Právě jste odmaturovali a jdete k přijímacímu pohovoru na vysokou školu. Písemky dopadly dobře a zdá se, že i s pedagogy v přijímací komisi jste si vcelku porozuměli, ba dokonce i ta o dva roky starší svazačka, co se ptala na škodlivost amerického imperialismu, nevypadala, že by chtěla problémy. Napjatě tedy čekáte, zda vás vezmou nebo ne, a vůbec přitom netušíte, že už bylo stejně asi dávno rozhodnuto, protože většinu budoucích studentů již vybral předem a bez ohledu na průběh přijímacího řízení městský výbor vládnoucí politické strany… Jste již na fakultě studentem, a když se vám po celodenní výuce již motá hlava, takže byste chtěli raději trošku na vzduch, máte prostě smůlu, protože vás ještě čeká politické školení, na němž vám bude nějaký nadutý pán pomalu a arogantně přes dvě hodiny předčítat o vyhrocené mezinárodní situaci z Rudého práva, aby vám nakonec zopakoval stejné poučky, kterými vás zahrnulo už dvacet jiných školitelů před ním… Ukončili jste úspěšně studium a otevírá se před vámi možnost případné aspirantury (tehdejší formy doktorského studia); netušíte vůbec, že tím, kdo vám tuhle šanci zhatí, je ona vzteklá domovnice, se kterou se vždycky pohádáte, když jedete navštívit rodiče, protože právě ona byla určena v místní (tzv. „uliční“) organizaci komunistické strany, aby na vás pro fakultu vypracovala posudek… A pokud se třeba ve fakultním bufetu pustíte s kamarádem do kritiky něčeho, co se vám kolem vás nelíbí, je docela klidně možné, že vaše kritika bude několika informátory kolem vás (a možná dokonce přímo i oním kamarádem, se kterým jste diskutovali) nahlášena v brzké době různým stranickým a bezpečnostním složkám…
To je jen několik pravděpodobných okamžiků z každodenního života studenta (filosofické) fakulty v období „po vstupu spřátelených vojsk na naše území“, přičemž je třeba připomenout, že normalizační systém zapojení vysokého školství do procesu disciplinace mládeže směrem k loajálnímu občanovi socialistického státu, jehož jsou výrazem, nevznikl naráz, ale ustaloval se teprve postupně, takže každý z ročníků tehdejších studentů představoval vlastně svým způsobem osobitou „generaci“ odlišenou od těch jiných svým vlastním kodexem jednání a jinak definovanými hranicemi pro vnímání osobní svobody. Ještě pro ročníky vstupující na fakultu v letech 1970-1971 bylo členství v obnoveném svazu mládeže (Leninský a záhy Socialistický svaz mládeže, ono pověstné „esesem“) vyjádřením kolaborace s normalizačním režimem a se spolužáky, kteří „tam“ vstoupili, se prostě nemluvilo, zatímco ročník vstupující na fakultu v roce 1974 prošel svazáckým náborem už na středních školách a studenti byli tudíž z větší míry členy SSM už při vstupu na fakultu; a těm pár zbývajícím, kteří kazili stoprocentní organizovanost, byl dán jejich komunistickými spolužáky později v průběhu studia nůž na krk: buď vstoupíš nebo odejdeš z fakulty (můj případ).
Pro studenty z tohoto a následujících ročníků zněla otázka, kam až jsou ochotni zajít ve spolupráci s režimem, už jinak, protože komunistická strana mezi nimi sondovala a lovila své budoucí členy. „Na co se mám proboha vymluvit, až za mnou přijdou„, to bylo kolektivní trauma tehdejších studentů, které se řešilo v nesčetných nervózních diskusích, protože ona obvyklá výmluva, totiž že se „ještě necítím dostatečně zralý“ na takovou nabídku, na stranické náboráře obvykle nefungovala. Bylo samozřejmě možné si vytvořit ochranný image divňáka, který je jako student sice schopný, ale jinak nekomunikativní a „nespolehlivý“, ale taková cesta byla svým způsobem tancem na velmi křehkém ledě, protože ona doba divňákům skutečně nepřála… Jen málo studentů se již v ponuré atmosféře sedmdesátých let odhodlalo ke skutkům „relativního disidentství“ (termín Tomáše Glance), které se stalo pro oživování zmrtvělé studentské scény symptomatickým jevem až mnohem později, v období koroze komunistického režimu v druhé polovině osmdesátých let.
Dotyčný seminář, který se kromě jiného zabýval i výše uvedenými jevy (nebo je alespoň revokoval), byl nazván Mechanismy ovládání a moci. KSČ na FF UK 1968-1989 a moderoval jej s pozoruhodným nadhledem literární komparatista Tomáš Glanc, z jehož vystoupení vyplynulo, že v rámci semináře budou předvedeny první dílčí výsledky projektu, který má charakter representativně vedené sondy do způsobů uvažování a uplatňování mocenských aktů v období tzv. normalizace – tedy projektu, který má vlastně přispět k vidění této etapy naší nedávné minulosti přirozenou optikou nezkreslovanou už oněmi jejími rezidui, která si ve svém přístupu k ní stále ještě do značné míry uchováváme (tak jsem alespoň já rozuměl názvu Glancova vstupního vystoupení, který zněl „Normalizace normalizace“). Připustil přitom, že se dané téma stává předmětem odborného výzkumu vlastně strašně pozdě, konstatoval však zároveň, že je to do jisté míry i výhoda, protože k tehdejšímu vývoji lze dnes již přistupovat se zřejmým odstupem. K možnosti důslednějšího uplatňování takového odstupu nahrával i fakt, že jednotliví referující spadali vesměs do věkové kategorie studentů dokončujících či v nedávné době dokončivších své vysokoškolské studium, takže vlastně Glancovi připadla v průběhu vlastního semináře zároveň i role nejstaršího z vystupujících.
