Varianta A: Psychodrama
Studentky a čerstvé absolventky Katedry rodinné výchovy a výchovy ke zdraví brněnské Masarykovy univerzity dostávají za úkol prozkoušet v praxi novou terapeutickou metodu „DEj PRůchod Emocím, Svým vlastním Emocím!" (ve zkratce DEPRESE), kterou vyvinuli brněnští psychoanalytici ve spolupráci se zdejší hygienickou stanicí. Tato metoda je vybudována na principu psychodramatu a spočívá na jednoduchých principech: Každý z hráčů si vybere jinou osobu, za níž se dlouhodobě vydává nejen během pobytu ve skupině, ale i v každodenním životě, aby pronikl i do těch nejsubtilnějších zákoutí jejího způsobu myšlení; na všechny životní situace a konflikty smí však reagovat však jen racionálně a bez emocí, které se tak v něm hromadí. Těm se smí dát průchod vždy jen jednou do měsíce na tzv. bilanční schůzce skupiny, poté, co se všichni vyzpovídají ze svých frustrací.
Ženy berou svou účast v experimentu velmi vážně a jedna z nich se kvůli tomu dokonce rozvádí a odhlašuje děti ze školy. Skupina se usadí v rodinném domě v Kuřimi a rozdělí si role.
Kateřina: Vezme si roli své sestry Kláry a propadne frustraci z rozvodu a touze po pomstě bývalému manželovi.
Klára: Vybere si roli své přítelkyně Vandy, která zemřela před několika lety při podobném experimentu, a chce se pomstít všem psychiatrům světa.
Barbora: Dostane roli malé Aničky a vžije se do ní tak svědomitě, že se dá zapsat k dálkovému studiu do sedmé třídy jedné brněnské základní školy. Chce se pomstít klukům kteří se jí smějí, že nosí brýle s tlustými skly.
Malá Anička: Dostane přidělenou roli Kuby a od té doby o sobě mluví jen v mužském rodě. V této roli žárlí na mladšího bráchu Ondru, že je centrem pozornosti.
Malý Kuba: Kubu to vůbec nebaví, ale pro forma předstírá, že je jako Aničkou.
Malý Ondra: Prohlásí, že je to pěkná blbina a odmítne se experimentu účastnit. Protože je ještě příliš malý, přistoupí ostatní na to, že zůstane mimo hru – tohle rozhodnutí se později ukáže jako osudový omyl.
Dokud se psychodrama odehrává ve své sběrné fázi, odvíjí se vcelku podle očekávaných představ – jednotliví autoři pilně shromažďují detaily ze života svých nových identit a osvojují si stále důkladněji své role. Problémy však pravidelně nastávají při bilančních schůzkách skupiny, kdy je konečně povoleno dát najevo své emoce. Násilně zadržované pocity se z frustrovaných účastníků skupiny dostávají na světlo s velkou agresivitou, která si hledá oběť, na níž by se vybila. A protože jedinou osobou neobsazenou žádnou konkrétní novou identitou je ve skupině právě malý Ondra, promítá si do něj Kateřina – Klára nenáviděného manžela, Klára – Vanda předsedu a tajemníka Československé psychiatrické společnosti, Barbora – Anička rošťáka z béčka, který ji podrazil u školní jídelny nohy a Anička – Kuba preferovaného Ondru samotného. Za všechny tyto nepřátelské postavy je pak Ondra trestán a po skončení bilanční schůzky symbolicky eliminován zavřením do komory.
Varianta B: Hra tajných služeb
Tato varianta vychází z představy, že malý Ondřej byl svědkem důležité události, po které pasou agenti nejmenované tajné služby (buď viděl UFO nebo si před jeho očima rozdělovali své nelegální zisky mafiáni z nadnárodních investičních společností a záložen). Jeho matka Klára však brání jeho vytěžení, ve strachu před agenty odhlásí oba syny ze školy a přestěhuje se do Kuřimi. S pomocí její sestry Kateřiny je jí však do nového domu nasazena agentka Barbora, která se tu sice vydává za nezletilou Aničku, ale ve skutečnosti je zkušenou zpravodajskou pracovnicí, která po léta působila v zahraničí s krytím jako basistka v dívčí experimentální kapele a je známa i v FBI pod přezdívkou „Anička skřítek" (Annie the Hobbit). Tato zpravodajská důstojnice je napojena na brněnskou pobočku výzvědné služby, která se před veřejností maskuje jako redakce nezávislého literárního týdeníku. Zatímco Barbora – Anička tahá nicnetušící Kláru po soudech a sociální péči, agenti zatím v Kuřimi vyslýchají Ondru v rámci akce „Slaměný Hubert" v jeho malém kamrlíku. Aby nakonec Kláru od dítěte úplně eliminovali, rozjíždí tajná služba prostřednictvím nastrčeného souseda s elektronickou chůvičkou kompromitační akci, v jejímž důsledku je Klára vzata do vazby a chlapec převezen k novým výslechům do soukromého dětského domova Klokánek, který ve skutečnosti není ničím jiným, než zařízením pro výchovu nových agentů tajné služby.
