Putovní výstava Tutanchamón a svět faraónů ve vídeňském Národopisném muzeu (na náměstí Hrdinů, které bylo ovšem vzhledem ke stavebním úpravám a fotbalu k nepoznání) je sice komerční záležitostí pořádanou National Geographic ve stylu jejich televizních pořadů a s velkou pompou, takže tam, kde by člověk ocenil trochu intimity, vyřvávají skupinoví průvodci jak na jarmarku a k tomu se line reprodukovaná hodně nehorázná hudba, ale nicméně zůstává fascinující záležitostí… Hlavní atrakce (Tutanchamónova zlatá maska a zlatý sarkofág) naštěstí nedorazily, protože nesmějí opustit Káhiru, a tak se člověk mohl věnovat asi 150 „intimnějším" předmětům, mezi které patří různé sošky a busty, šperky a věci denní potřeby, funerální výzdoba i pozoruhodně pohodlný nábytek (u jedné židle jsem nad její promyšleností vzdychal asi hodinu). Značnou část těch předmětů člověk zná z učebnic či jiných knížek, co jej ale překvapí, že jsou vesměs jiné, než si představoval – ty, co působí v knize majestátně, jsou často jen skromné předměty, a naopak, některé před očima přímo vyrostou. Pro mě osobně je největším bodem téhle výstavy velká Achnatonova socha z chrámu v Karnaku, která je nejen sama o sobě tři metry vysoká, ale ještě ji navíc autoři výstavy postavili na vhodný vysoký piedestal, takže s člověkem komunikuje očima zhruba ze stejné výšky jako na svém původním umístění. Úzká a vyhublá tvář, jejíž vertikalita je zvyšována ještě i mitrou na hlavě a dlouhým copánkovitým vousem, je vybavena nečekaně smyslnými ústy s plnými (snad až habsbursky odulými) rty – a tenhle kontrast spolu s pichlavým pohledem pronásledujícím vás na každém kroku způsobuje, že stojíte při pohledu na faraóna téměř uhranuti…
V Bratislavě jsem ještě stačil vidět výstavu Rudolfa Sikory Sám proti sebe, která mi utekla před dvěma roky v Praze. Tady se konala hned na dvou místech – v Esterházyho paláci Slovenské národní galerie a v Domu umění. Slovenský senior úzce provázaný i s pražskou výtvarnou scénou sice dostal nálepku konceptualisty (jako každý výtvarník, s nímž si teoretici moc nevědí rady), ale jde mu spíše o kontrast, který diváka překvapí při ztvárnění relativně jednoduchého nápadu v monumentálním provedení (jeho objekty mají vždy obvykle několik metrů na výšku i na délku). A tenhle svým způsobem prostinký princip pak ještě Sikora podtrhuje mnohonásobným opakováním svého nápadu – buď v rámci série variant odlišujících se od sebe jen malými obměnami nebo třeba i s využitím zrcadlení.
Mimochodem – Sikorova variace na jedno z jeho oblíbených témat provedená na dvoře Esterházyho paláce mně dala nečekaně odpověď na otázku, kterou jsem si vždycky kladl, když jsem viděl v Praze v Jilské ulici nad hlavami procházejících Zavěšeného muže (připomínajícího Lenina) od Davida Černého: co by se asi stalo, kdyby se ten dobrý muž pustil…
V bratislavském Domě umění jsem si prošel i výstavu Design Match 2008, do níž se zapojilo „120 dizajnérov z krajín bývalej rakousko-uherskej monarchie v priateľskom zápase" (tedy Češi, Slováci, Maďaři a Rakušáci). Některé návrhy nejsou k zahození…
Poctivě jsem se letos pokusil být jedním z účastníků Pražské muzejní noci, ale – jako i u jiných nápadů, kterým jsem dost fandil (např. svého času bohnický festival Mezi ploty nebo uherskohradišťská filmovka), z akce se stává atrakce, a pro množství lidí, které se jí účastní, už tak de facto ztrácí smysl. Vychutnal jsem si vlastně jen v Rumunském kulturním institutu drobnou výstavu Žlutý sen na „krátkých vlnách", jejímž autorem je moldavský výtvarník Vasile Rata (rád bych jeho jméno napsal správně, ale marně hledám v počítači vhodné fonty). Jeho drobné objekty jsou sice složeny z důvěrných věcí každodenní potřeby, jako jsou jehly a spínací špendlíky, bavlnky či připínáčky, ale autor jim vtiskává podobu jakýchsi po domácku vyrobených kultovních předmětů (antropomorfizované bavlnky pak vesměs připomínají ze všeho nejvíc asi nástroje k provozování woodoo); obscénní, až deviantní rozměr těchto objektů je však jen naznačen, jen aby provokoval, takže je nevytrhává z jejich domácké důvěrnosti…
Musím se přiznat, že jsem tohohle zajímavého člověka zatím neznal a že jsou mi sympatická i slova, kterými své objekty popisuje: Svět je příliš často vyšinutý z kloubů, takže se zdá, že nic nemá smysl. Jediné co zbývá – nechat vyjít sebe samotného… Stačí si hrát s představami a se slovy, aby se svět začal měnit mimo dosah oné „vyváženosti", která je odsouhlasena reprezentanty čehosi a veřejným míněním…