Jestliže Tomáš Glanc ve svém vystoupení naznačil i důvody, které jej jako vysokoškolského pedagoga vedou k potřebě porozumět minulosti pracoviště, s nímž spojil své pedagogické působení, pokusil bych se tu velmi stručně nastínit, proč toto téma považuji za důležité já jako historik. Zatímco působení vrcholných komunistických orgánů socialistického Československa bývá v centru zájmu české historiografie poměrně často, protože bez jeho analýzy se nelze vyjádřit k základním otázkám tehdejšího politického vývoje, činnosti jeho podřízených složek věnují historici pozornost obvykle jen velmi okrajově. A přece právě s nimi je spojena ona představa všeobjímající „totality“, kterou máme na mysli, když o komunistické minulosti hovoříme jako o období totalitního režimu; byly to v prvé řadě právě tyto nižší složky komunistické moci, které na pracovišti, v místě bydliště i na místech určených k relaxaci s paternalistickou důkladností každého jedince úkolovaly, dozorovaly a bylo-li třeba, i trestaly. Je jistě dobře, že se historici intenzívně zaobírají represivně-informačním potenciálem dalších tehdejších institucí, jako byla např. Státní bezpečnost, ale práce na tomto poli by nás nikdy neměla – jak se někdy děje – odvádět od faktu, že ona ústavně zakotvená vedoucí role KSČ (čl. 4 ústavy z roku 1960: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“) nebyla pouhou proklamací, ale tvrdou realitou, jíž jsme tehdy přivykli natolik, že jsme její vtíravou samozřejmost přestali do značné míry i vnímat.
Uplatňování komunistické strany v oblasti vysokého školství se přitom zatím nestalo předmětem vážnějšího zájmu historiků ani u nás, ani v ostatních někdejších zemích sovětského bloku – jedinou výjimku vlastně představuje jen rozsáhlá a dobře koncipovaná kolektivní monografie věnovaná vývoji university v Jeně v období socialismu, která vyšla v loňském roce (jejími editory jsou Uwe Hoßfeld, Tobias Kaiser a Heinz Mestrup). V českém prostředí se metodicky nejdál dostal svého času John Connelly, který ve své disertační práci publikované v roce 2000 pod názvem Captive University vycházel z komparativního srovnávání českého, polského a východoněmeckého vývoje. Connellyho zájem se ovšem soustředil k období let 1945-1956, zatímco k normalizačnímu vývoji se podstatnějším způsobem vyslovily vlastně jen některé studie k moravskému vysokému školství (z pera Karla Konečného, Pavla Urbáška a dalších) a částečně i výzkum věnovaný počátkům normalizace v Československé akademii věd (Alena Míšková 1998); snad jsem alespoň trochu k objasnění tohoto tématu přispěl i já jako pořadatel konference Věda v Československu v období normalizace (1970-1975), která se konala v listopadu 2001. Projekt věnovaný mechanismům komunistické moci na normalizační filosofické fakultě UK tudíž rozhodně nejde vyšlapanými stezkami, ale má do určité míry pro současnou českou historiografii zakladatelský charakter, a to jak s ohledem na výběr nosných témat, tak i vzhledem k voleným metodám výzkumu.
Vraťme se však k vlastnímu průběhu semináře. Rusistka a publicistka Katka Volná v úvodním příspěvku nejprve nastínila pramennou základnu, ze které projekt vychází. Je to především rozsáhlý fond základní organizace KSČ na fakultě, který je uložen v Archivu University Karlovy a který – protože jej na počátku své činnosti nalezli členové týmu ve stádiu nezpracovanosti. – v dohodě s vedením archivu zároveň vlastně inventarizují a ve vhodném výběru i digitalizují; pokud jsem si to dobře poznamenal, vykonali tak už docela úctyhodný kus práce, když dosud zinventarizovali 144 archivních kartonů a pořídili kopie více než třiceti tisíc dokumentů. Druhou velkou skupinu pramenů, ze kterých projekt zatím vychází, pak představují písemnosti vzniklé z činnosti sekretariátu městského výboru KSČ (ty jsou uloženy v Archivu hl. m. Prahy) a ve svém druhém vystoupení představila pak Katka Volná i další významný pramen pro dané téma, kterým jsou dvě rozsáhlé „analýzy činnosti“ fakulty (tzv. malá o 129 stranách a tzv. velká o 755 stranách), které vznikly v letech 1970-1971 jako scénář k nadcházejícím normalizačním represím na této škole. V diskusi byly později připomenuty i analýzy činnosti fakulty, které vznikly po listopadu 1989 a Zdeněk Kárník ve své vzpomínce přiblížil právní obstrukce, které tehdy zabránily jejich veřejnému publikování (byly pouze čteny na jedné z fakultních schůzí).
