Prošel jsem si Staré město včera několikrát a jestliže jsem si při prodírání mezi davy něco uvědomoval, tak především pozoruhodný pocit sounáležitosti, který odstraňoval rozdíly mezi lidmi, kteří sem přišli. Všechny totiž něco spojovalo – a to bez ohledu na jejich věk, vyznání, oblečení či politické názory. Mezi českými židy ustaly za dané situace různice a trojjedinou protestní akci proti náckům svorně pořádaly společně s občanským sdružením Tolerance a občanská společnost jak Židovská obec v Praze, tak i Židovská liberální unie, tedy dvě instituce, které se jindy spíše vůči sobě vymezují; z Ostravy své výrazy solidarity zaslali olaští Rómové a rómská kapela Bengas sklidila na závěrečném koncertu na židovské radnici nebývalé ovace. Mezi lidmi, kteří nedbali na výzvy zodpovědných činitelů, aby se lidé v sobotu centru hlavního města raději vyhnuli, byli osmdesátiletí pamětníci utrpení za druhé světové války, a další lidé, kteří neváhali přijet až z Brna či ze Slovenska. Sešli se tu lidé, kteří pociťují neonacismus jako reálné nebezpečí a chtějí proti tomu něco dělat – a nezlobte se na mě, ať chci nebo nechci, ať jsou mi sympatičtí či nesympatičtí, tak z téhle definice prostě nemohu vytknout před závorku ani české „anarchisty", jak obvykle čeští novináři titulují mladé stoupence české antifašistické scény. Byli tam s námi, nikoli proti nám…
Již delší dobu bylo zřejmé, že kauza nadcházejícího nacistického průchodu Židovským městem česká média prostě obtěžuje a hledal se způsob, jak ji zbavit v očích veřejnosti její závažnosti – a protože na to existuje poměrně jednoduchý recept spočívající ve fíglu, že se akce podá jako spor dvou okrajových sil, který je vlastně jejich interní záležitostí a širší veřejnost nemusí vzrušovat, hledal se dlouho nepřítel, který by se do tohoto vzorce dosadil proti neonacistům. Napřed padla volba na židy, a tak jsme se mohli pokochat v novinách titulky jako např. Židé se chtějí bránit proti pochodu neonacistů, Židům došla trpělivost. Budou se bránit sami! apod.; převedením na rovinu „osobního" sporu mezi neonacisty a židy se totiž jako by snímala z české veřejnosti povinnost se tímto „cizím" problémem vůbec zabývat. Takovému přístupu zaplaťpánbůh učinil nejzřetelněji přítrž president Klaus, který svým jednoznačným přístupem vrátil do vědomí veřejnosti tuto horkou bramboru i jako výrazně „český" problém, a nakonec se podařilo, že své projevy solidarity s protestními akcemi židovských organizací vyjádřila i podstatná část politické garnitury. Jenže ve vzduchu visí fakt, že se problém podařilo pouze oddálit, a nikoli vlastně vyřešit, a tak otázka jeho bagatelizace (aby nás už v budoucnu neobtěžoval) stále visí ve vzduchu. Česká média opravdu nezklamala, a ještě než dohoukaly po Praze sirény, do výše citovaného vzorce dosadila dalšího činitele, kterého nám nabízí jakožto spoluviníka těch nepěkných věcí, které nám nedávají klid na práci – totiž české „anarchisty". Snad nejvíce nehorázně zpravodajství o průběhu sobotního odpoledne pojala Česká televize ve svém pořadu Události vysílaném hned 10. listopadu od 19.00 večer. Ta totiž o pražských událostech informovala hned v jednom pořadu hned dvakrát – jedna reportáž se týkala střetů neonacistů s anarchisty a policejních zátahů, a druhá pak byla věnována pietním akcím vzpomínajícím na Křišťálovou noc – jako by šlo o dvě časově a místně naprosto nesouvisející akce, které se klidně mohly odbývat na úplně jiném místě, v jiném městě či na jiné planetě… Dělící páska mezi těmi „hodnými" a „zlými" se tak vede ale úplně jinudy, než to cítím já a než to cítila většina účastníků pietních akcí – jinak by asi pamětníci zvěrstev druhé světové války při závěrečném koncertu na Židovské radnici nezahrnuli i mladé antifašisty do okruhu osob, kterým se sluší poděkovat…
