A další překvapení, kterým je amatérský hraný film nazvaný „Těžké je být ženou lékaře“, v němž si v nacvičených scénkách novomanželé předvádějí nevěry, k nimž ve skutečnosti dojde až o pár let později… Všesokolský slet v Praze, lékařova choť si při této příležitosti obléká bydžovský kroj… Projížďka na koni, Tarant je opravdu velmi temperamentní… Malá mše doma, která se koná jen kvůli tomu, aby si malá Evička na sebe mohla vzít ministrantské šatečky, protože v kostele pan farář holky nechce…
Ty záběry mají podmanivou hodnotu – ostatně jako všechny amatérské záběry, kterým již čas a koroze materiálu dodává jistého půvabu zapomenutého času. Hovořím zde o dokumentárním filmu Tatíček a Lili Marlen (režie Jan Šikl, Česká televize 2007, 52 min.), který jako druhý díl cyklu Soukromé století připravila Česká televize (naposledy byl v repríze vysílán dnes dopoledne na ČT 2). Navazuje se v něm na díl předchozí, který byl nazván Král Velichovek – v něm byl hlavním hrdinou a zároveň i kameramanem bohatý sudetoněmecký statkář Karel Seisser, o němž jsme se mimochodem dozvěděli, že měl rád Čechy a vcelku slušně se i domluvil „wasserböhmisch“ (základní premisa dokumentu totiž zní, že až do května 1945 v Sudetech vládla idyla), jeho manželka Marie si přinesla na statek noblesu šlechtického vychování a jeho tři dcery se vesměs dobře provdaly – Lili si vzala českého lékaře, Ria německého úředníka a Edita německého generála…
Druhý díl toho cyklu (tedy dokument, nad kterým se tu zamýšlíme) se věnuje Seisserově dceři Lili (to je ta „Lili Marlen“ v jeho názvu), která si vzala zubního lékaře sídlícího v Praze v Anglické ulici (to je ten „tatíček“); vypravěčkou je jejich dcera Eva, která byla počata někdy během výletu do Berlína v roce 1934. Nadšení venkovské Lili z života v metropoli bylo brzy vystřídáno prázdnotou příznačnou pro životem znuděnou paní doktorovou – bohatý společenský život už nestačil a došlo na milence. Nakonec se manželé rozvedli a Lili začala žít v novém vztahu, který se její dceři Evě moc nezamlouval – tak by se dal stručně shrnout intimní rozměr vyprávěného příběhu v období „před velkou tragédií“ (co si pod tou tragédií máme představovat, k tomu se ještě dostaneme). Cyklus Soukromé století je založený na amatérském rodinném filmu, jehož prostřednictvím se pokouší o sondy do soukromého a intimního života. Od klasobraní v archivech, které pravidelně na obrazovce České televize podniká Karel Čáslavský, se tento cyklus liší především důrazem na ucelenou výpověď nabízených archivních dokumentů, a tu nám „dokumentarista“ zachycující svou kamerou příběh této rodiny je skutečně schopen nabídnout – je jím totiž sám „tatíček“, který své amatérské záběry provádí s neutuchající důslednosti a umanutosti, jež má svým způsobem až sebezraňující ráz: natáčí totiž nejen nejhezčí chvíle ze života své rodiny, ale i její rozpad.
Dramaturgové pořadu proto zvolili nepochybně správný formát, když uzavřeli příběh vyprávěný tímto (a nad tímto) svědectvím do samostatného cca hodinového tvaru. Jenže právě v tomhle zvoleném rámci jsou zakleto čertovo kopýtko. Vzniklý dokument je vyprávěním velice subjektivně pojatého příběhu, který je natolik podmanivý, že se s ním divák na základě běžně vžitých stereotypů automaticky ztotožní (a to už kvůli tomu, jak je v našem případě blízek červené knihovně), aniž je mu zároveň nabídnuto alespoň jedno vhodné objektivizující vodítko, které by jej varovalo: tenhle příběh není plnohodnotným svědectvím o době, k níž se hlásí. A navíc je doprovázen opět velmi subjektivním komentářem, který sice přináší řadu zajímavých informací o rodině, které je film věnován, ale opět v dojemně mandlovém oparu, z něhož si pravdu dokáže vyloupnout jen poučený historik.
Chybou tohohle dokumentu jako dokumentu tedy není to, co zde člověk vidí a slyší, ale to, co zde nevidí a neslyší. Jestliže vidíme rodinu Seisserových, jak si s dcerou a zetěm vyrazí v roce 1934 na bezstarostný výlet do Berlína, kde si točí slavnostně vyzdobenou Postupimskou bránu, nevidíme zde zároveň ten druhý proud, který tou dobou z Berlína a z Německa překotně utíkal, pokud měl ještě šanci. Jestliže vidíme maškarní bál, který si tahle ctnostná rodinka uspořádala ve svém pražském bytě někdy uprostřed druhé světové, a na něm jednoho z členů rodiny převlečeného za směšnou postavu s nápadně velkým rypákem místo nosu, asi se musíme ptát, jak se vedlo lidem, ze kterých si ta opilá sebranka tehdy takhle vystřelovala. Jestliže slyšíme, že si rodina žila po celou válku v blahobytu, protože „král Velichovek“ byl zřejmě zdatný šmelinář a zásoboval celou rodinu, asi se musíme ptát, proč tou dobou ve stejných politicko-geografických souvislostech jiní lidé hromadně umírali hlady a na tyfus. Jestliže se dozvíme, že hrdinčina matka docházela společně se svou přítelkyní, profesionální to šlapkou, do kasina za německými vojáky, kde se seznámila i se svým novým mužem, takže malá Evička pak trávila své dětství v árijsky čisté rodině s novým německým otcem, asi se musím ptát, jak trávily své dětství stejně staré holčičky v koncentračních táborech, jež opět byly od místa jejího pobytu, co by kamenem dohodil….