Strukturu komunistické strany na fakultě vysvětlil ve svém vystoupení bohemista a kunsthistorik Jakub Bachtík. Ukázal, že onomu výše zmiňovanému celozávodnímu výboru (zaznamenejme, že pro komunistickou moc nebyla vysoká škola ničím jiným než poněkud zvláštní odrůdou „závodu“, tedy výrobního podniku) byly podřízeny tři (od roku 1980 čtyři) „základní organizace“ rozpadající se dále do dílčích „stranických skupin“, a naopak směrem nahoru podléhal s různou mírou zodpovědnosti zároveň třem nadřízeným institucím, a totiž obvodnímu výboru KSČ pro Prahu 1, pražskému městskému výboru (v jehož rámci působil i specializovaný Vysokoškolský výbor) a povětšinou zprostředkovaně i ústřednímu výboru této strany. Klíčovým vystoupením našeho semináře byl referát historika Jakuba Jareše, který se zaměřil na úvodní fáze normalizace fakulty, tedy rámcově na léta 1969-1971. Vyšel přitom z přiblížení relativně svobodnějších poměrů, které na fakultě zavládly v průběhu roku 1968 a které v rámci proběhnuvších rehabilitací umožnily i návrat některých významných osobností, jež byly ze školy po únoru 1948 vyobcovány (mimo jiné Václav Černý, Jan Patočka, Zdeněk Kalista aj.); zároveň však upozornil, že i přes vytváření některých nových stavovských a studentských institucí si i v tomto období udržela na fakultě rozhodující moc komunistická strana, a to konkrétně ta její garnitura, která se ztotožnila s myšlenkami Pražského jara – reprezentoval ji děkan Jaroslav Kladiva (historik komunistického hnutí a od roku 1958 člen ÚV KSČ) a s ním spojený celozávodní výbor KSČ.
Nástup normalizace na fakultě se tak nutně vyznačoval v první řadě vnitrostranickým bojem, v němž se sice dosavadnímu vedení dostávalo většinové podpory ze strany zaměstnanců fakulty i studentů, ale nové vedení v čele s Karlem Gallou (děkanem byl od konce ledna 1970) mělo zase na své straně možnosti nasazení bezprecedentních administrativních nástrojů, na jejichž přísné využití apelovaly nadřízené stranické orgány tou dobou již plně oddané novému vedení strany v čele s Gustávem Husákem. „Zdravé jádro strany“, jak se skupina osob, o které se normalizace fakulty ve svém úvodu opírala, tak muselo odolávat hned dvěma protichůdným tlakům – na jedné straně se přísně vymaňovalo z osobních a kolegiálních vazeb vůči pracovníkům fakulty navrženým k potrestání a na druhé straně se snažilo servilně mírnit stupňující se pomstychtivost nadřízených aparátčíků, protože ve hře stále byla – jak v diskusi připomněl Milan Hlavačka – i možnost zásadního diskontinuitního kroku, který by přikročil ke zrušení fakulty jako celku, v její tehdejší podobě.
V druhé části svého vystoupení se Jakub Jareš zaměřil na konkrétní projevy represí, kterým byli vystaveni zaměstnanci fakulty (a v jisté míře i studenti) v počátcích normalizace, a svůj detailní pohled dovedl až do roku 1971; před výzkumným týmem tak stojí ještě úkol zmapovat podrobněji vývoj represí i po tomto datu, protože tato první vysloveně agresivní normalizační vlna byla přece jen rozložena do poněkud delšího časového úseku (na to konec konců poukázal v závěrečné diskusi i Vlastimil Hála, když připomněl, že např. Patočkův odchod z fakulty spadá až k roku 1972). Nejprve se referent ve svém výkladu zaměřil na výsledky vnitrostranických čistek, v nichž byla naprostá většina fakultních komunistů obdařena nějakou formou trestu – buď napomenutím a důtkou, nebo vyškrtnutím (tedy vlastně podmínečným vyloučením – cca 50% členstva) nebo definitivním vyloučením ze strany, které s sebou neslo i velmi nepříjemné konotace existenciálního rázu (kolem 5% z celkového počtu).
Zneuznáním právoplatného členství v komunistické straně se počet komunistů na fakultě vlastně zredukoval ze zhruba 370 osob v roce 1969 nejprve vlastně jen na několik desítek členů „zdravého jádra“, aby se pak po proběhnutí vnitrostranických prověrek ustálil počátkem sedmdesátých let zhruba na dvou pětinách výchozího stavu. Nový početní nárůst členstva v průběhu sedmdesátých let (až k oněm téměř 430 osobám v letech 1978-1979) již souvisel především s verbováním nových osob do značné míry z řad studentů, kteří byli „nezatíženi krizovým vývojem“; pro osmdesátá léta je pak příznačný zase pokles (na 276 členů v roce 1984), který bych však spíše než s poklesem zájmu studentů o vstup do strany (což jako vysvětlení tohoto poklesu společně s preferováním členství dělnických profesí ve straně nabídl později v průběhu kulatého stolu Jan Pelikán) viděl spíše v jistém kastovním uzavírání komunistické strany, které bylo podmíněno přesycením poptávky na „trhu“ s mocenskými posty a ohraničenými možnosti režimu při poskytování přednostních výhod.
