Falešná hra na akademické svobody?

Mezi populismem a ultranacionalismem

„Fascism is a political ideology whose mythic core in its various permutations is a palingenetic form of populist ultra-nationalism…“ Takto pregnatně formuluje svou definici fašismu anglický politolog Roger Griffin ve své studii z roku 2003; jeho definice je dost výstižná, protože abstrahuje od různých historicky podmíněných a nahodilých okolností a obrací se k samotnému mýtickému jádru této ideologie; to je v jeho pojetí spjato s podbízivým populismem, ultranacionalistickým viděním světa a „palingenetickou“ vizí o znovunastolení zázračného řádu, který tu už jednou vládl, ale vinou neblahých historických okolností musel ustoupit do pozadí.  

Rozhlédneme-li se po české oficiální politické scéně, nebude nesnadné zjistit, že takovému konceptu se na ní asi dnes nejvíce přibližují ideologické dílny kolem Václava Klause (tedy jednak ideologové, kteří společně s ním okupují Pražský hrad, a dále pak Ti, které si pěstuje kolem občanské iniciativy D.O.S.T.). O zjevném ultranacionalismu tohoto myšlenkového „think tanku“ se dnes už nedá po jeho bátorovských námluvách ani v nejmenším pochybovat a Václav Klaus je sám o sobě přímo ztělesněním současného českého populismu; vždyť jen málokdo umí tak mistrně zahrát právě na ty struny, které mu mohou napomoci v jeho okamžité argumentaci. V ideologii těch zvláštních lidí kolem něj se navíc pozoruhodnou měrou uplatňuje palingenetická vize, která spočívá v emfatickém volání po obnovení dávného a porušeného řádu, jímž je ovšem v Klausově pojetí prvotní kapitalismus založený na fungování svobodného trhu; jest prý přímo posvátným posláním naší společnosti vyrvat jeho odkaz z rukou nactiutrhačů a nevěřících Tomášů a prosadit jeho opětovné nastolení (tentokrát už zřejmě na věčné časy, a nikdy jinak).

Ponechme v tomto ohledu stranou, že takový kapitalismus ve skutečnosti vlastně nikdy neexistoval a jediné místo, kde jej bylo možno nalézt ve vskutku koncízní podobě, jsou spisy Karla Marxe, v nichž se Klaus a jeho stoupenci zřejmě nejvíce inspirovali, a připomeňme, že stále zjevnější příklon ideových proudů kolem Hradu k některým teorémám fašistické ideologie se asi stal důvodem, proč právě odtud vzešel v poslední době pokus o redefinici fašismu podle klíče „fašismus = občanská společnost“. Zjevná snaha o terminologickou manipulaci má napomoci zamlžování a rozvolňování používaných pojmů, a jde tudíž o tradiční mystifikační akci typu „Zloděj volá: Chyťte zloděje.“

Stařičký mocnář se zlobí

O tom, jak hluboko již vykročil za  hranice diskursu tolerovatelného v demokratické společnosti směrem k totalitnímu způsobu myšlení, nás Václav Klaus opět přesvědčil ve svém rozhlasovém vystoupení z 24.ledna 2012, v němž vyjádřil své pobouření nad protestem „akademiků“ proti reformě vysokých škol. V tomto svém vystoupení napřed rozvinul obraz naprosto zdevastovaného vysokého školství, které „neprodukuje ani kvalitní vzdělávání, ani vědu„; myslím, že znalec češtiny ocení zejména jeho pozoruhodně inovativní obraty „produkovat vzdělávání“ a „produkovat vědu“. Jaká to vzpruha proti přežitému „poskytování vzdělání“ a „pěstování vědy“!  

Nad temným močálištěm vysokého školství však podle prezidenta svítá naděje, protože tu je připravena „reforma“…  No ano, reforma – jedno z oněch sloganových slovíček současnosti (podobně jako „audit“ nebo donedávna i „transformace“), která se jeví natolik samospasitelná, že je netřeba vysvětlovat – a běda tomu, kdo takové samospasitelnosti nevěří… Bohužel patřím mezi právě takové lidi a již dávno jsem si navykl slova „provádět reformu“ překládat ze současného politického ptydepe do češtiny jako „uvolňovat k rozkradení“; proto nemám iluze ani o té chystané „reformě“ vysokoškolské. Ostatně každý, kdo nahlédl do připravovaného zákona o vysokých školách, mi asi dá za pravdu, že jeho realizace může přinést leccos, ovšem kromě zvýšení úrovně vyučování a lepší pozice pro vědeckou činnost na univerzitách.

