, že pokud jeho průběh neovlivníte vhodnými lékařskými zákroky, pacientovo zdraví bude (pokud vůbec přežije) na celý další zbytek života vážně poškozeno… Podobně jako Velká deprese se nebude ani tato krize vyznačovat pouhým ochabnutím jinak osvědčeného systému a postupným návratem k němu. Krize třicátých let s sebou přinesla kromě jiného pád zlatého standardu, základního ekonomického dogmatu, na kterém stavěla od druhé poloviny 19. století světová ekonomika – pád jakých dogmat, které ještě teď máme za zcela neotřesitelné, nám asi přinese ta „naše“ krize?  Krize třicátých let s sebou přinesla nejen nové vymezení ekonomických vztahů a úkolů, ale zejména v Evropě i totální proměnu společenského a kulturního klimatu: pokrizová a poválečná Evropa už stála na jiných konstitutivních základech než ve třicátých letech. Až jednou bude čas zhodnotit průběh a důsledky té „naší“ krize, bude Evropa už opět jiná, stavějící na jiných principech a věřící v jiné hodnoty. Takový už je ostatně úděl krizí, a to jak v medicínském, tak i v ekonomickém a sociologickém slova smyslu – nechat odpadnout to, co už není životaschopné, a tomu ostatnímu vtisknout nový vektor a dynamiku.

Je čas být nezodpovědnými

V krizových obdobích obvykle přestávají platit poučky, na které si lidé zvykli jako na závazné v období konjunktury: zatímco v časech prosperity je např. inflace jedním z největších zel, během deprese se všichni modlí, aby nějaká aspoň byla, protože to, co nejvíce zruinuje zemi, bude deflace, nikoli inflace. Dá se říci dokonce, že běžná či konjunkturální a krizová (neřku-li dokonce válečná) ekonomika jsou dvě naprosto odlišné disciplíny, které spolu mají jen málo společného – práce, mzda, státní zásahy,  výroba, zisk, ekonomický zájem, bohatství národa etc., etc. – to jsou všechno pojmy, které mají naprosto nekompatibilní definice pro dobu běžně fungující ekonomiky a pro dobu, kdy uhodily zlé časy. Tohle všechno si naši politici ještě ani zdaleka neuvědomili, a tak od nich slyšíme jen ustavičné opakování těch pouček, které jsou sice pravdivé, ale bohužel pro dobu, kterou už máme za zády, v čele s oním starozákonním přikázáním: „Nevypůjčíš si u bližního svého!“ Pravý opak je pravdou – a politik, který chce skutečně pomoci svému státu, jakmile zavětří krizi, popadne klobouk a začne si vypůjčovat, dokud ještě někdo půjčuje za vcelku snesitelných podmínek.
Státní dluh své země totiž během této krize nakonec zmnohonásobí nejen Američané Bush a Obama či Němka Merkelová, ale i představitelé všech dalších zemí bez výjimky;  příštích třicet let to bude v Evropě i jinde po světě především o hádkách, kdo komu co dluží a v jak špatných prostředcích, než pak všechny dluhy z období Velké recese let 2007-2020 spláchne někdy kolem roku 2060 velká mezinárodní oddlužňovací konference…  Zatraceně velké peníze si bude muset dříve nebo později vypůjčit či jinak obstarat i naše vláda (nepochybně mnohonásobek částky, která se už rýsuje v těchto dnech), ale přijde nás to pak pravděpodobně setsakra draho. Rozbory velké krize třicátých let ukázaly, že nejhůře dopadly státy, které si nejvíce hleděly udržet zlatý standard a všechny další nosné prvky dosavadní ekonomiky, a vehnaly tak svou zemi do deflační spirály. Dnes už pravda zlatý standard nemáme, ale snad by se daly tyto  závěry formulovat i takto: na krize nejvíce doplatí ten, kdo se bude nejvíce spoléhat na dogmata z doby konjunktury. Jestli chceme přežít, je prostě čas začít být „nezodpovědní“ – nebo alespoň „nezodpovědní“ v tom smyslu, jak se tomu doposud rozumělo…

Zapomeňte na Maastricht!

