„Drahí moji spoluobčania“, brečel do rozhlasu první tajemník komunistické strany Dubček po svém návratu z nuceného vyjednávání v Moskvě 27. srpna večer, a mezi jednotlivými vzlyky, které trvaly někdy snad až celou minutu, nás jako národ ujišťoval, že je sice situace obtížná, ale že jim, co jsou právě v čele, musíme i nadále bezmezně věřit, protože právě jen oni jsou schopni zachránit z nastoupené cesty, co se dá…. Zatímco oficiální zprávy o moskevských jednáních i vojácký projev prezidenta Svobody nás všechny dost vyděsily, Dubčekův emocionálně vypočítaný rozhlasový výstup lidi naopak dojal a prodloužil ještě o několik týdnů či měsíců onen falešný pocit všenárodní jednoty vyjádřený v dobovém hesle: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Poslouchal jsem onen projev na návštěvě u mého spolužáka Martina T. společně s ním a jeho rodiči a všichni jsme se shodli, že je nám velkého lídra líto a že to myslí s onou „normalizáciou pomerov v krajine“, o níž ve svém vystoupení mluvil, v zásadě dobře.
Jiného názoru byla ovšem má matka, která – když jsem asi o hodinu později dorazil domů – seděla doma po tmě a nervózně kouřila jednu od druhé. „Poslouchal jsi Dubčeka?“ zeptala se, a když jsem přikývl, tak řekla tiše: „No, tak nás zase jednou prodali, za svoje posty a teplá místa… Jenže jim to stejně nebude moc platné, tahle vlna stejně smete je i nás…“ Byla to jedna z oněch chvil, kdy se s ní nebylo radno hádat, a tak i když jsem s ní hodně nesouhlasil, vytratil jsem se radši tiše do dětského pokoje. Když jsem jí pak ráno vykládal, že Dubčekovi a Svobodovi věřím, protože jsou hrdinové, nechala mě v klidu vypovídat a místo odpovědi mě jen tiše pohladila po hlavě – čímž mě samozřejmě dost vytočila, protože tohle gesto („A to víš, že máš pravdu, ty můj malý blbečku…“) se přece dělá jen vůči malým dětem, kterým nemá cenu něco vysvětlovat, ale já se tehdy po tom týdnu pobíhaní mezi tanky cítil dospělý…
Rusáci začali mizet z našich ulic a my jsme s bráchou přenesli náš odboj do umělecké roviny, když jsme na náš kotoučový magnetofon nahráli svou společnou, částečně recitovanou a částečně zpívanou protestní skladbu Doba Temna Dvě; docela bych si to někdy rád po letech i poslechl, ale pásek se časem ztratil, a tak se z našich společných „protestsongů“ dochovala až o pár let mladší Ukolébavka, v níž jsme kombinovali pocity z okupace s pohledem na bubenečský hřbitov, který patřil k pravidelným scenériím našeho dětství:
Vesele hřbitovem letěla kulka
a světec nad hrobem ten se jí smál
Teď je ho na kříži už jenom půlka
a kulka letí si vesele dál
Jako by kostlivcům ublížit mohla
kulka si letí hřbitovem dál
Jen tomu svatýmu žaludkem pohla
teď už je bezmocná kdo by se bál…
„Tento rumunský chlapec odmítá nadále chodit do sovětské školy a dal se přeřadit na naši“, s těmito slovy nám představoval 1. září 1968 třídní učitel J. našeho nového spolužáka Kolju K., který má nezanedbatelný podíl na tom, že jsem spolu s ruskými tanky nezavrhnul také celou ruskou kulturu, protože už nedlouho potom nám z magneťáku poprvé pouštěl a zároveň hned i překládal nejen písničky Vysockého a Okudžavy, ale i ohromně silné dumky z ruských ženských věznic… Už z onoho vstupního entrée našeho třídního bylo jasné, že základní devítiletá škola na náměstí Interbrigády hodlá i nadále zůstat liberálním ústavem, kterým byla doposud, a musím říci, že po ty dva roky, než jsme v roce 1970 ze základky odcházeli, se škole vcelku dařilo udržovat si jistou distanci od celkových proměn politické atmosféry. Bohužel však už ne déle, protože spolu s námi ze školy odcházela i řada našich kantorů (včetně našeho někdejšího třídního), aby nadále nemohli negativně ovlivňovat žactvo ve vnímavém věku, a netrvalo dlouho, než byla naše bývalá bouda slavnostně přejmenována na „Základní devítiletou školu Julia Fučíka“…
