Bertino svědectví, které považovala po válce za nutné zanechat budoucím generacím, začíná v ghettu Terezín, kde společně se svou mladší sestrou Fridou, s níž společně prožívala hrůzy holocaustu, působila jako pracovnice tamního odboru péče o mládež (odbor Jugendfürsorge – k němu viz zde); končí pak prvními zážitky z Osvětimi. I když se s nebezpečnými a ponižujícími situacemi setkávaly obě mladé ženy i v dalším průběhu války, ono prvotní ponížení z prvních hodin v Osvětimi, kdy se „z hezké a pěstěné ženy stane tvor podobný opici“, bylo asi určujícím traumatem, k němuž se ve svém životě vracely. A to i kvůli oné hrůzné statistice, kterou si čtenář naplno uvědomí až po dočtení tohoto dokumentu: v přecpaném dobytčáku spolu s nimi přijelo do koncentračního tábora dalších více než sedmdesát osob, z čehož většina byly děti z likvidovaného terezínského sirotčince, ale na osudné rampě, kde se rozhodovalo o životě a smrti, bylo dáno jít napravo jen Bertě, Fridě a možná ještě několika málo mladým ženám z onoho vagónu… Bertě tehdy bylo 23 let, Fridě o rok méně.
23. října 1944. Den našeho nástupu do transportu. Už jsme se smířily [Berta má na mysli sebe a svou sestru Fridu] s myšlenkou, že i nás čekají trampoty a strádání, které před námi prodělalo tisíce a tisíce našich sester a bratří. Nevíme, kam nás povezou, víme jen, že nás čeká něco horšího, strašnějšího, než jsme prodělali dosud. Na transport jsme připravené. Ještě v ten den, kdy jsme defilovaly před Rahmem [tj. před velitelem Terezína Karlem Rahmem], začaly jsme s chystáním věcí a balením. Třídilo se, balilo a zase třídilo a balilo. Jel skoro celý zbylý personál [dětského] domova, takže jsme se musely ještě trochu postarat o děti. Konečně jsme měly připravená zavazadla a věci, které jsme chtěly vzít na sebe. Nebylo toho málo. Počítaly jsme s možností, že zavazadla nedojdou v pořádku, nebo že nedojdou vůbec a braly jsme na sebe tolik věcí, že jsme se skoro nemohly pohnout. „Blíží se zima a nemůžeme přece zůstat nahé“, řekly jsme si a braly na sebe trojí prádlo, šaty, několik blůz a svetrů, sukni, kabát a přes všechno, pokud jsme měly, ještě pracovní oblek. Troje punčochy, teplé ponožky a ještě pevné boty. Kdyby nedošla zavazadla, vystačily bychom s tím nejméně rok, a pak – dej Bůh – snad, snad bude již konec těm útrapám. Konečně jsme hotové se všemi přípravami, a to znamená zároveň taky již nástup do kasáren. Vagónová souprava byla již připravena. Nakládáme s pomocí zbylých dětí zavazadla na vozík a jdeme k hamburským kasárnám. Tam odevzdáváme zavazadla a jdeme do kasáren. Zapisují si jméno a číslo, které máme na tabulce pověšené kolem krku. Pak jdeme nahoru do vykázaných místností. Je už tam skoro plno. Jsou zde vesměs ženy a děti, hlavně děti, protože zároveň se zbylým personálem Jugendfürsorge odjíždí skoro všichni sirotci. Jsou zde děti v každém stáří. Menší jsou se svými opatrovnicemi. Je nám do pláče. Ne kvůli nám, ale kvůli dětem, které jedou do jisté smrti. V noci se nám podařilo dostat se ještě ven z kasáren. Jdu ještě jednou Terezínem a loučím se s místy, kde se sice nežilo dobře, na které ale člověk během doby přivykl. Vracím se zpět do kasáren a lehám si oblečená na kavalec, abych si ještě trochu zdřímla.
V 7 hodin ráno – nástup. Jdeme přibližně podle čísel. Bereme si na starost děti z našeho domova, s kterými jsme prodělávaly již tolik starostí a taky tolik hezkých chvil. Je jich asi 60 a jdou s námi taky nějaké chovanky starší se svými matkami. Prosadili jsme u Transportleitung [vedení transportu], že nám dají vagón pro děti a opatrovnice, v poslední chvíli nám tam však ještě nacpali pár starých lidí, kteří nám i tak již dost těžkou cestu ještě ztěžovali. Je nás ve vagóně 71 osob, mimo kufry, tašky a jiná zavazadla. Sedíme těsně, jeden vedle druhého. Uprostřed udělali trochu místa pro láhev s vodou a vědro. Vyjíždíme z Terezína a v Bohušovicích čekáme na doplnění transportu a na odjezd. Vagón je dobytčí. Dveře zaplombovali a okna až na malou štěrbinu zadrátovali. Ve vagóně je strašné dusno. Brzy cítíme, že nebude možno za chvíli dýchat. Vagón je přecpaný lidmi a vědro s výkaly, které nemáme možnost vyprázdnit, přispívá k tomu svým dílem. Jakmile vlak zastaví, chodí kolem hlídka. Prosíme, aby nám bylo dovoleno otevřít trochu okno. Nedovolí. Nezbývá nám nic jiného, než abychom si pomohli sami. Náhodou má někdo s sebou kleště. Uvolňujeme během jízdy dráty a konečně jsme tak daleko, že můžeme okno otevřít. Jakmile se vlak, zastaví, přišoupneme okno a maskujeme dráty tak, aby hlídka nepoznala, že jsou uvolněné. Delší dobu se nám to daří. Na straně, kde sedí u okna děti a kde dělali totéž, vypadl z okna drát. Našla jej hlídka a spustila rámus. Museli jsme okna zavřít, protože hrozili zastřelením. Vzduch ve voze byl k nesnesení, a proto jsme, jakmile se vlak zase rozjel, otevřeli okno znovu. Byli jsme však již velmi opatrní.
