Záměrně zde vynechávám známý Peroutkův antisemitský text publikovaný v Přítomnosti 22. února 1939 (je k dispozici zde, s. 113-14), který byl v poslední době již interpretován z nejrůznějších pozic, ponechávám stranou i jeho oslavnou stať z 26. dubna 1939 věnovanou Hitlerovým padesátinám (viz zde na s. 249-250). Soustřeďuji se pouze na některého jeho texty z tohoto období, které se vyjadřují k politickému dění (zejména ke vztahu Čechů k Německu).
První text, kterému se zde budeme věnovat, vyšel na stránkách týdeníku Přítomnost 29. prosince 1938, tedy po mnichovské dohodě v období tzv. druhé republiky. Jmenuje se „Nový poměr k Německu“ a přináším tu z něj jen hlavní myšlenky; zájemce snadno najde celý text zde na s. 821-22. Když tu Peroutka slibuje jménem celého národa věrnost a loyalitu nacistickému Německu, může to ještě vypadat jakožto strategické získávání prostoru v nevýhodné politické konstelaci…
Posuňme se dále do poloviny roku 1939 (tedy již do období protektorátu Böhmen und Mähren a nacistické okupace) a seznamme se s Peroutkovým politickým úvodníkem otištěným 23. července 1939 v Lidových novinách – tou dobou už listu Národního souručenství (celá titulní stránka z toho dne viz zde). Druhdy demokratický novinář Peroutka se zde vědomě zříká takových znaků politického života, jako jsou individuální svoboda, různost stran a hnutí či pluralita názorů, a horuje pro princip totality. Doslova píše: „Ať jsme si v minulosti zřizovali své věci jakkoliv, nyní v středoevropském prostoru může jednati s totalitami zase jen totalita.“ Vyslovuje v této souvislosti obdiv k německému národu jakožto k „nejproorganizovanějšímu národu na světě“ a poukazuje dále, že „Němci, s nimiž je nám dnes skoro všechny věci projednávat, musí mít pro jednání partnera dostatečně autorizovaného, jemuž dodá důstojnosti jednomyslný souhlas národa.“
Tímto partnerem má být jediná tehdejší nacisty povolená a kontrolovaná politická strana Národní souručenství, za jejíhož mluvčího se zde Peroutka prohlašuje (proto se také jeho úvodník jmenuje „Čím je nám Národní souručenství?“). Tato strana představuje podle jeho názoru jedinou možnou formu politického života v českých zemích, bez níž by se národ proměnil „na nespořádaný houf jedinců“ nebo dokonce na beztvarou hmotu. Ve skutečnosti bylo Národní souručenství vrcholnou kolaborantskou institucí srovnatelnou ve své funkci s rolí, kterou hrála v komunistickém období po roce 1948 Národní fronta: jejím prostřednictvím se mělo dosahovat iluze, že celý český národ podporuje politiku cizí mocnosti, která v okupované zemi zavádí svoje pořádky…
Přesuňme se dále o týden později, k úvodníku Lidových novin z 30. července 1939, nazvanému „Ani – ani“ (celá titulní strana viz zde). Zde Peroutka jakožto oficiální ideolog Národního souručenství nabádá, aby protektorátní vláda a česká společnost vůbec sama aktivně prováděla nacifikaci země (Peroutkovým eufemismem řečeno: „dnešní nevyhnutelnosti“) ještě před tím, než ji nařídí okupační orgány… Dále varuje před projevováním odporu vůči nacistům slovy: „marný vzdor se nepokládá za ideál.“ S útoky na české národní hodnoty se však má podle jeho názoru ještě chvilku počkat, protože doba ještě není úplně zralá, aby se „pospíchalo v sebehaně“…
A nakonec text nejsmutnější – Peroutkův politický úvodník „Povinnost je jasná“, publikovaný tamže 27. srpna 1939, tedy doslova pár dnů před Peroutkovým odesláním do koncentračního tábora. Jeho úvodník tu obsahově představuje paralelu k výstraze říšského protektora publikované hned vedle, kde se ohlašují nejpřísnější tresty za sabotáže a neuposlechnutí německých příkazů (celá titulní stránka listu viz zde). Nacisté zřejmě potřebovali, aby někdo zvedl varovný prst i z české strany, a tohoto úkolu se ujal Peroutka. S poukazem na to, že Češi byli vždycky slabý národ, který málokdy něco dokázal, varuje tady před jakoukoli akcí odporu proti Německu. Konstatuje dále, že ty protestní akce, které již po 15. březnu proběhly, „naší národní věci nikdy neprospěly“, a neopomene si rýpnout – aniž by přímo jmenoval – do československé exilové reprezentace: „V cizině je tu a tam někdo tak laskav, že zasedne ke stolku a sepíše pro nás pravidla nějaké taktiky, kterou bychom se měli podle jeho mínění řídit. Ale národní taktika se netvoří v cizině, ale doma.“ Vůči exilu tedy uplatňuje stejně zavilý postoj, jakým on sám jakožto exulant byl o deset let později častován ze strany komunistického Rudého práva…
Německý protestantský pastor a teolog Martin Niemöller, který se v průběhu druhé světové války také ocitl v koncentračním táboře, shrnul svou spoluvinu na vlastním uvěznění takto:
Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista.
Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat.
Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář.
Když přišli pro Židy, mlčel jsem, nebyl jsem přece Žid.
Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat. (K tomu viz zde.)
Peroutkův případ je však ještě závažnější – protože on nemlčel, ale aktivně přemlouval své čtenáře, aby rezignovali na představu lidské rovnosti i na demokratické hodnoty a aby se bez jakýchkoli známek odporu plně poddali nacistické moci. Jeho poslední výzva k takové odevzdanosti proběhla jen několik týdnů před demonstrací 28. října 1939, kdy Češi definitivně prokázali, že nejsou to, za co je Peroutka až dosud vydával, totiž poslušné ovce, které se prostřednictvím Národního souručenství – této české verze totality, jak Peroutka napsal – podrobí okupantům.
Peroutka tedy v letech 1938-1939 nedokázal zůstat mlčenlivým symbolem první republiky, ale namísto toho se stále snažil prosadit jako jeden z vůdčích mediálních moderátorů proměňující se reality. Ani stále výraznější plazení před nacistickou mocí jej však jakožto čelného reprezentanta masarykovské demokracie nedokázalo uchránit před koncentračním táborem, kde pak trpěl po dlouhých šest let. Později – po únoru 1948 – se stal jednou z nejvýraznějších postav české antikomunistické politické emigrace. Jeho vklad do českých dějin byl tedy nepochybně pestřejší a vstřícnější, než by se zdálo z událostí 1938-1939. To však zároveň není důvod, abychom na tuto jeho nezdařenou zkoušku ohněm zapomínali.