Vraťme se však k prezidentovu pobouření; zde budu citovat doslova: „Já musím říci, že jsem ale velmi pobouřen, co si akademický svět v této chvíli dovoluje /…/ Myslím, že je potřeba říci jednu jasnou věc, že se naši akademici musí jednoznačně rozhodnout. Nemůžou bojovat na několika tématech současně a přitom ta témata jsou naprosto protikladná. Nemůžou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Prostě pokud vysoké školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků. To je elementární aritmetika, to by měl automaticky říci každý, kdo nad tím alespoň trošičku přemýšlí. Já bych chtěl hlavně připomenout některým našim velkým akademikům, že prostě debata není o soukromém školství. Debata je o veřejném školství. Prostě pokud by to byly soukromé školy, kde studenti si plně platí školné, no tak pak ať mají akademici právo prostě rozhodovat, jak uznají oni za vhodné. Ale toto, co oni dnes předvádějí, je falešná hra na akademickou svobodu, protože jsme ve světě veřejného školství, který (sic!) platí stát, respektive daňoví poplatníci, a proto také stát musí mít právo, aby o tom rozhodoval nebo spolurozhodoval. Takže nechme si falešnou hru na akademické svobody, je to naprosto nedůstojné a mě to velmi pobuřuje…“

Stát jsem já, a basta!

Tak vida, jak se nám utěšeně ten seznam nepřátel veřejného sektoru alias státu rozrůstá… Již dávno do něho patří nevládní organizace (samozřejmě se světlou výjimkou D. O. S. T.) a vlastně občanská společnost vůbec. Nedávná kampaň zase připomněla škodlivost důchodců, kteří nemají odvahu včas umřít, takže hrozí, že naší mládeži projedí v ovesné kaši její budoucnost. A doslova před pár týdny byli mezi parazity zase začleněni i vysokoškolští studenti (pokud si ovšem neplatí své nadstandardní = vysokoškolské vzdělávání ze svého). O homosexuálech a „nepřizpůsobivých“ zpravidla tmavší pleti ani nemluvím… Mezi nepřátele veřejného sektoru alias státu pochopitelně patří i odbory a zaměstnanci, jejichž zájmy hájí, provozovatelé uměleckých aktivit, které si na sebe nedokážou vydělat tržní cestou, a každý nemocný člověk, který ke své léčbě potřebuje jiné léky, než které si může za své koupit v lékárně. A nyní tedy i „velcí akademici“, tedy zřejmě práva ta komunita, k níž se dříve obracel T. G. Masaryk s důvěrou jako k intelektuální elitě národa… Zůstal vlastně v téhle zemi kromě politiků a jejich stran ještě někdo, kdo nebyl vyloučen pro své „partikulární“, „postranní“ zájmy z veřejného sektoru jako jeho nepřítel, anebo už jsme všichni tak nějak veřejnými nepřáteli pražského Hradu?

Zdá se, že „stát jsem já“ (což ve zvrhlém Klausově pojetí zároveň znamená zároveň „jen já mám právo žít ve veřejném prostoru a týt z něho“) může v naší zemi říci opravdu jen hrstka vyvolených. A všimněme si té železné logiky páně prezidenta, že kdo je „placen státem“ (čímž se v jeho osobité terminologii označuje distribuce veřejných výdajů), musí nutně vykonávat jeho příkazy. Pravda, pár tzv. demokratických deviací nám tady ještě odolává… Soudci si dovolují pobírat státní obolus, ale přitom vyslovují své rozsudky nestranně (alespoň někteří z nich), občas se na gesto samostatnosti vzchopí i policie – a pak ty nešťastné obce, které si berou od ministerstev „jejich“ peníze a přitom si myslí, že si s nimi mohou nakládat bez ohledu na kapsu a potřeby poskytovatele (rozuměj: příslušného ministra nebo sekčního šéfa)… Ale to vše už je jenom falešná hra na tyhle různé svobody, stejně jako akademici si jenom falešně hrají na svobodu akademickou…

Zatímco představitelé komunistického režimu, když stejně nakvašeně prskali proti demokratickým svobodám zděděným z minulosti, se je snažili deklasovat spojením „buržoazní svobody“ (tedy svobody jen pro buržousty, ze kterých nemá nic dělnická třída), Klaus pro ně razí odsuzující nálepku „falešné svobody“ (tedy ty, ze kterých nic nemají stranické pokladnice).  Totalitní jádro Klausových představ o státu zde vystupuje téměř obnaženě a ten, kdo nad tím mávne rukou („nojo, ona Kikina už léta říká hrozné kraviny“, jak se často píše v internetových diskusích), dělá velkou chybu. Václav Klaus a lidé kolem něho měli totiž vždy velký vliv na tvorbu veřejného diskursu u nás; vzpomeňme jen na ono podprahové sdělení „Kdo půjde s námi, ten si může beztrestně nakrást“, kterým nás v první polovině 90. let v každém ze svých vystoupení oslovovali… Jeho opakované mediální útoky na základní demokratické hodnoty a vymoženosti mají opět „kultivační“ charakter: jejich hlavním účelem je posunout veřejný pohled nad danou otázku, což za daných okolností znamená prohloubit pokračující devastaci demokratického povědomí ve společnosti. Jako správný demagog si je totiž Klaus vědom toho, že tzv. mlčící většina se přikloní k takovému výkladu výrazů a pojmů, který se jí bude nabízet co nejhlasitěji a pokud možno s emotivním nábojem (úspěšné je přitom zejména ono „zbytečné ujídání ze společného talíře daňových poplatníků“).