Pro fungování fakulty jako školy byly značnou zátěží zejména postihy vedené po „státní linii“, v jejichž rámci byla oslabena o značné množství vyučujících: 28 z nich bylo v období do roku 1971 propuštěno otevřeně z politických důvodů, zatímco u 13 dalších bylo využito jejich věku k jejich vynucenému penzionování; k tomu musíme ještě přičíst 18 osob, které se za daných okolností rozhodly pro emigraci, a 27 pedagogů, kteří sice na fakultě směli zůstat, ale byl jim zakázán styk se studenty. Jen tak mimochodem si všimněme oněch pozoruhodných sémantických posunů, které si ona doba vytvářela, aby svou represivní činnost mohla prezentovat jako objektivně danou nutnost. Je sice všeobecně známo, že období relativní liberalizace komunistického režimu vážící se k roku 1968 začalo být tehdy označováno jako „krizový vývoj“ (z něhož je radno se poučit), a opětovné utužení komunistické rigidity se zase popisovalo s využitím termínů „konsolidace“ či „normalizace poměrů“, avšak nápadité dobíjení zdánlivě neutrálních výrazů novým obsahem šlo ještě mnohem dál: „zdravé jádro“ bylo označením promoskevských disidentů prosazujících ve společnosti zájmy okupační moci a „bibliografická komise“ zase název útvaru pro shromažďování denunciací na konkrétní osoby; „analýza vývoje“ v sobě skrývá scénář připravovaných represí a „výměna členských legitimací“ je krycím jménem pro vnitrostranické čistky, zatímco „obrozená“ nebo „výběrová KSČ“ označuje soubor osob, které těmito čistkami prošly bez úhony…
Referát lingvistky Barbory Hartigové si za předmět svého zájmu vybral „systém stranických informací“ na filosofické fakultě – tedy vlastně informační svodky zasílané v letech 1974-1989 nadřízeným stranickým orgánům, a to v rámci jejich osobitého pokusu vybudovat si v podmínkách rigidního příkaznictví jistou formu zpětné vazby upozorňující na proměny nálad mezi obyvatelstvem; odtud i poměrně složitá metodika sociálně podmíněného výběru, které organizace mají tyto informace poskytovat a jaká forma se přitom má dodržovat (svodky se zpravidla odevzdávaly písemně, avšak vybrané informátory čekal i jednou do měsíce telefonický pohovor s nadřízeným „aktivistou informátorem“…). Informační hodnota těchto svodek přitom byla do značné míry podvázána obavnou loajalitou informátorů vůči zadavateli, v jejímž důsledku často hlásil zejména to, co se podle jeho názoru chtělo slyšet („negativní názory vyvolala návštěva vicepresidenta USA v Číně a jeho jednání o otázkách zbrojení„); to však na druhou stranu nevylučovalo, aby se přece jen v určitých záležitostech souvisejících např. se sférou tehdejšího regulovaného trhu a zásobováním nepokusil o zaslání reálného signálu („předmětem připomínek je stále problematika týkající se zdražení dětského ošacení a obuvi,… poukazuje se na nedostatek léků“).
Ochota ke sdělování reálných signálů však klesala postupně s tím, jak se přenos informací dostával do vyšších pater stranického aparátu – tento poznatek referentka ilustrovala na svodkách z ledna 1977 zachycujících situaci na fakultě v době organizování prvních protestních akcí proti Chartě 77 – zatímco informátoři ze stranických skupin často konstatovali, že „lidé poměrně často vyjadřují v soukromí své neuspokojení nad tím, že jim nebylo umožněno odsoudit Chartu na základě znalosti autentického textu“, informátor třetí základní organizace tlumočící jejich postřehy směrem nahoru již pouze hlásí, že se Charta „setkala s rozhořčeným odmítnutím„. Jakkoli tento typ informací zřejmě nevznikal se zjevným denunciačním záměrem, rozhořela se pak diskuse o vztahu těchto svodek k jiným formám informací příznačným pro onu dobu (o jejich klasifikaci se pokusil Milan Hlavačka, když připomněl ještě předávání informací v rámci estébáckých a kádrových sítí i pravidelnou povinnost pedagogů psát posudky na studenty); v pozadí této diskuse byla ona jen těžko zodpověditelná otázka, kterou Tomáš Glanc s jistou nadsázkou zformuloval takto: jak lze vlastně žánrově oddělit „informaci“ od „udání“?
Další referentkou byla historička Klára Pinerová, jejíž příspěvek se obracel k „ideologické výchově“ na fakultě. Vycházela v něm především z dobového pojetí této výchovy, která spočívala v zahlcování jednotlivců z řad pracovníků fakulty i studentů různými typy školení konaných v rámci „ideově-politického vzdělávání“ (zajišťovaného i pro nestraníky komunistickými lektory), v rámci „masově politické činnosti“ satelitních společenských organizací (vedle SSM i Svaz československo-sovětského přátelství, Revoluční odborové hnutí aj.) či na jiném základě; pro studenty pak k tomu přibývala nepříjemná povinnost absolvovat přímo v rámci svých studijních povinností i přednášky, semináře a cvičení, jakož i zápočty a zkoušky z marxismu-leninismu (konkrétně z dějin dělnického hnutí, politické ekonomie, vědeckého komunismu a marxisticko-leninské filosofie); stranou její pozornosti zůstalo pouze ideologické působení na brance z řad studentů v rámci vojenské katedry, k němuž skromnější paralelu představoval kurs civilní obrany pro studentky a nebrance.