Jedním z důvodů, proč se česká vláda brání příliš vysokému zvyšování státního dluhu, je ovšem i její snaha dodržet tzv. maastrichtská kritéria,  která jsou stanovena jako podmínka umožňující vstup České republiky mezi země, jejichž měnou je euro.  Na rozdíl od Slovenska, které vycítilo svou šanci, a v eurozóně už je,  Češi si zahráli na vzdorně frajerskou strunu a zůstali tak za vodou – a pokud budou i nadále platit maastrichtská kritéria, pak je třeba říci, že asi jednou provždy, protože v nejbližším desetiletí nebudeme tato kritéria naplňovat ani my, ale se vší pravděpodobností ani žádný jiný stát v Evropě.  Nezbude tedy než zůstat stranou, a schytávat tak v období probíhající krize (nebo aspoň ze začátku) každou ekonomickou facku dvakrát (jednou v jejím přímém úderu a podruhé v jeho kurzovém odrazu), anebo se snažit začít v Evropské unii spíše dojednávat, že po dobu krize přestanou maastrichtská kritéria platit. Ta jednání by nemuselo být až tak složité a myslím, že se v Evropě taktně čeká, kdo to vysloví jako první…
Na druhou stranu je však třeba se i zeptat, zda je to tak velké vítězství –  vstoupit do eurozóny právě v tuto dobu. A opět – to co by bývalo v podmínkách konjunktury velkou výhodou, se nyní může ukázat jako spíše zátěž.  Euro totiž slouží jako měna celé řadě různých evropských zemí s rozdílnou ekonomikou a různými prioritami, z nichž některé si jsou v řadě ohledů dokonce přímými konkurenty; a ty budou ve svých plánech na přežití krize a ozdravění ekonomiky nuceny počítat s různým množstvím a různou funkcí peněz na svém území.  To máme šestnáct různých národních strategií na jednu jedinou měnu – takže se nejeví jako příliš pravděpodobné,  že by takovou zátěž mohlo euro vydržet a je pravděpodobně jen otázka několika měsíců, kdy některá ze členských zemí přistoupí k „dočasnému“ okolkování oběživa na svém území či jinému prostředku pro kontrolu likvidity.  A pád měny, která se ještě pořádně co do svých funkcí nestačila v jednotlivých zemích zcela zafixovat a zautomatizovat, je pak už jen více méně nasnadě… Jestliže ještě před dvěma lety urychlené přijetí eura mělo pro nás být prioritou No. 1, teď za změněné situace už se jeví spíše jako hodně problematické…

Zapomeňte na Lisabonskou smlouvu!

Jestliže v období Velké recese přestávají platit klady dosud spojované s eurem, právě tak se má tomu i s celou Evropskou unií. Otázka, zda přijmeme Lisabonskou smlouvu u nás v Čechách a zda nakonec opravdu vstoupí v Evropě v platnost, totiž ztratila s příchodem krize na důležitosti – Lisabonská smlouva bude v nejbližších letech v Evropě mrtvým dokumentem, ať již bude formálně stvrzena či nikoli. Seskupuje-li se dohromady tak velké mezinárodní společenství, jako je Evropská unie, je k tomu zapotřebí dostatečně dlouhá doba, aby takové spojování mohlo být provedeno vskutku organicky, a nikoli jen administrativně – odhadem nejméně padesát, možná až sto let. Základní ekonomickou podmínkou pro takovou homogenizaci je pak samozřejmě příznivý hospodářský vývoj, který bude jednotlivé členské země dovádět k hlubší hospodářské integraci.  Pokud se Evropa nebude těšit příznivému hospodářskému vývoji, integrace se nutně zastaví, protože každá ze zúčastněných zemí bude nucena v zájmu vlastního přežití myslet především sama na sebe. O minimální připravenosti většiny členských států projevovat alespoň náznakem ekonomickou solidaritu jsme se ostatně mohli přesvědčit začátkem letošního roku při plynové krizi a konec konců prvním, kdo odnese hospodářské otřesy, budou ve všech členských zemích (nás nevyjímaje) zahraniční dělníci… Krize je nutně obdobím autarkizace a nacionalizace ekonomiky, tomu se nikdo nemůže divit.
Nedávné výroky francouzského prezidenta Sarkozyho, jak je třeba vrátit výrobu francouzských automobilů z českého exilu zpět do vlasti, jsou jenom prvními vlašťovkami  toho, co Evropu v období krize čeká.  Národní protekcionismus se nepochybně stane jedním z hlavních prostředků, k němuž se uchýlí vlády, lze očekávat i vzájemné hašteření, osočování i řadu přeshraničních ekonomických půtek. Nepochybně velmi nepříjemně se v průběhu nejbližších let vyhrotí v posledních desetiletích více méně harmonizovaný vztah mezi oběma hlavními reprezentanty Evropské unie, tj. Německem a Francií… Jednotná pravidla Evropské unie budou jen na překážku a nedá se očekávat, že by si s jejich porušováním národní vlády dělaly hlavu.  Proti tomu se bude sice halasně ozývat bruselská byrokracie, ale dopadne to pokaždé asi tak, že za každé porušení ekonomických či jiných předpisů dá dotyčné vládě své čtyřistasedmdesáté sedmé vážné varování, ale „s ohledem na celkovou situaci na kontinentě“ od jakýchkoli dalších represí samozřejmě upustí. Jednotlivé země ji přestanou brát vážně a z celoevropského ústředí se po dobu krize stane jen neškodný kolorit – asi jako je pro Kanadu či Austrálii jejich členství v Commonwealthu… Nemyslím, si, že by Evropská unie v důsledku krize úplně zanikla, ale pravděpodobně se zakonzervuje na zhruba dnešní úrovni a začne pokračovat se svým znovustmelováním nejdříve až někdy při nástupu nové konjunktury…