Dopili jsme láhev vody, kterou jsme si vezli s sebou z Terezína (bylo to 5 litrů). Na zastávkách jsme prosili esesáky, aby nám dovolili nabrat někde vodu. Samozřejmě, že nedovolili. Ve vagónu byly děti a plakaly žízní. A tak sedíme a bavíme děti, aby zapomněly, a sníme o časech, kdy nám bylo dovoleno napít se aspoň dosti vody, i když jsme jiné věci postrádali. A nejeden si zasteskl: Zlatý Terezín… Tam jsme směli aspoň vodu pít. Jsme ve vlaku již přes 24 hodin a obracíme svou pozornost ke směru jízdy. Vidíme Gleiwitz, Hindenburg, kraj dolů a továren. Tipujeme, že jedeme do Birkenau. V našich představách je to ghetto, sice ne tak organizované a výstavní jako Terezín, ale podle všeho přece jen ghetto, protože jsme odtud dostali dopisy od svých známých a příbuzných. Večer druhého dne jízdy. Vjíždíme do stanice Birkenau a srdce nám poskočí radostí. Myslíme na své drahé, které tam máme. Představujeme si, že je tam uvidíme, snad některý z nich bude na stanici na nás čekat. Ale jak jsme zklamáni, když projíždíme tou stanicí a vlak nezastaví. Aby ve vagóně nevznikla panika, zamlčujeme tento fakt. Projíždíme stanicí Auschwitz. Díváme se ze štěrbinky okna, které jsme zase zatáhli, protože očekáváme každým okamžikem zastavení vlaku. Nás u oken pojala hrůza po přečtení jména na stanici, ale mlčíme, aby o tom nevěděli ti druzí. Vlak zastaví a za chvíli se zase rozjíždí opačným směrem. Ve voze je úplné ticho, když náhle někdo pronese: Auschwitz. Kdyby byla vybuchla puma, nemohlo to způsobit větší paniku. Ženy naříkají a pláčí, muži křičí. Děti jsou vyděšené. Díváme se štěrbinou ven z okna. Vidíme osvětlený terén, s baráky a kolem dokola dráty s elektrickým napětím. Bože, pomoz, všude chci být, jen ne mezi těmi dráty… Chtěli bychom utíkat, někam se schovat. Nemůžeme, jsme zavřené ve vagóně, venku jsou hlídky, které střílí. Vlak zastaví. Venku je ticho, slyšíme jen kroky hlídek a ve vagóně tma a strašná panika. Pak slyšíme, že otvírají již vedlejší vagóny, slyšíme mluvit jidiš. Máme ještě naději, když vidíme, že tam jsou Židé. Náhle rozkaz: všechno ven, zavazadla zůstanou ve vagónech. Muži nastoupí zvlášť. Bereme za ruku děti a vystupujeme. Ženy s dětmi se pohybují kupředu. Na rozcestí stojí esesák a mává holí sem a tam. A vidíme, že podle mávnutí hole jdou lidé buďto nalevo, nebo napravo. Na jednu stranu děti, starší lidé, na druhou stranu mladí. Dostávám se před esesáka: „Ist das ihr Kind?“ [Je to dítě vaše?] Když mu říkám, že ne, ptá se mě na stáří a mávne holí napravo. Jdu a ohlížím se po sestře. Chvála Bohu, jde za mnou. Postaví nás do pětistupu a jdeme. Asi za 10 minut se dostáváme z cesty mezi spleť drátů, kde jsou zděné baráky a haldy zavazadel. Jsme nedočkavé a netrpělivé a vyptáváme se esesáka. Odpovídá nevrle, ale něco se přece dozvídáme. S rodinou prý se shledáme, musíme ale nejdříve do lázní a naše věci do dezinfekce. Vedou nás do velké, studené místnosti. Odebírají nám chlebníky, ve kterých máme poslední zásoby jídel. Jsou tam i ženy, kterou jsou na rozdíl od mužů, kteří mají na sobě páskované obleky a talířovité čepice, civilně oblečeny, jen na zádech mají červený pruh. Postrádáme židovskou hvězdu. Vejde několik esesáků, mezi nimi náš známý z nádraží. Dostáváme rozkaz se svléknout. Sundáváme kabáty a čekáme. Rozkřiknou se na nás, abychom dělaly rychle, Obersturmführer že čeká. Protestujeme a poukazujeme na to, že jsou v místnosti muži. Křičí, bijí nás. Musíme se tedy svléknout. Smíme si ponechat jen boty, a to ne na nohou, držíme je v ruce. Jdeme v řadě k lavici, kde nám odebírají prsteny, hodinky a šperky, ať už cenné nebo bezcenné. Stojíme nahé v řadě a vidíme, že naše věci, které jsme