Autorka poukázala na rozdíly mezi uplatňováním této výchovy v sedmdesátých letech, kdy nabírala často poměrně drsnou podobu (tzv. leninské kroužky apod.), a v osmdesátých letech, kdy se sice již obsahově do značné míry zformalizovala, ale na druhé straně získávala nové a obzvláště neoblíbené formy (zavedení státnice z marxismu-leninismu či naddimenzované rozšiřování tzv. společensko-politické praxe v průběhu prázdnin apod). Na vztah studentů k této výchově poukázala Klára Pinerová mimo jiné s využitím ankety mezi nimi z roku 1984, v níž již přes její celkové loajální vyznění zaznívá zřetelně i skrytá kritika obracející se zejména proti časové zátěži, které s ní byla spojena. I když se později v rámci odpoledního stolu ozvaly hlasy bagatelizující vliv této ideologické indoktrinace (Miroslav Petrusek s odkazem na průběh listopadových událostí v roce 1989), osobně se domnívám, že blíže skutečnosti byl asi Matěj Spurný, když v diskusi přirovnal její systematické působení způsobu, jakým na nás dnes působí svět komerční reklamy – máme často pocit, že mu v podstatě odoláváme, ale přesto nás ovlivňuje v řadě oblastí, kde si jeho vliv vůbec nejsme ochotni připustit. Přesto bych však ještě dodal, že si nemyslím, že by prioritním účelem těchto nespočetných ideologických sedánků bylo někoho přesvědčit, že nastoupená cesta je správná; sloužily totiž po mém soudu především jako nástroje průběžné kontroly vynucované loajality vůči režimu a skrývaly v sobě vcelku zřetelně výhružný podtext případného existenciálního postihu: Fidel nechává Kubánce skákat, aby je viditelným způsobem přinutil ke kontrolovatelnému vyjádření loajality, zatímco Husák posílal Čechy a Slováky na školení…
Historik Matěj Spurný nazval své vystoupení „Posudky jako základní složka systému politické i akademické kontroly“ a založil jej na vnitřní typologii tohoto základního stavebního prvku komunistické kontroly. Konstatoval, že pro vyznění posudku byly vždy prioritní politické postoje posuzovaného (i když šlo o posudek zdánlivě odborný), a to jednak v současnosti a jednak v „krizovém období“ let 1968-1969 (připomínám, že i v posudcích na mou generaci se pravidelně vyskytovala věta typu „V období let 1968-1969 žádné politické postoje nezastával, protože tehdy teprve navštěvoval základní školu„). Na základě tohoto kritéria se pak dalo hovořit o posudcích neutrálních, vysloveně vstřícných (u „angažovaných“ osob) nebo v různé míře zamítavých a poukazujících na „nezpůsobilost“ dotyčného; ona nezpůsobilost mohla být ovšem často vyjádřena i sémantickými obraty, jejichž manipulativní charakter si dnes nemusíme ani umět rozšifrovat (M. Petrusek připomněl v pozdější diskusi jako jeden z takových obvyklých obratů sousloví „není perspektivní„). Tvorba posudků opět postupovala „zezdola nahoru“: vypracováním jeho základní podoby byl pověřen zpravidla komunista z nejbližšího okolí posuzované osoby (a mohlo se i stát, jak později připomněla Alena Macurová, že ten požádal o napsání výchozí verze samotného posuzovaného), definitivní podobu mu však vtiskávali až členové celozávodního výboru KSČ, který byl oprávněn je podepisovat – a Matěj Spurný přinesl přesvědčivé důkazy, jak v některých případech v rámci tohoto schvalovacího mechanismu docházelo k přetváření mírně vstřícného posudku v útočně zamítavý.
Takových posudků musely být v období normalizace vypracovány v celozávodním výboru KSČ desetitisíce (vždyť jen dílčí přehled z roku 1974 dosvědčuje v průběhu tří měsíců 324 posudků) a komunistická strana je nechávala vyhotovit při každém významnějším kroku v odborném či osobním životě svých zaměstnanců a studentů; činila tak přitom buď pro svou potřebu nebo na vyžádání jiných institucí. Ona sama pak pravidelně žádala o posudky na ně z celé řady míst: obvyklé bylo vyžádání posudků od katedry dotyčného, ze základní komunistické organizace na fakultě, z komunistické organizace v místě bydliště, ze střední školy, z pracoviště manžela či manželky, z místa bydliště rodičů a někdy i z místa bydliště sourozenců… Takovým způsobem vznikala vlastně jakási databanka, jejímž ideálem bylo nashromáždit všechny dostupné informace o dotyčném jedinci; ta však nebyla podle Spurného dostatečně propojena s obdobnými databankami shromažďovanými u jiných institucí, takže shromažďování informací prostřednictvím posudků tak nepředstavovalo fenomén v pravém slova smyslu totalitní, nýbrž jen byrokraticko-autoritářský. I když lze určitě souhlasit s tím, že informace shromažďované u různých institucí se lišily a že se tím pádem vytvářel i prostor pro jistou variabilitu, obávám se, že s definitivním soudem o významu posudků v normalizační společnosti budeme muset počkat, dokud někdo stejně důkladně neprozkoumá i posudkovou činnost dalších institucí – a tady nemám ani tak na mysli posudky z jiných „společenských“ organizací (SSM apod.), jako spíše profesionální a metodicky propracovanou posudkovou činnost vyhotovovanou ve specializovaných kádrových útvarech…
Posledním příspěvkem vlastního semináře byl referát věnovaný přijímacímu řízení na fakultu, který přednesla historička Marta Edith Holečková. Vyšla v něm z oficiální podoby přijímacího řízení, které bylo založeno na přidělování preferencí jednotlivým uchazečům v rámci bodového systému: maximálně 100 bodů za výsledky přijímacího řízení, 100 bodů za středoškolské výsledky, 20 bodů za dělnický nebo rolnický původ (přičemž za normalizace pro prokázání dělnického původu už nebylo vyžadováno, aby dělnická profese byla aktuálním zaměstnáním jednoho z rodičů) a 20 bodů za příchod z preferovaných, vesměs mimopražských lokalit. Tento systém navozoval představu jisté exaktnosti a stále ještě zaručené relativní objektivity, v jejímž rámci se sice uplatňují i politická kritéria, ale ta ani zdaleka nejsou v převaze (ovlivňují celkové pořadí pouze z 16 procent); dával tudíž dostatečnou motivaci jednotlivým uchazečům a zároveň dovoloval pedagogům, kteří zasedali v oborových přijímacích komisích, aby tak činili více méně s klidným svědomím.