11. června jsem zaskočil na Akademickou kavárnu, což je takový miniaturní diskusní klub konaný obvykle jednou za čtvrt roku v kavárně nakladatelství Academia na Václavském náměstí, který jsem kdysi pomáhal rozjíždět jeho hlavnímu organizátorovi Jenovi Krekule. Na téma Evoluce, tentokrát jako „aplikovaná věda si tam v červnovém setkání pozval Radek Mikolášek docela dost zajímavých lidí, mezi nimiž dominovali Jaroslav Flegr a Stanislav Komárek. Z vyprávění přítomných jsem vcelku rychle pochopil, proč si seriózní vědci v této oblasti snaží udržet zřetelnou distanci od bojovných hesel ekologických ideologů např. o hrozivém vymírání druhů a vyvarovat se zbytečných diskusí „(post)darwinistů" s „(post)kreacionisty" – jako by ostatně celé ono slavné Darwinovo učení bylo něco jiného než viktoriánská varianta eschatologického vidění světa… Potěšily mě i postřehy Kataríny Holcové, jak se určování stáří hornin podle zkamenělin řídí dodnes biostratigrafickým učením, které si kdosi narychlo vymyslel v 19. století, a ironický komentář Pavla Horčičky ze šlechtitelské stanice Stupice, o tom jak ekology propagované odsiřování elektráren zničilo českou hrušku, protože se na ni pak s velkou chutí začala chytat sněť hrušková… Flegrovy závěrečné úvahy, do jaké míry je embryo v těle matky ovlivňováno nejen genetickou „informací" otce a matky, ale i různými „informacemi" pocházejícími od otců jejích předchozích dětí, mi zase potvrdily můj pocit, že genetika jako věda je přes veškeré své soudobé sebevědomí de facto teprve v plenkách a že genetici začasté ještě ani nevědí, co všechno objevují…
Končí divadelní sezóna, jejíž závěr byl letos bouřlivý spíš z finančnického než uměleckého pohledu, a tak jsem se ještě zašel na konci června podívat i na semafórskou agitku namířenou proti „Jakešovi pražské kultury" (jak označuje Vladimír Just radního Richtera) Děti kapitána Granta, protože ji po prázdninách už pravděpodobně nebudou dávat. Improvizovaný ráz vtiskl představení povahu kabaretu, kde věci na sebe navazují pouze časově (zatímco jindy v Semaforu někdy dokonce i pocitově), přičemž vedle vlastní tvorby byl večer postaven především na písních Osvobozeného divadla – až mi zatrnulo, jak u současného publika zabírají právě ty Voskovcovy a Werichovy texty, které pocházejí z dob velké hospodářské krize a jsou sociálně dost vyhraněné (Rub a líc, Peníze nebo život, Nedostatek)… Jiří Suchý se před představením omlouval, že teď (bylo to 28. června) už situace možná není tak vyhraněná, jak byla ještě před nějakými čtrnácti dny, protože se prý už snad na něčem i dohodli, nicméně pro publikum byl hrdinou, kterého vítali ovace, ledva se objevil na scéně. Řekl bych, že divadlo ožilo – svědčí mu nová budova na Dejvické třídě a zdá se mi, že i soubor je dneska jaksi hravější… Ústřední dvojice Jonáš a Melicharová si udržuje svou standardní úroveň zejména ve svých vokálních improvizacích na slavné světové melodie a Melicharová si našla novou, tentokrát mužskou komediální polohu, která tak trochu připomíná Chaplina a nepochybně bude divácky vděčná.
Nový německý film Die Welle (uváděný pod českým názvem Náš vůdce, německá premiéra v březnu 2008, režie Dennis Gansel) líčí modelovou situaci vzniku fašizujícího hnutí, k němuž dochází na jedné německé střední škole v rámci školního experimentu, který měl původně za úkol studentům přiblížit, co je to autokracie. Učitel tělocviku Rainer (hraje ho Jürgen Vogel) se prohlásí za vůdce této (zprvu studijní) skupiny a přinutí žáky, nejen aby mu říkali jeho příjmením a vykali (ano – opravdu: do té doby mu všichni žáci na téhle škole říkali prostě Du Rainer), ale zavede i jednotné uniformy; společně pak vyberou pro vznikající hnutí jeho název (Vlna) a jeho členové pak iniciativně dotvářejí jeho další pro dnešek už nepostradatelné znaky – pozdrav, logo, internetovou prezentaci atd. Účast v hnutí si postupně většinu studentů podmaňuje, protože jim dává pocit, že někam náležejí, a odstraňuje zároveň rozdíly mezi nimi – jak sociální, tak kulturní (pankáči kontra slušňáci atd.) i národnostní (jsme v Německu, takže rovnocenným členem hnutí se stává i student z turecké rodiny). Hnutí začíná mít záhy v rámci svého mikroregionu i společenskou váhu a začíná tvrdě potírat odpůrce a kritiky zvenčí i ze svých řad.
Konec má ten film vlastně hned dvojí – a ani jeden není pro mě osobně příliš přesvědčivý: Ve chvíli, kdy vůdce vybičuje skupinu k násilné likvidaci vnitřní opozice, prohlásí náhle nečekaně experiment za skončený a pošle všechny domů: prý jim jen chtěl dokázat, kam až budou schopni zajít. Jenže tenhle jeho krok je psychologicky dost nepochopitelný a odporuje i vnitřním pocitům tělocvikáře Rainera, protože i on zjevně podlehl kouzlu své nové role… A druhý, nastavovaný konec, který se dal očekávat od chvíle, kdy se na scéně objevila pistole (ano, už Brecht mělo ono zlaté divadelnické pravidlo, že pokud se na jevišti objeví kanón, musí se z něj ve finále střílet), přináší závěrečný masakr, když jeden deprivovaný jedinec nevydrží psychicky rozpouštění hnutí a v zuřivém amoku pár spolužáků postřílí. Chápu, že takový konec byl nutný pro větší úspěch filmu i pro jeho lepší výchovné vyznění, nicméně si myslím, že školní vrazi jsou obvykle spíš lidé, kteří střílejí na obranu svého ohroženého individualismu než na obhajobu nějaké „společné" věci…