Žádné takové otázky si však Evin komentář čtený v první osobě nepoloží a protože žádný jiný ve filmu není, jsme pak také jen němými svědky zcela zásadního a v rámci vyprávěného příběhu „nespravedlivého“ zvratu, který navždy rozvrátil jednu sudetoněmeckou idylu: byl jím poválečný odsun, v jehož důsledku byli velichovský statkář i se svou ženou i Eviččina matka se svým novým wehrmachťáckým manželem Walterem nuceni odejít do Německa. Aby zdůraznili tragičnost této chvíle, nechávají tvůrci filmu Evičku při zvěstování této tragédie tancovat ve vší nevinnosti v hodině baletu na špičkách a vkládají ji do úst žalující slova: „Nebyli to nacisti, byli to Němci“. Dojatý divák rád přikývne, jaká to beze sporu byla historická nespravedlnost, celý tenhle odsun, a neuvědomí si přitom vůbec, jaké manipulace se na něm autoři filmu dopouštějí: jestliže totiž až doposud byl rodinný příběh podávaný amatérskou kamerou bezpečně odfiltrován od svého dobového kontextu, na jehož pozadí se odvíjel, nyní je mu najednou tento kontext připomínán společně s emotivní obžalobou, čeho se česká společnost dopustila na Němcích.
Jen pro dokreslení doplňme, že z Německa se pak matka Lili vrací, aby přes hranici tajně vynesla rodinné šperky zakopané ve Velichovkách, a když „tatíčkovi“ vezmou komunisté ordinaci, dá dcera přednost odchodu za matkou do Berlína, kde se pak dobře vdá do rodiny hudebního skladatele Schultzeho, který kdysi složil slavnou píseň o Lili Marlen… Ten filmový materiál je fantastický a vůbec se filmařům nedivím, že se jej pokusili využít a zpracovat do předvedené podoby; co jim však vyčítám, je fakt, že nezodpovědně rezignovali na jeho historickou interpretaci, a propůjčili se tak myslím docela účelovému padělání obrazu minulosti. Jedinečný dokument osobní historie se v jejich rukou stal více méně nástrojem účelové propagandy, a to není dobré.
Sami autoři tohoto dokumentárního cyklu o něm říkají: „Soukromé století“ je zbaveno ambiciózního hlediska vykládat ucelené historické pohledy. Jeho cíl je mnohem skromnější: zastavit čas. Paměť lokální, privátní se v „Soukromém století“ stává pamětí veřejnou. Všechny významy ve filmu dostávají mnohem širší, univerzálně lidský rozměr. „Soukromé století“ představuje dějiny jako intimní lidské příběhy. Odvolávají se tudíž na koncept „osobní paměti“, který je dnes i historiky hojně glorifikován a stavěn do protikladu ke „kolektivní paměti“. Jenže tenhle koncept vznikl původně ve francouzské historiografii jen jako metodologická pomůcka mající napomáhat historické kritice a má sám o sobě význam jen tehdy, je-li doveden do antropologicky otevřeného tvaru; mezitím však došlo v německém odborně historickém diskursu k redefinování myšlenky o pluralismu „osobních pamětí“ jakožto ideologického nástroje, jehož lze použít k nabourávání a zesměšňování těch ucelených kolektivních nazírání minulosti, které protiřečí snaze německé veřejnosti po revizi a zaretušování vlastní minulosti. Hlavním účelem dnešního většinového užívání tohoto konceptu tudíž není katarze spojená s možností spoluúčasti na individuálním prožívání historických událostí, ale služba nově budovanému kolektivnímu povědomí u našich sousedů, a je otázka, jestli se mají čeští filmaři – a samozřejmě také čeští historici – na této „budovatelské“ práci spolupodílet, zvláště když je jim tu přiřčena role buldozeristů přičinlivě odklízejících z cesty již nepotřebné „domácí“ haraburdí…
Dokument tedy netrpí nevěrohodností vypravěčky či amatérského kameramana, protože ti mají právo na svou subjektivní verzi příběhu, ale filmaře, který se schovává v pozadí coby „pouhý“ zprostředkovatel. Je otázka, jestli by se tvůrci filmu rozhodli učinit „lokální, privátní paměť“ rovněž takto bezstarostně bez pokusu o vlastní zodpovědnou interpretaci „pamětí veřejnou„, kdyby měli k dispozici dejme tomu amatérské záběry pořízené Evou Braunovou z jejího intimního dovádění s vůdcem v jeho berlínském bunkru nebo třeba autentické filmové záběry z nějakého podařeného večírku dozorců v Osvětimi…