Univerzity mezi autonomií a diktátem

A jak je tomu vlastně tedy s oním oprávněním univerzit mít vlastní autonomii a rozhodovat o vývoji vzdělanosti v zemi? Historicky vzato jsou evropské univerzity jako instituce právě na takové autonomii vystavěny, a nelze je tudíž od ní oddělovat. Dejme slovo znalci nad jiné povolanému, Wácslavu Wladiwojovi Tomkovi (mimochodem – historikovi posléze tak konzervativnímu, že se o tom Klausovi ani nezdálo):

 

Je ovšem pravda, že v období raného novověku ztratila v návaznosti na svou prohlubující se konfesionální služebnost většina evropských univerzit do značné míry i na své nezávislosti a byla podrobena dohledu různých církevních, zemských a státních orgánů; v řadě případů byla deformována i jejich struktura (jako např. u pražské univerzity, na níž pracovala mezi husitstvím a Bílou horou jediná fakulta). To byl mimochodem mimo jiné i jeden z důvodů, proč je raný novověk spojen s rozmachem nejrůznějších typů akademie věd, kterážto výběrová instituce nebyla obvykle spojena s vyučovacím procesem bedlivě sledovaným zeměpány, a mohla proto v daleko větší míře poskytovat intelektuálním kruhům intelektuální svobodu.

 Demokracie rodící se v 19. století s sebou v rámci západní civilizace opět přinášela téměř bez výjimky obnovování relativně vysoké autonomie tradičních i nově zakládaných univerzit a tento jejich specifický rys pro ně zůstal typický až dodnes; samozřejmě s výjimkou totalitních režimů, pro které autonomie nezávislých vysokých škol představovala červený hadr téměř tak akutně jako pro prezidenta Klause. Nacistický režim – jak známo – české vysoké školy přímo zavřel, ale o mnoho lépe nedopadla vlastně ani pražská německá univerzita, která byla v období protektorátu „povýšena“ na říšskou univerzitu a jako taková pak – podobně jako univerzity v samotném Německu – podrobena tvrdému diktátu příslušného říšského ministerstva a de facto zbavena samostatnosti.

Komunistický režim si československé univerzity podroboval napřed v důsledku čistek prováděných akčními výbory hned od února 1948 a definitivní konec jejich samostatnosti pak přinesl vysokoškolský zákon přijatý v roce 1950, který vzdělanost podrobil diktátu politické moci a hospodářských zájmů; mimochodem – jeho podoba s chystaným návrhem zákona o vysokých školách je místy zarážející… Navrhuje se v něm totiž rovněž, že rozhodování o výuce na vysokých školách, o jejich majetku a financích, jakož i o tom, kdo bude stát v jejich čele, budou provádět exponenti přímo dosazení politickou sférou, tak jako v padesátých letech. Ano, také tehdy byly v naší zemi úspěšně odstraněny „falešné akademické svobody“…

Zájem univerzit jako zájem státu

Vraťme se ale ještě do doby, kdo moderní podoba evropských univerzit teprve vznikala, tedy – v našem případě – do poloviny 19. století. V českých a rakouských zemích k ní ještě pod vlivem doznívající revoluční vlny učinil první kroky v letech 1849-1850 tehdejší ministr školství Leopold Lev z Thunu-Hohensteinu a definitivní podobu dostala později v rakouském říšském zákonu z dubna 1873 o organizaci akademických úřadů (č. 63/1873), který s různými úpravami vymezoval postavení vysokých škol i později v Československé republice de facto až do roku 1950. Jakkoli si stát pochopitelně ponechával dohlížecí roli a pravidelně na zemské i celostátní úrovni poskytoval tehdejším univerzitám štědré dotace, byly těmito úpravami všechny podstatné rozhodovací pravomoci přeneseny na kolektivní orgány, složené podle přísně předepsaných pravidel výhradně ze zde vyučujících osob (na fakultách to byly profesorské sbory a pro některé úkoly učitelské sbory, v rámci celé university pak  akademický senát); děkani volení do čela fakult a rektoři do čela univerzit byli povinně vybíráni z elity profesorských sborů.