Oficiálně to tedy vypadalo, že jediným politickým prvkem v celém přijímacím procesu je vlastně jen ona otázka na politickou angažovanost a názory, kterou v rámci přijímacího pohovoru kladl uchazeči student, delegovaný do příslušné oborové komise fakultním výborem SSM; Holečková se však s tímto obrazem nespokojila a důsledně prověřila tezi, kterou v roce 2001 na konferenci o vědě za normalizace pronesl Josef Petráň, totiž že rozhodující slovo ohledně přijímání studentů měl pražský městský výbor komunistické strany. Ten si totiž připravoval vlastní pořadník pro přijetí studentů, v němž se opíral o informace čerpané z tzv. komplexních hodnocení, která si pro jednotlivé uchazeče vyžádal. V rámci hlavní fakultní přijímací komise, v níž zasedali i delegáti nadřízených komunistických a svazáckých orgánů, pak docházelo k poměřování obou pořadníků, přičemž do hry vstupovaly i nejrůznější (často jen telefonické) intervence. Výsledkem tohoto poměřování byl jistý kompromis, v němž – a tady už trochu spekuluji – především městský výbor uplatnil všechny své preference a pokud se pak již osoby, které si fakulta na základě průběhu přijímacího řízení vytipovala jako své vážné kandidáty, nevešly do povoleného počtu přijímaných studentů, probíhalo dohadování o možnosti navýšení této předepsané kvóty (tzv. směrných čísel) – pro ilustraci uveďme, že směrné číslo filosofické fakulty ve školním roce 1974/1975 bylo 235 studentů, ale ve skutečnosti jich pak bylo přijato 381 (toho roku se přitom hlásilo 819 uchazečů); pro ty, na které se nedostalo, zbývala už jen možnost odvolání k rektorovi nebo k ministru školství…
Zatímco z vystupování „juniorů“ (tedy vlastně mladých badatelů stojících někde mezi ukončováním studia a prvními samostatnými kroky na odborném poli) jsem měl během semináře pocit sebevědomých osobností, kterým jde o skutečnou odpověď na otázku, proč se věci děly, a to už s ohledem na případnou prevenci proti možným recidivám, mnohem rozporuplnější pocity jsem si odnesl z vystoupení „seniorů“, jež se ve formě kulatého stolu odehrávalo na závěr semináře v aule filosofické fakulty (moderoval jej Michal Kopeček). Svým způsobem jsem jim ovšem nezáviděl, protože vesměs byli ve dvojí roli – měli se totiž vyjádřit k problematice komunistické moci jakožto známí odborníci v různých humanitních a společenskovědních oborech, na druhou stanu však byli i pamětníky – tedy osobami, které se v minulosti buď aktivně zapojily do mechanismu komunistické moci nebo naopak, kterým se ze strany této moci dostalo jistých různě velkých ústrků. Podle jejich dikce jste však většinou nepoznali, kdo patří kam, a tak jsem si zase jednou prožil onen velmi intenzívní pocit kolektivního uplatňování stockholmského syndromu, které je asi jedním z nejvíce zřetelných rysů české polistopadové společnosti ve vztahu k její nedávné minulosti.