Varianta C: Marťani útočí
Na osamělém lesním pozemku v prostoru Březiny – Bukovinka – Jedovnice – Křtiny přistává skupina Marťanů, kteří sem přiletěli na pozvání předsedy Paroubka navázat s ním spolupráci. Na místě se však zjistí, že jejich informace jsou poněkud zastaralé – Paroubek už není u moci a je tudíž třeba nenápadně někde ve skrytu vyčkat až do příštích voleb. Skupina dostává od svého centra souhlas k dočasnému pobytu tzv. lunární skupiny na území Moravy a za tím se zmocňuje osamělého rodinného domu v Kuřimi, který je osazen skupinou bezbranných žen a dětí. Marťané mají možnost prostřednictvím své vyspělé technologie založené na systému termovize zkopírovat do své tajné schránky centrální nervovou soustavu dospělého jedince, a ovládnout tak jeho myšlení. Účinnost této metody je experimentálně ověřena na Kláře a ta pak již jako poslušný marťanský robot provádí nácvik opatření, která mají být podle připravované spojenecké smlouvy uplatněna vůči dosavadnímu premiérovi při jeho eliminaci z výkonu funkce; jako figuranta přitom používá malého Ondru.
Další velkoryse pojatou akci vede osobně velící marťanský důstojník, který se sice vtělí do podoby třináctiletého děvčátka, ale i nadále o sobě mluví v mužském rodě na znamení svých velitelských distinkcí. Jeho úkolem je pronikat do strategických pozic na Moravě, aby tak postupně Marťani získávali kontrolu nad myšlením zdejšího obyvatelstva. Pod záminkou, že je vlastně bezprizorným děvčátkem jménem Anička, navštěvuje pak zlotřilý Marťan spolu se svými roboty stále širší okruh místních celebrit z oblasti sociální péče, soudnictví, policie a státních institucí (zejména úřad ombudsmana) a v nestřežené chvíli jim skenuje mozky. K masovému rozšíření této akce je pak využito televize, rozhlasu a dalších sdělovacích prostředků, jejich součinnost si Marťané vynutí chytrým trikem se sousedem a elektronickou chůvičkou. V relativně malém prostoru kolem marťanské základny se pak podaří pod záminkou údajného útěku Aničky z Klokánku ve spolupráci s médii shromáždit téměř všechny policejní sbory operující na území republiky, a Marťani jim pak v klidu hromadně skenují mozky prostřednictvím termovize přímo z policejního vrtulníku. (Tato akce se však ukáže být úspěšná jen částečně, protože se požadované informace podaří získat jen asi u poloviny policistů – není jisté, zda došlo k chybě vlivem klimatických podmínek nebo prostě proto, že nebylo co skenovat.)
Marťan Anička pak píše dopis prezidentu Klausovi v naději, že se u něj dočká audience a oskenuje mozek i jemu. Prezident však už něco tuší a setkání odmítá. Marťani však nejsou hloupí a dobře vědí, že se v Brně chystá setkání patnácti evropských prezidentů. Urychleně jsou vypracovány plány na proniknutí na toto fórum – podle přípravné varianty tu má Marťan Anička zaujmout strategickou pozici jako tzv. vítací holčička, která přicupitá ke každému z příchozích prezidentů s kyticí a nechá se za to od něj pohladit a políbit (toho chtějí Marťani využít i k odběru pachových vzorků a DNA). Německý prezident však dostává varování od amerických tajných služeb a odmítá se setkání zúčastnit, z neznámé strany pak dostává těsně před zahájením varovné echo i ukrajinská hlava státu… Ostatní prezidenti však nic netuší a do Brna přijedou.
Zdaří se záměr zlotřilých Marťanů? To se dozvíte v příštím čísle (to be continued)!
P. S.
Pro ty z vás, kteří to zatím nepochopili, pouze dodávám, že výše uvedené varianty kuřimského příběhu jsou pouhými karikaturami jeho mediálního obrazu, s jakým se lze dnes běžně potkat v televizi, v denním tisku a v internetových diskusích. Právě jako tento obraz mají tedy se skutečností společného jenom pár jmen a několik zpravidla nedůležitých emblematických motivů.
Nevím, jestli Anička existuje, ale jestli ano, tak jí přeji to, co Ondřejovi s Kubou,totiž aby prožili další léta v nějaké rozumné pohodové rodině pokud možno pod změněnou identitou. Stigma příkoří prožitého v rámci jejich rodiny představuje totiž jen první a možná jednodušší kapitolu v příběhu o jejich ponižování a zneužívání – ta druhá probíhá nyní denně před našima očima v médiích a na rozdíl od té první už nikdy pořádně neskončí, protože tu už napříště pokaždé bude pamětník, který některému z těchto dětí i po létech vmetne do tváře: „Jo, ty jsi ten, co měl tu krkavčí matku." Zveřejnění obrazového záznamu s týraným Ondřejem pořízeného údajně elektronickou chůvičkou, pikantní detaily z policejních výpovědí dětí, televizní hysterické výkřiky psycholožek o sexuálním pozadí případu a většina z toho dalšího, co se děje v médiích, to vše jsou hrubé chyby zasahující do práva dítěte na soukromí, na nichž se podílejí skoro všichni – od policie, která se chce pochlubit, jak operativně zasahuje v zajímavém případu, přes pracovnice Klokánka a úředníky sociální péče až po soudce a ministry. Ti všichni „zodpovědní" činitelé, kteří se před kamerami náhle proměnili a proměňují v nezodpovědné žvatlaly, co si chtějí v téhle aféře užít svých pět minut slávy, možná poničili do budoucna psychiku těchto dětí víc, nežli podivínská matka, které jedno z nich občas zavírala do komory; je však na rozdíl od ní nikdo do kriminálu posílat nebude.