uložily sem v hromádkách, se přehazují. Jak hyeny se na to vrhnou ženy i muži, kteří tam pracují a vybírají si věci, které se jim hodí. Když protestujeme, řvou a bijí, a tu se dozvídáme, že nám nepatří již nic, než holý život. Po koupeli prý dostaneme nové šatstvo. Defilujeme svlečené před esesákem, který posílá slabé stranou. V další místnosti nám odebírají sponky z vlasů a hřebínky. Je tam několik žen s holícími aparáty. Myslíme, že nám ustřihnou část vlasů z hygienických důvodů. U okna stojí tlustá žena a baví se s jinou v uniformě esesáka. Vidíme poprvé v životě ženy – esesačky. Jedna ze zaměstnankyň se jí na něco ptá. Slyšíme: Alles herunter. A již vidíme, jak první z nás zajíždějí strojkem do vlasů, jak vlasy padají na zem. A za chvíli je z hezké a pěstěné ženy tvor podobný opici. Tak to jde dále, jedna za druhou. Když jsem byla takhle okrášlena, rozhlížím se po sestře. Vzdor zákazu projdu několikrát místností, až ji poznávám po známém hlase. Jdeme do další místnosti pod sprchy. Boty držíme v ruce, jako cennost, protože je to to jediné, co nám zbylo. Již několik mužů a žen se pokoušelo je nám odebrat nebo vyměnit. Že nám je Němci stejně seberou. Ale my je nedáváme, stále doufáme, že si aspoň ty boty uchováme. Aby nám je neukradli, bereme je s sebou pod sprchy. Ať jsou radši mokré, než abychom je neměly vůbec. Mýdlo na umytí nemáme, ani ručníky na utření. Voda je chvílema vřelá, chvilkama ledová. Mokré, jak jsme odešly ze sprch, stojíme v další studené místnosti a čekáme, co bude dále. Jsme zoufalé, je nám zima, jsme zničeny a bezmocny. Proto se soustřeďujeme na další události. Ošacení. Jaká ironie. Donesli balík hader, z kterého se prášilo, když ho hodili na zem. Dávají nám šaty, letní hadry, špinavé a roztrhané, které v mnoha případech nestačily ani na to, aby zakryly nahotu. Prádlo prý nepotřebujeme. Dále nám dávají kabátky, špinavé, nemožně velké nebo malé, roztrhané. Punčochy nám nechtěli původně dát, pak jsme si je ale vyprosily. A úmyslně vybírají každou jinou. Párují šedou s černou, bílou s hnědou a podobně. Na holou hlavu nám dávají kus špinavého hadru. A místo bot dostáváme pár dřevěných pantoflí, každý jiné velikosti a kvality. Tak vybavené jdeme do další místnosti, kterou nám poukázali na přenocování, Nebylo tam nic, než studená, kamenná podlaha. Unavené, jak jsme byly, sedly jsme si na podlahu. Spát jsme nemohly. Mrzly jsme a strašně jsme postrádaly pár kalhot, košilí. Chvilku jsme měly klid. Přišli muži, kterým jsme si stěžovaly. Našli se „dobrodinci“, kteří byli ochotni opatřit té nebo jiné nějaké prádlo, ovšem za cenu, o které se zde nemohu rozepisovat. Bohužel se našly některé, které byly ochotny si to zaopatřit i za tuto cenu. A tak jsme byly svědky ošklivých scén, které se nám vryly snad doživotně do paměti. Za kousek chleba, za košili nebo kalhoty, za cigaretu, vše věci, které byly pro nás nedosažitelné, šlo se s chlapy na záchod, jehož dveře byly hlídány jedním ze zaměstnanců lázní. A ven vyšly ozbrojené kouskem chleba nebo nějakým prádlem. Stačilo nám to, abychom si udělaly obraz o situaci, v jaké jsme byly. Na kamenné podlaze, v zimě, špíně a prostituci jsme strávily naši první noc v Osvětimě.
Ráno nás odvedli mezi ostnaté dráty, nabitými elektřinou do dalších drátů, kde jsme prohladověly a prostály na apelech další 4 dny a noce, aby nás potom tělesně a duševně zničené, když jsme prošly další selekcí, odvezli do Německa, abychom tam pracovali pro ty, kteří byli vrahy našich rodičů, a vyráběly munici proti těm, kteří byli našimi přáteli.
Dokument se dochoval v archivech Yad Vashem, za upozornění na něj a pořízení jeho kopie děkuji kolegyni Heleně Krejčové.