Škrty ve státním rozpočtu, nezaměstnanost, kriminalita

A jak tomu bude po dobu krize u nás? To samozřejmě nikdo neví, ale dovolil bych si tu načrtnout scénář svého realistického odhadu.  Ať už se nakonec vláda usnese na jakýchkoli ochranných opatřeních, ty se stejně nakonec vždy ukáží jako nedostatečná, protože vývoj situace bude rychlejší a bude přinášet stále nové problémy, se kterými se dosud nepočítalo. Nepochybně tudíž dojde k razantnímu proškrtávání výdajů státního rozpočtu – mnohonásobně rozsáhlejšímu než za Štrougala nebo Klause v roce 1997. Počítejme tedy pro jistotu s drastickým krácením rozpočtů veřejných institucí (ovšem samozřejmě, že ne vládních) a s prudkým poklesem příjmů veřejných zaměstnanců (ovšemže samozřejmě že ne ministerských).  Slyšíte nyní halasné výzvy, že v rámci protikrizových opatření dojde k posílení vědy a školství? Zapomeňte na ně – v průběhu krize budou vědecké i školské instituce odsouzeny spíše k živoření.  To, co zbývá z veřejného zdravotnictví, bude stěží přežívat, a budeme rádi, jestliže krizi přežijeme bez podstatných otřesů v systému důchodového zabezpečení. A pro jistotu zdůrazňuji, že takovýto vývoj by byl nepochybně stejný, i kdyby zrovna u moci nebyla tato, ale jakákoli jiná vláda, i když ani téhle by neuškodilo trochu více akčnosti a prozíravosti…
Nezaměstnanost je samozřejmě jeden ze základních znaků takové krize (a jen můžeme odhadovat, zda se za krize její obětí stane pětina, čtvrtina nebo ještě větší část ze všeho práce schopného obyvatelstva), a s ním se pojí i další sociální jev, který nepochybně v příštích letech dosáhne masových rozměrů – žebrota. To už nepůjde jen o těch „pár“ profesionálních žebráků a somráků, kteří nás „mohovité“ obtěžují v ulicích našich měst a které jsme se pohrdlivě  naučili nebrat na vědomí s přezíravým sloganem „Tak ať jde něco dělat…“ Jenže ten slogan za krize už jaksi bude postrádat své platnosti a situace se bude blížit té, kterou ve svých pamětech  popsal Jiří Voskovec: neuplyne ani půlhodina, aby vás na ulici neoslovil slušně oblečený mladý muž, který vás s obličejem plným studu požádá o malou částku pro své děti, které po svém propuštění z práce už nemá z čeho živit… Nezůstane samozřejmě jen u žebroty a můžeme předpokládat všeobecný vzestup kriminality, a to především  v její organizované podobě. Jestliže už dnes jsou některé z českých regionů v podstatě kontrolovány místními gangy a policie je v nich buď bezmocná nebo zkorumpovaná, dá se předpokládat, že záhy se stěží v Čechách a na Moravě najde oblast, kde by tomu tak nebylo. Tak jako dříve se starostové a hejtmani (tehdy ještě předsedové ONV a KNV) plazili před místním krajským tajemníkem KSČ, nyní se  budou v předklonu ucházet o přízeň místního supermafiána, který sice bude jejich obec či kraj šikanovat a odírat, ale zároveň jí bude poskytovat i ochranu před nájezdy jiných gangů. Vlivové prorůstání oficiálních a kriminálních struktur nebude jako dosud veřejným tabu, kterému se marně snaží některé policejní složky zabránit, ale všeobecně akceptovaným a chváleným modem vivendi. 