S výjimkou Jana Pelikána, který své vystoupení pojal přímo jako obhajobu svého někdejšího členství v KSČ, se ostatní vystupující rozhodli ve svých vystoupeních vsadit přednostně na pohled odborníka, který se k dané problematice vyjadřuje s „objektivizujícím“ nadhledem. Diváci tak slyšeli především výpovědi historiků (vedle Pelikána Miroslav Hroch a Oldřich Tůma), sociologa (Miroslav Petrusek) a lingvistky (Alena Macurová). V tomto ohledu měla vlastně svou roli nejtěžší Alena Macurová, jejíž poukaz na možnosti textologického rozboru dochovaných posudků byl zcela nepochybně na místě (osobně bych se přimlouval i za analýzu jisté nezpochybnitelné „poetiky kádrových posudků“), nicméně ji neposkytoval tolik „manévrovacího prostoru“, jako ostatním vystupujícím. Možná se mi to jenom zdálo, ale nabyl jsem dojmu, že se u účastníků kulatého stolu těší vlastně všeobecné podpoře systémový model uplatňování komunistické moci, který zde formuloval M. Hroch, tedy model, v němž sice občas dochází k politováníhodným skutkům politologicky obepsatelným jako „loupež v lese“, ale jenž sám o sobě konec konců představuje nosnou variantu vnitřního mechanismu nějaké instituce. Ostatní účastníci této diskuse se totiž nepokusili o nabídnutí paralelního pohledu, ale svou pozornost spíše obraceli ke zdůrazňování významu oněch prvků, které takový systém činily „měkčím“ a „lidštějším“ – tedy k oné „neformálně lidské struktuře“, jak to z pohledu sociologa formuloval v protikladu ke strukturám oficiálním (státním i komunistickým) a „tajným, ale ne ilegálním“ (StB) M. Petrusek, nebo k onomu budování společné spiklenecké legendy, že si vlastně přese všechno všichni rozumíme, jak to formuloval O. Tůma.
V čem se účastníci panelu již výrazně lišili, to byla otázka efektivnosti takového systému: zatímco historici hájili představu, že si fakulta jakousi laťku přece jenom i v normalizačním období udržovala, nastínil M. Petrusek pro svůj obor představu totální degradace příslušného pracoviště, která se projevovala i v rychle se měnících oficiálních názvech oboru (od sociálního výzkumu přes marxistickou až po marxisticko-leninskou sociologii); pro některé další obory pak jejich znepokojující stav připomněli někteří diskutují z pléna (např. pro literární vědu Hynek Krátký). Z bohaté diskuse je třeba zaznamenat i razantní vystoupení Petra Blažka z Ústavu pro výzkum totalitních režimů adresované M. Hrochovi, které signalizovalo, že ne všichni mladí historici se spokojí s onou neadresnou a jen na fungování vnitřních mechanismů zaměřenou prezentací, která byla příznačná pro vlastní průběh semináře.
Závěrečná diskuse se rovněž vracela i k některým otázkám, které se táhly celým seminářem; jednou z nich byla i otázka pramenů, které má vlastně historik při bádání o těchto subtilních otázkách k dispozici. Oprávněné byly nepochybně poukazy na písemnosti dokumentující – jak to formuloval M. Hroch – „státní chod instituce“, které jsou dochovány a uloženy v příslušném fondu v Archivu University Karlovy; jisté doplňky by mohl nepochybně přinést i průzkum písemností satelitních organizací komunistické moci (SSM a další). Horší to ovšem už bude s materiálem vzniklým kdysi z činnosti tzv. kádrových referátů, protože ty představovaly v normalizačním období zcela osobitý „stát ve státě“ a průzkum dobových spisových řádů nám nepochybně ukáže, že výměna informací mezi jejich jednotlivými stupni a útvary probíhala – podobně jako u dalších, tzv. zvláštních referátů – zcela odděleně od běžné agendy pracoviště; určitou stopou po této vymřelé instituci by mohly být kádrové spisy jednotlivých pracovníků, avšak z nich se v archivním držení nalézají – jak v diskusi připomněla Blanka Zilynská – pouze dokumenty těch osob, které si je nevyzdvihly při jejich rozdávání, k němuž došlo ve většině institucí na přelomu let 1989 a 1990. Občas slyším, že se takto dostal někdo k denunciačním posudkům, které na něj byly v minulosti napsány, nicméně v mém kádrovém spise, jak mi jej podobně jako mým dalším kolegům v tehdejším akademickém historickém ústavu tehdy vydali (téměř se chce říci s vodníkem Čochtanem: „ještě ho mám schovaný…“), se nalézalo jen několik mou rukou psaných životopisů a mým podpisem stvrzených tzv. komplexních hodnocení; je ovšem fakt, že kádrovačka Plesarová, která nám tehdy dotyčné materiály předávala, měla kruhy pod očima a sotva stála na nohou, což by nasvědčovalo několika dnům (či spíše nocím) intenzivní probírkové práce…