Včerejší mohutné nasazení policejních složek vůči pouhým několika stovkám neonacistů nepochybně vypadalo na televizních obrazovkách přesvědčivě a mohlo tak napomoci vytvořit ve veřejnosti mínění, že stát má vše plně pod kontrolou. Takové mínění je však poněkud přehnané, protože ať se již podíváme na celý problém českého neonacismu z hlediska jeho prevence nebo jeho potírání, zjistíme, že téměř dvacet let po pádu komunistického režimu tu existuje jen několik více méně dobrovolných organizací, které se jej pokoušejí řešit, zatímco státní moc jim jakoby jen nerada a proti své vůli sekunduje… V oblasti tzv. monitoringu (tj. pravidelného sledování osob, které jsou na neonacistické scéně aktivní, a varování před chystanými velkými akcemi), je dodnes jedinou spolehlivou složkou občanské sdružení Tolerance a občanská společnost, v jejímž rámci pracuje několikačlenný tým v čele se stále více unaveným Ondřejem Caklem. S fotografickou technikou odpovídající vybavení běžného amatéra a s nebývalou osobní odvahou se tito lidé ponořují znovu a znovu do řevu nacistických koncertů a hajlovacích shromáždění, aby nás informovali, jaké nebezpečí z této strany opět hrozí. A to je vlastně vše, co se v tomto státě jako prevence proti neonacismu dělá, takže nás nesmí překvapit, že první zprávy o chystané letošní „křišťálové" provokaci nepřišly ze zasvěcených policejních míst, nýbrž opět právě z Caklova okruhu.
Před listopadem 1989 používala česká policie pod svým tehdejším eufemistickým pseudonymem Veřejná bezpečnost desítky zvláštních agentů s nejvyspělejšími informačními technologiemi pro sledování a buzerování osob, které považovala za nepřátelské; po listopadu 1989 pak zase nastal druhý extrém, v němž skuteční nepřátelé demokracie jakož i nebezpeční zločinci jsou ze strany zodpovědných míst ponecháni s odvoláním na jejich „lidská práva" zcela bez dozoru. Vyspělá odposlouchávací a sledovací technika je používána spíš k tomu, aby se politici kompromitovali navzájem mezi sebou a kompromitace malých politických stran, aby snad v příštích volbách neohrozily ty již zavedené, zřejmě patří k hlavním, ne-li jediným úkolům Bezpečností informační služby, protože číst její každoroční zprávy o českém extremismu, to je bída a utrpení: všechny podstatné informace jsou převzaty z monitoringu prováděného takovými nadšenci, jako je Ondřej Cakl, a to ostatní bych si i já jakožto člověk relativně nezasvěcený dokázal během půl hodiny najít na internetu. Vzhledem k tomu, že u nás s výjimkou Jany Lorenzové, jejíž doménou je však spíše hospodářská kriminalita, vlastně vůbec neexistuje investigativní žurnalismus, naprosto zmatené a nezasvěcené informace o českých extrémistech se dostávají k veřejnosti i vlivem médií, které však tyto problémy ventilují až ve chvíli, kdy je ve vzduchu cítit létající dlažební kostka a které nejsou schopné předat dál nic víc než jen překroucenou verzi informací, které vyloudí na jimi jinak tolik kritizovaných českých „anarchistech".
Ještě mnohem méně než prevence je u nás vyřešeno samotné zakročování proti neonacistickým a skinheadským akcím, protože – přiznejme si – pokud se koná na méně viditelném místě, nežli je historické centrum Prahy, zpravidla proti nim nikdo nezakročí. Policie se dnes už tak zjevně nehubičkuje s neonacistickou scénou, jak tomu bylo před patnácti lety, a pevně věřím, že generační a vzdělanostní změny, kterými prochází, mají za následek, že se myšlenkový svět českého policisty již značně vzdaluje myšlenkovému světu skinheada, s nímž podle sociologických průzkumů na začátku devadesátých let zcela splýval. Nepochybuji proto, že v policii dnes nechybí dobrá vůle věci řešit s maximální možnou mírou profesionality. Jenže proti tomu se stále staví řada překážek, mezi nimiž bych asi na hlavním místě uvedl kromě lidského faktoru (i policista je jen člověk, který chce mít svůj klid, takže často radši volí méně obtížnou variantu) i zjevnou neujasněnost v názorech, jakou roli vlastně mají hrát pořádkové sily v zemi s demokratickým zřízením. To je ovšem otázka, kterou musí policie pravidelně konzultovat s politickou sférou a snažit se v ní zároveň i dosáhnout konsensu s veřejným míněním – a protože v nich nemá jasno ani společnost jako celek ani její politická reprezentace, těžko chtít po policii samotné, aby se tu v nějakém ohledu chopila iniciativy.