Když tak na devítiletku vzpomínám, tak musím konstatovat, že to byla v mém životě vlastně nejsvobodomyslnější škola, kterou jsem kdy prošel – a nepochybně i díky „zlatým šedesátým“, během nichž jsme na ni chodili. Vždyť někdy v době postupujícího tání před prázdninami 1967 jsme si tu jako žactvo školou povinné – na základě nenápadné manipulace ze strany našich pedagogů – vedle zrušení žákovských knížek odhlasovali, že kantorům nebudeme říkat „soudruhu“ a „soudružko“, ale „pane učiteli“ a „paní učitelko“. S oslovením „pane profesore“, „paní profesorko“ jsem pak mimochodem bez potíží vystačil i na gymnasiu a začalo vadit některým vyučujícím až na filosofické fakultě, ale vedle zběsilého latináře B., který nám i známky dával podle stranické příslušnosti, vlastně už jen některým nově nastoupivším asistentům (ale ti nebyli zase tak věkově vzdáleni, aby je člověk nemohl pacifikovat nějakým tím „Hele vole, přede mnou si na soudruha hrát nemusíš…“). O to horší byl náraz „soudruhování“ a vtíravého odborářského tykání po skončení fakulty, když jsem jako archivář nastoupil na své první místo ve Všeodborovém archivu. Ten rok a půl, než mě odtamtud konečně pustili dělat do Národní galerie nočního hlídače, jsem věnoval značnou energii vymýšlení nejrůznějších formulací po vzoru Poláčkova románu Hostinec U kamenného stolu, abych nikoho z tamních lidí nemusel přímo oslovit (tedy nikoli „pane či soudruhu Kodeši, máte či máš telefon“, ale „ten telefon, co zvoní, je na Kodešově stole….“).
A přece – přes relativní toleranci, která vládla na základní škole, jsme zažil spolu s mými bratry na sklonku roku 1968 i pár docela horkých chvilek, které vyplývaly z faktu, že díky liberálnější výjezdní politice bylo mámě dovoleno zajet na návštěvu za její starší sestrou Bertou, která tehdy žila v Chile. Máma s Bertou vyrůstala a společně prošly Osvětimí i dalšími koncentráky; jejich osud se rozdělil až v březnu 1948, když Berta v jasné předtuše, co se asi u nás bude dít, urychleně se svým manželem vycestovala ze země; podobnou prozíravost prokázala i později v roce 1970, tedy dva roky po mámině návštěvě, když se v Chile k moci dostali socialisti; i tehdy si teta vypočítala, že nastal konec klidných časů, a vystěhovala se ještě před tím, než zemi začala ničit Allendeho komunistická perestrojka a Pinochetova odveta. Dvacet let se sestry neviděly a jednoho podzimního dne přinesla pošta k nám do Bubenče obálku, v níž se smála letenka švédské společnosti SAS, jejíž cena – když jsem si ji přepočítal na koruny – mi vyrazila dech, protože stála tolik jako mámin plat i s prémiemi asi za dva roky. Úřady ovšem mámě povolily vycestovat jen na ony pověstné tři týdny, jak bylo tehdy obvyklé, ale my jsme dopředu věděli, že se tam máma pokusí zůstat dva měsíce, aby si s Bertou pořádně popovídaly (obě ostatně tušily, že to není po tak dlouhé době jen jejich první setkání, ale vlastně i poslední v životě).