Všechny tyto orgány měly mezi sebou jasně rozdělené kompetence ohledně stanovování cílů a forem výuky, dohledu nad studenty, udělování akademických titulů, budování univerzitních knihoven, správních, majetkových a finančních záležitostí i disciplinárního řízení. A takto prosím postupoval stát vrcholně autokratický, který se po právní stránce nikdy nevzdal představy, že v něm vládne panovník z milosti boží a že rozsáhlá demokratická práva, která v něm byla uzákoněna, jsou jen vždy odvolatelným projevem dobré vůle jinak absolutistického panovníka… Proč tomu tak bylo, to nám vysvětluje ve svém spisu o rakouském ústavním právu z roku 1910 Egon Zeis: „Jak bylo již v ústavě naznačeno, nevykonává stát veškeru správu veřejnou svými orgány. Shledávaje, že pro některé soubory zájmů, jež pokládá i za své zájmy vlastní, utvořily se spontánně ve společnosti jisté skupiny, chápe se těchto útvarů společenských, organisuje je jako korporace nadané osobností, a přenechává jim, aby obstarávaly ten který obor správy veřejné svými vlastními orgány. Výhody, které z úpravy této plynou, zejména větší stupeň intensity ve sledování interessů, vedou stát k tomu, že namnoze sám uměle takové skupiny společenské tvoří a organisuje.“ (Zeis, s. 128).

Důvodem tedy bylo, že stát pokládal některé partikulární zájmy „za své zájmy vlastní“. To vlastně platí i dnes, ale zájmy, se kterými se náš stát ztotožňuje, jsou takřka výhradně zájmy politických partají a jejich pokladen, kdežto dávná monarchie se ztotožňovala s potřebou rozkvětu obcí, kulturního a hospodářského rozmachu, a také vzrůstu vzdělanosti. Pro oblast vědy a vzdělávání tak rakousko-uherský stát přenechával rozhodující pravomoci univerzitám a pro oblast hospodářskou zase lecjaká oprávnění Živnostenským a obchodním komorám (ještě totiž neplatily komunistickou  ideologií vypěstované mýty, že instituce vytvořené pro ekonomickou sféru mají oprávnění zasahovat do čehokoli, byť tomu nerozumějí).

Všimněme si prosím ještě jednou, že císař František Josef, kterého snad ani Klaus nebude podezřívat z levičáckých tendencí, nechápal vztah „dílčího“ zájmu akademické obce ke státním zájmům jako něco nepatřičného, co je třeba eliminovat jako škodlivý lobbing, ale naopak shledával, že rozvoj akademické obce je i jeho zájmem, takže na tuto obec delegoval své vlastní rozhodovací pravomoci v okruhu jejího zájmu. Obce, univerzity a četné společenské iniciativy tehdy nebyly nepřítelem, ale něčím, co se snadno zakomponovalo do všeochranitelské péče státu o rozvoj společnosti.

Řečeno pozdějšími slovy právních odborníků, byla tedy pro univerzity za staré monarchie (a později i za první republiky) charakteristická právní forma jako státního zařízení postrádajícího v zásadě sice vlastní právní způsobilost, ale obdařeného zároveň zákonně garantovou rozhodovací pravomocí neomezitelnou případnými zásahy či instrukcemi ze strany státu; podobně jako v Německu se i zde vycházelo z filosofického konceptu Wilhelma von Humboldta, kterému vyhovovala představa úzké kooperace mezi státní a vlastní vysokoškolskou správou ve smyslu jasně odlišené dělby práce (Welan – Wulz, s. 7). Porovnejme si nyní prosím tuto sofistikovanou a jemně propracovanou koncepci, která přinášela své plody po větší část 19. a 20. století, s autoritářským a hrubiánským Klausovým poštěkáváním: „To co předvádějí, je falešná hra na akademickou svobodu…“

Vrátím-li se ještě na závěr na chvilku k úvahám Rogera Griffina o fašismu, nemohu přehlédnout, že v jeho pojetí není tato ideologie pouze antiliberálním nacionalismem, ale „in the last analysis, anti-conservative nationalism.“ Myslím, že začínám chápat, jak to myslel…

 

Literatura k tématu:

Roger Griffin, The palingenetic core of generic fascist ideology. Chapter published
in Alessandro Campi (ed.), Che cos’è il fascismo? Interpretazioni e
prospettive di ricerche, Ideazione editrice, Roma, 2003, pp. 97-122.

Wacsl. Wladiwoje Tomka Děje university pražské, Praha 1849

Egon Zeis, Nástin rakouského práva ústavního se zvláštním zřetelem k zemím koruny
české : [ústava obecní, zemská, státní a říšská], Praha 1910

Manfred Welan – Heribert Wulz, Grundzüge des österreichischen Universitätsrechts I,
Wien 1996