Za této situace je nakonec již drahná léta jediným rozhodným protivníkem neonacistů, který je připraven vyrazit do terénu a zabránit jejich akcím za každou cenu, jen mladá česká antifašistická scéna. A já se nestačím divit počínání médií, která se nám ji snaží pravidelně líčit v podstatě jako „neonacisty v bledě modrém" – to jest jako stejně nebezpečná a odsouzeníhodná individua: marně totiž vždycky přitom pátrám v paměti, ale opravdu si nemohu vybavit, že by za českými antifáky a anarchisty stála hromádka několika desítek mrtvol, jako za českými neonacisty „osvobozenými" po listopadu 1989 z jakékoli odpovědnosti a že by se tito mladí lidé hlásili ve svém celku jako ke svým idolům k masovým vrahům typu Adolfa Hitlera či někomu slibovali hromadné vyvražďování… A ještě více se nestačím divit, když se dovídám, že jedni z nich jsou „pravicoví", a ti druzí zase „levicoví" extrémisté… Nejsou oni tihle náckové vlastně národní socialisti, tedy lidé, kteří kromě zbytnělého nacionalismu mají ve svém programu i socialismus s „jejich" tváří? A co je vlastně extrémistického na tom, když se někdo staví proti fašismu? Ano, máte pravdu, pro řadu z těch mladých lidí je to třeba jen adrenalinová záležitost, když se „jde na nácky", protože je to vzrušující mnohem více než bungee jumping; a je nepochybně pravda, že zase mně jakožto starému antikomunistovi stoupá pro změnu cholesterol, když se s některým z nich snažím diskutovat o politice a musím zase jednou v životě vyslechnout všechnu vyvařenou, dobře našprtanou a zase jednou asertivně nabízenou levičáckou scholastiku… Nazval bych to možná zabedněností, možná mladickou zabýčeností, ale extremismem?
Česká antifašistická scéna je ovšem vnitřně hodně rozvětvená a nepochybuji tudíž o tom, že se v jejím rámci najdou i některé hodně agresivní a nebezpečné skupiny, ale většinu z nich tvoří mladí lidé, které prostě rozčiluje – asi podobně jako kdysi moji generaci, než jsme si zvykli a zapomněli – onen stále více se rozevírající příkop mezi proklamovanými slovy a vlastními skutky, takže nehodlají připustit, aby tím jediným, kdo bude mít možnost v demokratické zemi si užívat svá občanská práva, byla nakonec jen skupina holohlavých násilníků s vytetovanými hákovými kříži. Aniž bych chtěl nějak omlouvat počínání násilníků hlásících se k té či oné ideji, chápu proto osobně antifašistickou scénu v jejím souhrnu jakožto legitimního reprezentanta občanské společnosti, který svou ostražitostí a radikalitou nedovolí zbytku veřejnosti, aby zapomněla, že se v jejím lůně děje něco nenormálního, když neonacisté pochodují městem nebo když si na svém koncertu zpívají rázné písně o tom, komu všemu zakroutí krkem, až se dostanou k moci… Jedině díky pravidelným akcím antifašistů se totiž z takových situací nestala pravidelná scénka, kterou bychom si (byť třeba s těžkým svědomím) integrovali do svého každodenního života. A je to podle mého názoru spíše policie, která bude muset v dohledné době přehodnotit svůj už zaběhnutý vzorec řešení nacistických provokací, který tak důvěrně známe třeba z polistopadových prvních májů a který spočívá v ochraně poskytnuté pochodujícím agresorům před „zbytkem" veřejnosti… Včerejšek jistý viditelný posun v postojích policie nepochybně přinesl a možná tudíž, že právě 10. listopad 2007 otvírá v jistém smyslu novou kapitolu nejen v dějinách české policie…