Vzrůst extremismu a změny v politickém systému

Dalším výrazným jevem, který přinesou příští roky, bude mohutný vzrůst extremistických nálad, který zcela z gruntu od základů promění naší politickou scénu. Stav nespokojenosti, který bude nutně prohlubující se krize vyvolávat, si vynutí hledání nepřítele, který „za to všechno může“ – taková už je prostě psychologie davu, že když se mu špatně daří, musí za to někomu nařezat… Spektrum nepřátel, po kterých je třeba hodit kamenem, je konec konců i u nás již dobře předpřipraveno, a zní asi takto (v jen přibližném pořadí podle intenzity nenávisti): Rómové, židé, cizinci jiné pleti, Amerika a Američané, cizinci vůbec, „kapitalisti“ (vhodně nafukovací pojem), intelektuálové, a nakonec každý s životním postojem a stylem odlišným od průměru (a do téhle kolonky se vejde i česká gay komunita, jakkoli na rozdíl od sousedního Polska se nestane za krize jedním z hlavních cílů pogromistických nálad). Připravme se, že co týden bude některá z extremistických stran nebo skupin pořádat halasné mítinky zakončené pochodem na nepřítele a přiznejme si, že jen stěží se podaří příslušníky pronásledovaných skupin ochránit a udržet jejich rovnoprávné postavení ve společnosti.
Vzestup extremismu se nepochybně promítne i do výsledků voleb. To se při  příštích parlamentních volbách projeví nejspíše zatím jen silným odlivem voličského zájmu pro dosavadní velké strany, prudkým vzestupem komunistů (snad až na druhou nejsilnější stranu?) a vstupem fašistů do parlamentu (ať již je tu bude reprezentovat některá z již existujících nebo teprve v budoucnu založených stran); lze však očekávat, že přespříští volby již budou ryze v režii extrémistů. Konec konců – nic nového pod sluncem – nezapomínejme, že i uprostřed velké krize třicátých let u nás volby vyhráli náckové a komunisté výrazně posílili (na prvním místě v československých volbách v roce 1935 byla Sudetoněmecká strana a komunisté byli na čtvrtém místě před lidovci a národními socialisty). Drsné dikci extrémistů se ve snaze o přežití přizpůsobí i oba velcí tažní koně předkrizové politické sféry, tedy ODS a sociální demokracie,  a možná i dojde k dohodě, jak nahradit onen trapný mechanismus voleb jakožto nevhodného zatahování veřejnosti do vysoké politiky nějakým vhodným konsensem politických stran o distribuci moci. Ze zahraničí by takový krok sotva asi někdo kritizoval,  protože všude budou pravděpodobně řešit dost podobné problémy, a jediná zahraniční velmoc, která by jej vůbec zaregistrovala a nepochybně kvitovala s povděkem, je Rusko, které nás nikdy nepřestalo považovat za hraniční pašalík své rozsáhlé říše…

Co bude dál?

To je tedy můj realistický scénář pro nejbližší desetiletí, a ví Bůh, jak rád bych se alespoň v něčem mýlil… Konec konců – co jsme čekali? Koloběh našich i evropských dějin se v průměru jednou tak za dvacet let od základu mění, a od té poslední velké proměny, která proběhla v roce 1989, se právě takový úsek již naplňuje. Jednou stařičký monarcha a valčíky, a hned poté čeští legionáři a invaze amerického jazzu; jednou hajlující pošuk s knírkem a koncentrační tábory, a hned na to celostátní spartakiáda a jednotná zemědělská družstva; jednou sovětské tanky v ulicích a vzduch zničený automobilismem, podruhé zase americký Zvon svobody a skandály v parlamentu… Takže – co bude dál?
 
 
Reklama