Samostatnou kapitolu v pramenné základně samozřejmě představují spisy Státní bezpečnosti, a protože se tzv. objektové svazky vedené na jednotlivé pražské vysoké školy a vědecké instituce vesměs nedochovaly, lze se obracet jen k materiálu odhalitelnému více méně jen podle náhodných indicií v dochovaném spisovém materiálu. Pro odhalení různých již rekognoskovaných i dosud skrytých mechanismů moci budou asi nejvíce slibné zprávy některých agentů, pokud se dochovaly buď v jejich spisech nebo ve spisech osob, na které donášeli; připomeňme, že situaci v historických vědách na filosofické fakultě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let poměrně barvitě vylíčil ve svých hlášeních z doby před svým nasazením do církevní sféry např. agent „František“ Jindřich Holeček… Osobně nezávidím kolegům, kteří budou tento piplavý a s prohlubující se deziluzí spojený výzkum provádět, a marně se snažím odpovědět si i na otázku, kolik jich k tomu bude vlastně bude zapotřebí: odhadoval bych, že v období normalizace se různou mírou spolupráce se Státní bezpečností vyznačoval zhruba každý její desátý pracovník či student, a protože šlo o osoby spojené s humanitními obory, někteří z nich se nepochybně vyznačovali vrozenou psavostí i vytříbeným slohem…
Většina těchto dochovaných písemností si však s sebou – právě tak jako vlastní písemné produkty komunistické strany – nese jistý punc oficiality, a tudíž i prvky předepsané, vynucené i dobrovolné sebekontroly, a nemůže se tak stát dobrým východiskem pro sledování řady otázek, které by nás jako historiky zajímaly, jako např. do jaké míry se nositelé tehdejší komunistické moci s užívanými mechanismy ztotožňovali (brali je spíše jako „nutné zlo“ nebo je naopak iniciativně rozvíjeli), a do jaké míry se s nimi ztotožňovali a byli si jich vůbec vědomi i oni „ovládaní“ (jestli vůbec můžeme takový termín užít…). V tomto ohledu bude nezbytně nutné se obrátit k různým typům osobních výpovědí a tzv. ego-pramenů, i když i u nich si musíme být vždy vědomi, že nabízejí především psychologicky výhodnou sebestylizaci vypovídajícího jedince, s jejíž pomocí si zajišťuje (a nejen před veřejností, ale i sám před sebou) pro jistou zúčtovatelnou periodu svého života důstojné a obhajitelné místo. Obávám se proto, že k oné míře velkorysosti, s jakou o své minulosti i o mechanismech, v jejichž soukolí se vyskytoval, pojednal například ve svých vzpomínkách ruský historik Aaron J. Gurevič, se v Čechách odhodlá málokdo, a že pro osvětlení vývoje na filosofické fakultě budou tudíž spíše k dispozici několikastupňově „vyčištěné“ vzpomínky typu pamětí Josefa Polišenského…
Neváhal bych vedle již zmiňovaných pramenů přidat ještě i odkaz na osobní pozůstalosti jednotlivých aktérů oné doby, pokud se nám dochovaly (lze připomenout například pozůstalost někdejšího děkana fakulty Jaroslava Kladivy v Archivu Národnímu muzea nebo Ladislava Niklíčka, jednoho z oněch vyhozených pedagogů, v Archivu Akademie věd ČR); tyto pozůstalosti totiž mohou obsahovat i řadu neformálních dokumentů a možná i nějaké reflexivní zachycení tehdejší situace v korespondenci s jinými osobami či v autobiograficky zamýšleném dokumentu. Jistou možnost samozřejmě slibuje i zpovídání pamětníků vedené historiky, kteří se v těchto otázkách orientují a mohou proto své otázky cíleně směřovat i k objasnění pamětníkových osobních postojů a motivací; zajímavé by nesporně bylo, jak to v diskusi nadnesl Miloš Calda, vyzpovídat zejména nejznámější tehdejší fakultní marxisticko-leninské pedagožky, které generacím studentů trpělivě vštěpovaly své málo pravděpodobné ideologické floskule, jak svou tehdejší úlohu ony samy vlastně chápaly. Obecně vzato však byla na semináři vyslovena jistá skepse k možnostem tzv. oral history, a to jak z řad účastníků kulatého stolu (O. Tůma), tak i dalšími diskutujícími (M. Stropnický vcelku po právu poukázal např. na zpětný vliv aktuálního mediálního obrazu na sebestylizaci vzpomínajících), s níž se lze vzhledem k subtilitě otázek, na něž bychom rádi znali odpověď, nepochybně ztotožnit. A tak se musíme smířit s tím, že pro řadu otázek zůstane budoucí historik bez opory v pramenech, a bude si muset vypomoci analogiemi vypůjčenými odjinud, psychologickým domýšlením jednání svých aktérů nebo prostě intuitivním vciťováním do dobového kontextu…
Dalším diskutovaným problémem byla i otázka budoucnosti tohoto projektu. Jakkoli byl projekt v průběhu semináře několikrát bouřlivě oceněn početným auditoriem (přičemž – jak se mi zdálo – mladší část publika oceňovala spíše jeho informativní vklad, kdežto ti starší více zdrženlivou formu prezentace, v níž byl položen důraz na jistou odpersonalizovanou mechaniku dějů), zůstává projekt vlastně pořád do jisté míry soukromou záležitostí skupiny, která se práce na něm iniciativně chopila, byť se mu dostává – jak ve svém úvodním slově připomněl děkan Michal Stehlík – jisté podpory ze strany fakulty a postupně snad i v menší míře z dalších zdrojů. I když nad jeho průběhem metodicky dohlížejí dva odborně zdatní historici (vedle Michala Kopečka i Jaroslav Cuhra), přece jen mě velmi překvapuje odtažitost, s jakou k projektu přistupuje značná část představitelů současné české historiografie, z nichž někteří – jak vyplynulo i z textů posudků, které byly promítány v úvodu semináře – jsou přímo vyděšeni představou, že by se tomuto projektu mohlo dostat standardní účelové podpory. Jestliže se již historická obec svým způsobem dala zahanbit, že s podobným projektem nepřišla tak úplně sama, ale čekala až na iniciativu z dalších humanitních oborů, mělo by tuším patřit k její povinnosti, aby vhodným způsobem dokázala přispět k zabezpečení dalšího průběhu výzkumu a jeho celkového zázemí.