A tak jsme zůstali doma sami, tři nedospělí bratři (teda – abych nepřeháněl: nejstaršímu bráchovi bylo tehdy už pár dnů osmnáct); v bytě se sice občas mihnul i otec, ale to bylo tak jednou za čtrnáct dnů – žil už tehdy zřejmě s nějakou jinou rodinou… Neuběhl ani týden, co máma odjela, a už se objevil první z těch pánů, co mě jako náhodou potkávali, když jsem šel ze školy domů… Čekal na mě u Schulzovic vily na konci Vietnamské ulice, kudy jsem musel projít, pokud jsem nechtěl raději oběhnout celý bubenečský hřbitov, a již z dálky na mě cenil zuby, mezi nimiž vévodil jeden zlatý… Hlaholil na mě: „Tak co, synku, píše máma z Chile, píše? Ty si na mě asi nepamatuješ, já jsem strejda Zdeněk…“ Možná bych mu i něco řekl, ale tenhle strejda Zdeněk měl smůlu, že jsem si ten jeho zlatý zub docela dobře pamatoval; asi rok před tím totiž nejstarší bratr mámu ukecal, aby mu v Tuzexu koupila džíny („texasky“, jak se tehdy říkalo), a když jsme pak s mámou jeli již po nákupu tramvají, přistoupil k nám tenhle „strejda Zdeněk“ a stejně radostně tehdy zahlaholil: „Ale to je náhoda, soudružko Kostlánová, co jste si to hezkého byli koupit?“ Máma tehdy rychle obrátila krabici s macesy, kterou jsme koupili společně s džínami, nápisem k sobě a dost neochotně odpovídala zlatozubovi na jeho dotazy, jestli se náhodou do Československa nechystá na návštěvu její nejstarší bratr, který žil v Birminghamu. „Nebyl čas všechno v klidu probrat,“ řekl pak ten dobrý muž, který byl zjevně s matčinými sporými odpověďmi nespokojen, když mu na Kulaťáku oznámila, že budeme vystupovat, „co kdybyste si k nám zítra přišla popovídat? Ale to dítě radši nechte doma, to víte, my tam žádnou chůvu nemáme!“
Těch strejčků, co na mě čekalo před Schulzovic vilou nebo přímo před barákem, bylo ještě několik, ale to nic nebylo proti sociálním pracovnicím, které u nás začaly zvonit, když se máma po třech týdnech nevrátila. Jenže v bytě bylo docela uklizeno a my jsme mohli tvrdit, že se o nás vlastně stará otec, který jakousi náhodou právě není doma… Moc nám to ovšem platné nebylo a já jsem jednou ve škole zaslechl, jak bezprstý Š., který tu vyučoval dílny, říká nějaké učitelce: „Nojo, Kostlánovic kluci půjdou do dětského domova. Otec od nich utekl a matka emigrovala. Tak co s nima?“ Měli jsme z toho s bratry docela legraci, ale mně zatrnulo, když jednou večer někdo zazvonil, a když jsem otevřel, vešel arogantní obstarožní pár, že si jdou náš byt prohlédnout, protože jim bude přidělen. Asi hodinu se pak procházeli po našem bytě a klidně přede mnou – jako bych byl vzduch – plánovali, jak si to tu přestavějí a vymalují, a pak odešli, aniž se namáhali aspoň pozdravit… Jenže ze všech těchhle pozoruhodných plánů, co s námi a co s naším bytem, nakonec sešlo, když se na konci ledna 1969 – přesně podle naši tajné domluvy – máma vrátila. A když se do bytu za pár dní zase drala sociální pracovnice, tak s ní máti nemilosrdně vyrazila dveře, s tím, že o svou rodinu je schopná se postarat sama.
Máma se z Chile vrátila celá rozzářená a ještě jednou – naposledy ve svém životě – plná elánu a energie. Nadšeně nám líčila, jak projezdila tu pozoruhodnou zemi od severu po jih, jak si dělala legraci z přitroublých paniček na večírcích santiagské smetánky, na které byla párkrát zavlečena, jak musela odmítnout několika osamělým pánům jejich nabídku k sňatku i jak své sestře, která tehdy pracovala jako výtvarná návrhářka v textilní továrně svých přátel, pomáhala při návrzích nových svetrů a kostýmů: „Celé Santiago bude příští sezónu nosit jen moje modely!“, říkala nám s nezbytnou cigaretou v ruce, když štítivě rukou odsouvala na kredenci od sebe úřední obálky s modrým pruhem, v níž se jí přikazovalo, aby sem či tam přišla osvětlit některé okolnosti své zahraniční cesty… Sama si přivezla dva kufry různého na tu dobu elegantního šatstva, které ji vnutil vděčný továrník, a když je předváděla různým známým, dělala, že neslyší, když se přitom občas objevil otec a pronesl něco na tenhle způsob: „Ta zelená ti stejně nebude slušet, takže kdybys tohle nechtěla náhodou nosit, já znám jednu ženskou, které by to celkem seklo…“
Nám kromě jiného přivezla i něco málo chilské muziky, a tak na nějakou dobu přestaly hádky mezi mnou a bratrem Františkem, jestli se na našem stařičkém gramofonu bude pouštět Semafor nebo tvrdej bigboš (Doors a podobně), protože jsme oba okouzleně podlehli španělským rytmům… Naše milovaná skupina se v té době jmenovala Los de Ramón a spolu s nimi jsme si tak na prahu normalizace do kolečka zpívali třeba i písničku o malém Péťovi, který neměl dost trpělivosti, aby se stal čarodějovým učněm:
Pedrito Manuel (zpívá se Manuééééééééééél)
se fue a Vichuquen
a aprender de brujo
y no pudo aprender (a zase: aprendééééééééér)
A ta doba potom – má vůbec ještě cenu vzpomínat?